„Velice oceňuji práci neziskových organizací a vím, že věnovat se této činnosti právě v této nelehké době, není nic jednoduchého.“ Píše se 15. února 2014 a poslankyně TOP 09 Jitka Chalánková sedí v prostorách olomouckého magistrátu s Unií neziskových organizací Olomouckého kraje. Akce se účastní minimálně podruhé (poprvé prokazatelně v březnu 2013). Úsměvy opravdu nešetří.

O dva roky později stejná žena odhaluje údajně kompromitující materiál na neziskové organizace, a sice seznam těch, které čerpají finance z takzvaných Norských fondů. Podle Chalánkové Norové využívají fondy k šíření své ideologie. Zveřejněním seznamu se poslankyně připojuje k ultrapravicovým autorům seznamů, jako jsou Whitemedia, Tomio Okamura nebo Adam B. Bartoš.

Pomineme-li Chalánkové dva dny na to vydané alibistické vysvětlení, že se „nechtěla nikoho dotknout a nic hodnotit“, nabízí se otázka, co má na mysli, když píše o ideových záměrech „podle vzorců, které Norsko ve spolupráci s ministerstvy České republiky považuje za - podle sebe — správné.“

Čtenáři, kteří sledují případ rodiny Michalákových a samotnou poslankyni Chalánkovou, asi tuší, že připomínka odkazuje na zmíněnou kauzu a jí často kritizovaný přístup současné vlády k ochraně práv českých dětí nejen v zahraničí, ale i doma.

Poslankyně se totiž domnívá, že ministerstvo práce a neziskové organizace s Norskem kolaborují a snaží se zde zavést takzvanou juvenilní justici. Ta se projevuje systematickým odebíráním dětí z biologických rodin a jejich umisťováním do cizích, často homosexuálních rodin.

Původ juvenilní justice

Teorie o juvenilní justici se jako mnoho jiných konspirací dostala do České republiky z Ruska. Jde o součást propagandy, kterou mají na svědomí ortodoxní pravoslavní ultranacionalisté a neo-imperialisté spojení s ruskou televizní stanicí Dyen (Den) a novinami Zavtra (Zítřek). Obě média založil spisovatel Alexander Prokhanov, který je v post-sovětském Rusku považován za spirituálního lídra opozičního hnutí Nové Rusko, historický termín používaný pro Ruskou říši, jehož snem je anexe postsovětských států.

↗

Spirituální lídr opozičního hnutí Nové Rusko Alexander Prokhanov. Repro DR

Andrej Fefelov, který je jedním z novinářů Zavtra a Dyen, v roce 2012 publikoval dnes již za propagandu označený rozhovor s Irinou Bergsetovou, ženou, jež významným dílem přispěla k rozšíření myšlenky juvenilní justice u nás. Bergsetová je matkou, které v roce 2011 norské úřady odebraly dvě děti. Přistěhovala se do Norska kvůli známosti z internetové seznamky, za kterou se později provdala. Manželům se narodilo dítě, druhé měla z předchozího vztahu. Záhy se rozvedli. Norský Barnevernet se rozhodl obě děti svěřit do péče matky, ale poté, co se začala projevovat jako psychicky nemocná, jí je odebral.

Bergsetová totiž po rozvodu začala tvrdit, že manžel jejich děti bil. Na práva dětí citlivé norské úřady tvrzení matky prověřily, ale nepotvrdily. Matka později začala tvrdit, že jí i dětem ex-manžel vyhrožoval smrtí přejetím. Norské úřady ani tentokrát nepotvrdily pravdivost matčina tvrzení. Bergsetová nakonec obvinila otce ze sexuálního zneužití chlapců, což vedlo k tomu, že děti úřady matce odebraly s odůvodněním, že je mentálně chorá.

Samotná matka později prohlásila, že zaměstnanci norských úřadů byli pedofilové, kteří děti včetně jejích chlapců oblékali do zvířecích kostýmů s obrázky pohlavních orgánů, a všechny je hromadně znásilňovali. I toto tvrzení nakonec ale změnila - úředníci děti údajně oblékli do kostýmů, které měly připomínat Vladimira Putina.

Norské spiknutí

Bergsetová s Norskem bojovala dlouho, avšak neúspěšně. Jakýsi zlom, alespoň mediální, přišel poté, co se spojila právě s Fefelovem z ultranacionalistického Zavtra. S ním v roce 2012 založila hnutí Ruské matky a vydala rozhovor a články, které se skrze Zavtra a Dyen začaly šířit po ruských konspiračních webech.

V textech údajně odhaluje skutečnou tvář Norska. Například uvádí, že „v Norsku existuje státní plán, kvóta na odebírání dětí rodičům“. V článku pak dodává, že za kriminálním systémem norského Barnevernu stojí „homosexualní spiknutí organizované norským ministrem pro dětské záležitosti, který se veřejně přiznává ke své homosexualitě“.

Rozhovor prošpikovaný nepodloženými informacemi zakončuje výzvou ruským matkám: „Pokud my, jako tradiční rodiče, budeme jako nečinní sedět a čekat, tak prohrajeme tuto bitvu s jednopohlavními nebo i s jinými pohlavními rozvraceči za naše rodné děti. Proti nám všem, proti rodičům a dětem tu působí dobře organizovaná světová kriminální síť.“

Cesta z Ruska

V tom samém roce překládá z ruštiny jeden z jejích článků v Brně usídlený pravoslavný kněz Libor Halík a sdílí jej na stránkách gloria.tv. Na těchto webových stránkách se začínají objevovat i další videa a články, které mají dokládat údajnou šířící se nákazu juvenilní justice.

V tomtéž období na youtube vzniká kanál s názvem „genderjuju“, kde jsou pravidelně zveřejňovány české a slovenské reportáže o rodinách, kterým byly odebrány děti. Ty nejspíš mají dokazovat přítomnost juvenilní justice v Čechách, na Moravě a na Slovensku, a to překvapivě už v roce 2012. Videa jsou zpravidla opatřena ruskými titulky nebo dabingem.

Konspirační teorie o juvenilní justici se nicméně začíná stávat skutečně známou až koncem roku 2013, a to nejen díky Halíkovi, ale i bloggerce Soně Svobodové a zástupu věřících, zprvu jen pravoslavných, později římskokatolických, mezi které se řadí i Jitka Chalánková a europoslanec Tomáš Zdechovský (KDU-ČSL).

↗

O tom, co se na nás hrne, v Modlitebním klubu p. Chalánkové. Repro DR

Halíkovy překlady se s propuknuvší kauzou rodiny Michalákových dostávají na webové stránky OZ Biosféra, Czech Free Press, leva-net, odkud se jejich poselství dostává ke Svobodové, Chalánkové, Zdechovskému a dál až na stránky Modlitebního klubu Chalánkové v Čáslavi.

Neúspěchy a fanatismus

Na přelomu května a června 2015 má poslankyně za sebou již více než rok neúspěšných interpelací, jednání a schůzek ohledně rodiny Michalákových. Konspiraci o juvenilní justici v Norsku a snaze o její zavedení v Česku zřejmě i kvůli vlastním neúspěchům zcela prokazatelně propadla. Podobně je na tom Zdechovský, který na svém blogu neopomíjí ani homosexuální aspekt spiknutí.

Chalánkové tvrzení, že „juvenilní justice se plíží Evropou a již ovládla Velkou Británii a severské státy“ a že ministryně práce se podle ní snaží o její zavedení v České republice, konkrétně prostřednictvím Norských fondů, dokazují její konečnou ztrátu soudnosti. Naprosto bez obalu o konspiraci vypráví v TV Noe a rádiu Color. V obou jí moderátoři pořadů představují jako „političku, která má na starosti agendu juvenilní justice“.

Chalánková je totiž jedinou političkou, která se o juvenilní justici nebojí mluvit. Poslankyně v rozhovoru pro rádio přirovnává království k totalitnímu režimu a tvrdí „že norské úřady mají předem určenou linii, že si přejí tyto děti odebrat… a na tak dlouho, až si ty děti odvyknou od vlastních rodičů“.

V mainstreamových médiích se pochopitelně vyjadřuje obezřetněji, spiknutí v nich zpravidla pouze naznačuje, popřípadě mluví o zavádění norských modelů a ideologií. Konspirace nicméně zůstává leitmotivem jejích projevů.

Juvenilní justice v českých zemích

Přestože o juvenilní justici v České republice informují pravoslavní věřící již od roku 2012, tedy od dob koaliční vlády TOP 09, poslankyně tvrdí, že se zde o její zavedení pokouší až současná vláda. Důkazem toho má být spolupráce ministerstva práce s Bufdirem, norským ředitelstvím pro děti, mládež a záležitosti rodiny, na projektu z roku 2013 zaměřeném na dnes již pozastavenou reformu systému péče o ohrožené děti u nás.

Projekt sice připravil její stranický kolega Jaromír Drábek, na detailech ale přeci nesejde. Předmětem kritiky Chalánkové a Zdechovského se stal jeho popis uvedený na webových stránkách. Stálo v něm totiž: „Nejprve bude nastavena spolupráce s partnerem projektu, kterým je norské Ředitelství pro děti, mládež a záležitosti rodiny (Bufdir).“

Na inkriminovaný text, který měl dokazovat, že naši reformu ve skutečnosti připravují Norové, upozornila 10. června 2015 již zmíněná bloggerka Soňa Svobodová, která stojí podle svých slov i za samotným angažmá právníka Pavla Hasenkopfa a poslankyně Chalánkové v případu rodiny Michalákových.

Chalánková a Zdechovský se o textu, který Svobodová, zveřejnila, dozvěděli několik dní na to. Zatímco Zdechovský v reakci na text napsal další vášnivý příspěvek na svůj blog, poslankyně veřejně požádala o vysvětlení spolupráce ministerstva práce s Norskem. Později dokonce požadovala, aby ministerstvo spolupráci s Bufdirem zcela zrušilo. Na podzim roku 2015 pak pro změnu požádala o uvedení důvodu, proč byla věta o spolupráci stažena z webových stránek.

Ministerstvo práce sice opakovaně poskytlo odpověď, a sice že: „podpora [Bufdir] je technického charakteru, kdy pomáhá zprostředkovat kontakty na odborníky, kteří mohou přispět do široké diskuse o velkém množství témat v oblasti péče o ohrožené děti a rodiny. V rámci uvedeného projektu se nejedná o převzetí „norského“, ani žádného jiného zahraničního systému do českého právního prostředí.“ Ta ale pro Chalánkovou ani Zdechovského nebyla dostatečná.

Víra a čtenářská gramotnost politiků

Vysvětlení stačit nemohlo, protože Zdechovského, Chalánkovou, ale i řadu dalších politiků (nejen) z parlamentního Výboru pro sociální politiku spojuje více než víra v juvenilní justici, Ježíše Krista a ultrakonzervativní názory k otázkám adopce homosexuálními páry, interrupce, genderové politiky, uprchlictví, LGBTQ a vše podporující neziskový sektor. Spojuje je také fanatismus, jehož míra roste s neustávajícím tlakem nových společenských výzev a jejich neschopností jim porozumět.

Ačkoliv se ještě v roce 2013 Chalánková zdála být rozumnou političkou spolupracující s občanskými organizacemi a podporující reformu systému péče o ohrožené děti, dnes v údajné snaze ochránit práva dětí nekriticky přebírá rétoriku ruské propagandy a v celé její absurditě jí legitimizuje.

Pomáhají jí v tom každý svým dílem politici napříč politickým spektrem: Tomáš Zdechovský za KDU-ČSL (adopce, juvenilní justice, interrupce, gender, neziskovky, uprchlíci), Radka Maxová za ANO (neziskovky), Pavlína Nytrová za ČSSD (adopce), Karel Fiedler za Úsvit (adopce), Marie Pěnčíková za KSČM (adopce), Tomio Okamura za SPD (adopce, LGBT, uprchlíci, neziskovky atp.) a řada dalších. K těmto se občas připojí i osobnosti, jako jsou kardinál Duka (snad úplně vše) nebo Vilém Čok (adopce).

V osvojení myšlenky existence jakési světové mafie homosexuálů, kteří v západních zemích kradou děti, zde významně přispěla i katolická média. Gloria TV, TV Noe, AC 24, RC Monitor a další dodnes reprodukují nejrůznější konspirační teorie, které naši nebozí poslanci nejsou s to rozkrýt. Nabízí se tedy otázka, zda se vůbec snažit o zmírnění nebo snad změnu jejich názorů. Je bohužel jasné, že je jejich víra, namísto hledání odpovědí na složité otázky, táhne spíše k jednoduchým příběhům s fantastickými elementy.

Další informace:

Studie Prague Security Studies Institute o juvenilní justici