Předčasné úmrtí venezuelského prezidenta Huga Rafaela Chaveze Friase vyvolalo mnoho protikladných reakcí. Nejen za života, ale i po smrti patří Chavez k lidem, kteří mají nadšené přívržence a zavilé nepřátele a jen málo střízlivých hodnotitelů.

Jako pravděpodobně žádný jiný současný politik zemí, kde se rozhoduje demokraticky, prokázal, že na politickém poli je neporazitelný. Vyhrál neuvěřitelných třináctero voleb a referend a pokus o jeho svržení pučem, podporovaným Spojenými státy, vydržel v roce 2002 jen 48 hodin, než lid a věrná část armády nastolili opět ústavní pořádek. Poté, co prosadil možnost být volen znovu bez omezení, bylo reálné, že ve svých 58 letech mohl setrvat u vlády klidně dalších dvacet let. A tak pro Chavezovy nepřátele přišla smrtelná choroba jako na zavolanou. Ostatně venezuelská vláda ustavila vyšetřovací komisi, která má zjistit, zda nehrálo roli cizí působení.

U těch, kdo po jeho porážce toužili a soustavně zpochybňovali Chaveze i jeho socialismus pro 21. století nelze nevidět uspokojení, kterou jen nedokonale zakrývají pietní ohledy. Démonizace nebezpečného radikála pokračuje i post mortem. Jeden z komentátorů nazývá tento fenomén „průmysl nenávisti vůči Chavezovi“. 

Naproti tomu většina lidí ve Venezuele i v dalších latinskoamerických zemích upřímně truchlí. Uruguayský prezident Jose Mujica vzpomíná na Chaveze jako na „nejvelkorysejšího politika, kterého jsem kdy potkal“ a o Venezuele mluví jako o „pevnosti demokracie“.

Součástí nekrologů je obvykle i hodnocení ekonomického vývoje Venezuely v době Chavezovy vlády. I tady se setkáváme s naprosto protikladnými soudy. Kritikové poukazují ne to, že výsledky jsou chabé i v oblastech, kterými se země chlubí, jako jsou potírání chudoby, zdravotnictví a školství, že zisky ze znárodněné těžby ropy jdou do spotřeby („projídají se“, jak napsal jeden český vědec), že země má vysokou inflaci a hrozí jí další zhoršování situace. Nepochybným problémem je vysoká zločinnost a také vysoká míra klientelismu a korupce.

Z jiných zdrojů se lze dočíst, že veřejný deficit činí pouhých 7,4 % HDP a veřejný dluh slušných 51,3 % (měně než průměru EU) a že v zemi, představované jako komunistická hrozba, představuje veřejný sektor jen 18,4 % ekonomiky (měně než ve Francii a samozřejmě méně než ve skandinávských zemích). Pro venezuelské voliče je asi nejdůležitějším ukazatelem pokles chudoby ze 71 % obyvatel v roce 1996 na 21 % v roce 2010. Další čísla lze najít zde.

Chavez ani Venezuela by asi nepoutali takovou pozornost, kdyby nešlo o zemi s aktuálně největšími světovými zásobami ropy, která tak disponuje dostatečnými zdroji, aby mohla dlouhodobě uskutečňovat pokus o společenskou přestavbu. A kdyby tyto změny nebyly součástí kontinentálních tektonických změn celé Latinské Ameriky. A kdyby bolívarovská revoluce nebyla tak inspirující.

Chavez se k Bolívarovi rozhodně nehlásil jen slovy, ale jeho představu sjednoceného kontinentu všemi silami uskutečňoval tím, že Venezuelu i její zdroje aktivně zapojil do integračních uskupení jako jsou UNASUR, Banco del Sur, Petrocaribe a především ALBA. Modely skutečně vzájemně výhodné mezinárodní spolupráce představují důležitý prvek ekonomického vzestupu kontinentu.

Ale chavistická zahraniční politika se neomezovala na Jižní Ameriku. Pozoruhodné vztahy vybudovala i s řadou afrických zemí (podobně jako Brazílie) a Chavez zdůrazňoval i své vlastní africké kořeny a rasismus viděl jako „velmi charakteristický pro imperialismus … velmi charakteristický pro kapitalismus.“ I pro řadu afrických zemí obchodní ropná politika Venezuely narušila hegemonii transnacionálních energetických gigantů.

Největším odběratelem venezuelské ropy jsou stále ještě Spojené státy, ale nejužší spolupráce existuje s Čínou, která potřebuje pro rostoucí domácí trh stále větší množství surovin a očekává se, že ačkoli byla ještě do počátku devadesátých let vývozcem, brzy bude největším dovozcem ropy. V současné době je to 5,4 milionů barelů denně, zatímco USA dováží 7,41 milionů barelů denně. Čína proto usiluje o dobré vztahy se zeměmi, které mají velké zásoby ropy, jakou jsou Rusko, Irán a Venezuela a důvody jsou přitom spíše vnitropolitické — zajistit růst životní úrovně a zabránit otřesům — než geostrategické vytváření protizápadní osy.

Chavezova popularita a zároveň i jeho neoblíbenost byly živeny jeho mediálním působením, kterého využíval k propagaci myšlenek, jež považoval za důležité. Podle spisovatele Marqueze spočívalo Chavezovo tajemství v tom, že byl Velký Komunikátor, schopný oslovit skutečně široké vrstvy obyvatel, podobně jako brazilský Lula. Novinářka Hakima Abbasová o něm, poněkud nelidově, řekla „Diskurzívní moc, kterou Chavezovo vůdcovství země, bohaté ropou, tedy mocné vůči globálnímu Severu, na této energii závislému, představovala dnes tak potřebný hlas narušující jinak vládnoucí bipolaritu globálního diskurzu, ovládaného na jedné straně neoliberálními silami globálního Severu a na druhé straně fundamentalistickými konzervativními silami Východu a Jihu … Chavezův progresivní diskurz představuje alternativu k oběma.“ Právě přímočaré pojmenování globálních ekonomických problémů a jasné vytyčení socialistické alternativy postavilo Chaveze do čelné pozice těch, kdo hledají naději.

Jaká bude budoucnost? I kandidát opozice Henrique Capriles se zapřísahá, že bude nadále udržovat úzké přátelské vztahy s Čínou i Kubou, že bude pokračovat v sociálních programech a nebude rušit komunitní rady a další opatření pro zvýšení občanské participace, které Chavez zavedl. S nějakým jiným programem se asi dnes ve Venezuele vyhrát nedá. Voliči asi ale nebudou cítit potřebu zkoušet, nakolik bude chavistický program naplňovat opozice, a spíš zůstanou věrni Chavezovu odkazu a budou volit Madura.

Maduro nemá takové charisma jako El Comandante a to je dobře. Jen tak se ukáže, jak nosný byl program s Chavezem spojený a jak pokročila emancipace zástupů, které bývaly z politiky a z podílu na bohatství země v době před Chavezem vyloučeny. Osobně se domnívám se, že lid Venezuely a dalších latinskoamerických zemí už si nedá vzít dějinnou emancipační iniciativu.