O takzvaných adopcích pro homosexuály se hovoří déle než dva roky. Pro pochopení veškerých souvislostí legislativního návrhu ministrů Dienstbiera a Pelikána se musíme vrátit do roku 2005, kdy byl předsedou vlády Jiří Paroubek, který tehdy usiloval o přijetí zákona o registrovaném partnerství. V té době sněmovna projednávala již historicky čtvrtý návrh legislativní úpravy soužití osob stejného pohlaví.

Návrh byl nakonec přijat, ale okolnosti nebyly nejpříznivější. Vládní koalici tehdy tvořila ČSSD, US-DEU a KDU-ČSL, pro kterou byl takový návrh nepřijatelný. Proto vznikl poslanecký návrh zákona, který podporovali poslanci napříč politickým spektrem.

Registrované partnerství však nemělo podporu u celé řady poslanců za ČSSD, což se pokoušeli změnit třeba Gay a lesbická liga, dnes již neexistují organizace, tým Jiřího Paroubka, Mladí sociální demokraté a další spolky a organizace.

Nakonec se podařilo přesvědčit několik poslanců především z řad sociální demokracie, kteří měli problém pro tento návrh hlasovat, aby při hlasování o návrh opustili jednací sál. Výměnou za to byla do návrhu zákona přidána věta: „Trvající partnerství brání tomu, aby se některý z partnerů stal osvojitelem dítěte.“ Jednalo se tedy o jakousi neformální dohodu s poslanci, na kterou přistoupili i někteří zástupci tehdejších gay organizací.

Již v té době existovaly pochybnosti o souladu tohoto bodu zákona o registrovaném partnerství s ústavou — vždyť zákony do té doby umožnovaly v principu osvojení každému, pokud to bylo v zájmu dítěte. Před přijetím zákona o registrovaném partnerství v tom rodinný stav osvojitele vůbec nehrál roli. Ve společnosti však existovala euforie z dílčího vítězství v oblasti LGB práv.

Na druhou stranu existovaly obavy, že při dovolání se k ústavnímu soudu mohl být zrušen zákon o registrovaném partnerství jako celek. Paradoxem platné úpravy zákona je, že ukládá partnerovi rodiče povinnost podílet se na výchově dítěte, pokud spolu žijí v jedné domácnosti.

Tehdejší gay organizace již dávno neexistují, z pohledu mnohých jejich představitelů bylo schválení registrovaného partnerství dosaženo jejich cílů.

Od roku 2006 se však společenská diskuse v oblasti práv menšin velmi posunula. Drtivá většina společnosti se ve srovnání s rokem 2005 domnívá, že stejnopohlavní páry mají mít možnosti vstoupit do registrovaného partnerství. Hovoří se i o možnosti sňatku osob stejného pohlaví a dalších formách zrovnoprávnění sexuálních menšin.

Změnila se i situace v rámci LGBT*QIA komunit (lesby, gayové, bisexuální, trans*, queer, intersexuální a asexuální lidé). Zástupci těchto komunit se politicky emancipovali a začali se zabývat reálnými problémy těchto menšin. V roce 2011 vznikla Platforma pro rovnoprávnost, uznání a diverzitu (PROUD), která se stala zastřešující organizací neziskových LGBT*QIA spolků a sdružení v České republice, a velmi pozitivně přispěla k veřejné diskuzi.

Nejedná se o adopce v pravém slova smyslu, ale o nápravu diskriminačního nařízení. Později potvrdila Rada vlády pro lidská práva, že ustanovení zákona je diskriminační a v rozporu s Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod i s ústavním pořádkem České republiky.

Média často používají novinářské zkratky a tak se spojení „adopce homosexuálů“ dostalo do popředí současné diskuse o novele. Ve skutečnosti se však jedná zejména o odstranění zmíněného diskriminačního ustanovení ze zákona.

V České republice může osvojitelem stát jednotlivec nebo manželský pár. V současné době však trvá i jedna diskriminační podmínka: osvojitelem se může stát pouze jednotlivec, který nevstoupil do registrovaného partnerství.

Co přináší novela zákona o registrovaném partnerství?

Tím správným označením navržené legislativní změny jsou pojmy adopce druhým rodičem nebo koadopce. V praxi to znamená, že po přijetí novely by mohl o osvojení dítě požádat každý jednotlivec, jako tomu bylo do roku 2006. Novinkou by bylo, že o osvojení dítěte by mohl požádat partner nebo partnerka v registrovaném partnerství se zákonným (obvykle biologickým) rodičem dítěte.

Tato novela umožní zhruba tisícovce dětí v České republice, aby oba jejich rodiče měli vůči dítě stejná práva a povinnosti. Podle sčítání lidu, domů a bytů totiž žije v České republice právě takový počet dětí v právní nejistotě a bez sociálních jistot (zastupování u lékaře, ve škole, sirotčí důchod, dědění v první linii atd.), které mají ostatní děti. Rodiče stejného pohlaví pak také získají v tomto ohledu rovnocenné postavení před zákonem. Můžeme však předpokládat, že takový párů může být mnohem víc.

Velké kontroverze panují kolem naprosté malichernosti, a sice kolem úředního označení. V rodném listě takto osvojeného dítě bychom již nenašli kolonky otec a matka, ale dvě kolonky označené slovem „rodič“.

V záři roku 2014 předložila skupina poslanců návrh novely zákona, který měl tento nedostatek vyřešit. Návrh však bohužel nebyl do dnešního dne projednán. Už v minulosti se ministr Jiří Dienstbier zavázal, že pokud se bude pokračovat stav, kdy se sněmovna návrhem odmítá zabývat, podá vlastní vládní návrh i přes pravděpodobný odpor KDU-ČSL.

Návrh ministrů Dienstbiera a Pelikána nebude přelomový v oblasti uznání nebo zrovnoprávnění stejnopohlavních svazků. Jeho dopad tedy nebude bude tolik symbolický, jako spíš praktický pro životy dětí a rodičů. Je třeba se konečně vypořádat s tímto nespravedlivým reliktem minulosti v české legislativě.