Duhové rodiny nechtějí exkluzivitu: to tradiční se jí nechtějí vzdát

Jiří Procházka

Rodinný poradce Jiří Procházka polemizuje s texty Filipa Outraty na téma tradiční rodiny. Outratovy konzervativní argumenty stojí podle něj na pouhé teologii a bez zdůvodnění upřednostňují koncept muž+žena+dítě.

Filip Outrata svým článkem Kotva i klec. Úvaha o tradici navazuje na předchozí článek Adopce stejnopohlavními páry a sociální demokracie. Autor se distancoval od evidentně konspiracionistických výroků poslankyně Nytrové, ale zároveň hájil prostor v ČSSD na „různé názory“ na homoparentální rodičovství — konkrétně prostor pro „konzervativní pohled na rodinu“.

Konzervativním postojem pak mínil „to, že rodina složená z matky, otce a dětí má největší množství pozitivních stránek“. Tento postoj zakládá na „biologizujícím“ názoru, že ideální rodiče jsou ti, kteří „dítě dokážou přivést na svět“ (ať už fakticky, nebo zřejmě i symbolicky, tedy muž a žena).

Jistou skrytou ambivalencí se vyznačuje i aktuální úvaha o tradicích. Ta je totiž zároveň spíše skrytou podporou „konzervativního“ či „tradičního“ pojetí rodiny a rodičovství popsaného v předchozím článku.

Obecně je text o tradicích výstižný. Upozorňuje na to, že tradice mohou být dobrým sluhou, ale zlým pánem. Tedy že poskytují určitou stabilitu a tedy bezpečí, ale někdy mohou být omezující. Outrata příhodně mluví o potřebě reflektovat živost tradice („schopnost hodnotit vlastní tradici kriticky, přijímat ji s jistým nadhledem“) a je přesvědčen, že „tradice se může vyvíjet a nijak nebránit multikulturalitě, různosti a pestrosti kultur, či všelidské perspektivě“. S jednou výjimkou, a tou je ideál (zřejmě biologického) rodičovství muže a ženy jako „nejlepšího“ typu rodiny.

Podle Outraty tedy „nejlepším prostředím pro děti je fungující a přijímající rodina typu žena-muž-děti“ oproti fungující a přijímající rodině typu žena-žena-děti.

Filip Outrata se nevědomě dopouští toho, co sám kritizuje. Jeho postoj vychází z teologie křesťanských katolických tradic, jež jsou v posledku tradicemi bílého heterosexuálního muže. Musel by zkrátka překročit vlastní stín.

Přirozeně jsou vůči tradicím kritičtí hlavně lidé z „menšin“, kterým tradice berou jistá práva a tím z nich (přinejmenším mocenskou) menšinu právě činí. Jejich následná kritika pak pochopitelně představuje výzvu pro většinu, která o sobě problém nemá: její stabilita a neuvědomovaná privilegia se takto chvějí a vyvolávají pocit ohrožení a nutkání k obraně své exkluzivity.

Zároveň ale tato kritika vede k poznání hlubších významů a dynamiky vztahů a rodin. Umožňuje skutečnou reflexi, která umožňuje vidět tradici v její živosti spíš než v reprodukci biblických textů. Proto pro mě jako manželského, rodinného a vztahového poradce právě neobvyklost představuje nenahraditelnou inspiraci.

Psychologie oproti teologii opustila představu, že ideální, zdravou a fungující rodinu a nejlepší prostředí pro dítě lze popsat na základě biologických vazeb. Světově proslulý dětský psychologa Zdeněk Matějček napsal už v roce 1982 v knize Co řekneme osvojenému dítěti: „Není hlas krve. Dítě přijímá za matku tu osobu, která se k němu mateřsky chová. Adoptivní rodiče, pěstouni, či jiní vychovatelé dítěte v náhradní rodinné péči jsou psychologicky pravými rodiči, jestliže skutečně za své dítě přijímají.“

První otázkou je, proč Filip Outrata jako „tradiční rodinu“ abstrahoval zrovna model muž+žena+děti, a to bez dalších charakteristik (můžeme se ještě domnívat, že implicitně myslí biologické rodičovství, případně manželství). Takováto „matematická“ definice tradiční rodiny dává smysl jen ve vymezení se vůči rodinám s rodiči stejného pohlaví, ale ne sama o sobě. Taková abstrakce tradice bez dalších přívlastků může vycházet jedině z biologie (a definovat tradici na základě biologie nedává smysl - jako bychom chtěli definovat, že tradicí je početí na základě spojení spermie a vajíčka). Můžeme vycházet z pojetí legislativního, ale i tak definujeme spíše manželství než rodinu jako takovou.

Přirozeně jsou vůči tradicím kritičtí hlavně lidé z menšin, kterým

tradice berou jistá práva a tím z nich menšinu právě činí. Ilustrace canstockphoto.com

Můžeme zvážit maximálně tak rodinu nukleární, ale i ta má mnoho podob (a nevylučuje rodiče stejného pohlaví). Nejde tedy ani o rodinu tradiční, ani konzervativní, ale prostě konvenční. Nejsou takové rodiny založené na biologickém rodičovství muže a ženy prostě jen běžné, než že by se tato struktura tradovala a přenášela z generace na generaci jako jakási kulturní hodnota?

Outrata ale vychází z pohledu teologie. Z pohledu historie nebo sociologie si s jeho matematicky čistou definicí struktury jako popisu „tradiční“ rodiny nevystačíme. I v českých zemích byl tradičně muž hlavou rodiny, přičemž tato tradice byla i kodifikována v zákoně — tedy se opravdu tradovala a předávala. Tento institut byl zrušen až za přispění socialistické poslankyně Milady Horákové.

Že si jako rodinnou tradici vybereme zrovna pohlaví, je tedy pouze arbitrární. Historie a sociologie (oproti teologii) totiž takovýto model jako „tradiční“ nezná. Jak vypadala tradiční rodina před padesáti, sto nebo sto padesáti lety? Jak vypadala v různých společenských vrstvách? Tradiční manželství bylo ekonomicko-politickým svazkem, než osobním vyjádřením romantických citů a touhy po rodičovství. Tradičně rodina posílala děti do učení nebo do služby (i do ciziny). Stávaly se součástí cizí rodiny, respektive domácnosti, protože právě to byl koncept předcházející dnešnímu pojetí rodiny.

Tradiční bylo soužití širší rodiny. Tradiční genderové rozdělení rolí na veřejného muže a soukromou ženu v domácnosti pečující o děti bylo vytvořeno až v rámci měšťanského modelu v 18. století a v Československu přestalo být převažující tradicí v 70. letech 20. století.

Alespoň ve vyšších vrstvách bylo tradiční mít legální manželku/manžela a milenku/milence. Rodičovství se neodvíjelo jen od biologických vztahů, ale také společenských — proto byli tradiční třeba i „levobočci“. Ve šlechtické rodině bylo tradiční, že děti viděly rodiče s nadsázkou řečeno jen při slavnostních příležitostech, protože nešlo o rodinu, ale o rod. Spousta z nás zná alespoň z filmu příběh císařovny Sissi a její marný boj za aktivní rodičovství, nebo si pamatujeme boj princezny Diany či japonské princezny Mičiko, která narušovala tabu například tím, že své děti sama kojila.

Filip Outrata dosavadní vývoj tradic vítá, další vývoj v pojetí rodiny by však chtěl zakonzervovat a tradovat v aktuální podobě. Opět — jako bílý heterosexuální muž si to může dovolit. Pro konzervativní postoj je typická snaha koláč jíst a mít: uznává pluralitu modelů a žádá uznání pro ten, kterým sám žije, zároveň ho ale označuje za obecně „nejlepší“, což obhajuje odvoláním na „tradici“. Ta v sobě přitom vždy skrývá udržování mocenské dominance jedné skupiny nad druhou. Není pak obhajoba tradice trochu obhajobou vlastního prostoru, vlastního postavení, vlastních preferencí a vlastní moci?

Obhajovat jako nejlepší model otec+matka+dítě oproti třeba dvěma otcům nebo matkám s tím, že druhé dva zmíněné modely nemají svou tradici, protože „se ještě nepředávají dostatečně dlouho, aby se o tradici dalo mluvit“, je analogické tradicionalistickým argumentům proti „rasově“ smíšeným manželstvím, nebo volebnímu právu žen. Ekvivalentem je odmítání manželství páru stejného pohlaví s tím, že takové manželství nemá tradici a případně si ji nejprve musí vytvořit.

Dostáváme se do bludného kruhu: většina uzná menšinu jako sobě rovnou až ve chvíli, kdy bude mít stejnou tradici, na které jí ale ze své exkluzivní pozice upírá podíl.

Stejně bychom pak mohli argumentovat, že jelikož pravorucí rodiče jsou běžní, jsou tudíž tradiční a tedy nejlepší rodiče, oproti rodičům levákům…

Dostáváme se do bludného kruhu: většina uzná menšinu jako sobě rovnou až

ve chvíli, kdy bude mít stejnou tradici, na které jí ale ze své exkluzivní pozice upírá podíl. Foto Flickr.com

Konzervativní názory jsou hodny uznání. Osobní sebeurčení a pojetí rodin doplňuje jejich pestrost a tudíž jejich přizpůsobivost a životaschopnost. Pokud ale osobní názor aspiruje na společenský a politický přesah, pak vyžaduje víc než osobní zkušenost, postoje a hodnoty: míček je na straně konzervativců, zda jsou ochotni vzdát se své exkluzivity na to být nejlepším fungujícím a přijímajícím prostředím pro děti jen na základě struktury.

Česká rodina

Česká rodinná politika má přitom nepřehlédnutelnou konzervativní tradici. Konzervativní, křesťanské a katolické kruhy ji zásadně ovlivňují od první republiky dodnes. Lidovci si na politické scéně udržují zásadní vliv. Politický vliv má například Národní centrum pro rodinu, jež spolupracuje s vládními orgány, pořádá pravidelné konference v Senátu a jehož „činnost respektuje zorný úhel pohledu katolické církve“.

Evidentně i ohledně ČSSD jsou hlasy, které místo emancipační snahy a účinné progresivní (pro)rodinné politiky, preferují zakonzervovat dosavadní tradice a konvence. Zkušenost z jiných zemí nám přitom říká, že opravdová podpora rovnosti nakonec vede k větší porodnosti a spokojenosti rodičů, dětí a rodin, což je přeci deklarovaný cíl konzervativců.

Uznání „duhových rodin“ by ale nemělo záviset na tradici. Jako nejlepší prostředí pro dítě nelze považovat takové, které je „rozšířené“ a běžné, ale takové, které je takto označeno na základě empirických zjištění. Za tradici může být totiž jednoduše označen pouhý stereotyp, předsudek či diskriminace.

Chci, aby rodinná politika byla postavena na empirických znalostech, nikoli na zvyklostech a lidových obyčejích, ani ne teologických úvahách či křesťanské morálce, ani na konzervativní ideologii či bibli. Přeji si, aby rodinná politika měla smysl, proto bychom měli podporovat „fungující a přijímající“ rodiny takové, jaké jsou, ne jaké bychom si je dle svých představ a ryze osobních přáli mít.

    Diskuse (33 příspěvků)
    TT
    Tomáš Tožička
    September 1, 2016 v 12.23
    Výborný rozbor
    Jen bych jako teolog oponoval, že za Outratovými články stojí vůbec nějaká teologie. Maximálně tak katolický katechismus z přelomu století, který psaly muži frustrovaní celibátem, což zákonitě vedlo k odporu k ženám, především těm emancipovaným (to byl lepší případ, tradice zneužívání dětí a žen je mnohem horší variantou).

    Manželství je v tomto pojetí prostě instituce, která mužům legálně umožňuje lehké formy otrokářství a ženám legální prostituci. Není divu, že je po této tradici mezi bílými heterosexuály taková poptávka. A když se to ještě schová za náboženská dogmata, může přitom mít bílý konzervativní heterosexuál i pocit božího osvícení.
    Jiří Procházka, psycholog
    September 1, 2016 v 12.42
    teologie a biologie
    Outrata je teolog a argumentuje třeba knihou Genesis :o)
    Ale rafinovanost a ono „nepřekročení vlastního stínu“ spočívá v tom, že on je progresivní, uznává genderovou rovnost a emancipaci, což neodpovídá křesťanské tradici, byť se to pan Outrata snaží zmírnit, aby tento pohled nebyl jednostranný, ale další emancipaci už nechce, s odkazem na tradici, kterou se snaží abstrahovat právě za pomocí teologie (kterou roubuje biologií). Já s ním polemizuji v tom, že sám nedokáže být dostatečně kritický k takové tradici, protože na rozdíl od menšin, kterým je upírána, jemu taková tradice skýtá exkluzivitu, které by se musel vzdát.
    PK
    Pavel Kolařík, informatik
    September 1, 2016 v 15.12
    Za mých mladých let by se postoj pánů Procházky a Tožičky
    dal shrnout takto: "Manželství je buržoazní přežitek".
    MP
    Martin Profant
    September 1, 2016 v 18.2
    Pavlovi Kolaříkovi
    Nedalo, Tožička jako obvykle používá bonmóty čerstvé kolem roku 1920 (téměř doslovně cituje Erenberga z roku 1923), takže by Vám muselo být něco přes stovku, abyste to pamatoval. Později už takové otřepané fráze už nikdo dospělý nepožíval, leda "dogmatičtí heretici v Kalifornii". A v ČSSR už vůbec ne, součástí oficiální ideologie bylo, že rodina je základ státu.

    A Jiřímu Procházkovi jde o rodinu, nikoli o manželství.
    Magdalena Šipka
    September 1, 2016 v 21.18
    Chtěla bych jen podpořit Tomáše Tožičku. To, že za výroky pana Outraty je jen část teologie a ještě spíš "katolická morálka". Teologií je víc a některé jsou i systematicky osvobozující a zastávající se právě těch umenšených. (Pouze takovým je také možné přisuzovat název teologie...)

    Ale chápu i znechucení klerikalismem, morální teologií katolické církve - to zcela sdílím.

    Za mě samotnou je tu ještě otázka, zda-li nositelé rodinných modelů, které už se jakž-takž ve společnosti usadily - jako je model žena-žena-dítě či muž-muž-dítě, jsou ochotni třeba uznat i ještě širší rodiny třeba muž-muž-žena-děti...no. Jestli ty pestré rodiny jsou skutečně tak pestré.

    Na druhou stranu se zas nechci tvářit, že když někdo dělá posun k větší toleranci tak to není žádný krok, protože ještě není respektující tím správným způsobem...Jsem vděčná i za tolerantní minikrůčky bílého muže pana Outraty.
    FO
    Filip Outrata, redaktor
    September 1, 2016 v 21.58
    Všem, kteří používají slova "bílý muž"
    - opravdu vám nepřijde, že je to vlastně rasistické? Když Jiří Procházka napíše "bílý heterosexuální muž", tak to dává jakýsi smysl jako odkaz na moje pojetí rodiny.

    Ale "bílý muž", paní Šipko, to už je pouze urážlivé. Urážlivé proto, že to podle mě implikuje rasismus dotyčného. A hloupé, dodal bych, protože to zbytečně vyvolává zlou krev tam, kde mezi námi není sporu (na rozdíl od otázky rodiny).

    Ale nebojte se, jsem tolerantní, i když jen po minikrůčcích, a nebudu se do Vás za to víc pouštět.
    Eva Hájková, penzistka
    September 2, 2016 v 9.45
    On si možná autor nevšiml, že svět už dávno není v moci "bílých heterosexuálních mužů". Kapitalismu je úplně lhostejná jak barva kůže, tak pohlaví i sexuální orientace. On je totiž univerzální.
    To jenom my, kteří jsme jím postižení, neumíme vytvořit žádnou univerzalitu, která by mu dovedla konkurovat.
    Jiří Procházka, psycholog
    September 2, 2016 v 11.14
    Magdalena Šipka
    Uznání jiných modelů, než je ten, ve kterém sami žijeme, nakonec závisí na konkrétních lidech a jejich zkušenostech apod. V ČR se alespoň někdy zdá, že i duhové rodiny mají tendenci být tradiční a konvenční. Jaká ironie. Ale to je situace v minulosti, kdy to bylo pochopitelné jako projev snahy o uznání (zapadnout a nelišit se). Odhaduji, že v současné době situace může být jiná.

    Zároveň „duhové“ vztahy a rodiny jsou charakteristické tím, že jsou častěji nekonvenční, že rodinné vztahy a vazby jdou za běžné hranice pokrevních a institucionálních vztahů. Součástí rodiny tedy mohou být dva muži, partneři a otcové, a náhradní matka jejich dítěte a její vlastní rodina (takový model je realizovatelný v zemi, kde je náhradní mateřství legislativně upraveno a agentury fungují jako podpora a provázení, nejde tedy o komerční motivy, ale o podporu vybudování vztahů, které mezi otci a náhradní matkou mají tendenci přetrvávat i nadále). Jiným modelem jsou dvě matky a biologický otec/dárce, který může mít různou roli pro dítě a může být různými způsoby zahrnut do rodiny. Jiným modelem je multiparentální rodičovství, která zřejmě také je více znát v „duhových“ rodinách, kdy rodičovství sdílí ženský a mužský rodičovský pár. V literatuře se takovým rozšířeným rodinám říká někdy „queer“, myslím.
    Jiří Procházka, psycholog
    September 2, 2016 v 11.21
    Filip Outrata
    Chápu to tak, že to není primárně narážka na mne, ale odpovídal jsem na to na FB (někdo článek označil dokonce za „ rasistický, heterofobni a krestanskofobni“ :D Tak to kopíruji bez úpravy:

    „Já sice na jednu stranu tu nelibost chápu, na druhou stranu mi přijde zvláštní. (I dle druhého komentáře, od muže, by mě zajímalo, jestli tím někomu nešlapu na kuří oko.) Nepřesné to může být v tom, že pan Outrata má samozřejmě další charakteristiky, ale ve své podstatě je to faktický popis, který neměl v daném kontextu být urážlivý. Nechtěl bych se v tom nijak zvlášť nimrat, ale na druhou stranu by bylo spíše překvapivé, kdyby to v daném kontextu nebylo vůbec zmíněno.

    Text pojednává o tradicích a o dynamice mezi „menšinou“ a „většinou“. Zamýšlel jsem se nad tím, ze které pozice pan Outrata (byť třeba nevědomě) mluví, což je standardní postup. A pan Outrata prostě splňuje klasické charakteristiky většiny, že je to až klišé. (A proto bych to bral s nadhledem.) Moje myšlenka spočívala v tom, zda vlastně v obhajobě tradic nehájí svou vlastní pozici a exkluzivitu. A naše kultura prostě je kulturou bílého heterosexuálního muže, který tradice nejvíce formoval. Moje úvahy spočívaly v tom, zda, pokud by pan Outrata byl neheterosexuální, nevnímal by tradice jinak, nebyl by vnímavější k heteronormativní společnosti, ve které žijeme. Nebo zda, kdyby byl ženou, nevnímal by křesťanskou tradici jinak, protože žijeme v patriarchální společnosti, či mužské hegemonii. Stejně tak zkušenost s jinou než bílou barvou pleti ovlivňuje tematizování tradic.

    Nijak nechci naznačovat, že by pan Outrata byl rasista (zároveň jsem „rasu“ v textu zmínil, protože to považuji za analogický příklad – tak, jako pan Outrata stanovuje hranici mezi „nejlepšími“ rodiči a ostatními na základě pohlaví či sexuální orientace, byla tato hranice v minulosti vytyčena podél „rasy“ se stejnými argumenty o biologii a tradici – myslím, že jsme se nepoučili). Nechci ani naznačit, že by byl sexista (zároveň já i on gender tematizujeme). Tvrdil bych pouze, že je heterosexistický (když na základě pouhého pohlaví/sexuální orientace určuje „nejlepší“ rodiny či vztahy).

    Poznámka 1: My, bílí muži, mezi které také patřím, máme největší tendenci mužství nevnímat jako gender a bělošství jako rasu, ale jako defaultní samozřejmé nastavení člověka. (Přitom, pokud bychom si hráli s takovou představou, je defaultním nastavením žena a jiná než bílá barva pleti.)

    Poznámka 2: Teorie ras nemá empirické základy, proto mám tendenci psát uvozovky. Vědci a vědkyně již řadu let upozorňují na to, že teorie ras nemá biologické opodstatnění, neodvíjí se od genetiky. Má v zásadě tolik odbornosti, jako frenologie, tedy posuzování zločinnosti podle tvarů lebky. Koncept ras je společenský koncept, kdy kulturní předsudky byly naturalizovány, aby tím byly legalizovány jako „přirozené“. Proč přesto rasu tematizuji, jsem napsal výše.“
    MP
    Martin Profant
    September 2, 2016 v 13.1
    Jiřímu Procházkovi
    Myslím, že některá propojení poněkud zjednodušujete.

    a) "Pokud [...] byl neheterosexuální, [...] kdyby byl ženou, nevnímal by..."?

    Proč? Najdete přece spoustu žen, které přijímají a háji jako nejlepší ty tradice (náboženské i sekulární), které je staví do pozice poslušných a naslouchajích, o domácnost pěčujících a podřízenýchsvému muži (popř. méněcenných, pokud si ho nedokázaly pořídit či udržet).

    Právě tak najdete spoustu neheterosexuálů, kteří plně sdílejí postoj heterosexuální společnosti k jejich situaci.

    b) "My, bílí muži [...] největší tendenci mužství nevnímat jak gender a bělošství jako rasu, ale jako defaultní [...] nastavení člověka"

    Kromě toho, že jde o empricky nepodloženou generalizaci dílčí zkušenosti (čti předsudek), narážíme na určitý problém. Totiž na empirický fakt masy lidí, kteří se sebeidentifikují jak bílí muži a nevnímají to jako defaultní nastavení, ale jako vzácnou a soustavně ohrožovanou hodnotu, jež je nadřazuje nad barbary a ženy.
    + Další komentáře