Občas se stane, že dvě události, které spolu zdánlivě vůbec nesouvisí, se vlivem okolností propojí do té míry, že má člověk pocit, že to tak bylo snad předem naplánované — anebo minimálně do té míry, aby se o nich dal napsat sloupek. Dva dny předtím, než v České republice proběhly volby do Sněmovny, přijala v Praze literární cenu Franze Kafky kanadská spisovatelka Margaret Atwoodová.

Ta sice napsala desítky románů, novel, povídek a několik literárně kritických děl, ale momentálně je  „v kurzu“ hlavně proto, že televizní stanice HULU převedla do podoby seriálu její možná nejznámější knihu „Příběh služebnice“. Atwoodová v Praze diskutovala se stovkami lidí v knihovně Václava Havla a setkala se s novináři — a dva dny poté se její literární dílo, které sama nazývá „spekulativní fikcí“, stalo ještě o něco více aktuální.

Atwoodová začala psát „Příběh služebnice“ v roce 1984, ale jak sama říká, chvíli se k němu potom nevracela, protože se bála, že nebude umět napsat sci-fi. V knize se neobjevují žádné převratné technologické vynálezy a vlastně vůbec nic, co by nefungovalo v současnosti (respektive v době, kdy se příběh rodil) a Atwoodová si dávala záležet na tom, aby vše, o čem píše, mělo nějaký svůj historický předobraz. Proto spekulativní fikce — protože nejde o jiný svět s vymyšlenými zákony, převratnými technologiemi, ale o blíže neurčenou blízkou budoucnost, která se možná mohla stát, zatím nestala a možná ještě někdy stane.

„Příběh služebnice“ je tak především pozorováním toho, jaká by budoucnost mohla být, pokud si nedáme pozor a pokud nebudeme věnovat dostatečnou pozornost detailům, kterými sami sebe připravujeme o svobodu: „Změna dokáže nastat rychlostí blesku. Na pocit, že tohle se u nás stát nemůže, nelze spoléhat: kdekoli se může stát cokoli, nastanou-li příhodné okolnosti,“ říká k tomu sama Atwoodová.

V „Příběhu služebnice“ jde o obrat vyspělé demokracie (USA) do teokratického režimu, který je vyvolán strachem z terorismu — po fingovaném teroristickém útoku se povede provést převrat, který vrací USA zpět do 17. století a vytváří republiku Gilead, řízenou na základě doslovného čtení Bible. V jednom z posledních románů (The Heart Goes Last, česky zatím nevyšlo) Atwoodová pro změnu „spekuluje“ o americkém soukromém vězeňském systému a vytváří lehce psychedelickou, zneklidňující a ujetým způsobem zábavnou vizi města Positron, jehož obyvatelé tráví polovinu času na svobodě a polovinu času dobrovolně ve vězení, kde zároveň pracují a produkují výrobky nutné k přežití.