Nemám to panu spisovateli Körnerovi, který se v uplynulém týdnu svěřil časopisu Echo24 se svým hodnocením stavu současné české literatury, za zlé. „Vždyť to říkám, teď literaturu táhnou ženy,“ pravil v rámci unikátní myšlenkové konstrukce, která se v kultivované společnosti pěstuje již několikátým rokem. Že duch doby určuje tzv. ženské psaní — takové ty naše citečky, problémečky, dojmy.

„Ale při vší úctě k nim, výsledky jsou na úrovni jedna paní povídala,“ pokračoval Vladimír Körner. „Je to roztomilé, ale nedá se to číst. Mají sice ty Austenové a tak, ale je to všecko tklivé, takový biedermeier,“ dodal spisovatel, aniž zmínil jediné konkrétní jméno, což se vždycky hodí.

„Nejdou do hloubky, není tam hluboké myšlení. Jsou inteligentnější, ale žádná z nich není Wolfička Goethová ani Wiluška Shakespearová. Ať dělají, co chtějí, nemají špičky. Jsou to hodné holky, ale kdyby se věnovaly vaření, udělají líp,“ řekl.

Na chvíli jsem se vyděsila, že nám, ženám, k úspěchu v literatuře chybějí špíčky. To by bylo s ohledem na estetické požadavky uplynulých dekád novum. Ale pak jsem se s odkazem k vlastnímu vrtošivému podvědomí uklidnila: zase je to jen naše mozková nedostatečnost, jak ji prověřily dějiny, jakož i zástupy moudrých mužů Platónem počínaje a důsledně přezíravým Vladimirem Nabokovem nekonče (ačkoliv spisovatelka Mary McCarthyová si u něj vysloužila jakousi čestnou výjimku).

A pak je to ještě tradiční otázka očekávání: když už se nějaká čupr slečinka prodere do záře reflektorů, neměla by se předvést o něco víc než všichni ostatní? Tedy zejména muži, mezi nimiž se, bohužel, dost prokazatelně nevyskytuje ani jeden lokální Goethe či Shakespeare? A co pan spisovatel myslel zmínkou cizačky Jane Austenové? Že ani v zahraničí není kde brát?

Jestli mám začít trousit sarkastické poznámky obsahující jména světových spisovatelek, s jakými je nemoudré měřit kohokoliv jiného, budeme tu dlouho. Dost na tom, že se mi ve čtečce samou hanbou smazala povídková sbírka Margaret Atwoodové, synek z batolecí nešikovnosti natrhl obálku Milosrdenství Toni Morrisonové, a kdyby mi na nohu upadl první díl cromwellovské ságy Hillary Mantelové, budu chodit týden o berlích. Rozhodnu se proto nad celou otázku povznést jelinekovským tahem rudou rtěnkou, jelikož tato zavání defenzivou.

Měl tedy pan spisovatel na mysli obecný problém syžetu, tedy skutečnost, že námětem řečeného psaní jsou ony city, vztahy a dojmy, které již dále v rámci děje neumožňují vybombardovat ani jedno město, vyhubit panovnickou dynastii, anebo spunktovat invazi mimozemských příšer, zatímco pozemské příšery budou řešit nějaké technologické obtíže s jejich opětovným vyhubením? Čili ty nejroztomilejší atributy tzv. mužského psaní? Těžko říct.

Velmistrem citového řádu a jedním z mých globálních favoritů je ostatně Michael Cunningham — jeho pronikavé pozorování proměn mezilidských vztahů a různých podob lásky mu umožňují mapovat stav světa ve vybraných dekádách posledních dvou století. Ale to se jistě nepočítá.

Počítá se jen to, když se žena odebere do svého nitra, pak z něj s něčím vyjde, načež další fousatý strýc dostane šanci se ošklíbat. A co teprve, odebere-li se řečená žena do společnosti! Zde se blížíme k druhému mužoženskému traumátku, které přinesl uplynulý týden.

Mezi měrné jednotky vhodnosti společenského chování se již dlouhou dobu řadí Ladislav Špaček. Jeho postoje k tzv. ženské otázce jsou taktéž pozoruhodné. Přeložíme-li jeho zdánlivě chápavý postoj k ženské ambici volně nakládat se svým mozkem i osudem do praxe, zjistíme, že bychom také nejlépe udělaly, kdybychom se příliš nevzdalovaly od ploten, odkud by tiše emanoval náš ušlechtilý půvab a fatální smířlivost.

↗

Nasloucháme-li Ladislavu Špačkovi, zjistíme, že bychom také nejlépe udělaly, kdybychom se příliš nevzdalovaly od ploten, odkud by tiše emanoval náš ušlechtilý půvab a fatální smířlivost. Repro DR

Jeho nejnovější příspěvek do veřejné debaty prostřednictvím portálu ona.idnes.cz mi však pomohl dosáhnout osobního psychiatrického průlomu. „Žena u stolu nesedí jako muž na plný sed, ale jen v třetině židle. To proto, aby držela tělo vznosně a zpříma. Žena u stolu nesedí proto, aby se najedla, ale aby byla krásná,“ popisuje Ladislav Špaček.

Oceňuji, že v textu se jeho expertiza vztahuje i na kosmetické problémy typu neslíbatelných rtěnek, jež se mu jeví vhodnějším řešením pro situace, kdy by po sobě žena mohla zanechávat otravné značky na nádobí. Ráda bych pro pořádek dodala, že neslíbatelné rtěnky jsou problémem ještě větším: po okrajích se udrží, potvory, ale zářivé obrysy rtů pak nejdou dolů ani rejžákem. A to se na to má chudák muž na dívat?

Vybavuji si však něco ještě mnohem důležitějšího. Jsem malá holka, může mi být jedenáct nebo dvanáct let. Kdosi v té chvíli impozantní mi vysvětluje, co se ode mě očekává, když mě někdo (rozuměj muž) pozve do restaurace. Jak mám mít složené nohy pod stolem, jak od něj vstávat a odcházet, co mám dělat s rukama, netřímám-li zrovna příbor a který.

Dozvídám se, jak zní smích zvonivý, jak zní smích otravný; jaká témata se s ohledem na etiketu s cizími lidmi nenačínají, jak se kladou otevřené otázky, aby konverzace lehce plynula, protože tvorbu příjemné atmosféry budu mít na starosti já, zatímco muž všechno vybere a zařídí. Jestli můžu zaplatit (ne), kolik a za koho, byť je někdy společensky vynucená závislost na cizí velkorysosti — třeba u znalosti jeho spíše skrblivé povahy — na obtíž.

S posměškem taky dostanu výčet oděvů, které se do takové společnosti rozhodně nehodí, stejně jako pár historek, kdo v něm kdy přišel a jakou ostudu za to utržil. Všechno, všechno si pamatuju; můj nekritický dětský mozek usilovně zapisuje do drážek gramofonové desky, kterou zakládá na příslušné místo, a eviduje soubor neodpustitelných přehmatů, jež nad mojí pověstí — a v případě ženské pověsti jde též o osud, pomněme, co kdyby si mě pak nikdo nevzal! — zůstanou viset jak sekyra.

Můj mozek se s tím, samozřejmě, za ta léta nějak vyrovná. Mám ráda projevy mužské galantnosti, pěkné restaurace i nezávazný hovor. Ale už přes dvacet let — ani nevím proč — se vyhýbám společenským večeřím. A mnoho mých známých si o vlastní vůli nevzpomene ani na jednu skvělou spisovatelku.

Čili milí fousatí pánové, co tam pro nás máte dál? Děláte to dobře.