Komunitní stát: občanské výbory, komunity a demokracie na pracovišti

Dario Azzellini

Účastníci bolívarského procesu sdílejí deklarovaný závazek, jenž spočívá v novém vymezení definice státu a společnosti, a to na základě vzájemných vztahů mezi horní a dolní vrstvou společnosti a překonání kapitalistických vztahů.

Specifický charakter toho, co Hugo Chávez nazval bolívarským procesem, spočívá v pochopení společenské transformace jako utvářené ze dvou směrů — „shora“ a „zdola“. Účastníky Bolívarství — neboli Chávismo — jsou jak tradiční organizace, tak nové autonomní skupiny; jak státně centrické, tak protisystémové proudy. Tento proces se proto liší od tradičních leninských nebo sociálně demokratických přístupů, které vnímají stát jako ústřední hybnou sílu změny. Odlišuje se také od přístupů postavených na masových hnutích, pro něž při revoluční proměně nehraje stát vůbec žádnou roli.

Současná transformace ve Venezuele je tedy výsledkem napětí mezi dvěma typy moci: „ústavodárná moc“ (constituent power) a  „konstituovaná moc“ (constituted power). Hlavním aktérem změny je volič. Ústavodárná moc je legitimní, společnou a tvořivou schopností lidských bytostí, které ji realizují v rámci hnutí a organizované společenské základny, aby mohla vytvořit něco nového, aniž by byla odvozována z něčeho, co zde existovalo dříve. V bolívarském procesu „konstituovaná“ moc — tj. stát a jeho instituce — doprovází organizovanou populací; musí usnadňovat procesy směřující zdola nahoru tak, aby ústavodárná moc mohla uspíšit kroky nutné k transformaci společnosti.

Tento přístup rozpracoval bývalý prezident Hugo Chávez a v nedávné volební kampani ho potvrdil jeho nástupce Nicolas Maduro. Sdílejí jej vládní sektory a většina organizovaných hnutí. Jak vláda, tak řadoví členové, účastníci bolívarského procesu, sdílejí deklarovaný závazek, jenž spočívá v novém vymezení definice státu a společnosti, a to na základě vzájemných vztahů mezi horní a dolní vrstvou společnosti a překonání kapitalistických vztahů. Tento dvoustranný přístup se osvědčil a prohloubil proces společenské transformace ve Venezuele.

Všeobecná a expanzivní ústavodárná moc vždy představovala základ každé revoluce, demokracie a republiky; je největším motorem dějin, nejmocnější a nejnovátorštější společenskou silou. Pohled do historie ukazuje, že ústavodárná moc byla často umlčována a oslabována, aniž by se jakkoliv podílela na legitimizaci konstituované moci. Ve skutečném revolučním procesu si ústavodárná moc musí udržet schopnost zasahovat do přítomnosti a utvářet přítomnost, vytvářet něco nového; co se neodvozuje od starého. A to je to, co definuje revoluci: nikoliv uzmutí moci, ale spíše široký proces, kterým se vytváří nové; tedy akt tvoření a invence. To je světové dědictví bolívarského procesu.

Koncept ústavodárné moci vznikal ve Venezuele na konci 80. let 20. století, coby určující aspekt nepřetržitého procesu sociální transformace. Hlavní slogan sousedských shromáždění zněl: „Nechceme být vládou, chceme vládnout“. Tato myšlenka, chápaná v čím dál radikálnějších termínech, získala hegemonní status v politicko-ideologických debatách devadesátých let dvacátého století a začala směřovat revoluční přeměnu.

Bolívarský proces byl zahájen apelem na posílení občanských a lidských práv a vytvoření „participační a protagonistické demokracie“ při hledání „třetí cesty“ mimo kapitalismus a socialismus. Na sklonku roku 2005 president Hugo Chávez nicméně charakterizoval socialismus jako jedinou alternativu schopnou přispět k nezbytnému překonání kapitalismu. Prezidentské volby v roce 2006 definoval Chávez jako volbu mezi kapitalismem a cestou směřující k socialismu. S příchodem Chávezova prezidentství byly rozšířeny a posíleny participační možnosti, struktury výborů a byly vytvářeny nové. Myšlenka participace byla oficiálně definována ve smyslu lidové moci, revoluční demokracie a socialismu. Vzhledem ke zjevným problémům při definování jasné cesty k socialismu nebo jasné koncepce toho, jak má dnešní socialismus vypadat, byl cíl definován jako „socialismus pro 21. století“, což je stále probíhající projekt. Název rovněž slouží k odlišení projektu od „reálných socialismů“ 20. století. Proces hledání a vytváření je veden především hodnotami, jako jsou: kolektivita, rovnost, solidarita, svoboda a suverenita. Tyto hodnoty jsou vtěleny v procesu vytváření výborů.

Hugo Chávez v lednu 2007 navrhl překonat buržoazní stát vytvořením tzv. komunitního státu (communal state). Zvolil si proto postup — a velice se snažil o jeho aplikaci — který vznikl z proti-systémových sil. Hlavní myšlenka spočívá v utváření struktur výborů různého druhu (např. komunitní výbory, komunity, komunitní města) coby autonomních struktur směřujících zezdola nahoru. Výbory dělníků, studentů, rolníků, žen — mezi jinými — by spolu spolupracovaly a koordinovaly svou činnost na vyšší úrovni, aby postupně nahradily buržoazní stát státem komunitním. Podle Národního plánu pro ekonomický a sociální rozvoj pro roky 2007- 2013, „suverenita spočívá výlučně v lidu, a tak mohou lidé sami řídit stát, aniž by museli delegovat svou suverenitu, jak je tomu v nepřímé nebo zastupitelské demokracii.“

Hugo Chávez představuje program komunit.

Odmítá tím představu oddělující „občanskou společnost“ od „politicky angažované společnosti“ — jak ji definují například různé nevládní organizace. Cílem je  podpořit potenciální a přímé schopnosti lidové základny analyzovat, rozhodovat, implementovat a hodnotit to, co se bezprostředně dotýká životů lidí. Ústavodárná moc je vtělena ve výborech, v institucích lidové moci a v základním konceptu komunitního státu. Jak bylo navrženo v  reformě ústavy, která byla odmítnuta v referendu roku 2007, musí být budoucí komunitní stát podřízený lidové moci, která nahrazuje buržoazní občanskou společnost. To by mohlo překonat rozpor mezi ekonomickým, společenským a politickým — rozdíl mezi občanskou a politickou společností, který tvoří základ kapitalismu a buržoazního státu. Zároveň by to rovněž bránilo přílišné centralizaci, která byla typická pro země „reálného socialismu“.

Komunitní výbory jsou ne-zastupitelskou strukturou přímé demokracie a nejpokročilejším mechanismem komunitní organizace na místní úrovni ve Venezuele. V roce 2013 bylo po celé zemi založeno přibližně 44 tisíc komunitních výborů. Nová ústava z roku 1999 definovala Venezuelu „jako participativní a protagonistickou demokracii“. Od té doby se začalo experimentovat s rozličnými mechanismy participace obyvatel v místních správách a v rozhodovacích procesech. Na začátku byly tyto výbory spojeny s místními zastupitelskými orgány a integrovány do institucionálního rámce zastupitelské demokracie. Kvůli tomu, že si na stejném území s místními orgány konkurovaly a protože jejich chod závisel na financích zprostředkovaných těmito orgány, nebyly tyto alternativy příliš úspěšné.

Komunitní výbory se začaly formovat v roce 2005 jako iniciativa „zdola“. V různých částech Venezuely řadové organizace svými silami prosazovaly vytváření místních samosprávných organizací, které se nazývají „místní vlády“ nebo „komunitní vlády“. V průběhu roku 2005 se jedno oddělení městské správy v Caracasu zaměřilo na prosazení tohoto návrhu v chudých čtvrtích města. V lednu 2006 se Chávez této iniciativy chopil a začal ji šířit. Ve své pravidelné televizní show „Aló Presidente“ představil komunitní výbory — consejos comunales — jako příklad „dobré praxe“. V tu dobu již existovalo asi 5 tisíc komunitních výborů. V dubnu 2006 schválilo Národní shromáždění Zákon o komunitních výborech, který byl po rozsáhlé debatě mluvčích jednotlivých výborů v roce 2009 upraven. Komunitní výbory v městských oblastech zahrnovaly 150 — 400 rodin, na venkově to bylo minimálně 20 rodin a v oblastech, jež obývá původní obyvatelstvo alespoň 10 rodin. V rámci výborů byly vytvořeny ne-zastupitelské struktury přímé participace, které fungují vedle zvolených zastupitelských orgánů konstitutivní moci.

Financování komunitních výborů přímo národními státními institucemi brání zásahům ze strany municipálních orgánů. Zákon nedává žádnému subjektu pravomoc k přijetí nebo odmítnutí návrhů, které výbory představí. Vztah mezi výbory a existujícími institucemi však není vždy harmonický; konflikty nastávají především kvůli pomalému tempu konstitutivní moci při reakci na požadavky vzešlé od výborů a kvůli pokusům vměšovat se do práce výborů. Komunitní výbory se snaží překonat oddělení politické a občanské společnosti (tj. těch, kteří vládnou, a těch, kterým se vládne). Proto liberální analytikové, kteří tento oddělení podporují, vnímají komunitní výbory ve špatném světle, tvrdí, že nejsou nezávislými občansko-společenskými organizacemi, ale spíše součástí státního aparátu. Nicméně výbory ve skutečnosti vytvářejí paralelní strukturu, jejímž prostřednictvím je moc a kontrola odnímána státu, aby si mohli lidé vládnout sami.

Na vyšším stupni vlády lidu (lidovlády) existuje možnost spočívající ve vytvoření socialistických komunit, které mohou na určitém území vznikat kombinací různých komunitních výborů. Členové výborů se sami rozhodnou, na jakém území budou komunity fungovat. Tyto komunity mohou rozvíjet střednědobé a dlouhodobé projekty s větším dopadem, zatímco rozhodnutí se budou nadále přijímat na shromáždění komunitních výborů. K roku 2013 jsou utvářeny na dvě stovky komunit.

V kontextu utváření komunit a komunitních měst je důležité analyticky rozlišovat mezi (absolutním) politicko-administrativním prostorem a sociokulturně-ekonomickým (relačním) prostorem. Komunity se vztahují k relačnímu prostoru; jejich hranice nemusí odpovídat hranicím stávajících politicko-administrativních oblastí. Tyto oblasti nadále fungují, zároveň ovšem institucionalizace komunitních výborů a komunitních měst rozvíjí a formují sociokulturně-ekonomický prostor. A proto myšlenka místní ne-zastupitelská samo-organizace fungující jako výbor vytváří „novou geometrii moci“. Koncept moci v antropogeografii, jak ho vypracovala Doreen Masseyová, byl oživen k „pozitivnímu politickému využití“ po „rozpoznání existence a důležitosti vysoce nerovných, a tudíž nedemokratických geometrií moci ve Venezuele“.

Pokud je celá oblast organizována v komunitních výborech a komunitách, pak mohou komunity formovat komunitní města s administrativou a plánováním „zdola“ . Mechanismus týkající se výstavby komunit a komunitních měst je flexibilní; samy si určují své cíle. Budování vlády lidu (lidovlády) začíná u toho, co sami občané považují za nejdůležitější, nejnezbytnější nebo nejvhodnější. Komunitní města, která zatím začala vznikat, se nacházejí kupříkladu ve venkovských oblastech a jejich obyvatelé se zabývají zemědělstvím, jako třeba v Ciudad Comunal Campesina Socialista Simón Bolívar v jižním státě Apuro nebo Ciudad Comunal Laberinto v severozápadním státě Zulia. Organizace a utváření komunit a komunitních měst je jednodušší v příměstských a venkovských oblastech, než v metropolitních oblastech s ohledem na menší rozptýlení a nižší zastoupení opozice. Zároveň bývá snazší najít společný zájem.

V oblasti demokratizace vlastnictví a správy výrobních prostředků Venezuela experimentovala s celou řadou různých modelů. Mezi roky 2001 a 2006 se vláda — navíc k prosazení státní kontroly nad jádrem ropného průmyslu — zaměřila na podporu družstev v jakémkoli typu podniků, včetně modelů družstev spravovaných ve spolupráci se státními nebo soukromými provozovateli. Ústava z roku 1999 přisoudila družstevním podnikům zvláštní váhu. Družstevní podniky byly považovány za přínosné pro novou společenskou a ekonomickou rovnováhu, a tudíž byly masivně státem dotovány . Příznivé podmínky vedly k rozkvětu řady nově založených družstevních podniků. V polovině roku 2010 bylo podle národního družstevního dozorčího institutu Sunacoop oprávněno vykonávat činnost 73 968 družstevních podniků s odhadovanými dvěma miliony členů (někteří z nich se ovšem angažovali ve více než jednom družstvu, a byli proto započítáni vícekrát). Počáteční myšlenka, že družstevní podniky automaticky vyhoví společenské poptávce a že jejich vnitřní solidarita založená na společném vlastnictví se bude týkat i jejich místních společenství, byla chybná. Většina těchto družstev se nadále řídila logikou kapitálu; soustředěním se na maximalizaci čistého zisku, aniž by podporovala okolní komunity, mnoho z nich nezapojovalo nové členy. Ve světle těchto zkušeností se vláda podporující vznik družstevních podniků přeorientovala na družstva řízená a vlastněná přímo komunitami.

Na uzavírání továren zaměstnavateli v letech 2002-2003 s deklarovaným záměrem svrhnout Chávezovu vládu zareagovali zaměstnanci tak, že začali přebírat řízení svých pracovišť, které jejich majitelé opustili. Zpočátku vláda přenechávala různé kauzy pracovním soudům a počínaje lednem 2005 tato pracoviště začala vyvlastňovat. Na začátku července 2005 začala vláda věnovat zvláštní pozornost situaci uzavřených provozů, a od té doby stovky takových podniků vyvlastnila. Až do roku 2007 neexistovala systematická metoda vyvlastňování ve výrobním sektoru. Vyvlastněné podniky mají být oficiálně přeměněny na „přímé společenské vlastnictví“ pod přímou správou zaměstnanců a komunit. Ve skutečnosti ovšem není většina podniků spravována samotnými zaměstnanci, ani komunitami, ale státními institucemi. Pracovní podmínky se v zásadě nezměnily a vyvlastnění automaticky nevedlo ke společné správě či řízení podniků samotnými zaměstnanci.

Koncept „přímého společenského vlastnictví“ by měl být rovněž uplatněn ve stovkách nových „socialistických továren“ vybudovaných vládou v kontextu zastřešující industrializační strategie. Místní komunitní výbory si vybírají zaměstnance, zatímco profesionálové jsou povoláváni ze státních a vládních institucí. Cílem je postupné převedení správy nad podniky do rukou organizovaných zaměstnanců a komunit. Ale většina angažovaných státních institucí učinila málo pro organizaci tohoto procesu nebo pro přípravu zaměstnanců, což přineslo nárůst konfliktů mezi zaměstnanci a institucemi.

V roce 2007 Chávez přišel s myšlenkou „výborů socialistických zaměstnanců“, o kterých již diskutovalo mnoho řadových zaměstnanců, stávajících výborů a zaměstnaneckých iniciativ. Ve skutečnosti již existovala síť stejného jména: Výbory socialistických zaměstnanců (CST), které Chávez představil jako příklad dobré praxe a apeloval na další zaměstnance, aby na svých pracovištích CST vytvářeli. Nicméně vzhledem k tomu, že většina institucí se k zaměstnaneckým výborům stavěla záporně, zpočátku vzniklo jen několik takových výborů, většinou v opětovně otevřených závodech, jako je továrna na výrobu ventilů Ineval, nebo závod na výrobu vodovodních potrubí Inefa.

Rostoucí tlak zdola vedl k tomu, že několik vládních institucí začalo přijímat nebo dokonce podporovat vznik zaměstnaneckých výborů na pracovištích spravovaných institucionálně. Dokonce bez výhod plynoucích ze schváleného zákona o zaměstnaneckých výborech. A tak zatímco se na jedné straně většina institucí snažila zabránit zřizování zaměstnaneckých výborů na pracovištích, v jiných — státem spravovaných podnicích — se tyto instituce chopily iniciativy a zřizovaly CST samy. Tento krok ovšem představoval pokus o zkreslení účelu výborů, jejich omezení na zastupitelský orgán zabývající se zaměstnaneckými a platovými otázkami v rámci vládní byrokracie. Následkem toho se CST přeměnily v další kolbiště, na kterém se bojovalo o řízení podniků samotnými zaměstnanci.

Nejúspěšnějším pokusem o demokratizaci vlastnictví a správy výrobních prostředků je model Podniků komunitního společenského vlastnictví (EPSC). Jejich úkolem je vytvářet místní výrobní jednotky a komunitní podnikové služby. EPSC jsou společným vlastnictvím daných komunit, které rozhodují o organizační struktuře podniků, začlenění zaměstnanců a konečném využití výnosů. Vládní podniky a instituce podporují komunitní podniky od roku 2009 a v roce 2013 bylo založeno již několik tisíc EPSC. Většina patří k sektorům komunitních služeb, jako je veřejná doprava, nebo se věnují produkci potravin a potravinářskému průmyslu. Státem vlastněná ropná společnost PDSVA založila místní distribuci kapalného plynu, kterou dané komunity spravují prostřednictvím Gas Comunal.

Schopnost vlády přinášet reformy po roce 2007 čím dál tím více narážela na omezení neodmyslitelně spjatá s buržoazním státem a kapitalistickým systémem. Narůstalo množství hnutí a iniciativ volajících po komunitní správě a vládě lidu (lidovládě) navržené k  překonání buržoazního státu a jeho institucí, a jeho nahrazení komunitním státem založeným na lidové moci. Rozšíření přímé participace řadových občanů na moci přineslo víc konfliktů mezi státem a lidem (zejména v oblasti produkce) i v rámci samotného státu, který se stal dějištěm třídního konfliktu. Nebylo překvapením, že prohloubení společenské transformace znásobilo množství konfrontace mezi strategiemi „zdola“ a „shora“. S rozšířením práce státních institucí a konsolidací Bolívarského procesu a rostoucími prostředky, byly státní instituce obecně posíleny a více zbyrokratizovány. Instituce konstituované moci se zaměřily na kontrolu společenských procesů a svou reprodukci. Vzhledem k tomu, že instituce konstituované moci zároveň posilují i omezují ústavodárnou moc, je transformační proces velice komplikovaný a vnitřně rozporný.

Instituce, stejně jako řada osob v řídících funkcích těchto institucí, se logicky chovají tak, aby udržely a rozšířily svou institucionální moc a kontrolu k zajištění svého přežití. Nebo, jak Thamara Esis, aktivistka consejo comunal z Caracasu, vysvětluje v osobním rozhovoru: „Tito milí lidé, kteří se tak hezky uvelebili ve svých kancelářích, nejsou ochotni se jen tak vzdát svých výsad a žijí na úkor obyčejných lidí. Mají to jako malé podnikání, rozumíte?“ Tato snaha se upevňuje v časech zásadních strukturálních změn, kdy je smysl a existence jakékoliv instituce zpochybňován.

Ve skutečnosti vyšlo najevo, že se samotné Ministerstvo pro komunity se stalo jednou z největších překážek ve výstavbě komunit, a většina ustavujících se komunit si na ministerstvo stěžuje. Pouze rostoucí organizační aktivity „zdola“, zejména sebe-organizující síť komunitních aktivistů, kterou dohromady tvoří sedmdesáti komunit, mohla vyvinout dostatečný tlak, aby ministerstvo přehodnotilo na konci roku 2011 svou politiku. Aktivisté přinutili ministerstvo zaevidovat kolem dvaceti komunit. Na oplátku musely komunity zřídit registrační formulář, protože Ministerstvo pro komunity neregistrovalo ani jednu komunitu za první tři roky své existence a ještě rok po schválení zákona o komunitách nebylo schopno vytvořit oficiální postup registrace komunit.

Strategie „shora“ a „zdola“ se samy udržovaly v chodu v tomtéž procesu transformace po dobu čtrnácti let a konfliktní vztah mezi ústavodárnou a konstituovanou mocí byl motorem bolívarského procesu. Chávez ve svém vládním plánu na léta 2013 až 2019, který představil v průběhu volební kampaně při prezidentských volbách v roce 2012, uvedl: „Neměli bychom klamat sami sebe: ve Venezuele stále převládá socioekonomická formace kapitalistického a rentiérského kapitalismu.“ Aby se země více přiblížila socialismu, Chávez zdůraznil potřebu urychlit ustavování komunitních výborů, komunit a komunitních měst, a také „rozvíjet společenské vlastnictví na základních a strategických faktorech a pomocí výrobních prostředků“. Jeho nástupce Nicolás Maduro se k tomuto programu přihlásil a jedno z ústředních hesel hnutí podporujících jeho volební kampaň, bylo „Comuna nada“ (obec na prvním místě).

Přeložil Daniel Veselý Zdroj: venezuelanalysis.com

Vyšlo ve spolupráci s Alternativou zdola

    Diskuse
    November 24, 2013 v 18.17
    inspirace
    Toto dědictví chavezovské Venezuely by mělo být stěžejním tématem skutečné autentické levice. A zároveň je třeba, aby bylo toto téma vtaženo do širší společenské debaty.

    Díky za článek, jen víc takových.
    TT
    November 25, 2013 v 11.5
    problém byrokracie
    Zvláště cenné mi na této analýze přijde spor mezi participativní (konstituovanou) mocí a mocí politickou-byrokratickou (konstituční).

    Pokud chceme hledat problém socialismu a dalších pokusů o "lidovládu" pak budeme muset hledat především nástroje, jak omezit tento konflikt na minimum, nebo jak jej efektivně využít ke společenskému rozvoji.