Hugo Chávez podlehl nemoci, Venezuela truchlí
Petr JedličkaPrezident Venezuely zemřel po dvouletém boji s rakovinou. V zemi byl vyhlášen sedmidenní státní smutek, do ulic vyrazily stovky truchlících. Nástupcem Cháveze se stane nejspíše viceprezident Maduro.
Venezuelský prezident Hugo Chávez podlehl jedné z nemocí, které jej sužovaly od prosincové operace nádoru na Kubě. Podle vyjádření viceprezidenta Nicoláse Madura šlo o respirační infekci. Chávez se objevil na veřejnosti naposledy minulý rok 11. prosince; od té doby se o jeho stavu spíše mlžilo. Maduro oznámil Chávezův skon v úterý 5. března.
„Prožíváme chvíli hluboké bolesti,“ řekl viceprezident v tematickém projevu. „Nyní je třeba se semknout víc než kdy dříve (...) Lidé se mohou spolehnout na vládu mužů a žen, kteří se zavázali je chránit,“ uvedl Maduro obklopen ministry.
Ve Venezuele byl vyhlášen sedmidenní státní smutek. Do ulic vyrazily stovky truchlících. Tělo prezidenta, jenž vládl zemi čtrnáct let, bude slavnostně pohřbeno v pátek. Očekává se účast předních světových státníků.
Dle dalších Madurových slov bude ustavena komise lékařů, která prověří, zda někdo Cháveze záměrně neinfikoval. Venezuelský viceprezident vyslovil již dříve domněnku, že Američané mohli prezidenta „nakazit“ i samotnou rakovinou.
Tohle například píše prof. Patricio Navia v chilském deníku La Tercera, což je plátek řekněme středopravý: http://www.infolatam.com/2013/03/07/chavez-no-morira-nunca/
Tady je zběžný překlad několika pasáží:
Zlepšení materiálních životních podmínek je nepopiratelné. Ovšem, v daných podmínkách [mj. vysoká cena ropy] se dalo udělat mnohem víc. Avšak u marginalizovaných Venezuelanů není hlediskem srovnání to, co se dalo udělat a neudělalo, ale to, co Chávez udělal a co neudělali jeho předchůdci. [...]
Chávez byl lídrem, který chránil ty nejchudší, ale zároveň z nich učinil raison d'être své moci. Jeho model by nefungoval, pokud by chudí přestali být chudí, s institucemi, které by omezovaly význam a vliv lídrů, s demokracií, která by depersonalizovala moc a stanovovala pravidla rovnosti pro všechny. [...]
Ve zbytku Latinské Ameriky – a Chile není výjimkou – je přetrvávající a zatvrdlá nerovnost a nedostatečná inkluze živnou půdou pro růst populistických vůdců a caudillos, kteří usilují o vykoupení marginalizovaných a těch, kteří žijí v podmínkách, jež je činí zranitelnými. Aby se vyhnuly zkušenostem mesianismu a omezili nutkání volit si caudillos, kteří zničí starý pořádek, aniž by věděli, čím jej nahradit, musejí společnosti v Latinské Americe vybudovat instituce, které budou vytvářet sociální inkluzi […] Pokud to neuděláme, pak Chávez nikdy nezemře a dějiny Latinské Ameriky budou nadále plné caudillovských epizod a lidu, který oplakává smrt posledního mesiáše stejně jako svou zranitelnost a exkluzi.
Dalo se skutečně při cenách ropy udělat více? Pokud ano, pro koho více?
Kde na světe funguje "demokracie, která by depersonalizovala moc a stanovovala pravidla rovnosti pro všechny"?
Chavez byl jistě chybující. Ale jeho konání mělo pro Venezuelu více kladů, než záporů. Kéž bychom se takhle mohli o vyjádřit i o našich politicích.