Duhové rodiny nechtějí exkluzivitu: to tradiční se jí nechtějí vzdát
Jiří ProcházkaRodinný poradce Jiří Procházka polemizuje s texty Filipa Outraty na téma tradiční rodiny. Outratovy konzervativní argumenty stojí podle něj na pouhé teologii a bez zdůvodnění upřednostňují koncept muž+žena+dítě.
Filip Outrata svým článkem Kotva i klec. Úvaha o tradici navazuje na předchozí článek Adopce stejnopohlavními páry a sociální demokracie. Autor se distancoval od evidentně konspiracionistických výroků poslankyně Nytrové, ale zároveň hájil prostor v ČSSD na „různé názory“ na homoparentální rodičovství — konkrétně prostor pro „konzervativní pohled na rodinu“.
Konzervativním postojem pak mínil „to, že rodina složená z matky, otce a dětí má největší množství pozitivních stránek“. Tento postoj zakládá na „biologizujícím“ názoru, že ideální rodiče jsou ti, kteří „dítě dokážou přivést na svět“ (ať už fakticky, nebo zřejmě i symbolicky, tedy muž a žena).
Jistou skrytou ambivalencí se vyznačuje i aktuální úvaha o tradicích. Ta je totiž zároveň spíše skrytou podporou „konzervativního“ či „tradičního“ pojetí rodiny a rodičovství popsaného v předchozím článku.
Obecně je text o tradicích výstižný. Upozorňuje na to, že tradice mohou být dobrým sluhou, ale zlým pánem. Tedy že poskytují určitou stabilitu a tedy bezpečí, ale někdy mohou být omezující. Outrata příhodně mluví o potřebě reflektovat živost tradice („schopnost hodnotit vlastní tradici kriticky, přijímat ji s jistým nadhledem“) a je přesvědčen, že „tradice se může vyvíjet a nijak nebránit multikulturalitě, různosti a pestrosti kultur, či všelidské perspektivě“. S jednou výjimkou, a tou je ideál (zřejmě biologického) rodičovství muže a ženy jako „nejlepšího“ typu rodiny.
Podle Outraty tedy „nejlepším prostředím pro děti je fungující a přijímající rodina typu žena-muž-děti“ oproti fungující a přijímající rodině typu žena-žena-děti.
Filip Outrata se nevědomě dopouští toho, co sám kritizuje. Jeho postoj vychází z teologie křesťanských katolických tradic, jež jsou v posledku tradicemi bílého heterosexuálního muže. Musel by zkrátka překročit vlastní stín.
Přirozeně jsou vůči tradicím kritičtí hlavně lidé z „menšin“, kterým tradice berou jistá práva a tím z nich (přinejmenším mocenskou) menšinu právě činí. Jejich následná kritika pak pochopitelně představuje výzvu pro většinu, která o sobě problém nemá: její stabilita a neuvědomovaná privilegia se takto chvějí a vyvolávají pocit ohrožení a nutkání k obraně své exkluzivity.
Zároveň ale tato kritika vede k poznání hlubších významů a dynamiky vztahů a rodin. Umožňuje skutečnou reflexi, která umožňuje vidět tradici v její živosti spíš než v reprodukci biblických textů. Proto pro mě jako manželského, rodinného a vztahového poradce právě neobvyklost představuje nenahraditelnou inspiraci.
Psychologie oproti teologii opustila představu, že ideální, zdravou a fungující rodinu a nejlepší prostředí pro dítě lze popsat na základě biologických vazeb. Světově proslulý dětský psychologa Zdeněk Matějček napsal už v roce 1982 v knize Co řekneme osvojenému dítěti: „Není hlas krve. Dítě přijímá za matku tu osobu, která se k němu mateřsky chová. Adoptivní rodiče, pěstouni, či jiní vychovatelé dítěte v náhradní rodinné péči jsou psychologicky pravými rodiči, jestliže skutečně za své dítě přijímají.“
První otázkou je, proč Filip Outrata jako „tradiční rodinu“ abstrahoval zrovna model muž+žena+děti, a to bez dalších charakteristik (můžeme se ještě domnívat, že implicitně myslí biologické rodičovství, případně manželství). Takováto „matematická“ definice tradiční rodiny dává smysl jen ve vymezení se vůči rodinám s rodiči stejného pohlaví, ale ne sama o sobě. Taková abstrakce tradice bez dalších přívlastků může vycházet jedině z biologie (a definovat tradici na základě biologie nedává smysl - jako bychom chtěli definovat, že tradicí je početí na základě spojení spermie a vajíčka). Můžeme vycházet z pojetí legislativního, ale i tak definujeme spíše manželství než rodinu jako takovou.
tradice berou jistá práva a tím z nich menšinu právě činí. Ilustrace canstockphoto.com
Můžeme zvážit maximálně tak rodinu nukleární, ale i ta má mnoho podob (a nevylučuje rodiče stejného pohlaví). Nejde tedy ani o rodinu tradiční, ani konzervativní, ale prostě konvenční. Nejsou takové rodiny založené na biologickém rodičovství muže a ženy prostě jen běžné, než že by se tato struktura tradovala a přenášela z generace na generaci jako jakási kulturní hodnota?
Outrata ale vychází z pohledu teologie. Z pohledu historie nebo sociologie si s jeho matematicky čistou definicí struktury jako popisu „tradiční“ rodiny nevystačíme. I v českých zemích byl tradičně muž hlavou rodiny, přičemž tato tradice byla i kodifikována v zákoně — tedy se opravdu tradovala a předávala. Tento institut byl zrušen až za přispění socialistické poslankyně Milady Horákové.
Že si jako rodinnou tradici vybereme zrovna pohlaví, je tedy pouze arbitrární. Historie a sociologie (oproti teologii) totiž takovýto model jako „tradiční“ nezná. Jak vypadala tradiční rodina před padesáti, sto nebo sto padesáti lety? Jak vypadala v různých společenských vrstvách? Tradiční manželství bylo ekonomicko-politickým svazkem, než osobním vyjádřením romantických citů a touhy po rodičovství. Tradičně rodina posílala děti do učení nebo do služby (i do ciziny). Stávaly se součástí cizí rodiny, respektive domácnosti, protože právě to byl koncept předcházející dnešnímu pojetí rodiny.
Tradiční bylo soužití širší rodiny. Tradiční genderové rozdělení rolí na veřejného muže a soukromou ženu v domácnosti pečující o děti bylo vytvořeno až v rámci měšťanského modelu v 18. století a v Československu přestalo být převažující tradicí v 70. letech 20. století.
Alespoň ve vyšších vrstvách bylo tradiční mít legální manželku/manžela a milenku/milence. Rodičovství se neodvíjelo jen od biologických vztahů, ale také společenských — proto byli tradiční třeba i „levobočci“. Ve šlechtické rodině bylo tradiční, že děti viděly rodiče s nadsázkou řečeno jen při slavnostních příležitostech, protože nešlo o rodinu, ale o rod. Spousta z nás zná alespoň z filmu příběh císařovny Sissi a její marný boj za aktivní rodičovství, nebo si pamatujeme boj princezny Diany či japonské princezny Mičiko, která narušovala tabu například tím, že své děti sama kojila.
Filip Outrata dosavadní vývoj tradic vítá, další vývoj v pojetí rodiny by však chtěl zakonzervovat a tradovat v aktuální podobě. Opět — jako bílý heterosexuální muž si to může dovolit. Pro konzervativní postoj je typická snaha koláč jíst a mít: uznává pluralitu modelů a žádá uznání pro ten, kterým sám žije, zároveň ho ale označuje za obecně „nejlepší“, což obhajuje odvoláním na „tradici“. Ta v sobě přitom vždy skrývá udržování mocenské dominance jedné skupiny nad druhou. Není pak obhajoba tradice trochu obhajobou vlastního prostoru, vlastního postavení, vlastních preferencí a vlastní moci?
Obhajovat jako nejlepší model otec+matka+dítě oproti třeba dvěma otcům nebo matkám s tím, že druhé dva zmíněné modely nemají svou tradici, protože „se ještě nepředávají dostatečně dlouho, aby se o tradici dalo mluvit“, je analogické tradicionalistickým argumentům proti „rasově“ smíšeným manželstvím, nebo volebnímu právu žen. Ekvivalentem je odmítání manželství páru stejného pohlaví s tím, že takové manželství nemá tradici a případně si ji nejprve musí vytvořit.
Dostáváme se do bludného kruhu: většina uzná menšinu jako sobě rovnou až ve chvíli, kdy bude mít stejnou tradici, na které jí ale ze své exkluzivní pozice upírá podíl.
Stejně bychom pak mohli argumentovat, že jelikož pravorucí rodiče jsou běžní, jsou tudíž tradiční a tedy nejlepší rodiče, oproti rodičům levákům…
ve chvíli, kdy bude mít stejnou tradici, na které jí ale ze své exkluzivní pozice upírá podíl. Foto Flickr.com
Konzervativní názory jsou hodny uznání. Osobní sebeurčení a pojetí rodin doplňuje jejich pestrost a tudíž jejich přizpůsobivost a životaschopnost. Pokud ale osobní názor aspiruje na společenský a politický přesah, pak vyžaduje víc než osobní zkušenost, postoje a hodnoty: míček je na straně konzervativců, zda jsou ochotni vzdát se své exkluzivity na to být nejlepším fungujícím a přijímajícím prostředím pro děti jen na základě struktury.
Česká rodina
Česká rodinná politika má přitom nepřehlédnutelnou konzervativní tradici. Konzervativní, křesťanské a katolické kruhy ji zásadně ovlivňují od první republiky dodnes. Lidovci si na politické scéně udržují zásadní vliv. Politický vliv má například Národní centrum pro rodinu, jež spolupracuje s vládními orgány, pořádá pravidelné konference v Senátu a jehož „činnost respektuje zorný úhel pohledu katolické církve“.
Evidentně i ohledně ČSSD jsou hlasy, které místo emancipační snahy a účinné progresivní (pro)rodinné politiky, preferují zakonzervovat dosavadní tradice a konvence. Zkušenost z jiných zemí nám přitom říká, že opravdová podpora rovnosti nakonec vede k větší porodnosti a spokojenosti rodičů, dětí a rodin, což je přeci deklarovaný cíl konzervativců.
Uznání „duhových rodin“ by ale nemělo záviset na tradici. Jako nejlepší prostředí pro dítě nelze považovat takové, které je „rozšířené“ a běžné, ale takové, které je takto označeno na základě empirických zjištění. Za tradici může být totiž jednoduše označen pouhý stereotyp, předsudek či diskriminace.
Chci, aby rodinná politika byla postavena na empirických znalostech, nikoli na zvyklostech a lidových obyčejích, ani ne teologických úvahách či křesťanské morálce, ani na konzervativní ideologii či bibli. Přeji si, aby rodinná politika měla smysl, proto bychom měli podporovat „fungující a přijímající“ rodiny takové, jaké jsou, ne jaké bychom si je dle svých představ a ryze osobních přáli mít.
Manželství je v tomto pojetí prostě instituce, která mužům legálně umožňuje lehké formy otrokářství a ženám legální prostituci. Není divu, že je po této tradici mezi bílými heterosexuály taková poptávka. A když se to ještě schová za náboženská dogmata, může přitom mít bílý konzervativní heterosexuál i pocit božího osvícení.
Ale rafinovanost a ono „nepřekročení vlastního stínu“ spočívá v tom, že on je progresivní, uznává genderovou rovnost a emancipaci, což neodpovídá křesťanské tradici, byť se to pan Outrata snaží zmírnit, aby tento pohled nebyl jednostranný, ale další emancipaci už nechce, s odkazem na tradici, kterou se snaží abstrahovat právě za pomocí teologie (kterou roubuje biologií). Já s ním polemizuji v tom, že sám nedokáže být dostatečně kritický k takové tradici, protože na rozdíl od menšin, kterým je upírána, jemu taková tradice skýtá exkluzivitu, které by se musel vzdát.
A Jiřímu Procházkovi jde o rodinu, nikoli o manželství.
Ale chápu i znechucení klerikalismem, morální teologií katolické církve - to zcela sdílím.
Za mě samotnou je tu ještě otázka, zda-li nositelé rodinných modelů, které už se jakž-takž ve společnosti usadily - jako je model žena-žena-dítě či muž-muž-dítě, jsou ochotni třeba uznat i ještě širší rodiny třeba muž-muž-žena-děti...no. Jestli ty pestré rodiny jsou skutečně tak pestré.
Na druhou stranu se zas nechci tvářit, že když někdo dělá posun k větší toleranci tak to není žádný krok, protože ještě není respektující tím správným způsobem...Jsem vděčná i za tolerantní minikrůčky bílého muže pana Outraty.
Ale "bílý muž", paní Šipko, to už je pouze urážlivé. Urážlivé proto, že to podle mě implikuje rasismus dotyčného. A hloupé, dodal bych, protože to zbytečně vyvolává zlou krev tam, kde mezi námi není sporu (na rozdíl od otázky rodiny).
Ale nebojte se, jsem tolerantní, i když jen po minikrůčcích, a nebudu se do Vás za to víc pouštět.
To jenom my, kteří jsme jím postižení, neumíme vytvořit žádnou univerzalitu, která by mu dovedla konkurovat.
Zároveň „duhové“ vztahy a rodiny jsou charakteristické tím, že jsou častěji nekonvenční, že rodinné vztahy a vazby jdou za běžné hranice pokrevních a institucionálních vztahů. Součástí rodiny tedy mohou být dva muži, partneři a otcové, a náhradní matka jejich dítěte a její vlastní rodina (takový model je realizovatelný v zemi, kde je náhradní mateřství legislativně upraveno a agentury fungují jako podpora a provázení, nejde tedy o komerční motivy, ale o podporu vybudování vztahů, které mezi otci a náhradní matkou mají tendenci přetrvávat i nadále). Jiným modelem jsou dvě matky a biologický otec/dárce, který může mít různou roli pro dítě a může být různými způsoby zahrnut do rodiny. Jiným modelem je multiparentální rodičovství, která zřejmě také je více znát v „duhových“ rodinách, kdy rodičovství sdílí ženský a mužský rodičovský pár. V literatuře se takovým rozšířeným rodinám říká někdy „queer“, myslím.
„Já sice na jednu stranu tu nelibost chápu, na druhou stranu mi přijde zvláštní. (I dle druhého komentáře, od muže, by mě zajímalo, jestli tím někomu nešlapu na kuří oko.) Nepřesné to může být v tom, že pan Outrata má samozřejmě další charakteristiky, ale ve své podstatě je to faktický popis, který neměl v daném kontextu být urážlivý. Nechtěl bych se v tom nijak zvlášť nimrat, ale na druhou stranu by bylo spíše překvapivé, kdyby to v daném kontextu nebylo vůbec zmíněno.
Text pojednává o tradicích a o dynamice mezi „menšinou“ a „většinou“. Zamýšlel jsem se nad tím, ze které pozice pan Outrata (byť třeba nevědomě) mluví, což je standardní postup. A pan Outrata prostě splňuje klasické charakteristiky většiny, že je to až klišé. (A proto bych to bral s nadhledem.) Moje myšlenka spočívala v tom, zda vlastně v obhajobě tradic nehájí svou vlastní pozici a exkluzivitu. A naše kultura prostě je kulturou bílého heterosexuálního muže, který tradice nejvíce formoval. Moje úvahy spočívaly v tom, zda, pokud by pan Outrata byl neheterosexuální, nevnímal by tradice jinak, nebyl by vnímavější k heteronormativní společnosti, ve které žijeme. Nebo zda, kdyby byl ženou, nevnímal by křesťanskou tradici jinak, protože žijeme v patriarchální společnosti, či mužské hegemonii. Stejně tak zkušenost s jinou než bílou barvou pleti ovlivňuje tematizování tradic.
Nijak nechci naznačovat, že by pan Outrata byl rasista (zároveň jsem „rasu“ v textu zmínil, protože to považuji za analogický příklad – tak, jako pan Outrata stanovuje hranici mezi „nejlepšími“ rodiči a ostatními na základě pohlaví či sexuální orientace, byla tato hranice v minulosti vytyčena podél „rasy“ se stejnými argumenty o biologii a tradici – myslím, že jsme se nepoučili). Nechci ani naznačit, že by byl sexista (zároveň já i on gender tematizujeme). Tvrdil bych pouze, že je heterosexistický (když na základě pouhého pohlaví/sexuální orientace určuje „nejlepší“ rodiny či vztahy).
Poznámka 1: My, bílí muži, mezi které také patřím, máme největší tendenci mužství nevnímat jako gender a bělošství jako rasu, ale jako defaultní samozřejmé nastavení člověka. (Přitom, pokud bychom si hráli s takovou představou, je defaultním nastavením žena a jiná než bílá barva pleti.)
Poznámka 2: Teorie ras nemá empirické základy, proto mám tendenci psát uvozovky. Vědci a vědkyně již řadu let upozorňují na to, že teorie ras nemá biologické opodstatnění, neodvíjí se od genetiky. Má v zásadě tolik odbornosti, jako frenologie, tedy posuzování zločinnosti podle tvarů lebky. Koncept ras je společenský koncept, kdy kulturní předsudky byly naturalizovány, aby tím byly legalizovány jako „přirozené“. Proč přesto rasu tematizuji, jsem napsal výše.“
a) "Pokud [...] byl neheterosexuální, [...] kdyby byl ženou, nevnímal by..."?
Proč? Najdete přece spoustu žen, které přijímají a háji jako nejlepší ty tradice (náboženské i sekulární), které je staví do pozice poslušných a naslouchajích, o domácnost pěčujících a podřízenýchsvému muži (popř. méněcenných, pokud si ho nedokázaly pořídit či udržet).
Právě tak najdete spoustu neheterosexuálů, kteří plně sdílejí postoj heterosexuální společnosti k jejich situaci.
b) "My, bílí muži [...] největší tendenci mužství nevnímat jak gender a bělošství jako rasu, ale jako defaultní [...] nastavení člověka"
Kromě toho, že jde o empricky nepodloženou generalizaci dílčí zkušenosti (čti předsudek), narážíme na určitý problém. Totiž na empirický fakt masy lidí, kteří se sebeidentifikují jak bílí muži a nevnímají to jako defaultní nastavení, ale jako vzácnou a soustavně ohrožovanou hodnotu, jež je nadřazuje nad barbary a ženy.
Můžu z toho vyvodit jediný závěr, a to ten, že Vám ve skutečnosti vadí samotná existence takového názoru, přestože deklarujete navenek jistou vstřícnost. To je pro mě opravdu poučné.
Zde informace a závěrečná zpráva:
http://www.cirkev.cz/archiv/151113-zaverecna-zprava-biskupske-synody-v-cestine
To si snad můžou myslet jen praví homofobové, kteří podle rozšířeného byť neprokázaného psychologizujícího názoru podvědomě považují vlastní latentní homosexuální impulsy za tak silné, že kdyby jim oni i ostatní muži podlehli, tak se všichni muži budou sexuálně zajímat jen o muže a lidstvo vyhyne. Výslovně podotýkám, že tím rozhodně nemyslím Filipa Outratu.
Co by vlastně podle tradicionalistů měly dělat lesbické ženy, které chtějí mít dítě? Měly by zatnout zuby a uzavřít heterosexuální sňatek a setrvat v něm? To je nefér i vůči mužům, protože těm hodně vadí, když cítí, že svou partnerku sexuálně nepřitahují. Nebo by měly raději zůstat bezdětné?
Je prokázáno, že dvě ženy se o dítě, které považují za svoje dovedou postarat velmi dobře. Pro děti to má i určitou výhodu, protože v takové rodině jim nehrozí sexuální zneužívání a extrémní násilí.
Problémy, kterým čelí heterosexualní páry, které žijí s oboustranně biologicky vlastním dětmi a chtějí tento vztah udržet, jsou úplně jiné než to, že by je nějak ohrožovala legitimizace homosexuálního svazku formou sňatku či umožnění adopce dětí.
Na téma tradiční rodiny jsem včera posílal do DR článek. Nemám zatím potvrzeno, že vyjde, ale DR mi ještě žádný článek neodmítla. Mé katolické manželce se líbil.
Podle této mapy je nejvíce homofobním světadílem Afrika
https://en.wikipedia.org/wiki/File:World_laws_pertaining_to_homosexual_relationships_and_expression.svg
Existuje jistě i fenomén mužů, kteří jsou hrdí hlavně na to, že nejsou černí a nejsou homosexuální. Často jsou to muži, kteří u sebe mnoho jiných důvodů k hrdosti nenacházejí.
Chcete tím tedy říci, že třeba v naší konkrétní rodině (muž, žena, děti) našim dětem sexuální zneužívání a násilí hrozí, neboť není tvořena lesbickým párem (což by samo o sobě podle Vás takovou možnost ohrožení dětí vyloučilo)?
Podle Vás je tedy žena zárukou nenásilí a absence rizika sexuálního zneužití dětí (s jedinou zatracenou výjimkou - tou je paní Michaláková).
Patrně jste nikdy neslyšel o případech, kdy žena zavraždila své děti (nejednalo se o laktační psychózu), manžela, nebo kohokoliv jiného?
Neslyšel jste o případu, kdy dospělá žena měla sex s nezletilými chlapci a byla za to odsouzena?
Snad bychom neměli tolik podléhat módním (nikoliv tradičním) trendům, že "(bílý heterosexuální) muž" je prostě šovinista a násilník jaksi od "přirozenosti" sociálního konstruktu, který takto toho bílého muže sociálně zkonstruoval, zatímco žena je od přirozenosti andělské stvoření a jde jen o to, abychom ji zrovnoprávnili a umožnili jí stát se hornicí nebo členkou elitního protiteroristického zabijáckého komanda.
Zdá se mi, pane Kubičko, že v tomto chápání žen jako andělů a mužů jako šovinistů a násilníků poněkud podléháme genderovým předsudkům :-)
http://www.huffingtonpost.com/2010/11/10/lesbians-child-abuse-0-percent_n_781624.html
Výchova dětí lesbickým párem se zcela jistě nikdy nestane něčím zvlášť častým, ale není to něco, čeho by bylo třeba se bát.
O Vaší konkrétní rodině jsem neřekl ani slovo.
"... v takové rodině jim nehrozí sexuální zneužívání a extrémní násilí" je tvrzení absolutní. O nějaké snížené pravděpodobnosti či výjimkách z pravidla (ani takové zeslabení by však politicky korektní výrok neumožňovalo) zde není řeč. Prostě výchova lesbickým párem podle Vašeho tvrzení zaručuje dítěti absolutní bezpečnost před sexuálním zneužíváním a extrémním násilím, (zatímco výchova v jiném typu rodiny toto riziko neodstraňuje).
Zkusme tedy pro lepší pochopení některá slova v tomto výroku, který byl vysloven v kontextu diskuse o různých druzích rodičovství, zaměnit:
"Je prokázáno, že ŽENA A MUŽ se o dítě, které považují za svoje, dovedou postarat velmi dobře. Pro děti to má i určitou výhodu, protože v takové rodině jim nehrozí sexuální zneužívání a extrémní násilí." (Jako bych slyšel paní poslankyni Nytrovou)
"Je prokázáno, že RODIČE S BÍLOU KŮŽÍ se o dítě, které považují za svoje, dovedou postarat velmi dobře. Pro děti to má i určitou výhodu, protože v takové rodině jim nehrozí ŽE PROPADNOU EXTRÉMNĚ KRIMINÁLNÍMU ŽIVOTU."
"Je prokázáno, že dvě ženy se o dítě, které považují za svoje dovedou postarat velmi dobře. Pro děti to má i určitou výhodu, protože v takové rodině jim mnohem méně hrozí sexuální zneužívání a extrémní násilí."
Ani jedné vaší adaptaci tohoto výroku však žádné zpřesňování nepomůže. Budou vždy v jasném rozporu s fakty. Víme, že mnoha dětem v rodinách vytvářených heterosexuálním párem, ve kterém je jeden partner biologickým rodičem, hrozí sexuální zneužívání a extrémní násilí. Právě tak víme, že mnoho dětí s rodiči s bílou kůží propadne kriminálnímu životu (extrémně kriminální život je nesmyslné spojení).
Ten faktický rozdíl může být dán malým vzorkem stejnopohlavních párů vychovávajících děti, může být dán lízáním smetany (jde o lidi, kteří si houževnatě něco prosadili, váží si toho a obávají se kompromitování), ale existuje. Musel byste vyvracet fakta, ne jejich konstatování.
Ohledně toho, že mi samotná existence takového názoru vadí: a jak přesně si představujete, že bych měl reagovat? Jak byste reagoval vy, pokud by někdo vyjadřoval na internetu rasistický názor, že bílí rodiče jsou nejlepší? Ohradil byste se a nechal to být? Já ne, protože i z pozice své profese a vzdělání jsem zvyklý na jistou společenskou angažovanost. Něco jiného je, pokud byste vyjadřoval názor na vlastní rodinu a životní styl, nebo pokud byste říkal, jak nejlépe děti mohou trávit nedělní odpoledne, nebo co je podle vás nejlepší na štědrovečerní stůl, pokud byste říkal, jaká barva je nejlepší na stěny dětského pokoje… Vy ale mluvíte o něčem, co má společenský a politický dopad (a to je důvod, proč o tom píšete – viz níže) a váš názor je heterosexistický, protože na základě pohlaví a sexuální orientace považujete nějaké rodiny za lepší, než jiné. (Tyto ismy spočívají v posuzování jednotlivce a zacházení s ním na základě představ/předsudků o skupině ke které se rozhodneme danou osobu zařadit, místo toho posuzovat ji jako jednotlivce.) Navíc tuto hierarchii považujete za vstřícnost, zatímco, jak jsem pochopil, mě za vstřícného nepovažujete, přestože já nijak vaše pojetí nehaním a nemám k tomu důvod. Jen bráním znehodnocování jiných rodin na základě pohlaví/sexuální orientace. Zatímco vy vycházíte z teologie (biologii nemůžu respektovat, protože to je jen vaše interpretace – ostatně prakticky v celé živočišné říši jsou potomci počati splynutím vajíčka a spermie a přitom rodičovství je pestré, nerespektuji také čistě osobní zkušenost a ani odkaz na „lidství“), já poukazuji na znalosti z psychologie, sociologie, etnologie, historie a dalších oborů…
Hájíte se tím, že si nenárokujete nějakou výlučnost v zákoně. To může být zajímavé téma. Upřímně řečeno, vám v tom moc nedůvěřuji, proto by mě zajímalo, zda by to opravdu bylo tak, že když by vámi definovaná „tradiční“ rodina ztratila v zákoně svou exkluzivitu, jakou má, že byste na to nereagoval a např. nenapsal článek do DR. (Např., pokud by zákon umožnil přiosvojení, nebo společnou adopci rodičů stejného pohlaví, pokud by umožnil manželství.) Mimochodem tohle je téma, které jsem v článku popisoval a myslel jsem to upřímně v tom smyslu, že by i vám mohlo sloužit k zamyšlení – nevím, zda si vůbec uvědomujete, že nyní tu výlučnost v zákoně právě máte. A připomínám, že jste začal psát tyto články ve chvíli, kdy se ta výlučnost začala znejišťovat… Tak jaký jste měl důvod, než snahu tuto výlučnost zachovat jako tradici?
V každém případě osobní je politické. Věc, kterou tematizujete, je politická. Váš první článek reagoval na poslankyni Nytrovou a řešení novely o RP. Volal jste po tom, aby v politické straně ČSSD měly místo konzervativní zákony. Vaše texty jsou veřejné na internetu, kde je čtou i poslankyně a poslanci, kteří za nedlouho o rodinách budou znovu rozhodovat (zda vezmou exkluzivitu oné struktuře muž+žena+dítě).
Pokud zjistíme, že zástupci nějaké etnické skupiny či rasy se v českých věznicích vyskytují méně často, než by odpovídalo jejich procentuálnímu zastoupení mezi obyvatelstvem, můžeme pak napsat:
"Být (((bělochem; černochem(?)...Afroevropanem(?); Asiatem; Čechem; Romem; Vietnamcem; Ukrajincem; Rusem))) je i určitá výhoda, protože příslušníci (((této rasy; tohoto etnika))) jsou mnohem méně ohroženi pobytem ve vězení."
Nevím, zda existuje nějaká souvislost mezi sexuálním zneužíváním dítěte a pravděpodobností, že toto dítě se v dospělosti samo stane pachatelem sexuálního zneužívání.
Podle některých studií to jsou však právě lesbické ženy (((i homosexuální muži))), které se mnohem častěji než ostatní stávaly v dětství obětmi sexuálního zneužívání. Ani jsem neměl v úmyslu to zde uvádět, abych snad nebyl napaden za "nekorektnost", ale trochu jste mě k tomu obhajobou svého výroku přiměl.
Podle Garofalovy studie (Youth Risk behavior Survey; Pediatrics, roč. 101, č.5, 1998) mezi chlapci a dívkami ve věku 15 až 18 let, kteří se sami považovali za gaye nebo lesby, zažilo 32,5% z nich sexuální zneužívání nebo obtěžování. U ostatních mladistvých stejného věku, kteří se neidentifikovali jako homosexuální, to bylo 9%.
Podle studie M.Tomea (Comparative data of childhood and adolescence molestation in heterosexual and homosexual persons) byly v dětství homosexuálně zneužívané i ženy a ovlivnilo to jejich pozdější sexuální orientaci. Podle této studie 46% homosexuálních mužů a 22% lesbických žen zažili jako děti nebo mladiství homosexuální zneužívání. Mezi heterosexuálními muži toto homosexuální zneužívání zažilo 7% a mezi heterosexuálními ženami 1%.
Typicky je to tak, že německý manželský pár dostane k adopci romské dítě z Čech nebo dítě prostitutky z Thajska.
Doufám tedy, že všichni účastníci diskuse, a především autor, s těmito podmínkami počítá.
"Je naprosto jasné, k čemu ty úvahy o neměnnosti sexuální orientace slouží v kontextu diskuse o adopcích. Podtextem je, že pokud je to možné změnit, pak by se to mělo změnit, a mělo by to být kritérium. Jenže, ať tak či onak nemělo, a tudíž je diskuse na toto téma bezpředmětná. [...] Bez ohledu na to, zda homosexualita měnitelná je nebo není, má být stále svobodným rozhodnutím dospělých lidí. Aspoň to je můj liberální postoj. Samozřejmě, pokud chcete někomu vnucovat vlastní morálku, asi budete mít jiný."
Tipněme si, až se to stane, za jak dlouho se objeví první statistiky a protesty poukazující na to, že jsou homosexuální páry v pořadnících "diskriminovány", a jak je heterosexuálním párům dávána přednost?
Pokud se to řekne přízemněji, je to prostě taktika obyčejného lhaní. Pochybující lidé se okřikují, že je přece "dávno jasné, že homosexualita je vrozená", jsou zesměšňováni a skandalizováni, že prý chtějí "násilně léčit homosexuály", a když už opravdu není jiné cesty, tak se tedy nějak opatrně připustí, že to s tou "vrozeností" asi bude složitější.
Cílem tohoto lhaní je, aby protistraně nebyl zdarma dáván do rukou argument proti adopcím dětí homosexuálními páry. Až budou adopce prosazeny, pak teprve budou moci genderoví aktivisté odhalit své pravé smýšlení o "výhradní vrozenosti a neměnnosti homosexuality" a pokračovat dál v plnění svého harmonogramu. Pak možná přijde na řadu zatím takticky podporovaný feminismus a ženy se budou muset "trochu uskromnit", když jsou přece jen jedním z více než dvaceti pohlaví.
A ano, po zkušenost dvacátého století se prozíravý člověk obává a slyší při podobných tématech v pozadí hlasy těch nebezpečných idotů, kteří zničili tisíce životů vynucenou léčbou.
Nevím a rád si nechám vysvětlit, jak by třeba požadavek na to, aby stejná práce byla odměňována bez ohledu na pohlaví, na potlačení domácího násilí, na respekt k nekomodifikované práci v domácnosti a při péči o nemohoucí, na odstranění nerovného zastoupení v politické reprezentaci atd. ovlivnilo to, že by se uznala větší rozmanitost genderových rolí.
na začátek bych s chtěla omluvit, jestli jsem zněla rasisticky. Asi byla i taková interpretace možná.
Myslela jsem to spíš jako určitý vykřičník, naznačení hranice, možná právě obavy před určitou jednostranností. Vaše situace není jiná kvůli Vaší rase jako takové, ale kvůli tomu, že v Evropě jste skupinou, která má z určitého pohledu nejmenší "šanci" stát se obětí šikany nebo mít výraznou zkušenost se znevýhodněním. Jestli to tak je konkrétně ve Vašem případě, samozřejmě nemůžu posoudit. Jen asi mohu tušit, že nemáte zážitek příliš intenzivní šikany založené na genderu nebo orientaci. Možná Vám to připadá jako další útok a máte pravdu v tom, že se teď dostávám na tenký led a uznávám, že nejsem úplně korektní a nejednám s Vámi v rukavičkách. Navíc přeto a možná právě proto, že vím, že nejste člověk, kterému by nějak záleželo na šíření jakékoli znevýhodnění, spíš vím, že se o spravedlnost a zastávání lidí s neúplnými právy aktivně snažíte.
Ale právě někomu, komu "tradiční" uspořádání sedne se těžko vysvětluje, že někdo komu nesedne se denodenně setkává s "heterosexuální propagandou". Ano, výraz přehnaný, ale snad je možné se do něj vžít. Na každém rohu vidíme obrazy "tradiční" rodiny, ve filmech, v ilustracích, v pohádkách, v očekávání lidí kolem nás.
Napsal jste tuším, že model tradiční rodiny je nejlepší. Poupravila bych ono nejlepší na nejjednoduší. Věřte, že spousta z LGBT+ lidí (včetně mě) by si moc přála smět jednoduše naplnit "tradiční" model a často touto snahou strávila část života. Zkoušela se napasovat do spousty nevhodných forem, což mohlo vést k bolesti její i lidí kolem ní.
Není možné, aby někdo přehlédl model "tradiční rodiny", není možné, aby někoho nikdy nenapadlo, že by si měl vzít člověka opačného pohlaví...Ale někteří lidé to prostě takhle nemají a není to jen jejich chyba. Prostě ono nejlepší je pro každého jiné. Tradiční rodina může být nejednoduší, ale není vždy nejpravdivější. Tradiční rodina je stále široce rozkročena ve společnosti, není možné o ní nebýt informovaný, stále lidí kolem nás skoro neočekávají nic jiného, v takové chvíli její upevňování vážně trochu vyznívá zvláštně.
Právě jsem se vrátila s tradiční svatby muže a ženy, pouštím si písně na youtube a ve všech asi deseti, které jsem si pustila vystupují jako milenci muž a žena. Už jsem si prošla coming outem a nalezla i typ vztahu, který jsem schopná tvořit, takže už se mě takové věci osobně tolik nedotýkají, ale nevím, proč by lidem, kteří denně snáší podobný útok heterosexuality ještě někdo měl psát o tom, že "tradiční rodina" je nejlepší...a "bojovat" za onu ohroženou tradiční rodinu.
Není ohrožena lidmi jiné orientace ani těmi, kdo vytváří jiné pestré rodiny. Vlastně ani nevím, jestli musí křesťana trápit ohrožení určitého konceptu lásky, spíš mě někdy (asi podobně jako zastánce tradiční rodiny) trápí ohrožení lásky jako takové...A lidé, kteří bojují za právo se vzít nebo na právo adoptovat mi tedy nedostatkem lásky vůbec ohrožení nepřijdou...
Já se snažím hledat smysl "tradice", není to pro mě něco dogmaticky daného. Uznávám naprosto, že každý člověk je limitován vlastním zázemím, původem a okolím. Přesto, toto vše není něco, čeho by se člověk mohl nebo měl snadno vzdávat. Jde o to si probojovat zápas o pochopení a přijetí vlastní tradice, vlastního dědictví a kořenů.
V dané chvíli se mi skutečně model rodiny muž-žena-děti jeví jako nejlepší. To jsem se pokusil vyargumentovat, budu se pokoušet znovu, ale nemohu a nechci se toho názoru lehce vzdát. Zároveň budu vždy znovu dodávat, že uznávám i jiné pohledy, jsem otevřený diskusi a hledání. Nikoli však tím způsobem, že něco budu uznávat, jen abych někoho v diskusích nenaštval.
Snažím se pochopit, co vlastně myslíte tou "heterosexuální propagandou". Vystudoval jsem literaturu a tak samozřejmě vím, že naprostá většina literárních děl v evropské tradici (a zřejmě i v jiných) zobrazuje vztah muže a ženy a jejich rodinné soužití, stejně jako ty písně, o kterých píšete. Ale - dá se to nazvat jednoduše "heterosexuální propaganda"? Vždyť je to velmi dlouhá a skutečně živá tradice, nelze ji zahodit ani změnit (aspoň doufám), nebo násilně vytvářet jakousi "vyváženost" (jeden text v čítance o vztahu muže a ženy, jeden o vztahu muže a muže, jeden o vztahu ženy a ženy, jeden o vztahu dvou mužů a ženy atd.).
Takže co s tím? Obávám se, že lidé, kteří to cítí jako Vy, budou muset s tímto pocitem bojovat stále. Neumím se do Vás úplně vcítit, takže si jen budu přát, aby to pro Vás bylo co nejméně nepříjemné a bolestivé. A budu se snažit na pohled lidí jako Vy myslet, když budu o těchto otázkách uvažovat a psát.
Ale píšete také, že model tradiční rodiny je nejjednodušší. Tím si tedy nejsem vůbec jistý. Leckdo tady v těch našich diskusích už napsal, že "tradiční rodina" už dávno není převažující model ve společnosti. Je v krizi, velké množství tradičních rodin se rozpadá, to samozřejmě nepopírám, tradiční rodina je ohrožená z různých stran, také samozřejmě zevnitř.
Asi nejmoudřejší by bylo, kdyby se každý staral o to, aby ten model rodiny, který je pro něj aktuální a který žije, byl co nejživější a nejstabilnější. To by možná bylo přínosnější než podobné diskuse... samozřejmě to ale musím vztáhnout v první řadě na sebe, než zase začnu něco psát o rodině.
Ještě jednou díky za podnětný vzkaz, mějte se dobře!
Pramenily Vaše problémy s hledáním vlastní identity, vlastního způsobu života a spokojeného soužití ve vztahu z nepochopení ostatní společnosti? Pokud se společnost změní, Vašim dětem se už bude žít lépe než Vám?