Evropa potřebuje nový příběh

Jan Bittner, Petr Bittner

Nový příběh Evropy musí mluvit o rozdělení společného koláče, ne jen o jeho růstu. Pokud se levice nestane jeho vypravěčem, zůstane politická osa podstatných zápasů vychýlená na pravici. A tady už liberálové pomalu ztrácejí s fašisty.

Evropský lid nepožaduje reformu evropských institucí. Evropané ve skutečnosti touží po novém, uvěřitelném, udržitelném a spravedlivějším příběhu samotné evropské integrace.

Současná politická třída se neuzavřela ve zkostnatělých úřadech, jak tvrdí populistická pravice. Zabarikádovala se však ve vlastní představě jediné možné cesty takzvaného „prohlubování ekonomické spolupráce“. Eurooptimistům i europesimistům na všech stranách je z takzvaného středu vzkazováno slavné heslo Margareth Thatcherové: There is no alternative.

Podívejme se, k čemuže vlastně v dnešní Evropě není alternativa…

Bazírování na ekonomické spolupráci jakožto ústředním rysu evropské integrace de facto naplňuje pravicový program ještě předtím, než o něho byl sveden politický zápas. Pokud s tím levice souhlasí, připravuje se tak o možnost vyjádřit se k základní otázce společenské distribuce. Ekonomická spolupráce totiž znamená zejména dvě věci: liberalizaci trhu zboží a služeb, a flexibilizaci pracovního trhu. A to jsou dva pilíře pravicového programu.

Ekonomicky pravicová politika tedy vítězí v boji o evropský politický střed. Cílem onoho všemi lidovci, liberály i socialisty vzývaného „prohlubování ekonomické spolupráce“ je zvětšování společného koláče — bez ohledu na to, jakého dílu se komu dostane.

Dynamiku evropské politiky charakterizuje napětí mezi efektivitou a rovností — flexibilitou a solidaritou, chcete-li. Podle převahy jednoho či druhého principu získáme čtyři typy evropského sociálního státu: vysokou efektivitu a nízkou rovnost vykazuje anglosaský sociální stát, naopak vysoká míra rovnosti s nízkou efektivitou definuje kontinentální sociální státy; nerovnost a nízká efektivita jsou typické pro zadlužené a politikou škrtů zmítané středomořské sociální státy, a konečně vysokou mírou efektivity i rovnosti je charakteristický severský sociální stát.

Zjednodušeně řečeno — aniž by se o to vedl politický spor, snaží se současná Evropa udělat ze Španělska spíš Anglii, než Francii nebo Německo.

Místo aby se o převaze jednoho z principů nad druhým — ať už efektivity nad rovností, nebo solidarity nad flexibilitou — rozhodovalo v politické soutěži mezi pravicí a levicí, přijímají socialisté bezvýhradný pokyn efektivity, ještě než vůbec začnou klást vlastní požadavky.

Pokud se levice nestane vypravěčem nového evropského příběhu, zůstane politická osa podstatných zápasů vychýlená na pravici. A tady už liberálové pomalu ztrácejí s fašisty. Foto theconversation.com

Cílem všech je skrze prohlubování ekonomické spolupráce zvyšovat efektivitu, cílem levice je pak „kontaminovat“ tenhle závod alespoň nějakými prvky solidarity, což většinou znamená bojovat na krev za zachování zbývajících sítí sociální ochrany pracujících, seniorů nebo nemocných. Možná by bylo nakonec lepší prohlásit veřejné zdravotnictví, městskou hromadnou dopravu nebo rodičovskou za kulturní památky…

Nový příběh společné Evropy musí ve výrazně větší míře problematizovat distribuci společného koláče. Imperativ prohlubování ekonomické spolupráce, zůstane-li osamocen, není lékem na dezintegraci evropských společností, ale její nejvýznamnější příčinou. Lidé s lopatami, kteří takto „hloubili evropskou ekonomickou spolupráci“, zůstali totiž povětšinou na dně jámy.

Argument rostoucího koláče jen těžko uchlácholí hlasy všech dalších „exitů“, když z něj velká část společnosti dostává stále stejně malý příděl. Nikoho nezajímá, že „se Evropě daří“, pokud se za tím schovává jen jakási „sociálně a ekologicky uvědomělá“ verze staré známé teorie prokapávání: bohatí bohatnou, střední třída chudne a chudí sice jen stagnují, ale zato jich přibývá.

Zlom mezi ekonomikou a politikou

Tenhle pohyb „tektonického zlomu“ mezi ekonomikou a její politickou správou se projevuje i v hlavních politických zápasech. Ne náhodou se otázka britského referenda zúžila na volbu mezi dvěma osobnostmi pravicových Toryů — Davidem Cameronem a Borisem Johnsonem: výlučným reprezentantem nejzásadnějších politických sporů současnosti je dnes pravice.

Politická soutěž se dnes na celém Západě vede na ose liberalismus-fašismus:

Politici v prvním sloupci jsou vždy ti proevropštější, lidskoprávnější a kulturně progresivnější. Pro skutečnou internacionální levici jsou takové postoje vždy bližší než xenofobie, nacionalismus a dezintegrace nabízené politiky ve druhém sloupci.

Pravicová hegemonie však nutí levici, aby se snažila v těchto anti-fašistických aliancích vměstnat do mantinelů určovaných pravicovými liberály. Liberálové pak působí ve srovnání s levičáky jako důslednější, umírněnější a racionálnější, zkrátka jako všeobecně přijatelnější kandidáti. Vzpomeneme si na to v blížících se prezidentských kampaních…

Šablonu středového kandidáta dnes určuje pravice. Politický trend nutí levici k posunu doprava, zatímco pravici nenutí k ničemu.

V politické sekvenci, kde pravice stagnuje a levice ztrácí, vhání společenská dynamika vítr do plachet fašismu. Nevede-li levice důsledný politický zápas o dominantní politickou ekonomii Evropy, nahrazují její místo nedemokratické síly krajní pravice, které jsou připraveny vést s liberální pravicí spor o samotný kulturní liberalismus. Tito fašisté se k tomu posilňují národně socialistickými zbytky z levicové mršiny.

Levice vyklidila pozice v nové pravicové hegemonii právě proto, že přijala za svůj dominantní příběh Evropy vyprávěný z pravicových pozic.

Pravice je autorem evropského příběhu, levice je jeho korektorem. Řešení každé politické krize (zadluženost Jihu, uprchlická krize, nezaměstnanost) nabízí pravice, coby vypravěč Příběhu. Pak teprve nastává politická debata nad důsledky takového řešení. Až v tomhle sporu se levice pokouší doplnit příběh flexibility o prvky solidarity.

Evropa tedy potřebuje nový příběh. A levice ho musí začít vyprávět. Pokud se tak nestane, a politická osa podstatných zápasů zůstane vychýlená na pravici, budeme svědky dalších vítězství fašistů a euroskeptiků.

V takovém světle nesmíme brát Brexit ani jako spiknutí, ani jako křivdu, ale jako impuls: skutečná levice se musí chopit slova. Nikdo jiný fašisty nepřekřičí.

    Diskuse
    JS
    July 13, 2016 v 13.0
    Příběhy a pohádky si nechte pro děti
    Proč má tolik lidí neustále představu, že musí normální lidi nějak manipulativně, třeba příběhem, politicky ovlivňovat? Je to neskutečně povýšenecké a elitářské. Já o takovou levici tedy nestojím. V čem přesně je progresivní, jak se liší od populistů, kteří také "vyprávějí příběhy"?

    Souhlasím s Varoufakisem. Evropa není příliš demokratická. Občané chtějí, reálně, větší podíl na moci. Tam můžete začít, pohádky nejsou potřeba.
    July 14, 2016 v 9.25
    Skutečná levice to se skutečnými fašisty
    bez liberálů prohrála zatím vždycky. Ve Španělsku, v Německu, v Chile.

    Evropa možná potřebuje silnější příběh. Musel by to být příběh sjednocující, tedy ani levicový ani pravicový.

    Levice sama pro sebe moc přesvědčivý příběh nemá. Zmíněný Varoufakis je součástí příběhu o slavných porážkách levice, kam patří Allende, Corbyn a další. Je to jímavý příběh, ale voliče asi nepřitáhne.

    Nepomůže také používání slova "fašismus" pro cokoliv, co se nám nelíbí. Boris Johnson je možná šašek, privilegovaný spratek a co ještě, ale fašista to není. Od svého spolužáka z Etonu a Oxfordu, Davida Camerona, se liší jen tím, že Cameron se před veřejným vystoupením pečlivě učeše, Johnson pečlivě rozcuchá.
    JP
    July 14, 2016 v 11.54
    "Slavné porážky levice..."
    Tak to je snad asi to nejúdernější vystižení zmateného bloudění současné světové levice, která si svůj vůdčí mýtus spřádá skutečně vlastně už jenom heroizací svých vlastních porážek!

    Sotva co jasněji vypovídá o tom, že současná levice jinak nemá v ruce nic pozitivního, na čem by mohla nějaký ten svůj "nový příběh" založit. Volání po tomto novém, silném příběhu je za dané situace sice pochopitelné - ale je to volání do prázdna.

    JP
    July 14, 2016 v 12.10
    Příběh sjednocující
    Ano; je možno plně přisvědčit panu Kubičkovi, že skutečně nosný příběh, který by ještě mohl mít potenciál oslovit většinu populace, musí mít schopnost sjednocující.

    Anebo snad spíše: schopnost či funkci či kvalitu integrativní.

    To znamená: nejde o nějaké laciné spojování za každou cenu. Jde ale o to, integrovat v jeden konzistentní celek různé (a dokonce vysloveně protichůdné) r e á l n é faktory ve stávající společnosti.

    Bylo by opravdu naléhavě zapotřebí, aby si i radikální levice konečně dokázala přiznat jeden ryze sociologický fakt: že dokonce i ze sociální vrstvy podprivilegovaných (které levice tradičně považuje za svou výsostnou klientelu) zdaleka ne všichni vyznávají levicový koncept společnosti, respektive života vůbec.

    Levice tady má jenom dvě možnosti: buďto tyto pravicově orientované příslušníky sociálně podprivilegovaných zavrhnout jako renegáty (v lepším případě: pomýlené); s tím důsledkem, že se levice bude čím dál více uzavírat do svého vlastního ideologického ghetta.

    Anebo levice musí jako objektivní fakt přijmout tu skutečnost, že životní postoj založený na pravicových hodnotách je ve své podstatě konstantním sociálním, psychologickým a ideovým faktorem - a tedy se ujme (levice) toho úkolu, se s tímto faktem nějak pozitivně vyrovnat. Teprve na tomto základě by bylo možno začít psát nějaký opravdu nový příběh.

    Ovšem, je nutno poněkud upřesnit: spíše než že by tento příběh nebyl "ani levicový ani pravicový", by musel být naopak obojí: totiž j a k levicový, tak i pravicový. Musel by totiž - jak už řečeno - dokázat propojit oba reálné faktory, oba zásadní koncepty společnosti v jeden jediný celek.

    Musel by to tedy být příběh, který by - řečeno s Hegelovou dialektikou - byl jak pravicový tak levicový, a zároveň by už nebyl ani tím ani oním, neboť by představoval principiálně novou kvalitu. Novou kvalitu, ve které by byl obsažen jak ten moment či faktor levicový tak i pravicový - ale zároveň by zde už oba nebyly samy sebou, protože by zde už byly jenom dílčí momenty onoho nového, integrovaného celku.
    JP
    July 14, 2016 v 12.27
    Třídní smír s pravicí?
    Bezpochyby - ta vyhlídka na to, započít náhle nějaký vstřícný, konstruktivní dialog s příslušníky pravice, tedy s opovědným "třídním nepřítelem", tato vyhlídka na každého přesvědčeného zastánce levicových hodnot napřed nevyhnutelně působí jako to, pro co je v němčině používán poetický příměr "spolknout ropuchu".

    Ale: zrovna nedávno v jedné diskusi Martin Profant vyslovil tézi o možnosti spolupráce levice se "slušnými konzervativci". Tedy s těmi, kteří sice - v rámci svého konzervativního smýšlení - principiálně odmítají jakoukoli revoluci; nicméně i oni jsou za určitých okolností dokonce i tu nutnost revoluce akceptovat, pokud k ní už plně dozrály veškeré společenské faktory.

    Takže, takovýto vstřícný dialog s těmito "slušnými konzervativci" by mohl být právě tím prvním krokem pro to, začít vyprávět ten nový příběh o tom, jak dvě rozhádané poloviny národa začaly hledat cesty k tomu druhému...
    JN
    July 15, 2016 v 11.9
    Krize levice - poptávka tu je, ale levice umanutě prosazuje jiné věci.
    Vždy jsem se domníval, že sociální demokracie má hájit zájmy "těch dole", například zaměstnanců, lidí bez domova, uprchlíků...atp.

    Vždy jsem se domníval, že zelení jsou tu od toho, aby zdůrazňovali potřebu ochrany přírody, životního prostředí, souladu našeho života s těmito hodnotami.

    Pokud by to tyto strany dělaly, volil bych je. Jelikož to nedělají, nevolím je.

    Část sociální demokracie (Chovanec, Hašek...) má nakročeno kamsi..., druhá část (Dienstbier, Marksová...), místo ochrany zájmů těch dole, nedemokraticky prosazuje nové ideologie jako gender mainstreaming (což nemá s ochranou práv žen nic společného a ve svém důsledku to ženám naopak uškodí) a multikulturalismus (což nemá s ochranou práv uprchlíků nic společného a ve svém důsledku jim to naopak uškodí).

    Stejně tak zelení se prezentují spíše "sociálním inženýrstvím" než ochranou přírody. Pan Trnka (z této strany) ve svých článcích na DR dokonce omlouvá levicové násilí v Berlíně a dělí nenávist na nenávist potřebnou a nenávist zavrženíhodnou. Jak jim mám tedy, proboha, věřit, že jsou proti násilí a šíření nenávisti?

    Levice se diskredituje sama.
    JS
    July 15, 2016 v 12.12
    panu Kubičkovi
    "Zmíněný Varoufakis je součástí příběhu o slavných porážkách levice, kam patří Allende, Corbyn a další. Je to jímavý příběh, ale voliče asi nepřitáhne."

    Hm, tak mě napadá.. On historicky existoval nějaký levičák, který "zvítězil"? Žádný mě nenapadá. Přesto levice za posledních 200 let významně zvítězila.

    Jestli to nebude tím, že pro levici, už z principu obhajující rovnostářství, není důležité vítězství nějaké konkrétní osoby nebo skupiny. Z vítězství levice profituje podstatná většina, nemá nutně jednoho vítěze.

    Proto mi také zřejmě článek tak vadí. Prodejem příběhu můžete vyhrát volby, nebo získat mocenskou pozici oné autority jak o ní sní pan Poláček. Ale těžko lze příběhem prodávat ideu, ta musí být nosná sama o sobě.

    Tolik autorů zde v DR třeba řeší, jestli ČSSD (nebo nějaký její kandidát) vyhraje nebo ne. Ale mě jako levičáka nezajímá vítězství ČSSD, pokud se má zpronevěřit levicovým principům. Proto je hloupé, aby se snažila o prodej příběhu.
    JS
    July 15, 2016 v 12.23
    panu Nushartovi
    "místo ochrany zájmů těch dole, nedemokraticky prosazuje nové ideologie jako gender mainstreaming (což nemá s ochranou práv žen nic společného a ve svém důsledku to ženám naopak uškodí) a multikulturalismus (což nemá s ochranou práv uprchlíků nic společného a ve svém důsledku jim to naopak uškodí) "

    Tahle argumentace mi dost připomíná občasnou argumentaci pravice, jak prý třeba zákoník práce nebo sociální dávky ve skutečnosti těm chudým škodí. Vždycky, když tohle říká příslušník té privilegované skupiny, tak to trochu smrdí. Co se tak zeptat naopak těch neprivilegovaných, co by oni sami chtěli, pokud už opravdu chcete hájit jejich práva, hm?
    JN
    July 15, 2016 v 17.27
    "Co se tak zeptat naopak těch neprivilegovaných, co by oni sami chtěli..."
    Obávám se, pane Samohýle, že ty neprivilegované ženy Judith Butlerovou nečetly. Ale klidně se jich zeptejte na jejich názor na genderovou nauku.
    JN
    July 15, 2016 v 17.35
    Když jim vysvětlíte, že jsou vlastně jen kulturním konstruktem
    vytvořeným kolem pohlavních znaků, možná pak budete mít od neprivilegované Máni modrofialový flek, vytvořený kolem oka.
    + Další komentáře