Krize tradičních politických stran se týká prakticky celého západního světa. Tím spíš pak vyniknou pokusy se s ní vypořádat se ctí. Ve Velké Británii lze vedle války šéfa labouristů Jeremyho Corbyna se svými poslanci sledovat i zažehnávání rozkolu mezi konzervativci.

O tom, že nová premiérka Theresa Mayová, je silná osobnost, nikdo nepochybuje. Ví, co chce, a patrně i to, jak cíle dosáhnout. S tím nepochybně také souvisí jmenování bizarního brexitáře Borise Johnsona ministrem zahraničí.

Kdesi v českém éteru jsem zaslechl absurdní větu, že se Mayová stala třináctým premiérem za panování Alžběty II. Je premiérkou. A klidně by šlo uvést, že třináctou za panování Alžběty II. Podobně absurdní je její srovnávání s Margaret Thatcherovou. Měl by snad být v budoucnu každý černošský prezident USA srovnáván s Barackem Obamou jen kvůli barvě pleti? Či budeme zvlášť srovnávat premiéry a prezidenty z gay/lesbické minority?

Poučení u Mayové a Sanderse