Poslankyně Nytrová budí svým vystupováním značné rozpaky v Poslaneckém klubu ČSSD již řadu měsíců. Její homofobní a nesnášenlivé výroky nyní otřásly i celou společností. Ve svém článku Nytrová proti světu a právu je obsahově zhodnotila Lucia Zachariášová.

Lidé, kteří projevují podobné názory jako poslankyně Nytrová, bývají chybně označováni za extrémisty. O krajně pravicových postojích bychom měli v podobných případech hovořit obezřetněji, respektive přesněji.

Pavlína Nytrová má ekonomické vzdělání, od svého zvolení navíc působí v lidskoprávní výboru Poslanecké sněmovny parlamentu ČR. Z jejího životopisu nicméně vyplývá, že se do roku 2013 profesně ani politicky nikdy lidskoprávní agendě nevěnovala.

Od sociálně demokratické poslankyně bychom očekávali, že bude v této oblasti hájit základní hodnoty sociálně demokratického hnutí, nebo přinejmenším respektovat programové priority ČSSD, které jsou obsaženy v dlouhodobém, střednědobém a volebním programu, koaliční smlouvě a programovém prohlášení vlády.

Navzdory těmto očekáváním se Nytrová v minulosti již několikrát svým stranickým kolegyním a kolegům postavila.

K novele zákona o registrovaném partnerství se již několikrát vyjadřovala kriticky. Přesto všechny nakonec překvapilo, když se společně s katolickým fundamentalistou Romanem Jochem přidala k iniciativě Petice adopce.

Působení Nytrové má celou řadu rysů pravicového populismu. Pravicoví populisté chápou společnost jako homogenní skupinu lidí, se stejnými nebo obdobnými potřebami, kteří bývají v pravicově populistických kruzích označováni třeba jako „slušní Češi“.

Populisté si odmítají přiznat, že potřeby a práva jedné skupiny obyvatel mohou být zcela odlišné od potřeb jiné skupiny. Skutečnost, že ve společnosti žijí lidé různých kultur, náboženství, přesvědčení, sexuální orientace, genderové identity nebo i lidé s handicapem, jejichž práva jsou garantovány ústavou a chráněny antidiskriminačním zákonem, Nytrové zjevně uniká.

Dalším rysem pravicového populismu je absence vlastní politické agendy. Pravicoví populisté zpravidla nepředkládají vlastní alternativní návrhy. Zůstávají u pouhé kritiky.

Tak jsme se v minulosti mohli setkat třeba s tím, že poslankyně Nytrová interpelovala svou stranickou kolegyni a ministryni školství Kateřinu Valachovou, když otevřeně kritizovala návrh školského zákona, který má zajistit finanční i metodickou podporu školám a pedagogům při integraci žáků se specifickými vzdělávacími potřebami. Sama Nytrová se přitom neobtěžovala navrhnout nějakou svou alternativu.

A co je snad ještě smutnější, z jejího vyjadřování se dá usuzovat, že sama návrh novely školského zákona ani nečetla.

Další typickou charakteristikou pravicového populismu je rozdělování společnosti na dvě skupiny — „my“, tedy „slušní Češi“ se svými každodenními problémy, a „oni“, tedy všichni ostatní, kteří zvenku ohrožují domnělou pospolitost společnosti, narušují její homogenní obraz.

Tato charakteristika je společná pravicovému populismu i pravicovému extrémismu. Jejich základním předpokladem je, že nebezpečím jsou lidé, kteří nejsou asimilovaní do většinové společnosti, kteří se jakkoliv liší ve svém chování či projevech na veřejnosti: děti se specifickými vzdělávacími potřebami jsou ohrožením pro „naše děti“, homosexuálové pro tradiční rodinu a manželství, cizinci jsou pak hrozbou pro naši kulturu a migranti pro naši bezpečnost.

Šíření lží, hoaxů nebo konspiračních teorií, zkrátka všech těžko ověřitelných informací, se stalo asi nejúčinnějším nástrojem pravicových populistů ve světě sociálních sítí. Někdy se jedná o zjevné lži, jindy o vědecky nepodložené domněnky a hypotézy, které jsou prezentovány jako holá fakta. Ty bývají často doprovázeny údajnými „osobními zkušenostmi ze zahraničí“.

Již v minulosti jsme se takto mohli na sociálních sítích setkat s fotografií ústřižku složenky, která měla dokazovat, že Romové od státu dostávají násobně vyšší sociální dávky než zbytek populace, nebo se „zaručeně podloženými“ informacemi, že soudy udělují etnickým Čechům vyšší trestní sazby než lidem odlišného původu či národnosti.

V tomto případě vystoupila Nytrová s prohlášením těžkého kalibru: homosexuály označila za násilníky, jejichž cílem je páchat sexuální násilí na dětech. A jak mívají pravicoví populisté ve zvyku, ani v tomto případě se poslankyně neobtěžovala doložit svoje tvrzení jakoukoli relevantní studií.

Postoje Pavlíny Nytrové lze shrnout do proslulé věty „nemám nic proti homosexuálům, ale“. Nytrová jako by si byla ochotná uvědomit, že homosexualita je přirozeným, jakkoli menšinovým jevem, zároveň ale trvá na otevřené diskriminaci homosexuálů. Lidé s odlišnou sexuální orientací by se proto podle Nytrové neměli projevovat, neměli by si před ostatními projevovat svoji lásku, vzájemnou náklonnost. Naopak by měli svoji identitu před světem tajit a plně se asimilovat do heteronormativního prostředí.

Označit Nytrovou za pravicovou extremistku bylo chybou. Pravicoví extrémisté se totiž netají tím, že usilují o změnu politického režimu a že chtějí odstranit systém svobodné soutěže více politických stran. Populisté se naproti tomu prezentují jako ochránci demokracie, kterou ohrožují „vnější nepřátelé“ a nekompetentní politické elity.

Pravicoví extrémisté se však vyznačují zejména tím, že staví celou svou politiku na etnickém kritériu, kdežto populisté zpravidla nevylučují možnost, že člověk jiného původu může být „dobrým občanem“ — minimálně za předpokladu, že přestane veřejně hovořit svým rodným jazykem, nebude na veřejnost projevovat příslušnost k jiné kultuře, nebo bude tajit svoji sexuální orientaci.

Pokud mám být upřímný, zdá se mi dokonce, že sama Nytrová není ve skutečnosti ani tou skutečnou pravicovou populistkou, nýbrž se se těmito populistickými metodami pouze nechává ovlivnit.

V české politice se pravicový extremismus prozatím příliš neuchytil. Jedinou politickou stranou této orientace zůstává Dělnická strana sociální spravedlnosti, která se nachází na okraji politického zájmu. Zato s pravicovými populisty se v českých zemích v posledních letech takříkajíc roztrhl pytel.

Případ Pavlíny Nytrové je alarmující, jelikož ukazuje, že i mezi vzdělanými lidmi v zákonodárných pozicích se najdou tací, kteří naslouchají pravicových populistům a jsou je ochotni následovat.