Základní příjem po švýcarském referendu
Petr JedličkaVětšina účastníků referenda o nepodmíněném základním přijmu se postavila proti zakotvení daného konceptu do švýcarské ústavy. Podle Petra Jedličky však není nic ztraceno; spíše naopak.
Stalo se, jak bylo předvídáno: většina hlasujících odmítla 5. června, což byl tento rok ve Švýcarsku den letních referend, doplnění ústavy tak, aby se, jak bylo uvedeno na hlasovacích lístcích, „garantovalo zavedení nepodmíněného základního příjmu“, který by zaručil „humánní existenci a možnost účasti na veřejném životě všemu obyvatelstvu“.
Hlasovalo se pouze o ústavním zakotvení citovaného principu, ne o výši příjmu, o zdrojích, z nichž na něj vzít, o dávkách, které má nahradit, nebo o dalších parametrech reformy. „Ne“ účastníků bylo nicméně jednoznačné — pro se vyslovilo 23,1 procenta hlasujících, proti 76,9 procenta.
Komentáře k výsledku se rozcházejí podle názoru autora na věc samu: zastánci mínění, že lidé se zaručeným příjmem se začnou namísto práce či jiných smysluplných aktivit flákat nebo že podpora státu chudším obecně deformuje pracovní trh, a tudíž má být co nejadresnější, případně vyhrazena pouze nemohoucím, velebí švýcarský zdravý rozum. Ti, kdo si myslí opak, vyzdvihují zase občanskou iniciativu, jež si referendum vymínila a která před ním svedla vést velkou kampaň, čímž podnítila poměrně slušnou tematickou debatu.
Obecně se ale patří zdůraznit, že jasné „ano“ v referendu nenaznačoval žádný z průzkumů — ty nejoptimističtější uváděly 40 procent pro — a že se proti reformě postavily všechny významné politické strany v zemi, s výjimkou strany zelených.
Jen málokdo ve Švýcarsku byl tedy výsledkem skutečně překvapený a zklamaný. Otázkou zůstává, co bude dále.
Finsko a Nizozemsko
Jak bylo rozebráno už v četných analýzách a přehledových textech, nepodmíněný základní příjem může mít řadu podob — může jít o jednotný státní příspěvek všem bez ohledu na jejich činnost a příjmy, nebo o státní dorovnání již pobíraného platu za práci kombinované s výplatou plné částky lidem bez placené práce. Také může jít o náhradu pouze podpory v nezaměstnanosti a třeba příspěvku na rekvalifikaci, anebo i dalších dávek.
Nepodmíněný základní příjem může být dále pouhým přerozdělením peněz ušetřených zjednodušením komplexního systému různých sociálních podpor, nebo může být dotován z různých zvýšených či solidárních daní. A zároveň může jít o příspěvek spíše doplňkový, anebo i o velice štědrou částku.
Nad všemi variantami a parametry reformy debatují stále iniciativy a kluby zastánců konceptu po celém světě i rozliční ekonomové. Hledá se optimální model, a to jak v tematických rozpravách, tak v praxi.
Z praktických hledání, která jsou obecně mnohem více sledovaná, budou nejzajímavější v nejbližší době ta ve Finsku a Nizozemsku. Obě mají být připravena ještě letos a přinést první výsledky už příští rok. V každém z nich je ale pojat základní příjem právě trochu jinak.
Finská pravicová vláda vychází z mandátu najít cestu, jak zefektivnit fungování systému sociální podpory, konkrétně snížit úřední náročnost výplaty dávek, zvýšit motivaci k práci a celkově uspořit. Pilotně testovat chce přitom důsledky výplaty plnohodnotého základního příjmu ve výši 700 až 1000 eur měsíčně i doplňkového ve výši 550 eur, a to jednak na vzorku náhodně vybraných jedinců z celé finské populace a jednak na všech obyvatelích dvou konkrétních lokalit.
V Nizozemsku chystá pilotní projekt několik radnic, přičemž ten nejsledovanější — utrechtský — se má dít paralelně na pěti skupinách příjemců různých dávek: první budou pobírat příspěvky v průměrné výši 972,7 eur na měsíc a jednotlivce a 1389,6 eur na měsíc a pár v rámci současných pravidel. Druzí dostanou stejnou podporu nepodmíněně, tedy bez dosavadních povinností a hrozících sankcí.
Třetí skupině bude k též nepodmíněné podpoře nabídnut měsíční přídavek 125 eur, pokud se její členové rozhodnou vykonávat při pobírání dávek nějakou sociálně-pomocnou, komunitní nebo podobnou práci. Čtvrtá skupina pak bude muset vykonávat takovou práci při pobírání dávek povinně.
Konečně členové páté skupiny získají nepodmíněný příjem bez přídavku, ale budou si ještě moci přivydělávat v dalších zaměstnáních.
Testy a důsledky
Pokud by zastánci zavedení nepodmíněného základního příjmu ve Švýcarsku v neděli v referendu vyhráli, rozhodlo by se jen málo. Ti, kdo v zemi sesbírali pro myšlenku základního příjmu 125 tisíc podpisů, a tím proběhlé referendum umožnili, hovořili sice o výplatě částky 2500 franků měsíčně pro dospělého a 625 franků pro dítě, ve vlastním referendu se ale o žádných sumách nehlasovalo, a tak by se muselo o konkrétních parametrech reformy teprve vyjednávat.
Mohly by tyto přípravy skončit jinak, než mnohaletým dohadováním, anebo vznikem nějakého systému-paskvilu či pouhé formální kulisy, když si drtivá většina švýcarských zákonodárců myšlenku nepodmíněného základního příjmu neosvojila? Těžko říci.
Nepodmíněný základní příjem je reformou, kterou by teoreticky mohli docenit nositelé většiny pohledů na svět: liberálové, protože rozšiřuje možnost volby jednotlivce, zprůhledňuje systém sociální podpory a snižuje byrokracii; konzervativci, jelikož umožňuje každému věnovat se více rodině a dalším podstatným mimopracovním věcem; důslední levičáci, protože tlumí chudobu i problém prekarizace práce, a samozřejmě pokrokáři, jelikož člověka v řadě ohledů osvobozuje.
Je ale třeba připustit, že jde — a to v téměř všech podobách — o vskutku robustní reformu a že všechny důsledky jejího zavedení nejsou doposud dostatečně podloženy daty a zkušeností. Koncept je záhodno ještě precizovat. Různé modely je třeba dále pilotně zkoušet.
Z hlediska žádoucího výsledku tak bude nadcházející finské, respektive holandské, testování důležitější než pokus otevřít nepodmíněnému základnímu přijmu dveře doplněním švýcarské ústavy.
Švýcarské nedělní referendum, kampaň před ním i debata po něm přitáhly k tématu pozornost a ukázaly, jak závažným se stává. Pro ty, jimž záleží nejen na prosazení reformy, ale především tom, aby v posledku fungovala, ovšem to podstatnější teprve přijde.
Jan Keller se zjevně staví proti myšlence nepodmíněného základního příjmu. Udivilo mne to. Dosud se mi myšlenka na zavedení nepodmíněného příjmu zdála lákavá.
Státem plošně poskytovaný základní příjem všem občanům od určitého věku mi připadal jako zajímavé nóvum sociálního státu, který by zjednodušil agendu poskytování důchodů a dávek od státu. Piráti před pár lety mluvili o reálné výši 10000.- Kč měsíčně. Tak třeba studenti - pro ty by ta částka na obživu během studia stačila, nemuseli by chodit tolik po brigádách, a nemuseli by se dožadovat podpory ze strany rodičů jako je tomu dnes. Dále vezměme občany v produktivním věku. Pokud by člověk nesehnal práci, měl by zaručeno, že neumře hlady a může skromně žít aniž by stát žádal o pomoc a vyřizoval ponižující formuláře s podtextem proč nemáš práci?-asi se málo snažíš. Pokud by člověk nechtěl vést minimalistickou existenci a žít čistě jen z nepodmíněného příjmu a mně například by to dlouho nebavilo, pak by hledal a našel by si práci, anebo sám začal podnikat, nebo by zkrátka na něco přišel, protože by nebyl pod existenčním tlakem. Máme přece svobodu a šikovný člověk si poradí. Pro matky a rodiny pečující o děti by zase bylo snadnější vyjít s platem jednoho z rodičů plus dva nepodmíněné příjmy a jeden by doma pečoval o děti. Rodiny by na tom byly líp. A konečně důchodci. Například OSVČ, kteří by často dnes dostali jen minimální důchod, by dostali nepodmíněný příjem, z kterého by se dalo skromně žít jako současným důchodcům. Takže by to vyřešilo například problém malých důchodů OSVČ. Také ostatním starobním důchodcům s nižším důchodem než 10000.- by se zvedl důchod na roveň podmíněného příjmu a vidělali by na tom, a těm s vyšším důchodem by se vyplácelo zvlášť to, oč je jejich důchod vyšší než uvažovaný nepodmíněný příjem.
Jsem důchodce a mám důchod mírně převyšující oněch 10000 Kč navrhovaných Piráty, fandím Pirátům, ale napadlo mne teprve dnes, že ono to všechno zdaleka nemusí být tak růžové, jak si to viz výše maluji. Mám neblahé tušení, že vyšší důchody než nepodmíněný příjem by se vůbec nevyplácely - to bych se asi musela trochu uskromnit. Při přechodu na nepodmíněný příjem by to toiž nejspíše dopadlo tak, že by se dnešní důchody zrušily a všem důchodcům by se začal vyplácet pouze a jen všem stejný nepodmíněný příjem.
Jan Keller zase domýšlí, jak by na nepodmíněný příjem reagovali zaměstnavatelé: například by je mohlo snadno napadnout o nepodmíněný příjem snížit vyplácené mzdy, protože tím by přece zaměstnancům celkový příjem nesnížili. Pokud by stát peníze na nepodmíněný příjem vybíral zvýšením DPH, pak by v tom případě dotoval zaměstnavatele a umožnil by jim být konkurenceschopnější na úkor zaměstnanců, kteří by odváděli vyšší DPH. A to je přesně cesta jak chudé (zaměstnance) udělat ještě chudší a bohaté (zaměstnavatele) ještě bohatší.
Kreativitě bohatých, kteří sledují svůj prospěch, je těžké čelit, protože si zákony vylobují-zaplatí si lobbisty. Kdyby šlo "přehlasovat" bohaté, nebyli bychom celosvětově v současné prekérní situaci, na pokraji peněžní a hospodářské krize.
Keller se dále zamýšlí nad výší konkrétní částky podmíněného příjmu. Příliš nízká částka by nestačila ani ke skromnému životu a lidé by byli nuceni brát i špatně placenou práci. Naopak částka vysoká by vedla ke krachu drobnějších firem, které by nemohy platit vysoké mzdy.
Jan Keller zmiňuje ještě problém základního příjmu pro děti (ve Švýcarsku se mluvilo o čtvrtině částky pro dospělého). I se stanovením výše této částky jsou spojeny potíže. Kdyby byla příliš vysoká, mnozí by se pokusili živit plozením dětí, pokud by byla příliš nízká, omezovalo by to porodnost.
Ještě razantnější argument proti základnímu příjmu jsem vygooglovala v článku podepsaném V.K.
http://aeronet.cz/news/70-milionu-americanu-na-potravinovych-poukazkach-prazdne-regaly-ve-wal-martech-a-panika/
Podmínkou hospodářského růstu jsou opakované bankroty a chudnutí většiny obyvatelstva. Vede k tomu "paradox úroků" (viz stejnojmenná knížka Adama Votruby)
Cituji z aeronet
"Když lidé zchudnou, opět se otevře prostor pro hospodářský růst. Jiná cesta není. Průser nastane, když to člověk nezvládne a stane se z něj dobrovolně bezdomovec, který se vzdá ekonomického úsilí. Zjistí, že žít se dá s málem. To je potom průser v plánu NWO(nový světový řád), protože lidé musí pracovat, aby systém růstu byl udržitelný. Když nepracují, jdou proti systému. Proto je snaha lidi udržet na dávkách za každou cenu, proto se uvažuje i o nepodmíněné mzdě, aby lidé nevypadli mimo systém. Aby alespoň měli své denní potřeby, aby chodili nakupovat, aby platili nájmy, aby se prostě účastnili ekonomického procesu točení peněz v rostoucí, i když zchudlé, ekonomice. Bezdomovec je mimo, ten se procesu neúčastní."
Pokusím se to říct svými slovy: sociální stát nevznikl z altruismu, ale protože to kapitalistům hraje do karet - sociální dávky oddálují krizi z nadvýroby a z nedostatku kupní síly obyvatelstva. Nepodmíněný příjem je taková další pojistka v řadě opatření sociálního státu proti kolapsu nového světového řádu. Dík nepodmíněnému příjmu se v systému udrží lidé, kteří by z něj jinak vypadli, a stali se z nich bezdomovci. Nepodmíněný příjem udrží v lidech sen o dosažitelném zbohatnutí, udrží na uzdě vztek lidí namířený proti systému, protože nepodmíněný příjem zamezí krajní bídě a hladu. Nepodmíněný příjem je ale další způsob, jak rozšířit chudobu na větší počet lidí a přitom jim namlouvat, že jsou střední třída. Nechat lidi žít téměř na dně, ale nevzít jim zdání postavení normálního občana střední třídy. Zavedení nepodmíněného příjmu by za současné situace nezamezilo přerozdělování od chudých k bohatým, ale ještě by je podpořilo.
Nepodmíněný příjem je sen mladých lidí, kteří chápou neudržitelnost stávajícího systému, chtějí jej reformovat, ale skočili na vějičku namísto skutečného řešení.
Smailík: třeba mě přesvědčíte, že tomu tak není!
Jinak nikdo neví, co by nepodmíněný přijem způsobil. Zrovna ráno jsem se dočetla, že jedna z příčin strašného hladomoru v Irsku bylo to, že se v rámci "pokroku" zrušilo pěstování plodin na terasách. Pokud zasahujeme do složitého a dynamického system, nikdy nevíme, co nastane.
Kdybych zaváděla u nás nepodmíněný základní příjem začala bych s životním minimum a to pro lidi starší 50ti let.
Pak bych nechala usadit prach a čekala, co system udělá.
Co bych tím dosáhla? Pomohla bych penzistům a často nepřímo mladým rodinám (dědeček přispěje na...) a lidem po padesátce, kteří jsou na pracovním trhu v nejhorším postavení.
Pokud by si někdo v padesáti letech začal tu částku, kterou by dostal na víc ukládat do třetího důchodového pilíře, mohl by jít v případě nouze do předdůchodu.
Jinak vidím pouze dvě alternativy
a) základní nepodmíněný příjem
b) fašismus
Byl článek v Respektu. O volbách v Rakousku. Lidé nevolili nácky, protože se mají špatně, ale protože mají strach, že příjdou o to co mají.
Tlustého peněženka činila pravý opak: nejvyšší sazba jednotné dávky, o níž Tlustý mluvil, byla -- pokud se pamatuji -- 3500 Kč a tato suma měla nahradit veškeré druhy sociální podpory a pro mladší část populace perspektivně i příspěvek na penze. Člověk si pak měl asi počítat, kdy už si může dovolit marodit a kdy ještě nemá dost, aby si mohl sám vyplácet dostatečnou nemocenskou.
Rozhodně s Vámi souhlasím ohledně nepředvídatelnosti důsledků zavedení základního příjmu. To je to, co jsem si uvědomila po přečtení Kellerova komentáře. Lze jen hádat, co by po zavedení následovalo, a spíš připustit pesimistický scénář, známe přece Murphyho zákony. Jak zajímavě vypadala například kupónová privatizace a jaké byly její konce.
Udává se, že to vdané ženy nastoupily do práce, nepřineslo rodinám v USA téměř nic, ten druhý plat šel na hypotéku. Rodiny měly více peněz a tak za stejný byt zaplatily v soutěži s ostatními více.
Proč věci nefungují?
a) Lidé vidí jenom přínosy svého milovaného projektu, odmítají vidět náklady.
b) Chápou systém jako statický, nedochází jim, že je dynamický.
Pamatuji si na jednu pravicovou poslankyni, která se v devadesátých letech strašně divila, že lidé odcházejí předčasně do penze. No penzistům se přidalo, státním zaměstnancům ne. Bylo tedy výhodné odejít do penze.
Známe ex post důsledky knihtisku.
a) Bylo možno začíst tisknout obrázky a tedy mapy, herbáře a jiné učebnice. Tedy bylo možno studovat z knih a nikoliv pouze u mistra či učitele.
b) Došlo k upevnění vlády zákona, neb se tiskly levně sbírky zákonů a soudních rozhodnutí.
c) Byl umožněn vznik novověkého státu, oběžníky, vyhlášky se tiskly zalevno.
d) Evropa se sjednotila a zároveň rozrůznila. Sjednotila se ve smyslu, že byla umožněna lepší výměna informací. Takový český humanista dostal z Basileje knižní katalog, objednal si, co chtěl a měl to doma dříve, než dnes z Amazonu. Nebyl už odkázaný na pět svazků knih nejbližší klášterní knihovny. Rozrůznila se tím, že lidé byli vystaveni více různorodým myšlenkám. Nutilo to více přemýšlet. Když píše Galileo, píše italsky, ne latinsky a říká, toto jsou moje názory, ale nevěřte mi, udělejte si vlastní názor.
e) Rozdíl mezi Husem a Lutherem byl Gutenberg. Husa bylo ještě možno vyřešit postaru, spálit heretika i bludné spisy. S Lutherem už to nešlo.
Teď si představte, že jste Gutenberg. Vidíte, že je zájem o tištěné slovo. Zbožní laici mají zájem o modlitební knížky, prostý lid o svaté obrázky a cech učitelů, zvaný universita, o učebnice. Takže vidíte příležitost k výdělku.
Možná, že si dokážete spočítat, že tiskem
na papír srazíte cenu knihy oproti ceně ručně psané knihy na pergamenu méně než na 0.5%
Ale, to že výsledkem vašeho tiskařského lisu bude rozpad jednotné křesťanské Evropy, létající stoje, člověk na měsíci..., to vás nenapadne ani ve snu.
Osobně si myslím, že kdyby se postupně podařilo zavést nepodmíněný základní příjem okolo těch 10000 Kč, že by to vedlo k zvýšení nízkých mezd, neboť by se alespoň z části narovnal mocenský (ne)poměr zaměstnanec a zaměstnavatel. Mohlo by to také trochu pomoci Severním Čechám. Lidé, kteří by se chtěli věnovat Músám, by se tam mohli stěhovat za bydlením. Také by to mohlo napomoci inovacím. Dokáži si představit někoho, kdo žije ze základního příjmu a v garáži něco kutí.
V každém případě je potřeb začít něco dělat (zkracovat pracovní dobu, zavádět virtuální práce), protože práce v dnešním slova smyslu není a nebude pro všechny.
Vidíme stál více a více věcí jako nulové pracovní úvazky, požadavky neplacené praxe...
Já bych v referendu v obecné rovině hlasoval pro VNP. Tak se podle mne má hlasovat. Nemyslím si však přitom, že je třeba spoustě výtečně či solidně situovaných lidí takto draze (viz pan Klusáček) přispívat. Soudím, že bychom jako společnost měli leckomu spíše ubrat... Ale o tom je "ticho po pěšině"!
Nesouhlasím s názorem, že je práce nyní až tak málo. Přesto jí není tolik, abychom neměli mít její distribuci více pod kontrolou. Myslím, že stojíme před potřebou přijmout v tomto smyslu opatření na způsob dávného zavedení monogamie. Není-li dost práce, pak by lidé neměli mít kolik úvazků. Nemělo by se tolerovat prodlužování pracovní doby a revidováno by mělo být zaměstnávání důchodců, studentů a cizinců.
Přijetí étosu práce sehrálo podstatnou roli v naší minulosti. Většinou, a také dnes, nebohatli však lidé podstatně (natož nejvíce) skutečnou prací. V moderní době je povaha pracovních činností často málo uspokojující a zároveň náročná na adaptaci. Přesto (a přes sílu techniky a ekonomiky), v souvislosti s růstem průměrného dožití dochází nyní ke zvyšování věku, kdy lidé získávají nárok na důchod. Nabízí se tedy možnost zavedení příjmu nejdříve právě pro lidi, kteří ukončí "předčasně" svou jedinou výdělečnou aktivitu zaměstnance.
Jsem proti nepodmíněnému základnímu příjmu pro děti. Není těžké dítě přivést na svět, je těžké ho vychovat. Maminka alkoholička, která si vydělává na svou závislost plozením dětí, není něco, co bych vítala. Pokud se chceme revanšovat rodičům za výchovu dětí, jsou na to jiné cesty.
Líbilo by se mi, kdyby každý občan starší 18ti let mohl dostat 10 000 Kč měsíčně, ale neprosazuji to, neb se mi to zdá za současných podmínek neufinancovatelné. Z tohoto důvodu bych také zřejmě hlasovala proti zavedení nepodmíněného základního příjmu v nedávném švýcarském referendu.
Udělala jsem si rozvahu na ty 3200 Kč měsíčně pro lidi starší 50ti let a vyšlo mi to mezi jedním a dvěma tunely Blanka ročně.
Byl to jenom přibližný odhad, nezjišťovala jsem přesnou velikost jednotlivých ročníků, ani to, kolik bych díky tomuto příjmu ušetřila na druhé straně na výplatě sociálních dávek .
To by se mi zdálo jako slušná začátek.Řím nebyl postavený pře noc.
Pokud 2% budeme mít hospodářský růst, můžeme rok za rokem rozšiřovat počet lidí, kteří budou mít nárok o 1%.
Po celou dobu "krize" po roce 2008 probíhalo kvantitativní uvolňování za oceánem, a postupně byl recept přebírán i v EU. A celou dobu tu máme pláč makroekonomů: Banky, které mají "kvantitativně uvolněné" peníze dostat do ekonomik, to nezvládají. "Není kam investovat", pláčí. (Což vzdáleně připomíná české nečerpání z fondů EU: "Nejsou projekty".) Banky jsou dokonce "trestány" zápornými sazbami centrálních bank za "sezení přes noc na penězích", a přesto nedokáží dostat volné penízedo reálných ekonomik.
Představuji si tedy základní příjem dvousložkový. První složka vládní, výše pevně garantovaná, nahrazující část dávek sociálního státu. Druhá část centrálněbankovní, cedulobankovní. Její výše proměnlivá dle ekonomického cyklu, jako proticyklické opatření. Necpat "kvantitativně uvolněné" peníze do ekonomik skrze banky, ale přes lidi a jejich spotřebu/mikroaktivitu. (Jestli hrajete Dostihy a sázky, pak jde o obdobu oněch čtyř tisíc "za průchod políčkem start", ekonomicky to logiku má). V době přehřívání ekonomik a nafukování bublin by tato druhá část základního příjmu měla býti stahována, ale rovně, všem stejně.
Akorát vám na to řeknou Schäubleové a Poláčkové šeho světa, že to je tisk nekrytých peněz a to by se zbořil svět.
Trochu nadějné je, že na podobném principu postavené návrhy začínají znít už i z mainstreamových a oficiálních kruhů - třeba se to časem prorazí.
Natisknout peníze.
Rozdat lidem.
Kdo má dluhy, musí peníze použít na jejich zaplacení.
Kdo dluhy nemá, může utrácet.
Vyřešil tím dilema, které Larry Elliott (Fantasy island) pokládal za neřešitelné, tedy buď budou lidé splácet dluhy a pak si klekne průmysl a nebo lidé nebudou splácet dluhy, pak si kleknou banky.
Já jsem zastánce VZP. Chápu VZP především jako určitou demokratizaci ekonomické sféry. V zásadě, produkt celé společnosti se z určitého procenta přerozdělí, a každý tak dostane stejnou šanci podílet se na ekonomickém rozhodování, bez ohledu na to, jak moc je úspěšný v "soutěži" o ten zbytek. Pokud to přerozdělení bude 100%, dostaneme v podstatě čistý komunismus, což se neosvědčilo. Pokud to přerozdělení bude 0%, je to čistý kapitalismus, to se také neosvědčilo, i když to neselhává tak fatálně jako ten komunistický extrém.
Společnost si přitom může rozhodnout, volbou toho procenta, ke kterému z obou extrémů se chce přiklonit. Historicky, společnosti, které to procento mají mezi 30-50 jsou velmi úspěšné (sociální státy severoevropského střihu). Co je na tom dále pěkné je to, že VZP je pravděpodobně nejsvobodnější a nejdecentralizovanější systém oproti jeho (levicovým) alternativám - věcem jako silný keynesiánský stát, silné odbory, případně zaměstnanecké vlastnictví podniků.
Samozřejmě, každé zdanění a přerozdělování je kritizováno ze strany pravice jako ekonomicky efektivní, což je nesmysl. Kdyby to bylo skutečně neefektivní, žádná malá ekonomika by nemohla být konkurenceschopná velké ekonomice, jenom proto, že koláč, o který je možné soutěžit, je menší.
Asi hlavní riziko selhání VZP považuji to, že zcela neřeší příčiny vzniku mocenské nerovnosti ve společnosti (např. že se někteří lidé neúnosně zadlužují), a tudíž se může ukázat jako neefektivní. Ale stejný problém má i samotná demokracie, a asi nejde o snadno řešitelný problém.