Krize tradičních politických stran se týká prakticky celého západního světa. Tím spíš pak vyniknou pokusy se s ní vypořádat se ctí. Ve Velké Británii lze vedle války šéfa labouristů Jeremyho Corbyna se svými poslanci sledovat i zažehnávání rozkolu mezi konzervativci.

O tom, že nová premiérka Theresa Mayová, je silná osobnost, nikdo nepochybuje. Ví, co chce, a patrně i to, jak cíle dosáhnout. S tím nepochybně také souvisí jmenování bizarního brexitáře Borise Johnsona ministrem zahraničí.

Kdesi v českém éteru jsem zaslechl absurdní větu, že se Mayová stala třináctým premiérem za panování Alžběty II. Je premiérkou. A klidně by šlo uvést, že třináctou za panování Alžběty II. Podobně absurdní je její srovnávání s Margaret Thatcherovou. Měl by snad být v budoucnu každý černošský prezident USA srovnáván s Barackem Obamou jen kvůli barvě pleti? Či budeme zvlášť srovnávat premiéry a prezidenty z gay/lesbické minority?

Poučení u Mayové a Sanderse

Připusťme, že Mayová čímsi Thatcherovou skutečně připomíná. Je to odhodlanost a přesvědčení o své pravdě. Jinak by se ale komparaci nejspíš bránila. Thatcherovou konzervativci raději nepřipomínají, a pokud ano, tak jen jako povinnou součást síně slávy.

Thatcherová si zakládala na své tvrdosti. „Na chudinu musí být přísnost,“ sice nikdy neřekla, ale zjevně si to myslela. Mayová naopak chce pomoci řadovým Britům lépe zvládat jejich životy, když už se musejí vyrovnávat s následky Johnsonem prosazovaného brexitu. Své spoluobčany míní premiérka bránit před migrací (podobně jako oranžoví pánové Petera a Chovanec střední Čechy — s tím rozdílem, že na ostrovech aspoň nějaké migranty mají) a zároveň jim posílit záchrannou síť organizovanou státem.

Politikou Mayové bude sociální (či soucitný) konzervativismus. Jeho civilní tvář ukazuje i Angela Merkelová v Německu, více okrajkovaná pak je v Kaczynského Polsku. Proto mějme Mayovou spíš za Merkelovou, nebo rovnou za Kaczynského v sukni.

Na to se váže politologická pozoruhodnost. Tím, jak se pravice posouvá v sociálních otázkách do středu, tlačí socialisty, labouristy, sociální demokraty výrazněji doleva, kde už se skoro zapomněli pohybovat, a zároveň umožňuje nástup radikálním, namnoze nahnědlým silám na krajní pravici.

↗

Politikou Mayové bude sociální (či soucitný) konzervativismus.Tím, jak se pravice posouvá v sociálních otázkách do středu, tlačí socialisty, labouristy, sociální demokraty výrazněji doleva, kde už se skoro zapomněli pohybovat. Foto ndtvimg.com

Návazná marginalizace demokratické levice proběhla v Polsku a Maďarsku, sociální demokraté slábnou v Německu a Rakousku, tradiční levice má potíže i v Řecku, Španělsku, Británii či Francii. Chatrnou útěchou může být, že když se v devadesátých letech posunula do středu levice, doplácela na to do kouta zahnaná pravice, zatímco se začaly objevovat zárodky radikálních levicových proudů, což bylo nejlépe patrné v Německu.

Úkolem demokratické levice tudíž je umět se pohybovat v autentických levicových vodách a mít přitom jak jasnou strategii, tak silné osobnosti. V éře Mayových a Merkelových jsou zapotřebí. S ukázkou politické strategie se za oceánem blýskl Bernie Sanders. Hillary Clintonovou na prezidentku zřejmě nepodpořil výměnou za nějakou trafiku, nýbrž za svůj obtisk do programu a politického směřování Demokratické strany.

Obávám se, že evropská levice svoji strategii příliš promyšlenou nemá. A to ani u nás, kde sociální demokracie zatím vcelku úspěšně — byť údržbářsky - vládne. Jinak by ji sotva mohla ve Sněmovně reprezentovat Pavlína Nytrová s předpotopními a vzděláním nedotčenými názory na homosexuály, jimiž strčí do kapsy i někdejšího nechvalně známého lidoveckého poslance Jiřího Karase. Jindy se ale v záři reflektorů ocitne zase Stanislav Huml či další Sobotkovi zákonodárci.

Ne dosti na tom. Nejen že slavné nejsou předvolební preference ČSSD. Žebříčku popularity podle CVVM vévodí Miloš Zeman. Utěšovat se tím, že obliba padá stálicím ANO Andreji Babišovi a Martinu Stropnickému, dost dobře nelze. Ani prudký příliv procent pro ministryni školství Kateřinu Valachovou nepřeceňujme. Jisté poučení se ale můžeme pokusit vyvodit.

Kde nevzkvétají programy a kde politická reprezentace předvádí zejména žabomyší půtky (naposledy ministři Chovanec a Babiš nad policejní reformou), se o to víc daří mediálně přitažlivým showmanům typu Miloše Zemana, který se v lecčems podobá Donaldu Trumpovi i Borisi Johnsonovi. Konkurencí jim dokáží být jen politici, u nichž veřejnost oceňuje vysokou pracovitost a přímé následování vytyčené mety. To je příklad Valachové, jakkoliv jí zvedaná témata vyvolávají ve společnosti vlny.

Jistě, jiný kraj s sebou nese jiný mrav. A také jiné recepty na rozplétání gordických uzlů demokratické politiky. Nechceme-li ale skončit jako skanzen ješitných a hloupě vtipkujících Zemanů, stálo by za to, převzít aspoň něco málo ze strategického uvažování a taktického počínání konzervativkyně Mayové nebo socialisty Sanderse.