Napadne mě to pokaždé, když na nějakém výletu narazíme na některou ze stovek, možná tisíců opuštěných, chátrajících budov lemujících české a moravské železnice. Pokaždé se rozčílím: Jak jsme to mohli dopustit? Jak jste to mohli, vy, železničáři, dopustit?

Nebudu sahat pro čísla, abych ukazoval, kolik lidí pracovalo na železnici před pětadvaceti lety a kolik jich tu pracuje dnes. Úbytek je zjevný, stejně jako celkový úpadek instituce.

Živelná likvidace železničářského stavu se samozřejmě obhajovala rétorikou úspor, ve skutečnosti byla projevem tupé nehospodárnosti ideologie, která soukromé vlastnictví upřednostňuje před vlastnictvím veřejným, a to se stejnou zaslepeností, s jakou minulý režim uplatňoval obdobnou preferenci v opačném gardu. Co se snad v kupeckých počtech uspořilo, společnost zaplatí jinde a bolestněji.

Degradace drah nás všechny stojí obrovské prostředky. Spolehlivě lze usuzovat, že ve všech obcích, kde nyní chátrají opuštěné stanice, je nezaměstnanost vyšší, než kolik tu pro dráhy pracovalo lidí. Mzdy pracovníků byly jistě vyšší nežli náklady na podporu, navíc dotován by zřejmě musel být i provoz velké většiny rušených spojů a budov, dnes vesměs smutně chřadnoucích.

Jenomže přínosy pro společnost, které nelze pitomoučkou tržní logikou vyčíslit, byly řádově vyšší. Jaký je rozdíl ve společenské prestiži zaměstnanců drah a klientů úřadů práce? Jak svým platem a sociálním kapitálem pomáhali místní ekonomice?

Jak zásadně zvyšuje kvalitu života v menších sídlech a na venkově existence dotovaných železničních spojů? A proč by měla být důchodci ve Volarech upřena možnost vrátit se v sobotu v jedenáct večer veřejnou dopravou z šachového klubu v Prachaticích, dopřáváme-li ji jeho vrstevníkům z Prahy-Žižkova? To jsou v logice tržního ekonomismu prakticky nezohlednitelné, ale přece jen obecně srozumitelné argumenty sociální.

Leč jsou zde neméně podstatné, v dnešních zpustlých poměrech ovšem takřka úplně exotické, argumenty vycházející z ohledů ekologických. O kolik nižší jsou dlouhodobé náklady na zdravotnictví za každé snížení automobilové dopravy ve prospěch dopravy veřejné?

O kolik lépe by společnost, vybavená hustou a tučně dotovanou železniční dopravou, byla připravena pro sociálně-ekonomický zlom, k němuž během deseti patnácti nadcházejících let dospějeme z nutnosti šokově přeorganizovat hospodářství, abychom je zcela zbavili závislosti na fosilních palivech pod tíhou hrozby nastupujícího klimatického rozvratu?

Přitom stačilo málo. V kritickém bodě někdy v polovině devadesátých let mohli železničáři vyhlásit časově neomezenou stávku s požadavkem zastavit jakékoli redukce spojů či počtu zaměstnanců na dráze. Tehdy ještě disponovali silou, díky níž by nemohli prohrát; stát by neměl šanci jejich stávku zvládnout, musel by jim ustoupit.

Bylo by to samozřejmě náročné a bez zaručeného výsledku. Surové nenávisti klausovských médií, jíž by čelili, by se jistě nevzdorovalo lehce. Ale mohlo se to podařit. Jistěže by hájili především zájem vlastní, ale jak jsme právě ukázali, hájili by rovněž dostatek zájmů obecných. Mezi nimi i zájem na tom, aby se stávka stala běžnou metodou boje za ohrožená práva zaměstnanců či jiné legitimní obecné zájmy.

Zastánci tržní společnosti, kteří posluhují oligarchické elitě absurdně hromadící feudální majetky i privilegia argumentem, že bohatství vyvolených časem „prokape“ i do nižších vrstev, jsou úplně poslední, kdo by mohli něco namítat proti tomu, když někdo hájí především svůj zájem osobní, a to třebas i stávkováním... Navíc tomu tak není: k podstatě stávek patří, že se vždy bojuje za práva kolektivní: čím početnější a vlivnější skupina, tím větší šance uspět.

↗

České železniční stanice, model 2015: snad se tomu dalo zabránit stávkováním. Foto Jakub Patočka, DR

Příklad druhý: co vzniklo tunelováním, těžko se zachrání stávkou

Druhým příkladem jsou krajně mrzuté děje v Babišových médiích. Tiráda, kterou při svém odchodu z Lidových novin předvádí Kateřina Šafaříková, je ještě násobně směšnější než náhlé procitnutí Sabiny Slonkové, že noviny v Babišových rukou nemohou být nezávislé. Voilà. Těžko si při pohledu na obě dámy nevzpomenout na hlavního hrdinu Sto roků samoty, který se důkladným pozorováním pohybů hvězd dopracuje k závěru, že Země je kulatá.

Všem, kteří se chystají podobně jako Kateřina Šafaříková odcházet od Babiše v budoucnu, musíme adresovat zdvořilou prosbu: ušetřete nás sovětsky nevěrohodných moralizujících tirád. K těm totiž byla poslední příležitost přesně v momentě, kdy si Andrej Babiš noviny i s vámi, jako pracovní sílou, kterou celkem otevřeně hodlal vykořisťovat, kupoval.

Na okraj věci samé poznamenejme, že na Macháčkově postupu, z nějž Šafaříková vyrábí bůhvíco, není nic pohoršlivého. Odhalila s pompou přesně tolik, že Macháček Babišovi jako jeho poradce říká to stejné, co zveřejňuje jako komentátor v novinách. No a?

Závadné by bylo, kdyby psal něco jiného, než si myslí, či kdyby Babiše vychvaloval za něco, co mu sám poradil. Odsouzeníhodná je zajisté sama skutečnost, že Babišovi slouží, a to vzhledem k pravé — demokracii krajně nebezpečné — podstatě mediálně-ekonomicko-politického podniku, který slovenskočeský oligarcha provozuje. Avšak na konkrétním napadeném počínání závadného není nic.

Kolik z nás novinářů podobně radilo Václavu Havlovi? Jak se asi lišil vztah mezi Peroutkou a Masarykem? Kolega Jelínek roky působil v podobném vztahu s Lubomírem Zaorálkem. Osobně jsem měl a podnes mám obdobný vztah s řadou politiků z různých stran. Není na tom nic špatného, pokud se jedná o otevřenou hru: a na obou místech říkáte totéž.

Opravdovým odsouzeníhodným novinářským pokleskem byl mnoho měsíců trvající zuřivý propagandistický boj za Babišovy zájmy, jejž v Lidových novinách Kateřina Šafaříková provozovala a který zahrnoval třeba i to, že si v rámci předvolebního boje v zájmu svého vydavatele vymyslela neexistující „analýzu“, jejímiž smyšlenými závěry se pokoušela poškodit ČSSD. Kde byli všichni mediální moralizátoři tehdy?

Fakt, že si Kateřina Šafaříková jako puncovaná propagandistka nyní odívá šatičky bojovnice za novinářskou svobodu, a kádruje v nich svého kolegu Jana Macháčka, který na rozdíl od ní slouží špatné věci poctivě a bez vytáček — a ještě jí to mnozí baští! —, je jedním z nejtrapnějších příznaků úpadku pražské novinářské obce. A přitom to mohlo být jinak.

Přesně v momentě, kdy se ohlásilo, že si Mafru kupuje neestébák Bureš, ale nejpozději ve chvíli zveřejnění výhrůžné nahrávky do Lidovek, mohly přece obě kompletní redakce vstoupit do stávky s jasně formulovaným požadavkem redakční samosprávy. Jistěže by tím popřely vše, zač do té doby ve společnosti bezděčně či uvědoměle bojovaly... ale mohly se ještě věrohodně zaštiťovat zájmem na svobodě novinářů a mohly vyhrát.

Novináři z obou redakcí mohli dokonce udělat to, že by začali ze dne na den vydávat ve stejném personálním složení třebas Lidový deník a Mladou Frontu Hned a nabídli je svým předplatitelům a odběratelům namísto Babišem koupených titulů. Ach ovšem, to by nešlo, to by přece bylo tunelování!

Ale počkat, počkat, jak vlastně vznikla Mladá fronta Dnes z Mladé fronty? Nebylo to přesně tímto vycucnutím majetku sametově revoluční československé republiky, která přece přebírala i Socialistický svaz mládeže, vydavatele Mladé fronty? Oč morálně problematičtější by bylo, kdyby pracující inteligence v Mafře nyní přelstila mocibažného oligarchu Babiše přesně tak jako jejich předchůdci před pětadvaceti lety přelstili mladou československou demokracii? O nic, ba právě naopak.

Je jasné, že nejen státy, ale také instituce se udržují ideály, z nichž vznikly. Co vzniklo něčím tak opovrženíhodným, jako bylo vykradení za demokratické revoluce ochablého éraru (a přesně takto Mladá fronta Dnes vznikla), těžko zachraňovat něčím tak ušlechtilým, jako je stávka. Ale všimněme si, že když byla před patnácti lety podobně ohrožena mocenskými zásahy stranické politiky Česká televize, zachránila se právě stávkou... Étos instituce byl jiný.

I televizní stávka je už dnes ale pomalu zapomenutou epizodou. Příklad úspěšných stávek za obecné zájmy přitom společnost potřebuje jako vzor. Oč lepší by bylo výchozí postavení obou mediálních projektů bývalých šéfredaktorů Lidovek a Fronty, Balšínka a Čásenského, kdyby se zrodily obdobným způsobem jako Denník N na Slovensku?

Příklad třetí: moc oligarchů dost možná bez stávkování nezlomíme

Kolegyně Zuzana Vlasatá tu nedávno přiblížila médii zcela opomíjenou masivní čistku v České inspekci životního prostředí, kterou organizují lidé ministra Brabce, a to zřejmě i v zájmu hladšího podnikání Brabcova bosse Babiše. Ve včerejším komentáři, v němž trefně srovnává kontrast přehlíženého rozvratu inspekce, jež má dozírat na plnění důležitých zákonů, s široce medializovanou, ač nepoměrně mírnější, změnou v Agentuře pro sociální začleňování, případně upozorňuje na pošetilou zdrženlivost ekologických organizací.

Ačkoli se beze zbytku ztotožňuji se Zuzaniným nápadem zatarasit vstup na Brabcovo ministerstvo fůrou hnoje ozdobenou transparentem „Něco tu smrdí“, nemohu přehlédnout, že léty ústrků ochablé tuzemské ekologické organizace nejsou jedinou silou, jež tu může vzít v ochranu obecný zájem přírody před zájmy Agrofertu, který rukama ministra Brabce převzal dozor nad českým životním prostředím.

Kdyby umění stávkovat patřilo k běžným občanským ctnostem, zaměstnanci ČIŽP by už několik týdnů nepracovali, Brabcův a Babišův člověk na špinavou práci Geuss by se snad už musel poroučet a ministr Brabec by se dost možná učil zpívat přírodě mnohem příjemnější písničky. Jak by se v máji patřilo.

První máj je svátek práce a lásky. Milujete-li svou práci a máte-li za to, že jí sloužíte obecnému prospěchu, naučte se za ni stávkovat.

À propos, kolik by nás dotování všech těch vyhozených železničářů a Českých drah stálo? Půl procentního bodu důkladněji vybíraných daní od Bakaly, Babiše, Kellnera a spol.? Třeba si o tom jednoho dne podiskutujeme i ve svobodných Lidových novinách.