Jedním z příznaků krize českých médií - která započala krizí ekonomickou v roce 2009 a pokračuje krizí hodnotovou, následkem vstupu Andreje Babiše do této sféry podnikání — jsou cyklické výměny názorů některých jejich představitelů. Lépe řečeno hádky, chcete-li, pak praní špinavého prádla. Léta nezpochybnitelné osobnosti mediální krajiny, které školily politiky z morálky a udávaly svého času tón době, si dnes vyčítají věci, které by snad pro klid duše a bazální důvěru v média, měly zůstat skryty. Na stranu druhou, díky tomu můžeme nahlédnout do minulosti, dějů, jejichž jsme byli často trpnými účastníky a aktuálně zjistit, jak tito lidé vlastně přemýšlejí.

Tak třeba nedávná výměna názorů mezi Pavlem Šafrem a Erikem Taberym je mimořádně zajímavá. Proč? Předně, Pavel Šafr je v podstatě něco jako „čestný šéfredaktor“ skoro všech českých médií a Erik Tabery zase šéfuje planetě jménem Respekt. Nu, a číst si z pera Erika Taberyho varování před „aktivistickou žurnalistikou“, jak činí v posledním Respektu? To je, dámy prominou, jako být účasten přednášky padlé ženy o pohlavní zdrženlivosti. Zvláště pak v čísle, kde je uveřejněn redakční komentář s názvem „Nebát se a soudit“, z něhož přání po stínání hlav jen teče.

Nic proti, v mnoha věcech má Tabery v náznacích analýzy i pravdu, například v tom, že Andrej Babiš nemohl do českých médií vstoupit v horší chvíli. Problém je, že to prostě nedotahuje: Andrej Babiš sice do médií vstoupil pro ně ve chvíli nejhorší, ale pro něj v době klíčové. Letní, pozdně večerní, povznesenou a po povrchu plovoucí náladu celého Taberyho „eseje“ pak dokládá tvrzení, že Babiš, když kupoval MF Dnes a Lidové noviny, „nebyl ještě politik“. Fakta: Andrej Babiš založil hnutí ANO v roce 2011 a v roce 2013, když kupoval vydavatelství MAFRA, byl jeho předsedou. Je těžko uvěřit, že by šéfredaktor média, jež si osobuje právo mustrovat ostatní z pravidel a faktografie, akceptovat mantru všech babišovců o tom, že není politik, respektive, že jím nebyl až do doby, než ho lidé zvolili poslancem.

„Ale lze vinit média, nevládní organizace a případně státní zástupce, že se jedni snažili na korupční aféry upozorňovat a druzí je vyšetřovat?“ odpovídá Tabery Šafrovi na výtku, že se jistá média zapojila do antikorupčního lynče, který zrodil politický úspěch Andreje Babiše. No lze. Spolupracují-li ony nezávislé organizace, jako třeba Rekonstrukce státu, nepokrytě s jedním z politických hráčů, konkrétně Andrejem Babišem, pak se stala chyba. Dávala-li jim některá média prostor jako zjevenému Dobru, pak se opět chyba stala. Nu, a byla-li nelibě odstraněna ministryně spravedlnosti, odporující jistým státním zástupcům v jejich plánech a byla-li nahrazena člověkem, který své dosavadní názory v této věci obrátil během chvilky o sto osmdesát stupňů, pak se opět stala chyba.

Bohužel, v tomto rumraji eg se ztrácí jedna poměrně podstatná věc, a to role médií. Ta není a nebude jiná, v jakkoliv se měnícím světě. A ta role přece není býti průtokovým ohřívačem událostí, ale jejich úzkým hrdlem s kritickou pojistkou. Proto, se znalostí rešerší, mi jako soukromníkovi vadí, jak si ctihodní novinářští bardové nevšimli, že Andrej Babiš a jeho advokáti neříkají pravdu ve velmi podstatné věci, totiž že „přece všichni věděli, jaký mám střet zájmů“. Nevěděli, média až do záři Babiše v podstatě neřešila a on zase velmi fikaně říkal, že do vlády nevstoupí…