Katolická církev by byla ideálním obráncem gayů a leseb: jejich spasitel je „beránek Boží“, tedy prokazatelně nejvíce homosexuální zvíře vůbec, a jejich šéf dělá duhu, kdykoli má dobrou náladu. Přesto se rozhodla připravit homosexuály na posmrtný trest a to tím, že jim dělá peklo už na Zemi.

Abychom byli spravedliví: samotný sklon k homosexualitě není hřích, samozřejmě. Nečisté je jen homosexuální chování. Zkrátka shoříte plamenem, když budete jednat tak, jak vás Bůh stvořil.

Zatímco totiž ti „normální“ můžou vykonávat manželské povinnosti a množit se jak králíci, vám Boží úradek přichystal zkoušku. Musíte potlačit citový a milostný život. Bůh je sice láska, ale zřejmě jen ta, kterou určil skoro tři tisíce let starý náboženský zákoník. Ten, který křesťané navíc tak trochu ukradli Židům.

Církev konečně u zpovědi

Papež František si nejspíš uvědomuje trapnost situace, kdy banda mužských ve vyšívaných šatech a v celibátu určuje, jak se má chovat ten „správný chlap“ a jak vypadá ideální vztah. Církev by totiž podle něj měla požádat homosexuály o odpuštění za to, jak s nimi v minulosti jednala.

Stejně tak by se prý měla kát za své chování k ženám, za tolerování dětské otročiny a za žehnání zbraní. To vše opravdu tvoří temné sedliny v církevní minulosti. A stále čekají na rozhřešení.

Vždyť vztah k homosexuálům začal tresty smrti, pokračoval upalováním ve středověku a kastrací chlapců v padesátých letech dvacátého století.

V Magdaleniných prádelnách napravovaly církevní řády problematické dívky a svobodné matky opravdu usilovně. Desítky z nich byly v devadesátých letech nalezeny v masových hrobech v klášterních zahradách.

V lednu tohoto roku se objevilo podezření, že na církevních pozemcích v Ugandě pracují desetileté děti. U města Kabale otročí při sklizních čajovníků. A abychom nechodili daleko, kardinál Duka se účastní žehnání bojových praporů, sám požehnal armádním dronům a také praporu rakovnických ostrostřelců.

↗

Omluva nestačí, je třeba změna. Teprve pak všechny ty děti a ženy a homosexuálové budou moci církvi  upřímně  odpovědět: „Jdi a už nehřeš!“ Foto thedailybeast.com

Konečně tedy někdo přiznal, že upalování, otroctví a posvěcení války je potřeba si vyříkat. František tak pokračuje ve svém přetváření církve: z mocenské organizace, která stigmatizuje, se stává naopak obhájcem vyloučených. Nastává čas pokání. 

Ovšem podle zásad samotných katolíků je pro skutečné odpuštění nutné nejen přiznání chyb, ale i předsevzetí v nich nepokračovat. A trvalé změny nenastanou tehdy, až dostatečnému počtu farníků tak nějak zjihne srdce. Proměny přináší nové zákony a pravidla.

František musí své glosy z twitteru navalit do programu biskupských sněmů, do svých exhortací, encyklik a definicí. Papež má navíc také superschopnost vyhlásit dogma z pozice svého úřadu. Ve 20. století ale byla použita jen jednou a nejednalo se o zásah proti dětské práci nebo šikaně žen. Šlo o potvrzení nanebevzetí Panny Marie. Děkujeme pěkně, to jsme rádi, že to víme.

Bez oficiálních pravidel tu totiž vždycky bude nějaký Duka, který u každého homosexuálního páru čichá síru a všechny výzvy k soucitu odmávne jako osobní názory toho divného pontifika. Vždycky tu budou teologicky ozbrojení otcové, kteří jsou výš než padlé ženy a hloupé děti a hříšné buzny a kteří jsou k Bohu blíž. Jenže na takových vrcholcích to fouká a rozhodně tam nevane žádný Duch svatý.

Teprve tehdy budou odstraněna pekelná podloží „Kristova těla“. Teprve pak přestane církev triumfovat a začne hledat. Sestoupí z trůnu, který jí nenáleží, obleče hadry a vydá se na cestu. Teprve tehdy ta mocná organizace pokorně sklopí hlavu před těmi nejslabšími, které si vzala za rukojmí. A teprve pak jí všechny ty děti a ženy a homosexuálové budou moci upřímně odpovědět: „Jdi a už nehřeš!“