Asi základní otázka, která se nad kauzou poslankyně Pavlíny Nytrové z ČSSD nabízí, zní, jak se stane, že se do dolní komory Parlamentu dostane někdo, kdo věří všemu, co se napíše v diskuzi pod články na Novinkách.cz nebo na nějakém konspiračním webu a nemá žádnou potřebu si dané informace ověřovat a nenapadne ho nad nimi zapochybovat ani, když se na to zjevně překvapená novinářka opakovaně ptá v rozhovoru.

Odpověď je jednoduchá. Krajský výkonný výbor navrhne kandidátní listinu a krajská konference ji schválí. Dokud se Pavlína Nytrová kamarádí s těmi správnými lidmi, tak se na ní vyskytuje, až se s nimi kamarádit přestane nebo se skupina těch správných promění a jednu partu vystřídá druhá, Pavlína Nytrová na kandidátní listině už figurovat nebude.

Dost možná se tam ale dostane někdo podobných kvalit, protože ty dnes v každém případě nejsou tím, co o přítomnosti na kandidátní listině rozhoduje. A když, tak se jedná o dosti specifické kvality jako v případě nechvalně proslulého poslance Adama Rykaly, který byl rovněž stejně jako Pavlína Nytrová z Frýdku-Místku zvolený za Moravskoslezský kraj.

A nutno dodat, že kdyby Adama Rykala nebyl nechvalně proslulý díky hromadnému vylučování členů a dalším čachrům odehrávajícím se v ostravské sociální demokracii, nikdo by vůbec nevěděl o tom, že je poslancem. Příznačné je, že v souvislosti s jeho prací ve Sněmovně je o něm slyšet asi podobně jako o Pavlíně Nytrové, dokud se neproslavila svými výroky o gayích a lesbách.

Pro přesnost je třeba dodat, že Pavlína Nytrová se do Sněmovny sice dostala ze čtvrtého, tedy volitelného místa na kandidátní listině, ale zároveň obdržela z kandidátů a kandidátek sociální demokracie v Moravskoslezském kraji druhý největší počet preferenčních hlasů, hned po Lubomíru Zaorálkovi, což sice neznamená, že voliči ocenili její rozhled a schopnost formulovat myšlenky, ale minimálně to svědčí o tom, že jim mohla být z nějakého důvodu sympatická.

Od minulých voleb do Poslanecké sněmovny v roce 2013 se sice proces sestavování kandidátních listin v ČSSD trochu změnil, poté co si sociální demokraté dali do stanov ustanovení, že o konečné podobě kandidátek rozhodují v přímém hlasování všichni členové strany. Po proběhlých primárkách pro podzimní krajské volby se však zdá, že to hlavní zůstalo. Klíčové stále je, jak sestaví pořadí kandidátů a kandidátek jednotlivé okresní, respektive krajské výkonné výbory.

Nic pak nebrání tomu, aby hlasovací mašinérie prosadila na volitelná místa někoho, u koho hrozí, že pokud se v Poslanecké sněmovně výrazněji projeví, nastane fiasko. Pavlíně Nytrové se dařilo na sebe tři roky příliš neupozorňovat a když o sobě dala vědět, dopadlo to takto. Lidí, jejichž výroky by mohly vyvolat skandál, pokud by se chovali jinak než jako šedivé myši a častěji projevovali své kvality, určitě najdeme v dolní komoře Parlamentu více. A jistě to není záležitost pouze sociální demokracie. Jak tomu ale čelit?

V případě ČSSD se nabízí využít k tomu zmiňované primárky. Pokud by byly nastavené tak, aby straníci skutečně mohli výrazněji zasáhnout do výsledné sestavy na kandidátní listině, určitý pozitivní efekt by to mít mohlo.

Celkově by bylo také třeba zvyšovat prostor pro to, aby se v předvolebních kampaních kromě značek stran dostatečně prezentovali a projevovali i jednotliví kandidáti a kandidátky. Volič by pak měl větší ponětí o tom, koho vůbec do sněmovny posílá a kdo tam danou stranu bude zastupovat a zároveň by měl více vodítek pro to, komu dát preferenční hlasy, aby se nakonec nemusel spoléhat na to, kdo se na tom kterém billboardu více usmívá.

To ale nestačí. Mít ve sněmovně výrazné osobnosti, které jsou schopny zformulovat větu, ještě samo o sobě nemusí být žádná výhra. Představa, že Parlament bude složený ze samých třeskutých osobností typu Miroslava Kalouska, Jaroslava Foldyny, Jiřího Dienstbiera či Tomia Okamury rovněž není příliš lákává a výsledek by rozhodně nebyl konstruktivní. Kromě výše uvedeného je stejně důležitý také systém politického vzdělávání.

V tomto smyslu je zásadní, že Poslanecká sněmovna schválila vznik politických institutů, které by ho měly systematicky rozvíjet. Právě politické vzdělávání může sociální demokracii pomoci odpověď si na otázku, co to znamená být sociálním demokratem či sociální demokratkou. Což je základní podmínka další personální práce uvnitř ČSSD a stanovení si kritérií toho, co má poslanec či poslankyně splňovat, aby se z pohledu strany dal označit za kompetentního.