Nepodmíněný základní příjem, tedy pravidelné vyplácení určité částky všem bez povinnosti plnit pro to jakékoli podmínky, zejména odvádět práci či se snažit o její získání, není novým konceptem. Debatuje se o něm dlouhodobě bez ohledu na aktuální společenskou situaci jako o nástroji pro uplatnění jistého typu přemýšlení o společenské spravedlnosti — v podstatě všechny aktuálně generované zisky bazírují alespoň do určité míry na kolektivním vědění nahromaděném předchozími generacemi, na využití společných nerostných a dalších zdrojů či na původně veřejných investicích.

V jistém ohledu se tedy dá považovat za spravedlivé, aby se část těchto zisků ve vyšší míře, než jak ji zajišťuje současný odvodový systém, také všem přerozdělovala. Nad rámec těchto spíše abstraktních úvah však pozornost věnovaná konceptu nepodmíněného základního příjmu v současné době roste na základě jedné poměrně konkrétní hrozby.

Vlivem postupující automatizace velmi rychle a nenávratně zmizí velká část nynějších pracovních míst a nezaměstnaným bude třeba dlouhodobě zajistit důstojný život mimo segment výdělečné práce i stávajících sociálních systémů. Ty jsou malou výší dávek uzpůsobeny tomu, že lidé z trhu práce většinou vypadávají pouze dočasně. Vyplatí se tedy otázkou nepodmíněného základního příjmu zabývat podrobněji.

Reakce, která s velkou jistotou zazní vždy jako první, je, že vyplácení nepodmíněného základního příjmu by bylo příliš drahé. To je však jen otázka perspektivy a odhodlanosti ve prospěch zavedení určitého společenského modelu zpochybnit a překopat zavedené pořádky. Faktem je, že svět jako celek neustále zvyšuje celkovou úroveň svého blahobytu. Ten je ale čím dál tím nerovněji rozdělen.

Podle organizace Oxfam plynulo 82 procent všech zisků generovaných v posledním roce procentu nejbohatších a pouhých 42 lidí nyní vlastní tolik jako celá chudší polovina planety, tedy 3,7 miliardy lidí. Problémem obrovských rozměrů jsou také masivní daňové úniky — Evropský parlament spočítal, že jen podvody odhalenými v rámci kauzy Panama Papers uniklo evropským státům na daních kolem 170 miliard eur, tedy částka odpovídající zhruba čtyřem státním rozpočtům České republiky, a to je Panama pouze jedním daňovým rájem z mnoha.

↗

Nutnost věnovat se výdělečné práci často bere čas a energii zabývat se věcmi, které mají neodcizený smysl. Foto Pixnio

Že v této situaci nezbývají státu peníze v podstatě na nic, pak už těžko překvapí. Jenže není to zcela jistě tím, že by prostředky nebyly vůbec ─ a oněch 42 lidí či ti s konty v Panamě si musí náramně mnout ruce nad každým, kdo to tvrdí. Zároveň však lze pozorovat, že i bohatí lidé a vlastníci firem začínají podporovat masivnější přerozdělování, mimo jiné i prostřednictvím nepodmíněného základního příjmu.

Dochází jim totiž, že stávající nerovnost začíná již nyní ohrožovat sociální smír a že v případě, kdy by se dále dramaticky zvýšila hromadnou nezaměstnaností, budou mít brzy problém i s tím, kdo bude jejich zboží a služby za co kupovat. Kromě toho je třeba obecně zvážit, zda otázka financování není druhotná a zda se vždy nějak nevyřeší, bude-li panovat široká společenská shoda, že určitý projekt ztělesňuje civilizační pokrok. I na jihu Spojených států se koneckonců obávali, že konec otroctví je hospodářsky zhola neúnosný, a tak by asi čistě na základě ekonomických úvah zrušeno zřejmě nebylo nikdy.