Máloco vzbuzuje v poslední době v České republice takové vášně jako věc tak zdánlivě nevinná — dovolená. Jedno dějství této války proti flákačům, kteří by snad chtěli nezřízeně odpočívat a nezodpovědně tím ohrožovat celé národní hospodářství, se odehrálo na vládě začátkem prosince minulého roku. Ta projednávala komunistický návrh, aby bylo uzákoněno pět týdnů dovolené místo stávajících čtyř.

Přes podporu ministryně práce a sociálních věcí i odborů se vláda nezvládla shodnout ani na neutrálním stanovisku a návrh tak jde, zcela absurdně, do Sněmovny bez jakéhokoli vládního vyjádření. Militantně proti jsou ministryně financí a průmyslu a obchodu za ANO. Zaměstnavatelé a pravice přispěli do debaty obvyklým strašením, že ekonomika zkolabuje. Premiér Babiš je zřejmě rád, že se může vyhnout jasnému stanovisku s podivně pobaveným odkazem na hašteřící se ministryně, popřípadě přesunout odpovědnost na kolektivní vyjednávání.

Čtyři týdny zákonné dovolené jsou sice na jednu stranu v Evropě skutečně spíše průměr, na druhou stranu je ale třeba zohlednit další specifické okolnosti českého případu. Kupříkladu naši stále neslavně platnou karenční dobu. Mnoho lidí si u nás v případě nemoci raději bere dovolenou, protože při našich už tak nízkých mzdách by je první tři dny neplaceného marodění existenčně ohrozily. Na poctivě kurýrované chřipky, angíny a drobná nachlazení tak může padnout i u jinak zdravého člověka dobrá polovina zákonem stanoveného objemu dovolené.

Karenční doba by sice měla být v dohledné době zrušena, výše nemocenské ale nadále zůstane hluboko pod výší normálních příjmů, a tak pro mnoho lidí zůstane z finančních důvodů dovolená v případě nemoci racionální volbou. Také je potřeba vzít v úvahu, že v řadě zemí se stejnou délkou zákonné dovolené hrají daleko silnější roli odbory nebo jiná forma podnikového spolurozhodování zaměstnanců, a tak je v realitě naprosto běžná dovolená daleko delší — a to i delší než navrhovaných pět týdnů, které se daří místy v kolektivním vyjednávání dosáhnout odborům i u nás.