Je solidární ekonomie alternativou ke kapitalismu?

Josef Poláček

Co je to solidární ekonomie a jakou roli v ní může sehrát koncept družstev? V německém deníku „Süddeutsche Zeitung“ byl otištěn rozhovor s brazilským státním tajemníkem pro tuto oblast, Paulem Israelem Singerem.

V Latinské Americe panovala ke konci minulého století těžká hospodářská krize; její následky pomáhalo zmírnit zavedení takzvané „solidární ekonomie“. Jedním z jejích tvůrců byl Paul Israel Singer, v posledních dvanácti letech v brazilské vládě státní tajemník pro solidární ekonomii.

Unikátní výběr informací ze světa, které v češtině nenajdete nikde jinde. Podpořte Deník Referendum!
×

Centrální myšlenka tohoto alternativního ekonomického modelu spočívá v tom, že když je nějaký podnik ohrožen bankrotem, tak ho jeho zaměstnanci smějí převzít do svého vlastního vlastnictví, jako družstvo. V Brazílii je to tak dokonce ustanoveno zákonem; zájmy zaměstnanců tu mají dokonce přednost před nároky bank a jiných věřitelů. Jde o to, že když podnik zkrachuje, prodělají všichni, zatímco když bude zachován, mají nakonec všichni naději na pozitivní výsledek. Prvotní cíl této transformace ze soukromě vlastněného podniku v podnik družstevní je ovšem jednoduchý — zachování pracovních míst.

Potud tedy dobře. Nyní vyvstává otázka, jak se vlastně stane, že podnik akutně ohrožený bankrotem náhle oživne, jakmile se jeho majiteli stanou samotní zaměstnanci. Odpověď je prostá: jakmile jsou dosavadní zaměstnanci sami majiteli, jsou ochotni k „ústupkům“. Což zpravidla v první řadě znamená, že jsou ochotni akceptovat nižší platy.

Tady ovšem není možno vyhnout se myšlence, proč právě tohle nešlo už předtím. Každý podnik ohrožený bankrotem samozřejmě hledí na to, jak by snížil své produkční náklady. V první řadě jde o to, jak snížit mzdové náklady. Proti tomu se ale bouří zaměstnanci i odbory, to je pro ně „nepřijatelné“. Ale jakmile je soukromý vlastník pryč, náhle to jde.

Není to ovšem jediný ústupek, ke kterému jsou noví — družstevní — majitelé nuceni přistoupit. Na otázku, zda se všichni zaměstnanci chtějí stát družstevníky, odpovídá Singer: „Ne. Mnozí se cítí lépe, když jsou dělníky. Je to pohodlnější a člověk má jakožto zaměstnanec práva. Jakožto člen družstva je ztrácí.“

Takže, zaznamenejme si jako první problém: přechodem k družstevnímu typu hospodářství a vlastnictví se sice dosavadní zaměstnanci stávají formálně majiteli, ale fakticky za to zaplatí ztrátou svých dosavadních zaměstnaneckých práv, stejně jako snížením svých příjmů.

Další otázka se týká počtu těch družstevních podniků praktikujících „solidární ekonomii“, které dokázaly trvale přežít. Bohužel nebyla učiněna žádná statistika týkající se počtu těch, které byly založeny; nelze tedy ani vypočítat procento jejich úspěšnosti. Je znám jenom jejich současný počet v Brazílii — ta čítá 67 stále ještě aktivních firem. Největší z nich je ocelářský závod Uniforja s dvěma tisíci členů. Jak Singer uvádí, „mnoho družstev mezitím zmizelo, aniž by se přesně vědělo proč“.

V Brazílii tedy dnes funguje 67 stále aktivních podniků solidární ekonomie. Na tak velikou zemi se to nezdá být nějak příliš velké číslo — spíše naopak. Na straně druhé však Singer tvrdí, že podíl solidární ekonomie na celkovém brazilském hospodářství obnáší celá tři procenta, a že prý dokonce roste. Upřímně řečeno, tato dvě čísla nějak nepasují dohromady. Čistě matematicky by to znamenalo, že v celé velké Brazílii není více nežli nějaké dva tisíce firem!

V rozhovoru je také blíže popsáno běžné fungování těchto družstev. Na otázku novináře, zda „je tu nějaký šéf“, odpovídá Singer: „Pokud ano, tak volený“. Základním ekonomickým problémem těchto družstev je, že mohou pouze udržovat dosavadní pracovní místa, ale sama je nemohou tvořit, neboť nemají vlastní kapitál. A komerční banky jim nepůjčí — prostě proto, že vyhlídky na zisk jsou příliš nepatrné.

Tento problém družstva do určité míry řeší tím, že se spojují dohromady, kooperují, navzájem se podporují. Vytvořila se také vlastní „solidární finanční ekonomika“. V Brazílii existuje v současné době 100 obecních bank, které mají svou vlastní měnu (!). To bylo nakonec povoleno i brazilskou centrální bankou, ačkoli byla původně proti tomu. Dospěla k názoru, že by mohlo jít o správný krok k potírání chudoby.

Na závěr rozhovoru staví reportér Singerovi otázku, zda je tato solidární ekonomie třetí cestou mezi kapitalismem a socialismem. Singer na to odpovídá: „Nikoli bezpodmínečně. Je to jiná forma ekonomie, alternativa ke kapitalismu. Kapitalismus odděluje vlastní život a hospodářství, solidární ekonomie přivádí tyto dvě sféry zase dohromady.“ Co z těchto faktů pro nás vyplývá, co je vlastně možno rozumět pod výrokem, že tato solidární ekonomie je „alternativou ke kapitalismu“?

V Latinské Americe panovala ke konci minulého století těžká hospodářská

krize; její následky pomáhalo zmírnit zavedení takzvané „solidární ekonomie“. Jedním z jejích tvůrců byl Paul Israel Singer. Foto etegv.com

Tak jak tedy naložit s těmi družstvy?

Napřed ty pozitivní momenty: je nepochybné, že tyto podniky mohou v zásadě plnit svůj primární účel — totiž uchovat v případě krize a hrozícího bankrotu pracovní místa. Zdaleka ne vždy se to podaří, přesto je to konkrétní možnost, jak se o to pokusit. To je původní, bezprostřední cíl.

Nelze však neocenit ani ty další faktory s tím spojené — především onu myšlenku vzájemné kooperace, kdy princip konkurence (tedy boje každého proti každému) je nahrazen principem vzájemné spolupráce a solidarity. A to jak ve sféře vnitropodnikového řízení a rozhodování, tak ve sféře mezipodnikové. A nakonec i ta Stingerova závěrečná myšlenka má mnoho do sebe: že sám lidský život znovu získává svou původní jednotu, která byla za podmínek kapitalismu rozbita, roztržena na dva zcela oddělené okruhy existence.

Je tedy všechno v nejlepším pořádku? Vyhlásíme teď všeobecný program solidární ekonomie, jakožto ekonomického modelu schopného plně nahradit a vytlačit kapitalismus? Bohužel, tak jednoduché to není. Připomeňme si základní problémy, které jsou s tímto ekonomickým modelem spojeny:

Zaměstnanec, který se stal družstevníkem, nadále právně platí za „soukromého vlastníka“ — a tedy fakticky ztrácí veškerou právní ochranu platnou pro zaměstnance (včetně pevného platu). Idea, že zaměstnanci si svou firmu budou řídit sami, zní velice lákavě. Jenže ono se velice rychle ukáže, že manažovat jakýkoli produkční proces je velice namáhavá práce, pro kterou je nutno mít znalosti, schopnosti, hodně času a osobního nasazení. A opravdu ne každý zaměstnanec — respektive nyní družstevník — má chuť po své vlastní pracovní směně ještě celé hodiny vysedávat na schůzích a lámat si hlavu nad problémy, které by jinak řešil placený manažer (respektive soukromý vlastník).

Ale především: podniky „solidární ekonomiky“ negenerují zisk. Smysl jejich existence je v podstatě vyčerpán právě jenom zachováním pracovních míst. Aby mohly v plné míře začít generovat zisk, musely by se vzdát principu solidarity a sociálních ohledů — jedině tak by se staly na volném trhu plně konkurenceschopnými.

Jestliže ale nemohou generovat zisk, nemohou ani expandovat, ať už ve smyslu technického progresu či výrobních inovací obecně. Na to všechno je zapotřebí kapitál. A tím tyto podniky nedisponují. Mohou sice ještě relativně úspěšně působit ve statickém modelu ekonomiky (tedy jako výrobci stále stejného druhu zboží, se zajištěným odbytem), ale je jen nepatrná vyhlídka, že by mohly vstoupit do hlavního proudu moderní výroby, který je charakteristický s prudkou inovační dynamikou.

Sečteno a podtrženo tato družstva mají svůj význam a pozitivní roli v krizových časech, kdy jde o to zachovat alespoň základní možnosti obživy pro jejich paricipanty. Nadto mohou svým principem solidarity a vzájemné spolupráce dávat obraz pozitivní existenční alternativy ke kapitalismu.

Opravdu se však nezdá, že by v sobě mohly mít potenciál tento kapitalismus skutečně účinně nahradit. K tomu je zapotřebí hledat jiné cesty.

    Diskuse
    PM
    September 12, 2015 v 12.47
    Solidarita je nezbytným dílčím rysem lidské mentality
    a obzvláště nezbytným kdy zištnost - nezbytný katalyzátor kapitalistického režimu - se stane elitám vzorem a prvotním modelem.
    Zatím kráčíme cestou zištné privatizace společenského majetku, dlážděnou zbytky výdobytků občanské solidarity.
    Občan se po ní dostává vůči státu do role zákazníka, a bezelstně akceptuje svůj nový status.
    Jak to zní to nevinně - a v roli zákazníka daňového úřadu i úsměvně - tak to dokládá trvalý infekční proces destrukce schopnosti solidarity...... bych zdvihaje ukazovák dodal.
    JP
    September 12, 2015 v 13.53
    Zákazníkem státu?
    Ano, pane Petrasku, máte plně pravdu v tom, že to překřtění žadatele u úřadu na "zákazníka" - napohled přece tak ušlechtilé pozvednutí jeho statutu! - je přinejmenším velmi ošemetné. Pokud se nejedná přímo o "klamání spotřebitele".

    Pokud tedy přistoupíme na onu - státem sugerovanou - představu, že občan je zákazníkem státu (a stát ničím jiným nežli ochotným a úslužným servismanem tohoto občana), pak pokud celou tuto záležitost dovedeme opravdu do důsledků, pak by to neznamenalo nic jiného, než že stát je - kapitalistou, kterému se ve vztahu k občanovi nejedná o nic jiného nežli o maximalizaci jeho vlastního zisku!

    Kde je kupující (zákazník), tam je nevyhnutelně i prodávající. Takže tím samým aktem, kdy stát zdánlivě občana povyšuje do postavení zákazníka žádajícího právem dokonalý servis, tím samým aktem tento stát dovršuje proces naprosté k o m e r c i a l i z a c e veškerých občanských vztahů, a dává svému občanu nedvojsmyslně najevo: "Kup si mě"! Kup si mě, neboť už nic neplatí morálka a občanská odpovědnost, tento stát je přece nakonec stát společnosti kapitalismu, a tak teprve až i ten poslední vztah občana k jeho státu bude důsledně komercionalizován, dosáhne tento stát své finální dokonalosti.
    VK
    September 12, 2015 v 22.36
    V článku lze najít minimálně jeden rozpor. Na jedné straně tvrzení, že po převodu do družstevního vlastnictví dochází k poklesu mezd, lépe řečeno podílů, a vyvázání dříve zaměstnanců, posléze podílníků zpod ochrany pracovního práva. O kousek dál se tvrdí, že družstva nemohou expandovat, netvoříce zisk, neboť k tomu by musely odhodit ony solidární a sociální ohledy. To jaksi nepasuje dohromady. Dokáže-li družstvo utáhnout šroub solidárních a sociálních ohledů a stlačit mzdy natolik, aby hospodařilo vyrovnaně pro prosté přežití, není tu žádná překážka, proč by stejným způsobem nemohlo generovat zisk, přesněji řečeno přebytek určený a vázaný na investice. Technicky, objektivně v tom nebrání nic. Samozřejmě patrně vyvstává daleko větší tlak, přebytek spíš rozpouštět do mezd, než vázat na investice, z logiky věci, rozhodují zaměstnanci sami, mají poslední slovo a košile bližší kabátu - v principu pořád nejde o nic nepřekonatelného.

    Se ziskem ve vztahu k družstvům je vůbec jinak V žádném případě neplatí, že družstva negenerují, či nemohou generovat zisk. U družstev, co se zisku týče - pouze přestává trade off vztah mezi mzdami a ziskem. Pouze, leč právě o to klíčové "pouze". Trade off vztah, hra s nulovým součtem, přestává ta jednoduchá a neúprosná úměra, čím víc se dá na mzdy, tím míň zbude soukromému majiteli z toho, co podnik po odečtení nemzdových nákladů vydělá., na vlastní zisk. Et vice versa. Což má několik důležitých důsledků.

    Zmírňuje se tím automaticky onen všudypřítomný tlak na mzdy, aby byl podnik ziskový, aby vynášel dividendu akcionářům etc. Zisk jsou mzdy, mzdy jsou zisk, postačí vyrovnané hospodaření. Zatímco soukromník při vyrovnaném hospodaření už dávno balí nebo do mezd řeže. V té souvislosti se podstatně redukuje riziko tzv. offshoringu, ofenzivního propouštění, procesu, který takové USA a Velkou Británii už až na některá chráněná odvětví už dávno takřka zbavil průmyslu, ale v různé, leč vůčihledně sílící intenzitě postihuje veškeré země západu. Včetně tygřího Německa - na textilní průmysl živící bavorské příhraničí se už dávno jen vzpomíná.... Proces, v němž manažeři soukromého podniku, hodnocení podle čtvrtletní uzávěrky, dividendy pro akcionáře tj. zisku a růstu akciového kurzu - udělají to, co lokálně spolehlivě zabírá. Utlumí byť doposud rentabilní nebo se držící výrobu, stěhujíce ji do zemí s lacinější pracovní silou, o rozdílový zisk z rozdílu v nákladech se s nimi akcionáři šábnou. Zcela odhlédnuvše od toho, že se jedná o klasický paradox divadelního hlediště, v případě družstevního podniku tato motivace mizí. Offshoring nemá smysl, zisk jsou ,mzdy, mzdy jsou zisk, není nikoho, kdo by vydělal přestěhováním výroby. Opět postačí, být bilančně na nule.

    Co se investic týče, zde je to ani zdaleka tak jednoznačné není. Soukromník jistě bude lépe akumulovat kapitál, dá snadněji na hromadu investiční prostředky. Ať již ze zisku, ať snadnějším přístupem k úvěru. Investovat bude snadněji, s více prostředky - za klíčového předpokladu. Že je prostředí pro investice příznivé, že jsou příležitosti, kam investovat s výhledem na zpětnou ziskovost takové investic, že je odbyt, poptávková síla dostatečná, že není trh nasycen, nebo dokonce přesycen. Dokud je svět investičních příležitostí plný, je soukromý vlastník v jasné výhodě. Dokud kapitalismus šlape, aby se tak řeklo.

    Daleko jinačí to začíná být, jakmile se trh nasytí, když je svět zaházen zbožím, kdy se ze všeho nejhůř hledá někdo komu nějakou rozšířenou nebo vylepšenou produkci prodat. Natož se ziskem. Kdy je výhled na ziskové investice nízký a klesá, kdy je spousta prostředku k investování, ovsem málo do čeho investovat. Přesněji řečeno se ziskem investovat, bez zisku to soukromník provádět nebude, nafukuje raději bubliny na finančních trzích, dluhopisů, nebo bude na prostředcích jen tak sedět. Zde se může dostat do popředí vzpomenutá vlastnost družstevního vlastnictví, že není závislé na zisku. Nepotřebuje se při investováni do rozvoje, nových kapacit, technických inovací, omezovat výhledem na zisk takové investice, opět mu postačí, poběží-li podnik na nule, alespoň v neztrátovém režimu. Takový podnik může investovat i tam, kde už soukromník dávno přestal anebo se dokonce stáhnul, tam kde vyhlídka na zisk chybí. Arciť za předpokladu zas, že naopak investiční prostředky sežene - ovšem ani to není bez šancí, ať tvořením investičních přebytků, ať zmiňovaných experimentů s veřejným bankovnictvím, paralelními měnami atd. atp.

    A právě zhruba taková je situace, v jaké se právě už delší dobu nacházíme, do důsledků vyjádřeně nejpozději od roku 2007. Která nemá konca kraja, jejíž posledním projevem je zhrouceni burzy čínských cenných papírů. V pozadí je porad to samé - nedostatek investičních přiležitostí, malý a vůčihledně klesající výhled na ziskovost. V Německu, v té ekonomické lokomotivně Evropy, i nakonec celosvětově, je investiční aktivita na historických minimech, až do té míry, že si toho všiml i spolkový statistický úřad. I do Bildu to dokonce dokázalo proniknout, a ten nikdo z levicové, neřku-li marxistické úchylky obviňovat nemůže.

    To unikátní na družstevnictví, co se právě aktuálně dostává do popředí, je nezávislost na zisku. Nezávislost na zisku při provozu podniků, nezávislost na výhledu na ziskovost investice při investování, alespoň ve velké míře. V současné době, kdy právě tohle, osvobodit investování od závislosti na ziskovosti, je jednou z kardinálních otázek, neboť ta ziskovost je jaksi stále nedostatkovější zboží a přitom nevyužitého tvůrčího potenciálu, tímto brzděného, čím dál víc - může být rozšíření a další evoluce družstevních forem jednou ze součástí vějíře možností, která bude spolupůsobit na tom, jak se posunout dál.
    September 13, 2015 v 9.48
    Ten argument, že i zaměstnanci pokud se stanou majiteli udělají totéž, co by udělal majitel, tedy sníží si platy: Majitel má na snižování mzdových nákladů zájem v každém případě, kdežto zaměstnanci jen v případě, že je to nutné pro zachování podniku. Majitel sice může nezbytností argumentovat, ale zaměstnanci mu nemusí věřit.

    Myslím si, že u nás je dost běžné vyplácet nižší platy než by bylo možné a zaměstnavatelé v tom postupují do určité míry koordinováně, hájí tento zájem politicky atd. To, že poměrně nízká úroveń mezd v ČR je nezbytná pro udržení konkurenceschopnosti vůbec není jisté a řada lidí z levice tomu nevěří.
    Pane Klusáčku, s tím konstatovaným rozporem v článku máte ovšem plnou pravdu, také mě to poněkud zarazilo. Ale prodal jsem tak, jak jsem koupil.

    V tom rozhovoru s tím brazilským činitelem nebylo nijakým způsobem vysvětleno, proč by tato družstva nemohla dále investovat. Ale jsou zde dvě možnosti: buďto právě z toho zcela jednoduchého důvodu, že v důsledku své prekérní ekonomické situace nejsou schopna tvořit žádný zisk - a tedy nemají žádné finanční prostředky pro nějaké další, inovativní investice.

    Druhá možnost by byla ta, že jmenovitě v Brazílii jsou tyto družstevní formy, které zachraňují jinak bankrotující podnik, zákonem jak uznána, tak ale i preferována. Bylo by myslitelné, že druhou stránkou této mince je právě jejich omezení v tom, že tato svá privilegia nesmějí využít pro další expanzi. Ale to je čistě má úvaha, žádné konkrétnější informace v tomto ohledu bohužel sám nemám.
    JP
    September 13, 2015 v 13.14
    Nezisková ekonomika?
    Tohle je skutečně kardinální otázka pro jakékoli úvahy o alternativních modelech ke kapitalismu: je myslitelná nějaká forma ekonomiky, která by byla osvobozená od diktátu zisku?

    Shodou okolností jsem zrovna dnes na adresu DR odeslal text, který se zabývá velmi podobnou tématikou. Jiří Pehe totiž nedávno v "Právu" podal svou definici kapitalismu, podle které kapitalismus ztotožňuje pouze a výhradně s finančním, spekulativním kapitálem. A proto je podle něho možná jakási humánnější alternativa ke kapitalismu, jejíž předobraz spatřuje ve skandinávském modelu, pro který má dokonce označení "tržní hospodářství s lidskou tváří".

    Ve svém textu poukazuji na naprostou iluzivnost takovýchto představ (jakož i na zcela vadnou definici samotného pojmu "kapitalismus"). Jde o to, že tržní ekonomika (za podmínek soukromého vlastnictví výrobních prostředků) nevyhnutelně směřuje právě k tomu finančně-spekulativnímu kapitálu respektive kapitalismu, kterým jsme v současné době obklopeni.

    Ve vztahu k položené otázce, zda je možná ekonomika zbavená diktátu zisku, z toho vyplývá: nikoli za podmínek přetrvávající tržní ekonomiky a soukromého vlastnictví výrobních prostředků.

    Další otázka by tedy byla, zda je možné zachovat tržní ekonomiku - ale převést ji na bázi skupinového, družstevního vlastnictví.

    V každém případě Marx by odpověděl: ne, to není možné. To družstevní vlastnictví může být pouze ryze p ř e c h o d n o u fází, když už se dosavadní kapitalistický způsob produkce historicky přežil, a kdy už tedy fakticky probíhá proces revoluce. S cílem p r a v é h o, tedy všelidového kolektivního vlastnictví (a kontroly) nad veškerou společenskou produkcí.

    Jde o to: to družstevní vlastnictví za podmínek tržní ekonomiky je nevyhnutelně jakýmsi křížencem, dvou o sobě neslučitelných modelů:

    Na straně jedné mají být v kolektivním vlastnictví, nemá zde tedy docházet k aktu vykořisťování. Veškeré dosažené výnosy mají patřit samotným zaměstnancům - tedy družstvu. Na straně druhé, při přetrvávajícím tržním charakteru ekonomiky zůstává právě z i s k dominantním ekonomickým faktorem: neboť při tržní výrobě a tržní směně se jedná právě o to, docílit - pokud možno maximální - vlastní zisk.

    Alternativou k tomu by byla v podstatě jenom čistě naturální směna, jak je popsána právě v tom brazilském modelu - jenže to je právě ekonomika vysloveně nouzová, její zachování by znamenalo vývojový regres o celá tisíciletí lidských a ekonomických dějin.

    Jestliže tedy tato družstva mají být interně nezisková a externě zisková - jak to má reálně fungovat? Nebude pak jediným nevyhnutelným důsledkem, že tato družstva se začnou chovat jako docela obyčejný s o u k r o m ý vlastník - sice kolektivní, ale ve své podstatě soukromý? A že tedy jeho primárním zájmem nebude zase nic jiného, nežli - všemi dostupnými prostředky - maximalizovat svůj zisk? A tedy i na úkor jiných, k o n k u r e n č n í c h soukromých vlastníků (byť i opět kolektivních)?

    Zrovna nedávno jsem v diskusi s paní Hájkovou právě na toto téma použil příměr, že když je nějaký produkční subjekt tvořen jenom jedním výrobcem, ale za spoluúčasti celé jeho rodiny (čili, jak produkční tak i spotřební kolektiv) - pak i tato okolnost asi naprosto nic nemění na tom, že se stále ještě jedná o ryze s o u k r o m é h o výrobce.,

    Takže, závěrem: rozhodující nakonec nejsou ty či ony vlastnické f o r m y; naprosto rozhodující je celkový charakter celé ekonomiky. Jestliže se bude i nadále jednat o ekonomiku tržní, zaměřenou na zisk - pak se i všichni aktéři v této ekonomice činní budou chovat podle těch samých zákonů trhu a zisku. Zcela bez ohledu na to, zda to formálně budou vlastníci individuální či kolektivní.

    Pokud tedy chceme opravdu vytvořit nějakou alternativu ke stávajícímu kapitalismu - nedá se nic dělat, pak musíme změnit i ty základní koordináty celé ekonomiky.

    Zásadní otázka při tom zní: jak odstranit diktát zisku, a přitom zachovat dostatečnou motivaci pro ekonomicky efektivní a společensky hodnotnou produkci?
    JP
    September 30, 2015 v 20.15
    Co je kapitalismus?
    Ten zmíněný text týkající se definice kapitalismu mi nakonec nevyšel. Pokud by ta záležitost ještě někoho zajímala, tady je link:

    http://jopol68.npage.de/co-je-kapitalismus.html

    Byly tam nějaké technické problémy, text je ve dvou různých barvách, ale snad je to čitelné.
    P.S. Dneškem mi dobíhá doba mého přístupu ke stránkám DR; tento přístup - přes poukázané předplatné - nebyl (zatím) prodloužen. Z tohoto důvodu tedy nemohu až na další reagovat na případné dotazy či komentáře.
    October 1, 2015 v 9.44
    I levice věří… panu Jiřímu Kubičkovi
    Upozornil jste na cosi velmi podstatného, laická, ale obávám se ani odborná ekonomická veřejnost, nemá často ani základní vhled do toho, jak velký zpětný pozitivní vliv na zisky firem v dané zemi má konkrétní mzdová hladina.

    Nakonec by se ukázalo, že v Německu se vyrobí třeba jen o třetinu nebo polovinu více (skrze reálnou hodnotu), než v ČR, přitom aktuální čísla za rok 2013 uvádějí výkon ekonomiky obou zemí v poměru cca 19 vs. 47 tisíc dolarů na rok a hlavu, tj. asi až 2,5× více (!) právě v Německu.

    Pochopitelně je zcela nesmyslné tvrdit, že v Německu se pracuje 2,5× lépe nebo více než v ČR. Toto číslo pochopitelně odráží jev, o kterém se nemluví: HDP vzniká přece i skrze cenu práce. A právě cena práce je v ČR extrémně nízká.

    Uvedu příklad: Při známém počtu zaměstnanců (3400) a známé výši dělnické mzdy (28 tisíc Kč hrubého), se sníží čistý zisk firmy Hyundai o pouhých 10 %, pokud vzrostou náklady zaměstnavatele na jedno místo o 18 tisíc (ano, slyšíte dobře, o celých osmnáct tisíc), čímž by hrubá mzda dosáhla alespoň na úroveň minimální německé mzdy, tedy cca 41 tisíc Kč.

    Detaily zde:
    http://www.evropsky-rozhled.eu/hyundai-nosovice-vyssi-mzdy/

    A pokud by se vedení firmy chovalo ekonomicky prozíravě vzhledem k celé ekonomice, tedy k „národní“ ekonomice ČR jako celku, nebude mu nic bránit snížit výplatu své renty (resp. čistý zisk) a třeba o „celých“ 20 % navýšit náklady zaměstnavatele na jedno místo, tj.asi o 36 tisíc Kč měsíčně, což by znamenalo hrubou mzdu na úrovni 55 tisíc Kč, přičemž toto číslo představuje celkové náklady zaměstnavatele na jedno pracovní místo ve výši kolem 74 tisíc Kč.

    (Připomeňme, že průměrné celkové zdanění práce je v ČR – tuším – asi o 5 procentních bodů nižší, než v Německu.)

    Zisk fy Hyundai byl v roce 2013 7,33 mld. Kč, poklesl by tedy o 1,5 mld. Kč. Hyundai by pak vykázal zisk „jen“ asi 5,8 mld. Kč.

    Zde je klíčové místo celé české ekonomiky, vážený pane Kubičko, protože firmy jsou v ČR dvojí: ty, které prosperují (jako Hyundai) a ty druhé.

    Pokud ani ty vysoce prosperující firmy „nepřerozdělí“ a d e k v á t n í část své prosperity mezi:

    • zaměstnance
    • zdravotnický systém (na vyšší platy doktorů a sester)
    • sociální systém (na výšší důchody)
    • příjmy státu (na platy policie, vojáků a další státní výdaje)

    promítne se to velmi negativně zejména do zisků těch firem, které jsou závislé na koupěschopnosti obyvatel. A víme, že ekonomiku (nejen ČR) táhne asi z poloviny právě spotřeba domácností.

    Jinými slovy: Tím, že prosperující firmy vědomě "podsekávají" mzdy, doslova o k r á d a j í další podnikate. Ti potom, zákonitě, neprosperují. Místo aby peníze vytvořené prací lidí ve fy Hyundai pracovaly dál v ekonomice ČR, z části je doslova "projí" zahraniční akcionáři.

    Bohužel zejména místní firmy jsou často tak hloupé, že odmítají mj. i zvyšování minimální mzdy, přitom výše uvedené souvislosti a tedy i pozitivní efekty nechápou. Proč? Není zájem toto vysvětlit. Chybu hledejme na VŠE a dalších školách a zejména u ekonomických novinářů a médií.

    Víme že právě ČR patří mezi země s vysokými zisky firem, za rok 2013 to bylo přes 300 mld. Kč, přičemž přes 200 mld. odteklo zcela neužitečně do ciziny. Což je mnohem více než třeba na Slovensku, do Německa peníze jako renta celkově naopak tečou. Ostatně přesně to je důvod podnikání dle kapitalistické ekonomické teorie. Výnosy na prvém místě bez ohledu na cokoliv, i kdyby se tím ohrozila ekonomická stabilita daného regionu a klesla v něm životní úroveň. Životní úroveň obyvatel – nás spotřebitelů – nejednoho krátkozrakého „kapitalistu“ neekonoma vůbec nezajímá.

    Za rok 2014 zisky fy Hyundai stouply o 22 % na 8,9 mld. Kč. Prostor i pro velmi razantní zvýšení mezd zde tedy je.

    A pokud by se vedení firmy Hyundai zachovalo idealisticky svědomitě, mohlo by nechat hned 2 až 3 mld. ze „svého“ zisku v ČR. (A to jde o jednu jedinou firmu!) Ale proč by to dělalo, když nemusí? Češi přece stávkovat nechtějí/neumí a odbory jsou i přes mírnou snahu o zviditelnění (pan Středula) stále zcela bezzubé.

    Pokud by prosperující firmy daly "osvíceně" vyšší mzdy, jistě i ony by brzy zjistily, že spravedlivěji zaplacení pracovníci jsou nejen spokojenější, ale hlavně jejich koupěschopnost se promítne do zisků firem v daném regionu, dokonce přímo i fy vlastní. Vždyť kolik % zaměstnanců fy Hyundai si dnes může toto auto dovolit?
    PM
    October 1, 2015 v 9.45
    Sbohem pana Poláčka
    je doopravdy následek Sbohem panu Poláčkovi redakcí DR .....................bych se zvědavě pozeptal.
    + Další komentáře