V Latinské Americe panovala ke konci minulého století těžká hospodářská krize; její následky pomáhalo zmírnit zavedení takzvané „solidární ekonomie“. Jedním z jejích tvůrců byl Paul Israel Singer, v posledních dvanácti letech v brazilské vládě státní tajemník pro solidární ekonomii.

Centrální myšlenka tohoto alternativního ekonomického modelu spočívá v tom, že když je nějaký podnik ohrožen bankrotem, tak ho jeho zaměstnanci smějí převzít do svého vlastního vlastnictví, jako družstvo. V Brazílii je to tak dokonce ustanoveno zákonem; zájmy zaměstnanců tu mají dokonce přednost před nároky bank a jiných věřitelů. Jde o to, že když podnik zkrachuje, prodělají všichni, zatímco když bude zachován, mají nakonec všichni naději na pozitivní výsledek. Prvotní cíl této transformace ze soukromě vlastněného podniku v podnik družstevní je ovšem jednoduchý — zachování pracovních míst.

Potud tedy dobře. Nyní vyvstává otázka, jak se vlastně stane, že podnik akutně ohrožený bankrotem náhle oživne, jakmile se jeho majiteli stanou samotní zaměstnanci. Odpověď je prostá: jakmile jsou dosavadní zaměstnanci sami majiteli, jsou ochotni k „ústupkům“. Což zpravidla v první řadě znamená, že jsou ochotni akceptovat nižší platy.

Tady ovšem není možno vyhnout se myšlence, proč právě tohle nešlo už předtím. Každý podnik ohrožený bankrotem samozřejmě hledí na to, jak by snížil své produkční náklady. V první řadě jde o to, jak snížit mzdové náklady. Proti tomu se ale bouří zaměstnanci i odbory, to je pro ně „nepřijatelné“. Ale jakmile je soukromý vlastník pryč, náhle to jde.

Není to ovšem jediný ústupek, ke kterému jsou noví — družstevní — majitelé nuceni přistoupit. Na otázku, zda se všichni zaměstnanci chtějí stát družstevníky, odpovídá Singer: „Ne. Mnozí se cítí lépe, když jsou dělníky. Je to pohodlnější a člověk má jakožto zaměstnanec práva. Jakožto člen družstva je ztrácí.“

Takže, zaznamenejme si jako první problém: přechodem k družstevnímu typu hospodářství a vlastnictví se sice dosavadní zaměstnanci stávají formálně majiteli, ale fakticky za to zaplatí ztrátou svých dosavadních zaměstnaneckých práv, stejně jako snížením svých příjmů.

Další otázka se týká počtu těch družstevních podniků praktikujících „solidární ekonomii“, které dokázaly trvale přežít. Bohužel nebyla učiněna žádná statistika týkající se počtu těch, které byly založeny; nelze tedy ani vypočítat procento jejich úspěšnosti. Je znám jenom jejich současný počet v Brazílii — ta čítá 67 stále ještě aktivních firem. Největší z nich je ocelářský závod Uniforja s dvěma tisíci členů. Jak Singer uvádí, „mnoho družstev mezitím zmizelo, aniž by se přesně vědělo proč“.

V Brazílii tedy dnes funguje 67 stále aktivních podniků solidární ekonomie. Na tak velikou zemi se to nezdá být nějak příliš velké číslo — spíše naopak. Na straně druhé však Singer tvrdí, že podíl solidární ekonomie na celkovém brazilském hospodářství obnáší celá tři procenta, a že prý dokonce roste. Upřímně řečeno, tato dvě čísla nějak nepasují dohromady. Čistě matematicky by to znamenalo, že v celé velké Brazílii není více nežli nějaké dva tisíce firem!

V rozhovoru je také blíže popsáno běžné fungování těchto družstev. Na otázku novináře, zda „je tu nějaký šéf“, odpovídá Singer: „Pokud ano, tak volený“. Základním ekonomickým problémem těchto družstev je, že mohou pouze udržovat dosavadní pracovní místa, ale sama je nemohou tvořit, neboť nemají vlastní kapitál. A komerční banky jim nepůjčí — prostě proto, že vyhlídky na zisk jsou příliš nepatrné.

Tento problém družstva do určité míry řeší tím, že se spojují dohromady, kooperují, navzájem se podporují. Vytvořila se také vlastní „solidární finanční ekonomika“. V Brazílii existuje v současné době 100 obecních bank, které mají svou vlastní měnu (!). To bylo nakonec povoleno i brazilskou centrální bankou, ačkoli byla původně proti tomu. Dospěla k názoru, že by mohlo jít o správný krok k potírání chudoby.

Na závěr rozhovoru staví reportér Singerovi otázku, zda je tato solidární ekonomie třetí cestou mezi kapitalismem a socialismem. Singer na to odpovídá: „Nikoli bezpodmínečně. Je to jiná forma ekonomie, alternativa ke kapitalismu. Kapitalismus odděluje vlastní život a hospodářství, solidární ekonomie přivádí tyto dvě sféry zase dohromady.“ Co z těchto faktů pro nás vyplývá, co je vlastně možno rozumět pod výrokem, že tato solidární ekonomie je „alternativou ke kapitalismu“?

↗

V Latinské Americe panovala ke konci minulého století těžká hospodářská

krize; její následky pomáhalo zmírnit zavedení takzvané „solidární ekonomie“. Jedním z jejích tvůrců byl Paul Israel Singer. Foto etegv.com

Tak jak tedy naložit s těmi družstvy?

Napřed ty pozitivní momenty: je nepochybné, že tyto podniky mohou v zásadě plnit svůj primární účel — totiž uchovat v případě krize a hrozícího bankrotu pracovní místa. Zdaleka ne vždy se to podaří, přesto je to konkrétní možnost, jak se o to pokusit. To je původní, bezprostřední cíl.

Nelze však neocenit ani ty další faktory s tím spojené — především onu myšlenku vzájemné kooperace, kdy princip konkurence (tedy boje každého proti každému) je nahrazen principem vzájemné spolupráce a solidarity. A to jak ve sféře vnitropodnikového řízení a rozhodování, tak ve sféře mezipodnikové. A nakonec i ta Stingerova závěrečná myšlenka má mnoho do sebe: že sám lidský život znovu získává svou původní jednotu, která byla za podmínek kapitalismu rozbita, roztržena na dva zcela oddělené okruhy existence.

Je tedy všechno v nejlepším pořádku? Vyhlásíme teď všeobecný program solidární ekonomie, jakožto ekonomického modelu schopného plně nahradit a vytlačit kapitalismus? Bohužel, tak jednoduché to není. Připomeňme si základní problémy, které jsou s tímto ekonomickým modelem spojeny:

Zaměstnanec, který se stal družstevníkem, nadále právně platí za „soukromého vlastníka“ — a tedy fakticky ztrácí veškerou právní ochranu platnou pro zaměstnance (včetně pevného platu). Idea, že zaměstnanci si svou firmu budou řídit sami, zní velice lákavě. Jenže ono se velice rychle ukáže, že manažovat jakýkoli produkční proces je velice namáhavá práce, pro kterou je nutno mít znalosti, schopnosti, hodně času a osobního nasazení. A opravdu ne každý zaměstnanec — respektive nyní družstevník — má chuť po své vlastní pracovní směně ještě celé hodiny vysedávat na schůzích a lámat si hlavu nad problémy, které by jinak řešil placený manažer (respektive soukromý vlastník).

Ale především: podniky „solidární ekonomiky“ negenerují zisk. Smysl jejich existence je v podstatě vyčerpán právě jenom zachováním pracovních míst. Aby mohly v plné míře začít generovat zisk, musely by se vzdát principu solidarity a sociálních ohledů — jedině tak by se staly na volném trhu plně konkurenceschopnými.

Jestliže ale nemohou generovat zisk, nemohou ani expandovat, ať už ve smyslu technického progresu či výrobních inovací obecně. Na to všechno je zapotřebí kapitál. A tím tyto podniky nedisponují. Mohou sice ještě relativně úspěšně působit ve statickém modelu ekonomiky (tedy jako výrobci stále stejného druhu zboží, se zajištěným odbytem), ale je jen nepatrná vyhlídka, že by mohly vstoupit do hlavního proudu moderní výroby, který je charakteristický s prudkou inovační dynamikou.

Sečteno a podtrženo tato družstva mají svůj význam a pozitivní roli v krizových časech, kdy jde o to zachovat alespoň základní možnosti obživy pro jejich paricipanty. Nadto mohou svým principem solidarity a vzájemné spolupráce dávat obraz pozitivní existenční alternativy ke kapitalismu.

Opravdu se však nezdá, že by v sobě mohly mít potenciál tento kapitalismus skutečně účinně nahradit. K tomu je zapotřebí hledat jiné cesty.