Základní příjem. Opravdu utopie?

Jakub Vaníček

Argumentace pro základní příjem je natolik pádná, že je jen otázkou času, kdy se téma stane jedním z témat politické debaty, a to i v České republice. Jakub Vaníček přibližuje české vydání knihy Daniela Raventóse.

Už delší dobu se můžeme setkávat s myšlenkou nepodmíněného základního příjmu. Právě na tomto místě není jistě třeba zdlouhavě popisovat, o co se vlastně jedná — postačí přibližně toto: Nepodmíněný základní příjem (NZP) by byl vyplácen každému jedinci nezávisle na výši jeho majetku a na tom, zda má dotyčný i další příjmy. NZP by nerušil sociální dávky určené pro znevýhodněné občany, tzn. ani po jeho zavedení by nebyla upřena výpomoc lidem nemocným, sociálně vyloučeným a jinak diskriminovaným.

Unikátní výběr informací ze světa, které v češtině nenajdete nikde jinde. Podpořte Deník Referendum!
×

Výše NZP by se vázala na obvyklé místní finanční poměry. V ideálním stavu by byl NZP zaveden ve všech zemích světa, tak aby došlo k rovnější distribuci celosvětového bohatství mezi chudými a bohatými zeměmi světa.

Prvním pokusem zpřístupnit veřejnosti myšlenku nepodmíněného základního příjmu bylo vydání sborníku Všeobecný základní příjem: Právo na lenost, nebo na přežití? nakladatelstvím Filosofia v roce 2007. Kniha českému čtenáři přinesla mimo jiné text filosofa Philippa Van Parijse, který se problematikou nepodmíněného základního příjmu dlouhodobě zabývá, a položila jakýsi základ k uvažování nad otázkou, tehdy již diskutovanou v jiných evropských státech.

V témže svazku si pak čtenář mohl projít i první českou odbornou diskusi, podnícenou příspěvkem Miloslava Bednáře, kritizujícím NZP z toho, že podporuje zhoubnou závislost na státní finanční dávce a „omezuje tak svobodu člověka“. Jak charakteristické pro tehdejší nálady v české společnosti, vyvolávané kampaněmi našich pravicových stran, chce se dnes nad oním kritickým příspěvkem zvolat.

Dalším, tentokrát již ucelenějším pojednáním o NZP je publikace vydaná nakladatelstvím Rubato. Kniha se jmenuje Materiální podmínky svobody a jejím autorem je Daniel Raventós, španělský ekonom a univerzitní profesor na katedře teoretické sociologie Ekonomické fakulty Barcelonské univerzity. Jeho příspěvkem do diskuse je jakási základní sada argumentů ve prospěch NZP, a to jak v obecné rovině filosofie nebo etiky; dále pak jej tvoří ekonomické modely a situace, tak aby bylo zřejmé, že NZP je dlouhodobě udržitelným, silně ambiciózním projektem.

Vzhledem k diskusi, která proběhla mezi akademickými filosofy, se nejprve podívejme na ideové zakotvení NZP a obecněji i koncepce státu, který napomáhá spravedlivějšímu přerozdělení bohatství ve společnosti. Tyto tendence Raventós nachází už v řecké filosofii a usouvztažňuje je k pomyslnému průsečíku mezi dnešní liberální a republikánskou tradicí.

Rawls vs. Cicero

Pro pochopení Raventósových východisek je důležitý moment, ve kterém se popírá tradovaný rozpor mezi liberálními a republikánskými teoriemi spravedlnosti.

Ty liberální (John Rawls, Van Parijs), při vědomí mnoha vzájemných odlišností, přihlížejí k maximu veřejných svobod pro všechny a férové rovnosti šancí, řeší princip distribuce bohatství ve společnosti atd. Stát zde hraje neutrální roli, tzn. státní aparát nezvýhodňuje žádnou hodnotu dobra a podporuje toleranci.

Republikánské myšlení, jež je nakonec přibližně o dvě tisíciletí starší, bylo postupně budováno v dílech Aristotela, Cicera (jež Raventós označuje za republikány oligarchické a v druhém případě i antidemokratické), později pak Locka, Kanta, Jeffersona, ale i Robespierra a Marxe. Nejen tito přispěli k otázkám sociální stratifikace a také k zapojení sociálně slabých do politického života obce.

Při vědomí mnoha rozdílů mezi úvahami zmíněných teoretiků Raventós vynáší základní teze. Nebudu je zde všechny opakovat, zájemce nechť nahlédne do jeho knihy, klíčová však jest tato: v republikánském pojetí žádný člověk nezávisí na druhém člověku. Každý musí mít zajištěnu autonomní sociální existenci, musí disponovat určitým majetkem a „republika“ bude do jeho existence zasahovat pouze potud, aby jej udržovala „v politicky rovnocenném vztahu se všemi ostatními občany republiky, tedy se stejnou možností (...) vládnout a být ovládán“.

V republikánské tradici se totiž objevuje názor, podle něhož „občané, mají-li republikou garantovánu materiální základnu ke své autonomní sociální existenci, mohou rozvinout své schopnosti k tomu, aby byli schopni vykonávat samovládu nad soukromým životem, tj. aby si sami spravovali a řídili záležitosti soukromého života.“ Tento předpoklad je podle autora plně slučitelný s ideou nestranného liberálního státu. Co víc, pokud se obě tendence spojí, tedy pokud bude stát usilovat o různorodé „koncepce dobrého života“, musí pak zasáhnout proti ekonomické nebo institucionální základně (jedinci, podniku či soukromé skupině), která by republikánskému státu mohla toto právo upírat.

A to už se překlápíme do žhavé současnosti, v níž obří korporace mohou, opírajíce se o obrovské majetky nebo mezinárodní arbitráže, úspěšně ovlivňovat tvorbu zákonů a z nich pak vyplývající nálady ve společnosti. Zde Raventós klade zcela aktuální a logicky ze sebe vyplývající požadavky na sloučení liberálního a republikánského pojetí státu.

Kdo komu straní

V našich poměrech je jistě provokativní, začne-li autor výklad republikánských teorií portrétem Maximiliena Robespierra, volajícím po omezení principu vlastnictví, má-li přispívat k újmě svobody a negativně ovlivňovat podmínky existence většiny lidí. Označí-li však Robespierra za demokratického republikána a postaví jej proti Aristotelovi jakožto příznivci oligarchického republikanismu, bude u nás okamžitě označen za salónního levičáka a trumberu, který Aristotelovi rozumí jen málo, pokud tedy kdy vůbec rozuměl.

Pochopitelně, právě v tomto základním bodě, od něhož se odvíjí úvahy o společnosti a rovnosti práv, spočívá radikalita jeho příspěvku k NZP. Pokud chceme posoudit roztržku, k níž u nás musí při politickém prosazování NZP dojít, měli bychom jeho text číst na pozadí výše zmíněné kritiky Miloslava Bednáře. Raventós nás dříve nebo později postaví před otázku, zda jsme Bednářovu argumentaci ochotni vnímat jako ve svém jádru nedemokratickou, stranící těm, kteří vlastní prostředky k tomu udržet si majetek, moc a kteří díky těmto svým dispozicím mohou dále ovlivňovat chod společnosti a vylučovat slabší většinu z rozhodování o své budoucnosti.

Jak řešit devastaci sociálního státu

Raventósova kniha je věnována především diskusi o teoretických podmínkách NZP vzhledem ke kulturnímu odkazu starému více než dvě tisíciletí. Autor v rámci své argumentace snáší hlavní teze svých odpůrců a snaží se hledat taková řešení, která zachovávají určité předpoklady společenského soužití.

Problematizuje dnes zcela nekriticky přijímaný typ společenství, které finančně odměňuje práci námezdní a přehlíží práci domácí (k prohloubení feministické kritiky viz například esej Aleny Wagnerové v DR) a dobrovolnickou, jež je základem občanské angažovanosti. Svou argumentaci podepírá experimentálními studiemi, z nichž jsou zajímavé především ty, které dokazují, že lidé se nepřestávají společensky angažovat ani poté, co obdrží jistou doživotní rentu.

Zvláštní pozornost věnuje problému narůstající chudoby, pracující chudině nebo vztahu mezi pohlavím a chudobou. Stanovuje typologii chudoby, zavádí sylogismy pro její měření a vyvozuje závěry ohledně chudoby a svobodného života. Zde už nejde ani tak o ideové postuláty, legitimizující zavedení NZP, ale o pokus chudobu analyzovat a řešit v rámci úvah o NZP.

Dále předkládá krátkou historii sociálního státu a jeho aktuálního selhávání. Vyvrací neoliberální kritiku sociálního státu a zároveň předkládá vlastní kritické argumenty. Sociální stát se svými podmíněnými podporami dnes podle něj neobstojí, dříve zavedené mechanismy podmíněných podpor budou postupně ztrácet svou efektivitu a v důsledku toho budou postupně odstraňovány.

„Po třiceti letech částečně vítězné ofenzívy, kterou rozhodující centra velkých nadnárodních společností vedou s cílem skoncovat s jistotami a materiálním blahobytem, jež velká část pracujícího obyvatelstva dosáhla v západní Evropě a Severní Americe, a po strukturálních změnách, k nimž za tato tři desetiletí došlo, se lze odůvodněně domnívat, že věci v sociálním státě nebudou již nikdy fungovat tak, jak fungovaly dřív. Jestliže zavedení NZP může sloužit k dosažení rozhodujících cílů (...), pak se ocitneme ve světě jasně odlišném od toho současného.“

Pro čtenáře s ekonomickým vzděláním je jistě klíčová jedna ze závěrečných kapitol, v níž Raventós předkládá plán financování NZP. Simuluje zde několik situací, „ambiciózní“, v jejímž rámci se vyplácí každému dospělému jedinci 451 EUR měsíčně a nezletilým polovinu, dále pak skromnější model, v němž jsou vyplácené částky nastaveny na poloviční hodnoty.

Na těchto modelech se poté zaměřuje na vývoj daňových sazeb nebo distribuci finančních prostředků mezi těmi, co získávají a ztrácejí. Výsledky, shrnuté do tabulek, není možné tlumočit v celku, důležité je ale například toto: „podíl těch, komu tato reforma přinese čistý prospěch, je v tomto [skromnějším] případě 70,72 %.“

K celkové koncepci knihy lze říct tolik, že může opravdu sloužit jako nakladatelstvím anotovaná „souhrnná publikace“. Jakkoli neobsahuje některé aktuálně důležité okruhy (např. problémy sociální zde nikdy nejsou pojednány se zřetelem k ekologii), dostává se nám do ruky nástroj, pomocí něhož lze vyvrátit neustále se opakující výtky proti všem radikálním opatřením, jež by mohly hluboce transformovat společnost, její soudržnost, politiku, kulturu atd.

Co na to slušný pracant Čech

Není jistě nutné dlouho přemýšlet nad tím, s jakou odezvou se idea NZP setká v ČR — ve státě, kde žádné novoty nechceme. Mnohé napověděla už diskuse na stránkách FinMagu, otisknuvším první recenzi Materiálních podmínek svobody.

Shrnu-li to podstatné, k čemu dospěl český rozumbrada, nikdo z nás, co máme zdravý selský rozum, přece nechce živit parazity, dále, zdroje nejsou nekonečné, a proto budou podobné myšlenky vždy patřit do utopických říší atd.

Je zvláštní, že nikdo z diskutujících, kteří jsou s knihou raz dva hotoví, nepřijde s poněkud složitější úvahou, třebas že NZP neskoncuje s dělbou práce podle pohlaví nebo že se nikdo nebude chtít lopotit na výkopech pro telekomunikace, po nocích stavět dálniční mosty a v nesnesitelných vedrech se potit v neklimatizovaných monstrhalách. Pokládat si otázku, proč je u nás kritika snah o sociální rovnost zaměřena vždy jedním směrem, prostě nemá cenu.

A přesto, stačí si s takovými lidmi popovídat o jejich mnohdy otrocké práci pro tzv. rodinné firmy, kde se o každého zaměstnance pečuje zvlášť, aby bylo jasné, že právě jistota NZP, vypláceného dospělým i nezletilým, by podstatně zlepšila pozici dělníka/montéra, vyrazila by zaměstnavatelům z ruky bič, jímž se mohou neustále ohánět, známý to bojový pokřik o nadbytku uchazečů o práci. Tolik k jednomu z praktických východisek Raventósovy knihy.

Nezapomínejme však, že Materiální podmínky svobody jsou především knihou pro intelektuály, ekonomy a politiky, že jejímu praktickému uplatnění musí nutně předcházet dlouhá politická práce, osvětové kampaně a hlavně pak seriozní společenská diskuse. Když si to všechno představíme, nezbývá než se ptát spolu s kritiky NZP — je opravdu možné reformovat kapitalismus v jeho samotné podstatě?

Daniel Raventós: Materiální podmínky svobody. RUBATO, Praha 2015, 232 stran.

    Diskuse
    I po vášnivé argumentaci autora textů ve prospěch nepodmíněného základního příjmu zůstává zcela nejasné, čím by se tento tak zásadně měl odlišovat od docela prachobyčejného sociálního zabezpečení.

    Připomeňme si jenom pro srovnání, že ta "ambiciózní" varianta D. Raventóse, podle které by každý dospělý měl dostávat 451 euro měsíčně, je hluboko p o d úrovní současného německého existenčního minima (a tedy sociálních dávek, pokud započítáme i příspěvky na bydlení). Zůstává tedy nemalou záhadou, co by vlastně ti méně majetní měli tímto NZP získat, kromě toho hrdého pocitu, že teď už tedy nejsou "sockami", nýbrž "samostatně výdělečnými osobami".

    Za druhé, k té otázce financování: té se skutečně nevyhneme. Zrovna v této době byla tato německá sociální dávka zvýšena o "celých" pět euro - což je z hlediska příjemců v podstatě zcela směšné navýšení, ale německý stát to nicméně zatíží dodatečnými miliardami, takže na zvýšení vyšší prostě nejsou prostředky. Takže, kdyby byl měl opravdu zaveden nějaký "nepodmíněný základní příjem" hodný opravdu toho jména, tedy podstatně vyšší nežli sociální dávky, pak se skutečně nevyhnutelně vynoří zcela zásadní otázka, kde na to vzít. A ať J. Vaníček jakkoli naříká nad tím, že námitky proti NZP jsou "zaměřeny vždy jedním směrem", dokud na tuto jedinou otázku nenalezne přesvědčivou odpověď, jsou veškeré další úvahy na toto téma naprosto zbytečné.

    Pokud se tedy jeho závěrečné otázky týče, zda "je opravdu možné reformovat kapitalismus v jeho samotné podstatě?" - pak tohle je opravdu otázka všech otázek, ale v každém případě je možno dát jednu víceméně jasnou odpověď: nějakým intelektuálním žonglováním kolem NZP se tohoto cíle docela jistě nedosáhne.

    P.S. Aristotela prostě oštemplovat jako "oligarchického republikána" skutečně svědčí o hlubokém nepochopení díla tohoto velkého antického myslitele.
    September 12, 2015 v 17.20
    Jaká by byla výška nepodmíněného základního příjmu?
    U nás cosi jako základní příjem existuje, existenční minimum: z toho se ovšem žít nedá, existovat, jak kdy. Základní příjem by musel být vyšší, ale v jakém poměru by byl k minimální mzdě, sociálním dávkám pro znevýhodněné občany, rodičovské, starobním důchodům atd. ?

    Bez alespoň přibližné představy o výši té částky se vůbec nedá odhadnut, zda je to reálné a k čemu by to vedlo.
    September 12, 2015 v 20.27
    panu Kubičkovi: výše NZP
    Nevím, zda si úplně rozumíme. NZP nemá nahradit sociální dávky pro ty, kteří se ocitnou v nouzi. Jde o svébytný základní příjem vyplácený všem, k příjmu, k soc. podpoře v nezaměstnanosti atd. - Raventós netvrdí, že by se čistě z tohoto příjmu dalo vyžít.
    Pokud jde o jeho výši, ta se samozřejmě musí spočítat, DR nabízí určité modely, reálně dosažitelná výše se však musí spočítat pro tu kterou ekonomiku. Proto jsou také do knihy zařazeny kapitoly pro ekonomy.
    September 13, 2015 v 0.0
    Pane Vaníčku,
    já myslím, že to chápu, i když existuje i pravicová verze, podle které by základní příjem nahradil všechny ostatní dávky, tu svého času doporučoval Václav Klaus. Ale na tom poměru k jiným příjmům a dávkám by pochopitelně záleželo i kdby ten souběh možný byl.

    Pokud ta čáska bude nízká, tak platí otázka pana Poláčka: co by tím méně majetní vlastně získali? Pro lidi s vyššími příjmy by to zase byla jen položka v kalkulaci daně z příjmu, kde už nezdaněná část je, ta by se tím zvýšila. Pokud by ta částka nebyla tak vysoká, aby se z ní dalo žit, tak by to byl jen jeden z možných způsobů vyrovnávání příjmové nerovnosti, stejného cíle by bylo možno dosáhnout i jinak, úpravou existenčního minima, důchodů, odečítatelné položky v dani z příjmu atd.
    September 13, 2015 v 9.38
    Na všechny tyto otázky...
    ... kniha odpovídá - a zde není prostor k tomu celou argumentaci opisovat, navíc Raventós sám je dosti pádný a leckterá témata (např. odečítatelné položky v dani, tzv. zápornou daň) otevírá na pozadí jejich konkrétních aplikací v různých částech světa a ve vztahu k různě silným ekonomikám. To základní ovšem (snad) můžeme vystihnout takto: NZP by byl zcela rovným příjmem daným jen na základě toho, že jsme všichni stejní lidé. Těm, kteří žijí z příjmů ze svých zaměstnání, by mohl např. pomoci snížit si úvazek a zapojit se do politického, občanského života, jiným by umožnil věnovat více času o péči o přírodu, druhé lidi, příbuzné atd. Živnostníkům by zas třeba dodal odvahu pouštět se do riskantních projektů atd. -- Osobní příklad: pokud pobírám já rentu přibližně sedmi tisíc měsíčně, mohu část svého času věnovat nakladatelstvím, jejichž knihy jsou v tržním prostředí téměř neprodejné, přesto je spousta lidí, včetně mě, považuje za důležité, fundamentální - a jsme ochotni je připravovat i za cenu téměř nulového finančního ohodnocení. Totéž se týká některých mých známých, kteří se věnují ochraně živ. prostředí, péče o druhé. Pokud by pobírali NZP, jistě by této práci věnovali daleko více času. - A to je přesně důvod, proč v NZP vidím smysluplnou strategii posilování občanských aktivit (a nikoli sociální dávku).
    MP
    September 13, 2015 v 11.43
    Jakubovi Vaníčkovi
    Ona to není tak úplně pravda, že by se v diskusích běžně NZP definoval jako něco, co se netýká dávek --dnes máme co dělat se širokou škálou pojetí, představa alternace dávek však spíše převládá.

    Josef Poláček upozornil na funkci, kterou by NZP určitě plnil. Představoval by transformaci sociálního systému. Transformaci s jasnými přínosy--odstranění ponižující agendy a testování, okamžitý nástup efektu, odlehčení trhu práce. Při současných nákladech provozu systému by ani nemusel být NZP nákladnější, pokud by se držel na úrovni odpovídající živoření těch, kteří dnes přijímají podporu. Trochu by asi zvedl dno přijmu u startovních důchodů. Není to všelék, má svá nebezpečná úskalí, ale podle všeho pozitiva převažují.
    Pane Vaníčku, zcela prostě: pokud někdo bude natolik velkorysý, že mi poskytne nějaký základní příjem postačující k mé obživě - v tom samém okamžiku podám ve svém dosavadním zaměstnání výpověď, a budu se věnovat výhradně tomu, co Aristoteles označil za jedinou činnost hodnou vzdělaného a kultivovaného člověka - totiž múzám (v nejširším slova smyslu).

    Důsledek této situace bude ovšem tento: ve svém stávajícím zaměstnání vytvářím určité reálné ekonomické hodnoty, za které dostávám protihodnotu ve formě mzdy. Kterou pak mohu směnit za jiné reálné hodnoty, například potraviny.

    V onom alternativním modelu (kdy tedy pobírám onen "nepodmíněný" plat a už jsem podal výpověď) já sice i nadále spotřebovávám hodnoty vytvořené jinými - ale sám do toho společného hrnce nadále nepřispívám žádnou vlastní tvorbou hodnot. (Ty ryze duchovní hodnoty, které bych ve svém nově osvobozeném čase snad vytvářel, současným světem bohužel nejsou uznávány za hodnoty dostatečně reálné, tedy zpeněžitelné.)

    Takže, nevyhnutelně zde vznikne jasný deficit: já nevytvářím, ale konzumuji. Bylo by tedy nutné náhradou nalézt někoho, kdo na mém místě bude produkovat ještě více hodnot, než on sám spotřebuje, aby tak nahradil mnou zapříčiněný výpadek v produkci.

    Protože je ale daleko pravděpodobnější, že daleko více lidí bude následovat mého vlastního příkladu, a budou konzumovat ale nikoli produkovat, pak se nám velice rychle zhroutí veškerá reálná ekonomika.

    Pokud by ale měla platit ona druhá alternativa, totiž že onen NPZ mi nebude stačit ani k pokrytí mých základních životních potřeb - pak jsme zase u toho, že by se fakticky jednalo jenom o docela prachobyčejnou sociální podporu, jenom pod jakýmsi "vznešenějším" označení.
    MP
    September 13, 2015 v 16.16
    Josefovi Poláčkovi
    To, že něco plní -- mimo jiné -- stejnou funkci jako sociální podpora neznamená ještě totožnost s touto podporou.
    September 13, 2015 v 18.14
    zhroucení ekonomiky
    Raventós mimo jiné ukazuje, že byl-li v některých oblastech NZP zaváděn experimentálně, nikdy nespustil žádný hromadný odchod lidí ze zaměstnání. Ani na Aljašce, kde byl NZP spuštěn už v minulém století, se nic takového nepřihodilo. To, co tu tvrdí p. Poláček (a spolu s ním i řada dalších kritiků NZP), se podařilo prokazatelně vyvrátit.
    September 13, 2015 v 20.29
    Životné – panu Vaníčkovi
    Již v době, kdy ani označení "Základní příjem" neexistovalo, tedy před 12 lety, v roce 2003, jsem uvažoval velmi podobně:

    http://casodej.cz/zivotne.htm

    Kniha "Všeobecný základní příjem. Právo na lenost, nebo na přežití?" vyšla až v roce 2007.

    Jistě jste si všiml, vážený pane Vaníčku, kolik lidí, aniž by se obtěžovalo hlubším studiem tohoto tématu vlastně dokola opakuje námitky, na které přitom bylo již mnohokrát odpovězeno.

    Já osobně vidím hlavní přínos – kromě všeho výše řečeného – zejména v těchto oblastech:

    1) Snížení výroby/spotřeby.

    Jak zde správně pan Poláček poznamenal, větší část lidí by se mohla věnovat múzám a víme že malování, přednes poezie, zpěv, hudba a malířství zatěžují ekonomiku mnohem méně, než drahá auta, domy, drahé cestování a další čím dál náročnější moderní zábava movitých vrstev.

    A právě výškou ZP můžeme dokonale regulovat ekonomiku: Čím vyšší ZP, tím větší množství lidí by mělo menší motivaci pracovat (tím vyšší tržní mzdy by byly v těch oblastech, kde zůstane poptávka). Musím jen zopakovat, že zde není prostor pro detailní úvahy, ale snad mi rozumíte. – Dnes má cca do 20 % populace velmi vysokou, zbytečně a neekologicky luxusní spotřebu mj. proto, že část lidí musí prodávat sami sebe velmi levně a bohužel tak produkují bohatství, z kterého dostávají jen nepatrný díl. Všeobecný ZP by vedl ke zvýšení ceny práce a celkově k omezení pasivních příjmů (renty), která je dnes pro řadu lidí bezpracným příjmem a která generuje zmíněnou zbytečnou neekologickou luxusní spotřebu.

    2) Obrácení gardu musím/chci.

    Pokud by vedení států zajistilo opravdu levné sociální avšak nákladové bydlení (garsonka 2000 Kč, 1+1 – 2600 Kč, 2+1 – 3400 Kč apod.), tak pak na podmínky ČR lze ZP uvažovat v rozsahu již od cca 5–7 tisíc Kč měsíčně na osobu. (V Německu se uvažovalo o 1000 €, ve Švýcarsku 2000 CHF, což je přece jen už nereálně vysoko...).

    Dnes je člověk nucen vzít např. i práci ve zbrojovce (kam to vede), nebo dokonce jako žoldák v armádě (typické nábory černochů v USA u hypermarketů...). Člověk zajištěný ZP, tedy slušný člověk (ne každý uvažuje tak sobecky, jako výše pan Poláček) pak může chtít vracet společnosti, co od ní dostává, např. dobrovolnickou prací atd.

    3) ZP může nahradit kompletně celý sociální systém s výjimkou nemocných a invalidů. Bude tedy možné zcela zrušit:

    a) veškeré politické handrkování na toto téma, včetně jednání tripartity, dokonce bude možné zrušit většinu agendy odborů
    b) mj. tedy i všechny valorizace existenčního minima, životního minima, a všechen tisk dotazníků nutných dnes na ÚP
    c) odpadne tisk, vyplňování ponižujících dotazníků a chození s nimi za mzdovou účetní atd.
    d) odpadne ježdění na všechny úřady
    e) odpadne placení za chod všech sociálních institucí, provoz budov, jejich vytápění, uklizečky, infrastruktura atd. ATD.

    – To vše je zcela zbytečné. Neekonomické a neefektivní.

    Idea ZP je zatím hlavní kandidát na další vývoj lidské rasy homo sapiens, protože jak kapitalismus, tak i "reálný" komunismus prostě neumí řešit základní principiální problém: vytváření vlivu a koalic a skrze ně i vytváření center moci. Centra moci vznikají právě skrze nutnost přežití, kvůli zachování existence. Lidé ve spodní části společenské pyramidy tak svými životy vlastně umožňují mj. právě i vedení válek atd.
    + Další komentáře