Autor klade axiom:
Dneska normální rodina nevystačí s jedním platem - musí pracovat jak muž, tak i žena.
Odhlédněme od toho, že ve skutečnosti takhle striktně to neplatí (vidím to v rodinách všech svých dětí, přitom mužové tam zdaleka nepatří k těm, kteří by vydělávali nadprůměrně. Prostě chce to skromný životní styl.
Ale budiž. Předpokládejme, že to pro většinu normálních rodin platí - musí pracovat i žena.
A co tedy autor nabízí za řešení?
Ať se muži víc starají o rodinu, o děti, o chod domácnosti.
To je jistě skvělý nápad. Jen se autor zapomněl podělit s námi o vysvětlení, proč to ti muži nedělají.
Nabízejí se totiž jen dvě varianty:
a) jsou to veskrze trubci, neschopní, sobečtí, nikdy skutečně dospělí, kteří nechají své ženy se udřít, zatímco oni se jen vezou
b) nedovolí jim to pracovní zatížení.
Jistě, že se budou vyskytovat obě verze. Jde ale o to, která bude významnější.
Na první pohled by se mohlo zdát, že varianta b) tak početná nebude, když ženy se s prací i péčí o domácnost vypořádávají běžně (tedy jsou udřené, ale jinak se pokládá za samozřejmé, že to zvládnou). Je tu ovšem zádrhel. Jsou jistě zaměstnání nebo výdělečné činnosti, kde žena dokáže svou práci s péčí o domácnost nějak skloubit bez újmy na obojím. Já jsem ale zažil jako vedoucí (v redakci ČRo a potom v neziskovce v oblasti práce s dětmi a mládeží), že to tak jednoduché není: Měl jsem dvě výborné podřízené. Bohužel minimálně čtvrtinu (někdy ovšem až polovinu) času trávily doma s nemocnými dětmi. Nezřídka se od nich nakazily - a byly samy nemocné. Kdopak musel práci za ně udělat? No samozřejmě my, mužští trubci. V přesčasech (samozřejmě nezaplacených, o sobotách a nedělích).

Řešením celé téhle situace v prvé řadě je, aby normální rodina, která nemá žádné přehnané nároky na životní standard, NEMUSELA mít dva platy.
Aby zejména mladí lidé, kteří založí rodinu, nebyli doslova "ždímáni" vydřidušským systémem současného kapitalismu, který používá lidi jako spotřební zboží.
Ať se muž a žena mají možnost dohodnout, kdo z nich se bude prvořadě věnovat rodině a domácnosti a kdo angažovanosti ve světě práce. Protože když se nikdo z nich nebude prvořadě věnovat dětem, VŠICHNI na to doplatí. Většina dětí si v našem (NIDM) nedávném výzkumu stěžovala na to, že na ně rodiče nemají čas.

Druhým potřebným krokem je pak zhodnocení řady činností, které se dosud považují za neproduktivní, ačkoliv jsou zcela nezbytné pro život společnosti - péče o děti, péče o nemocné, péče o staré lidi. Řešením by v zásadě byl ZÁKLADNIÍ PŘÍJEM.

Třetím krokem je samozřejmě celkové uskrovnění. Spoustu věcí, které nepotřebujeme, nám neustále cpe vlezlá reklama. Jsme přesvědčování, že naše spotřeba roztáčí kola dobré životní úrovně. Bez ohledu na to, že kdyby stejné požadavky měli všichni lidé na naší planetě, musela by být šestinásobná.

Naprosto přesné, pane Zajíci. Zcela souhlasím a děkuji za vyčerpávající komentář.

Jiří Vyleťal

Pan Zajíc se zmiňuje o základním příjmu. Vůbec nejsem proti. Před časem mě ta myšlenka taky velice nadchla. Ale pak jsem začala přemýšlet. Neodečtou zaměstnavatelé zaměstnancům tu částku ze mzdy? (zdůvodnění: dostáváte něco od státu, tak vám můžeme platit o to méně). Co jim v tom zabrání? Zákonem určená minimální mzda? Proč se tedy ta minimální mzda nezvýší zákonem už teď?
Za druhé – odkud stát vezme na nepodmíněný základní příjem peníze? Z daní a odvodů firem, korporací a zaměstnavatelů vůbec? Vždyť ty jsou dnes údajně nedostačující. Před zavedením nepodmíněného základního příjmu se nějakým zázrakem zvednou?
Ale nechci zavádět diskusi na vedlejší téma. To mně jen tak napadlo.
Zůstávat s nemocnými dětmi doma na „paragrafu“ mohou i tatínci. Někde toho také využívají. Samozřejmě jen tam, kde to zaměstnavatel toleruje, což patrně platí především ve státním sektoru (mám takovou zkušenost). A samozřejmě, potom někdo musí pracovat za ně, zvlášť tam, kde je nepřetržitý provoz, úřední hodiny atd. To je pravda. Zaměstnavatelé by ovšem mohli pro tento účel zaměstnávat víc lidí, že? Jenže to jim zase nedovolí trh (který nám takto všem v přeneseném smyslu vládne).
Jinak, když autor v závěru zmiňuje ty babičky, napadá mě, že kdysi to byly právě babičky, které svou pomocí mladým (hlídáním vnoučat) umožňovaly matkám malých dětí jít do práce a přivydělat si. Zda to bylo správné, o tom můžeme rozmýšlet. Možná tím podporovaly právě ten konzum.

se ohání logikou, paní Hájková ji praktikuje. Ano pane Zajíci, chce to jen trochu prakticky přemýšlet, ale to mužům, těm kteří nejsou schopni vidět realitu, nejde.
A kdyby nelezli šéfovi do zadku a nedělali nesmyslné přesčasy, mohli by si solidárně vynutit, aby někoho zaměstnali, třeba na částečný úvazek. Protože takhle na tom zaměstnavatel ještě ušetří a všem se směje. ženám i mužům...