Jedním z nejtěžších lidských životních úkolů je vychovávat nevlastní dítě. Ona i výchova vlastního je těžká věc, ale výchova dítěte, které má jednoho rodiče biologického a druhého, který se přiženil (přivdala), je tedy v pravém slova smyslu nevlastní, je zapeklitý proces. Má různé, často vzájemně zcela odlišné fáze, a vyžaduje velkou dávku nadání, uvědomění, trpělivosti, lásky, ale i zdravé lhostejnosti, fatalismu, schopnosti neintervenovat, nevnucovat vlastní představy.

Soužití všelijak nevlastních sourozenců je také pěkný oříšek. A nikdo kvůli tomu neřeční v parlamentě. Uvažujeme-li o dalším prolomení konvencí v tom, čemu jsme zvyklí říkat rodina, měli bychom se napřed zamyslet nad tím, kolik a jakých konvencí už bylo opuštěno a komu (čemu) to prospělo či uškodilo.

Osvobodit člověka od lži

Není tak dávno, co dívka byla v rodině rovna ušlechtilému dobytku a pro sex s ní vlastně nebyla hranice, a to i v nejvyšších aristokratických kruzích. Dnes například už nikdo (snad jsou některé přepjaté výjimky, ale ty nechme stranou) rodičům nevyká, nelíbá jim ruce, neposlouchá je na slovo.

Dnes kdyby muž řekl, že se znovu žení proto, aby opatřil novou matku svým dětem, stal by se předmětem údivu (kupodivu obráceně, tedy když žena hledá nového partnera proto, aby její děti měly náhradního otce, je společensky přijatelné, dokonce je to i námětem sentimentálních televizních děl).

Dnes je zákonem zajištěno, že dítěti, které chce studovat a řádně se k tomu má, nemůže studium rodič zakázat, ba ani „nedovolit“, a musí ho i náležitě podporovat v rámci svých příjmových možností a do určitého věku. Dnes není možné, aby podmínkou vdavek mladší dcery bylo to, že se napřed vdá dcera starší.