Případ iráckých křesťanů, kteří byli nejprve se značnou mediální odezvou prezentováni jako důkaz, že Česká republika není vůči uprchlíkům zcela nevstřícná, a nyní se mohou naopak stát poslední kapkou v poháru trpělivosti pro ty, kteří nechtějí přijímat nikoho a za žádných okolností, si zaslouží zamyšlení hned z několika hledisek.

Nešťastné je na celé věci to, že i přes zdánlivě profesionální přístup organizátorů projektu přijetí 153 iráckých křesťanů do České republiky, Nadačního fondu Generace 21, se objevily potíže a je nasnadě vyvodit závěr, že přijímání uprchlíků se zkrátka nikdy nevyplácí a není vůbec možné, aby někdy proběhlo úspěšně. Takový závěr zřejmě část české veřejnosti i politické reprezentace také skutečně vyvodí.

Co může nabídnout křesťan?

Přitom je třeba stále opakovat, že většina z přijatých Iráčanů v České republice chce zůstat, zájem o zdejší azyl ztratilo pouze třicet tři ze 153. Je to výrazná menšina, ale to v mediálním humbuku snadno zanikne. Přitom by bylo spíše namístě s trpělivostí sledovat, jak se povede zbývajícím sto dvaceti, a také těm českým organizacím (jako je například Armáda spásy), které jim zde poskytují pomoc.

Zajímavé je ovšem také to, že celý projekt byl od počátku veden snahou pomoci křesťanům coby utlačované a fatálně ohrožené skupině v muslimském prostředí Blízkého východu. Pokud tento projekt skončí nezdarem (přinejmenším mediálním, když ne reálným), může to značně snížit zatím většinou české veřejnosti pociťovanou solidaritu s blízkovýchodními křesťany. Může se stát, že případ naopak posílí čistě rasistický, protiarabský postoj, který je v české veřejnosti rovněž zastoupen.

↗

Očekávat, že každý křesťan je bezelstný beránek vděčný za cokoli, je stejně daleko od skutečnosti jako věřit, že každý muslim je prolhaný a krvežíznivý nepřítel. Foto ceskatelevize.cz

Možná je však tento případ užitečný v tom, jak ukazuje, že náboženská příslušnost není nějaká magická kategorie, která by určovala veškeré chování každého křesťana. Očekávat, že každý křesťan je bezelstný beránek vděčný za cokoli, je stejně daleko od skutečnosti jako věřit, že každý muslim je prolhaný a krvežíznivý nepřítel. Bude zajímavé sledovat, zda případ Iráčanů v tomto neposílí protikřesťanské předsudky v české společnosti, která s nimi má bohatou zkušenost, ač se nyní v době hledání „křesťanských hodnot“ zdá, že na ně pozapomněla.

Dá se očekávat, že u mnoha lidí znovuobjevený zájem o křesťanskou identitu a křesťanství vůbec jakožto ochranu před islámem a cizími přivandrovalci časem zeslábne, protože bude konfrontován s přístupem mnoha křesťanů a křesťanek, kteří sice mají různé názory na imigrační politiku a nebezpečnost islámu, ale společné je jim jedno: vidí v každém člověku osobu, lidskou bytost obdařenou důstojností, sestru a bratra.

Ani křesťané dnes nemají kouzelnou hůlku k řešení nesmírně složitých problémů soužití mezi lidmi různých kultur, sociální exkluze a nárůstu fundamentalismu, zejména (ale ne výhradně) islámského. To, co mohou a co by měli nabídnout, je ukotvený humanismus, který neopomíjí spirituální stránku lidské existence, je schopen člověka vnímat v celé jeho hloubce, která dokáže být naplněná jasem i hrozivě temná. Humanismus, který není naivní, ale který si všemu navzdory dokáže udržet svůj univerzální rozměr.