Škatulkování lidí a vytváření seznamů různých typů zrádců národa nabývá na intenzitě. Už máme seznamy z dílny neonacistických White medií, které se snaží kategorizovat různé typy „úchylů“ provinivších se jakoukoli mírou sociálního cítění.

Existují také seznamy „pravdoláskařů“ vydané Adamem B. Bartošem a oceněné bývalým prezidentem Klausem — Bartoš jednoduše vytvořil seznam lidí, kteří nedostatečně adorovali jeho konspirační teorie.

Novým přírůstkem je seznam příjemců peněz z Norských fondů. Vytvořila jej místopředsedkyně TOP 09 Jitka Chalánková s cílem zdokumentovat „jasný tlak na prosazování jiných ideových záměrů“.

Nově tak mezi nepřátelé přibyl stát, který se ve všemožných statistikách kvality života a spokojenosti obyvatelstva umísťuje mezi úplně nejlepšími. Chtělo by se namítnout, že jde ze strany poslankyně TOP 09 o velmi nešťastný krok před blížícími se volbami. Bohužel to však nakonec může fungovat…

Norské fondy nevznikly na základě idealistické norské potřeby podělit se s ostatními o své bohatství, ani jako výraz potřeby šířit norskou představu dobra. Jde o pragmatický nástroj, který na základě dohody Evropské unie a Norska umožňuje i nečlenovi unie obchodovat na unijním trhu bez cel. Do fondů navíc přispívají i Lichtenštejnsko a Island. Tomu by přeci daňoví pragmatici z TOP 09 mohli rozumět.

Co jsou to „jiné ideové záměry“, o kterých Chalánková mluví? Dokud se z Norských fondů v rámci programu „Uchovávání evropského kulturního dědictví“ financovaly rekonstrukce památek, bylo všechno v pořádku. Program „Biodiverzita, monitoring a změna klimatu“ již mohl vyvolávat pozdvižení jistých obočí. „Program pro nevládní neziskové organizace“ a program „Sjednocení rovnosti žen a mužů“ již musí v těch samých kruzích vyvolávat zděšení, které ústí až v tvorbu seznamů.

Ani genderový rozměr kauzy Chalánková není bez významu. V aktuálním mezinárodním srovnání úrovně rovnosti žen a mužů z dílny Světového ekonomického fóra skončila Česká republika na 81., v dílčím hodnocení ekonomických příležitostí na pracovním trhu až na 94. a v zastoupení v politických a rozhodovacích funkcích na 83. místě.

Žalostné výsledky mají své příčiny v dlouhodobém ideovém zpochybňování existence genderové diskriminace a souvisejícího nedostatku financí poskytovaných ze státního rozpočtu. Česká republika na tuto oblast s výjimkou jediného vládního pětimilionového minigrantu jiné prostředky přímo nevyděluje — všechny projekty jsou financované z Evropských strukturálních fondů nebo právě z Norských fondů.

Přehledu dotací poskytnutých nevládkám ze státního rozpočtu za rok 2014 vévodí dotace 337 milionů Fotbalové asociaci ČR. Na sedmém místě je Český svaz ledního hokeje se 117 miliony, na jedenáctém místě najdeme dotaci 100 milionů pro Autoklub České republiky.

Nic proti sportu a fotbalu zvláště. Je však patrné, že stát investuje převážně do aktivit, které oslovují z většiny muže. Podobně štědře dotované aktivity zaměřené na ženy v seznamu nenajdeme. Prostředky uvolněné vládou každoročně na prosazování genderové rovnosti dosahují výše dvou rozjížděk motoristické rallye.

Na rozdíl od motosportu se však vláda v řadě mezinárodních smluv, strategií a akčních plánů zavázala rovnoprávnost žen a mužů podporovat. V rozporu se svými závazky toho vláda sama děla velmi málo, jak ukazuje i Stínová zpráva. Genderové organizace disponující odbornými kapacitami vláda téměř nepodporuje.

Kauza Olovo jako symbol machistické země

Zvenku vypadáme jako machistická společnost. Podle Genderové mapy máme v představenstvech státních firem jen pět procent žen, což nekoresponduje s 61 procenty absolventek vysokých škol.

Čísla jsou však až důsledkem kulturních přestav, jejichž modelovým příkladem je kauza Olovo: Když se premiér Miloš Zeman potřeboval zbavit ministryně a místopředsedkyně strany Petry Buzkové, sepsalo několik jeho poradců pamflet pojmenovaný po kovu, jehož chemická značka odpovídá iniciálám pro Zemana nebezpečně populární političky. Podařilo se jim Buzkovou dehonestovat na základě nařčení z nevěry či nevázaného sexu. Tehdejší místopředseda ODS Miroslav Macek se přitom sexuálními výstřelky pravidelně chlubil, jemu to však přinášelo spíš body navíc.

Politická vůle ke změnám, které by nás mohly přiblížit demokratickým zemím i pokud jde o rovné příležitosti žen a mužů, zkrátka chybí. Rozhodující politické strany a rozpočty totiž stále ovládají zaslepení muži.

Nedostává se prostředků na prevenci, ani na pomoc obětem domácího násilí. Teprve 2. 5. 2016 podepsala Česká republika jako předposlední (zbývá jen Lotyšsko) v tichosti a po neustálém odkládání Istanbulskou úmluvu. Smyslem úmluvy je právě prevence násilí páchaného na ženách a ochrana obětí, což je právě agenda, na kterou je soustředěna podstatná část financí z Norských fondů. Uvidíme, kdy se Česká republika odhodá k ratifikaci.

Ty „jiné ideové zájmy“, které místopředsedkyně Chalánková nejmenuje, ale distancuje se od nich, jsou jednoduše zájmy fungujícího právního a demokratického státu.

Je smutné, že nejsme schopni najít vlastní prostředky na jejich podporu. Ještě smutnější však je, že prostředky obdržené díky členství v EU interpretujeme jako snahu „norské páté kolony“ snažící se o vnitřní rozvrat našeho bezvadně funkčního státu. A úplně nejsmutnější je, že hlásnou troubou těchto konspiračních teorií je místopředsedkyně parlamentní strany, navíc žena a matka čtyř dětí.

Jak je to však smutné, tak to není překvapivé. V případě Norských fondů se spojily hned dva značně rozšířené a iracionální hněvy. Hněv vůči feminismu a hněv na nevládní neziskové organizace. První bychom mohli popsat jako iracionální obavu z uskutečnění dívčí války, druhý jako iracionální představu o luxusně slastném životě lidí zaměstnaných v nevládkách.

Fantasmagorie o „norské hybridní válce“ vůči českým zemím se tedy opírá o dva mýty. Jednak je to svérázná interpretace feminismu jako boje žen proti mužům. Druhým je zvláštní vztah k občanské společnosti, který v našem prostředí etabloval Václav Klaus skrze pojem NGO-ismus.

Na důsledky problematických českých představ o mužství dlouhodobě upozorňují české feministky. Máme sice nově vládní strategii pro rovnost žen a mužů, přesvědčit politický systém, aby se problému skutečně věnoval, se však ještě nepodařilo.

České představy o mužství tvoří sdílený, vlivný a zakořeněný koncept, který ovlivňuje celkovou demokracii. Jitka Chalánková je tak zatím posledním vypravěčem dlouhého příběhu podpovrchového machismu české politické třídy. Soupeř její pofidérní kampaně je však silný — stojí proti ní čísla i platné závazky České republiky.