Ústavní soud v úterý rozhodl o tom, že svobodní gayové a lesby mohou zažádat o individuální osvojení dítěte. Nález se nevztahuje ke společnému osvojení, které občanský zákoník umožňuje pouze manželským, tedy heterosexuálním párům. Plénum Ústavního soudu tak vyhovělo návrhu Městského soudu v Praze a ke dni vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů zrušilo ustanovení zákona, které adopci registrovaným partnerům znemožňovalo. Ústavní soud dospěl k závěru, že napadené zákonné ustanovení odporuje právu na lidskou důstojnost.

Městský soud v Praze se zabývá žalobou osoby, která žije v registrovaném partnerství a nebyla zařazena do evidence žadatelů vhodných stát se osvojiteli, protože takovou možnost výslovně zapovídá ustanovení o registrovaném partnerství. Městský soud řízení o této žalobě přerušil a věc předložil Ústavnímu soudu, neboť se domnívá, že předmětné zákonné ustanovení, které má být ve věci aplikováno, je diskriminační a tudíž protiústavní.

Ústavní soud vychází především ze skutečnosti, že neexistuje základní právo na osvojení dítěte, a to na ústavní úrovni a ani na úrovni mezinárodních závazků České republiky. Současně Ústavní soud akceptuje značnou volnost, kterou má zákonodárce při úpravě vztahů mezi stejnopohlavními partnery. Není totiž dáno ani základní právo na uzavření sňatku — tedy registrovaného partnerství — mezi osobami stejného pohlaví a proto je podle Ústavního soudu věcí politického rozhodnutí zákonodárce, zda vůbec a jakým způsobem tento vztah upraví.

V projednávané věci vycházel Ústavní soud z toho, že přímo ze zákonné úpravy je patrno, že zákonodárce preferuje manželský vztah, když stanoví, že osvojiteli se mohou stát manželé, respektive jeden z manželů. V daném případě však podle Ústavního soudu spočívá podstata problému v tom, že občanský zákoník na straně jedné umožňuje, aby dítě výjimečně osvojila i jiná osoba (než manžel), přičemž ale zákon o registrovaném partnerství současně výslovně vylučuje, aby touto osobou byl někdo, kdo žije v registrovaném partnerství.

„Dochází tak k situaci, kdy zákonodárce připustil osvojení dítěte i jedincem, který nežije v manželském svazku, a nestanovil ani žádné omezení v tom, zda se jedná o osobu heterosexuální či homosexuální orientace. Na straně druhé však zakazuje, aby tento jedinec žil v registrovaném partnerství. Výsledkem je proto stav, kdy například osoba, která společně žije s jedincem stejného pohlaví, bez dalšího může požádat o zařazení do evidence žadatelů vhodných stát se osvojiteli a této žádosti bude po splnění všech podmínek vyhověno, nicméně pokud v jiném — avšak fakticky zcela obdobném — případě tyto osoby uzavřou registrované partnerství, je jim tato možnost zákonem zakázána,“ uvedla tisková mluvčí Ústavního soudu Miroslava Sedláčková.

Podle Ústavního soudu tak totiž může dojít k absurdní situaci, kdy stejná osoba podá žádost, o níž bude zahájeno správní řízení, a teprve po jejím podání „zlegalizuje“ svůj delší dobu trvající faktický vztah uzavřením registrovaného partnerství, v důsledku čehož však přestane splňovat základní podmínku pro osvojení dítěte.

„Ze samotné právní úpravy ani z důvodové zprávy není přitom patrné, jaký rozumný důvod zákonodárce ve skutečnosti vedl právě k popsanému řešení, které se jeví nelogické, iracionální a ve svém důsledku diskriminační,“ uvedl Ústavní soud s tím, že se to projevuje výrazně také v tom, že zákonodárce v zákoně o registrovaném partnerství přímo počítá s faktickou péčí registrovaných partnerů o dítě a dokonce v tomto směru druhého partnera zavazuje povinnostmi týkajícími se ochrany vývoje a výchovy dítěte.

Právě v tomto ohledu odporuje podle Ústavního soudu napadené ustanovení právu na lidskou důstojnost: „Pokud je totiž založeno na tom, že z určitého práva vylučuje určitou skupinu osob jen proto, že se rozhodly uzavřít registrované partnerství, činí z nich de facto jakési osoby druhého řádu a dává jim bezdůvodně určité stigma, které evokuje představu o jejich méněcennosti, zásadní odlišnosti od ostatních a zřejmě i o neschopnosti se — oproti osobám jiným — náležitě postarat o děti.“

Ústavní soud naopak neshledal porušení práva na ochranu rodinného života, protože neexistuje-li základní právo na osvojení dítěte, nemůže být negativním rozhodnutím ve věci osvojení porušeno ani právo na rodinný život.