Specifický charakter toho, co Hugo Chávez nazval bolívarským procesem, spočívá v pochopení společenské transformace jako utvářené ze dvou směrů — „shora“ a „zdola“. Účastníky Bolívarství — neboli Chávismo — jsou jak tradiční organizace, tak nové autonomní skupiny; jak státně centrické, tak protisystémové proudy. Tento proces se proto liší od tradičních leninských nebo sociálně demokratických přístupů, které vnímají stát jako ústřední hybnou sílu změny. Odlišuje se také od přístupů postavených na masových hnutích, pro něž při revoluční proměně nehraje stát vůbec žádnou roli.

Současná transformace ve Venezuele je tedy výsledkem napětí mezi dvěma typy moci: „ústavodárná moc“ (constituent power) a  „konstituovaná moc“ (constituted power). Hlavním aktérem změny je volič. Ústavodárná moc je legitimní, společnou a tvořivou schopností lidských bytostí, které ji realizují v rámci hnutí a organizované společenské základny, aby mohla vytvořit něco nového, aniž by byla odvozována z něčeho, co zde existovalo dříve. V bolívarském procesu „konstituovaná“ moc — tj. stát a jeho instituce — doprovází organizovanou populací; musí usnadňovat procesy směřující zdola nahoru tak, aby ústavodárná moc mohla uspíšit kroky nutné k transformaci společnosti.

Tento přístup rozpracoval bývalý prezident Hugo Chávez a v nedávné volební kampani ho potvrdil jeho nástupce Nicolas Maduro. Sdílejí jej vládní sektory a většina organizovaných hnutí. Jak vláda, tak řadoví členové, účastníci bolívarského procesu, sdílejí deklarovaný závazek, jenž spočívá v novém vymezení definice státu a společnosti, a to na základě vzájemných vztahů mezi horní a dolní vrstvou společnosti a překonání kapitalistických vztahů. Tento dvoustranný přístup se osvědčil a prohloubil proces společenské transformace ve Venezuele.

Všeobecná a expanzivní ústavodárná moc vždy představovala základ každé revoluce, demokracie a republiky; je největším motorem dějin, nejmocnější a nejnovátorštější společenskou silou. Pohled do historie ukazuje, že ústavodárná moc byla často umlčována a oslabována, aniž by se jakkoliv podílela na legitimizaci konstituované moci. Ve skutečném revolučním procesu si ústavodárná moc musí udržet schopnost zasahovat do přítomnosti a utvářet přítomnost, vytvářet něco nového; co se neodvozuje od starého. A to je to, co definuje revoluci: nikoliv uzmutí moci, ale spíše široký proces, kterým se vytváří nové; tedy akt tvoření a invence. To je světové dědictví bolívarského procesu.

Koncept ústavodárné moci vznikal ve Venezuele na konci 80. let 20. století, coby určující aspekt nepřetržitého procesu sociální transformace. Hlavní slogan sousedských shromáždění zněl: „Nechceme být vládou, chceme vládnout“. Tato myšlenka, chápaná v čím dál radikálnějších termínech, získala hegemonní status v politicko-ideologických debatách devadesátých let dvacátého století a začala směřovat revoluční přeměnu.

Bolívarský proces byl zahájen apelem na posílení občanských a lidských práv a vytvoření „participační a protagonistické demokracie“ při hledání „třetí cesty“ mimo kapitalismus a socialismus. Na sklonku roku 2005 president Hugo Chávez nicméně charakterizoval socialismus jako jedinou alternativu schopnou přispět k nezbytnému překonání kapitalismu. Prezidentské volby v roce 2006 definoval Chávez jako volbu mezi kapitalismem a cestou směřující k socialismu. S příchodem Chávezova prezidentství byly rozšířeny a posíleny participační možnosti, struktury výborů a byly vytvářeny nové. Myšlenka participace byla oficiálně definována ve smyslu lidové moci, revoluční demokracie a socialismu. Vzhledem ke zjevným problémům při definování jasné cesty k socialismu nebo jasné koncepce toho, jak má dnešní socialismus vypadat, byl cíl definován jako „socialismus pro 21. století“, což je stále probíhající projekt. Název rovněž slouží k odlišení projektu od „reálných socialismů“ 20. století. Proces hledání a vytváření je veden především hodnotami, jako jsou: kolektivita, rovnost, solidarita, svoboda a suverenita. Tyto hodnoty jsou vtěleny v procesu vytváření výborů.

Hugo Chávez v lednu 2007 navrhl překonat buržoazní stát vytvořením tzv. komunitního státu (communal state). Zvolil si proto postup — a velice se snažil o jeho aplikaci — který vznikl z proti-systémových sil. Hlavní myšlenka spočívá v utváření struktur výborů různého druhu (např. komunitní výbory, komunity, komunitní města) coby autonomních struktur směřujících zezdola nahoru. Výbory dělníků, studentů, rolníků, žen — mezi jinými — by spolu spolupracovaly a koordinovaly svou činnost na vyšší úrovni, aby postupně nahradily buržoazní stát státem komunitním. Podle Národního plánu pro ekonomický a sociální rozvoj pro roky 2007- 2013, „suverenita spočívá výlučně v lidu, a tak mohou lidé sami řídit stát, aniž by museli delegovat svou suverenitu, jak je tomu v nepřímé nebo zastupitelské demokracii.“

↗

Hugo Chávez představuje program komunit.

Odmítá tím představu oddělující „občanskou společnost“ od „politicky angažované společnosti“ — jak ji definují například různé nevládní organizace. Cílem je  podpořit potenciální a přímé schopnosti lidové základny analyzovat, rozhodovat, implementovat a hodnotit to, co se bezprostředně dotýká životů lidí. Ústavodárná moc je vtělena ve výborech, v institucích lidové moci a v základním konceptu komunitního státu. Jak bylo navrženo v  reformě ústavy, která byla odmítnuta v referendu roku 2007, musí být budoucí komunitní stát podřízený lidové moci, která nahrazuje buržoazní občanskou společnost. To by mohlo překonat rozpor mezi ekonomickým, společenským a politickým — rozdíl mezi občanskou a politickou společností, který tvoří základ kapitalismu a buržoazního státu. Zároveň by to rovněž bránilo přílišné centralizaci, která byla typická pro země „reálného socialismu“.

Galerie (3)