Jedním z nejtěžších lidských životních úkolů je vychovávat nevlastní dítě. Ona i výchova vlastního je těžká věc, ale výchova dítěte, které má jednoho rodiče biologického a druhého, který se přiženil (přivdala), je tedy v pravém slova smyslu nevlastní, je zapeklitý proces. Má různé, často vzájemně zcela odlišné fáze, a vyžaduje velkou dávku nadání, uvědomění, trpělivosti, lásky, ale i zdravé lhostejnosti, fatalismu, schopnosti neintervenovat, nevnucovat vlastní představy.

Soužití všelijak nevlastních sourozenců je také pěkný oříšek. A nikdo kvůli tomu neřeční v parlamentě. Uvažujeme-li o dalším prolomení konvencí v tom, čemu jsme zvyklí říkat rodina, měli bychom se napřed zamyslet nad tím, kolik a jakých konvencí už bylo opuštěno a komu (čemu) to prospělo či uškodilo.

Osvobodit člověka od lži

Není tak dávno, co dívka byla v rodině rovna ušlechtilému dobytku a pro sex s ní vlastně nebyla hranice, a to i v nejvyšších aristokratických kruzích. Dnes například už nikdo (snad jsou některé přepjaté výjimky, ale ty nechme stranou) rodičům nevyká, nelíbá jim ruce, neposlouchá je na slovo.

Dnes kdyby muž řekl, že se znovu žení proto, aby opatřil novou matku svým dětem, stal by se předmětem údivu (kupodivu obráceně, tedy když žena hledá nového partnera proto, aby její děti měly náhradního otce, je společensky přijatelné, dokonce je to i námětem sentimentálních televizních děl).

Dnes je zákonem zajištěno, že dítěti, které chce studovat a řádně se k tomu má, nemůže studium rodič zakázat, ba ani „nedovolit“, a musí ho i náležitě podporovat v rámci svých příjmových možností a do určitého věku. Dnes není možné, aby podmínkou vdavek mladší dcery bylo to, že se napřed vdá dcera starší.

Ani s dědictvím už to není podle moderních zákonů tak, že by nejstarší zdědil nemovitý majetek, mladší šel studovat a nejmladší do kněžského semináře nebo do kláštera — a kdysi to bývalo respektovanou konvencí. Neprovdaná matka dnes není stižena opovržením (a to se dělo ještě za mého mládí, zákon svobodnou matku i poněkud zvýhodňoval, třeba délkou mateřské dovolené — ale měli byste vidět ty obličeje sester v porodnicích!).

Výše majetku nebo rodinný původ, jazyk, barva pleti, (ne)náboženství podle zákona nehrají roli, pokud se pár dohodne, že na tyto konvence nepřistoupí. Je fajn, když jsou lidé zakládající rodinu alespoň základním způsobem zajištěni, ale už se nemluví o věnu, taky proto, že otec nemá povinnost živit svou neprovdanou dceru, uživí se sama, a nemá proto ani důvod (právo) někomu platit za to, že si ji vezme. A tak dál — příkladů bychom našli ještě mnoho.

Od kterého momentu tedy chceme považovat svazek dvou lidí za přirozený a od kterého bodu už ne? Považujeme za přirozené zavírat ženy do věže, když neporodí syna, nebo souložit s nezletilou dívkou, i když je to princezna?

Ale zpátky k té výchově nevlastních dětí. Proti době mých školních let se děti běžně jmenují příjmením jen po jednom z rodičů, protože zdaleka už není převažující konvencí, že se manželka jmenuje po manželovi. Já jsem se svým jménem, odlišným od maminčina, která si ponechala rodné příjmení, byla v naší škole výjimkou, ve třídách mých dětí to už bylo mnohem častější (taky proto, že maminka se znovu provdala a přijala jméno nového manžela, zatímco dítě se jmenovalo po otci) a ve třídách mých vnuků už se  každý jmenuje — ani nevím, podle koho, čeho.

Za mých školních let se adoptovaným dětem neříkalo, že jsou adoptované, aby je to netraumatizovalo, dnes se jim to ze stejného důvodu říká.

Přímo ve vlastní rodině najdu příklady, kdy bylo dítě vychováváno jak nevlastní matkou, tak nevlastním otcem, tak i partnerem rodiče, který se nestavěl do otcovské (mateřské) role, ani nevlastní.

↗

Jedinci s homosexuální orientací vychovávali děti odnepaměti. Bylo ovšem potřeba vše skrývat. Je čas na změnu: osvobodit člověka od lži je velice humanistická snaha. Foto vinejuice.co.uk

Vztahy mezi dětmi a ne-vlastními rodiči procházely hlubokými konflikty a krizemi (ale těmi procházely i vztahy k vlastním rodičům), dopátrám se v análech případů otců, kteří hluboce milovali svou ženu, ale společné dítě jim bylo naprosto lhostejné, i ne-rodičů, kteří nevlastní dítě milovali víc než nového partnera.

A také ty, kteří svým přístupem zdůrazňovali spíš vzájemný respekt a podporu (týkalo se i dětí) než citově projevovanou lásku. Měli jsme skvělého rodinného přítele homosexuální orientace, který, protože byl učitel, se přinutil k ženitbě a otcovství, v nichž byl nejen sám nešťastný, ale přivodil neštěstí i ostatním, a jeho spřízněnou duší a životním rádcem i zachráncem mu byla kamarádka z dětství: dozvěděla jsem se to, až když mi to jako stará žena řekla.

Měla jsem i tetu, o níž dnes, nad její pozůstalostí, vím, že celý život toužila po plnohodnotném lesbickém vztahu, ale nikdy neměla odvahu tu touhu realizovat ani vyslovit (a byla to teta, která jediná, proti zavedenému zvyku zbytku rodiny nikoho nechválit pro krásu, aby se předešlo marnivosti, mi říkala, že mi to sluší a že jsem hezká, což každá dospívající holka potřebuje slyšet).

Vychovávat nevlastní dítě je těžké, ale stejně těžké je pro dítě být vychováváno nevlastním rodičem. Ale takových rodičů a dětí obojího pohlaví je bezpočet a nikdo neřeční v parlamentě o nebezpečí, že další partneři osamělých matek se budou dožadovat zákonného sexu se svými nevlastními nezletilými dětmi, například.

A přitom k tomu dochází, a když k takovému sexu dojde tehdy, kdy je dítě už zletilé, je to trestně nepostižitelné a nikdo nezaručí, že se to nemůže stát (a znám případy, kdy se to stalo, dokonce u obou pohlaví, tedy nejen mezi nevlastním otcem a dcerou, ale i mezi nevlastním synem a matkou. Ostatně to známe z antické mytologie). I takto může vzniknout nová rodina a těžko říci, jestli bude tradiční jen proto, že pár je heterosexuální.

Rodina, která dokáže překonat všechny nástrahy dospívání dětí i stárnutí rodičů, všechna pokušení svádět na někoho vlastní nedostatek vůle, citu, lásky, respektu a nejrůznějších pokušení ke lži a vzájemnému podvádění — a která dovede tohle všechno si navzájem odpustit, když už k tomu dojde, takže v ní uklouznutí nemusí hned znamenat smrtelný pád, ale může být jen zahojitelným úrazem, tak taková rodina je hodna úcty, uznání a slávy na nebesích.

Dnes se nikdo nepozastavuje nad tím, jak může být dítě deformováno výchovou nevlastního rodiče, protože se prostě a priori věří, že když už do toho jde, bude dítě vychovávat v dobré vůli, vytrvale a s veškerou zodpovědností. Vždycky to nevyjde, ale ta důvěra tu je a nezpochybňuje ji ani zákon, ani veřejné mínění.

A protože jsme oproti patriarchálnímu uspořádání velice proměnili rodinný model a zas a znovu přišli na to, že zárukou fungování i mravnosti jsou spíše racionální aspekty než aspekty emocionální, myslím, že nám nezbývá, než uznat právo na výchovu dětí i homosexuálním párům.

Protože se tak už odnepaměti děje, jen nepřiznaně. V případě soužití dvou žen se to ani nedá poznat a dokázat, v případě mužů je to nápadnější, ale přece víme, kolik uvěřitelných příběhů se dá pro veřejné mínění vymyslet, když o to opravdu jde. Osvobodit člověka od lži je, myslím, velice humanistická snaha.