Minulý týden proběhl festival Prague Pride zaměřený na LGBT+ tematiku. Vzhledem ke spoustě akcí jsem měla občas dilema si vybrat, kam zamířím, nicméně aspoň těch několik přednášek a diskuzí, kterých jsem se zúčastnila, mě přivedlo k úvaze o reprezentativnosti Prague Pridu z hlediska menšin (a nejen těch sexuálních).

V panelových diskuzích bylo příznivé zastoupení genderů a životních zkušeností. Jeden panel dokonce nebyl plný bílých lidí, což velmi oceňuji, protože je potřeba zrovna u těchto témat vzít v potaz i to, že ani v Český republice nežijí jen bílí lidé, a že ani LGBT+ osoby nejsou všechny bílé. Stejně tak pozitivně vítám i náboženské diskuze, ve kterých zazněly nejen názory křesťanů, ale i židů nebo muslimů.

Když se v Pride Housu konala přednáška o transvizibilitě, kryla se s přednáškou o Romech a LGBT. Vybrala jsem si transvizibilitu. První dva bloky prezentovaly výsledky průzkumů a názory lidí, které bych identifikovala jako bílé. Dokonce i v diskuzi o LGBT rodičovství v ROH družstevní kavárně etnické menšiny vidět nebyly. Je samozřejmě možné, že jsem někoho špatně identifikovala. Je možné, že menšiny daly přednost diskuzi o Romech a LGBT+ nebo jiným akcím. Tím samozřejmě nechci snižovat přínos daných diskuzí, protože chápu, že je těžké pokrýt všechno a v rámci neprivilegované menšiny může být obtížné najít další neprivlegovanou menšinu — nicméně v rámci diskuze o reprezentaci a viditelnosti bychom se měli všichni ptát, kde ty menšiny v menšinách jsou.

Potíž je v tom, že i uvnitř menšin mohou existovat předsudky vůči jiným menšinám. Bílý homosexuál může zastávat, stejně jako většina bílé společnosti, předsudky vůči Romům, Vietnamcům, Rusům a tak dále. Romský heterosexuál může stejně tak zastávat předsudky vůči homosexuálům.

↗

I uvnitř menšin mohou existovat předsudky vůči jiným menšinám. Foto Archiv redakce

Další komplikací je vztah většiny k menšinám. Jste-li součástí neprivilegované menšiny, je jednodušší vás diskriminovat, a pokud jste menšina v menšině, máte to dvakrát tak těžké. Mnohem horší než diskriminace je ale dle mého názoru neviditelnost — pokud jste vidět, byť v negativním světle, můžete s ostatními pořád komunikovat a měnit svůj mediální obraz. Pokud ale vidět nejste, musíte vynaložit úsilí na to, aby vůbec někdo uznal, že existujete.

Takové případy samozřejmě najdeme i mimo LGBT+ kruhy — v nedávné době například Eva Hrindová, vůdčí osobnost neformálního sdružení Naštvané matky, polemizovala, zda je možné být islámskou feministkou. Dospěla k názoru, že muslimskou feministkou nelze být, protože islám utlačuje ženy. Tato redukce myšlenkového směru a zároveň odepření práva na existenci nějaké ideologické skupině jsou samozřejmě nebezpečné.

Pro mnoho Čechů může být právě nepochopitelné, jak někdo může být například zároveň muslimem a homosexuálem, pokud v televizi slýchají jako spojitost mezi islámem a homosexualitou pouze vraždy v Sýrii pod diktátem Dáiše, který sám sebe vydává jako zastánce pravé, nezkažené víry.

Takový LGBT+ muslim to nemá jednoduché v mnoha ohledech — v islámských kruzích musí bojovat s útlakem a předsudky, většinová společnost si s ním zároveň neví rady. Jednak je takový člověk příslušníkem náboženství, které vyvolává v dnešní době paniku, jednak je zároveň členem skupiny, kterou většinová společnost využívá — alespoň manifestačně — jako štít proti (radikálním) muslimům. U takového člověka je tedy těžké se rozhodnout, jestli ho brát jako potenciální nebezpečí, nebo naopak jako někoho, kdo potřebuje pomoc a ochranu.

Oba přístupy jsou problematické — ubližování je špatné, a paternalizační přístup nikoho neemancipuje. Většinová společnost by neměla sklouzávat k jednoduchým řešením, jako ta mocnější část společnosti spíš měla vážit slova a činy vůči druhým a zároveň poskytnout všem menšinám prostor k vyjádření. Skrze viditelnost lze dosáhnout dialogu — a snad i řešení problémů.