Do institucionální politiky vstupují lidé na základě rozdílných motivací a cílů — více, nebo méně ušlechtilých. Čtyřleté volební období je nicméně krátké a na jeho konci není většinou slíbené dílo dokonáno. Největší brzdou splnění avizovaných změn a daných slibů je paradoxně snaha o znovuzvolení, která velí voliče příliš nenaštvat.

Řešení některých problémů jsou totiž zhusta krátkodobě nepopulární. Obavy ze ztráty vlivu a moci pak vedou k polovičatým krokům, odkladům a dlouholetým tahanicím, v důsledku nichž se žádoucí řešení často stává stále dražším a obtížnějším. Platí to v energetice, v oblasti klimatických opatření, bydlení i dopravě. Extremisté využívají pomalosti demokratického procesu a lidských chyb a slibují přímočaré postupy a rychlé výsledky — ovšem na úkor univerzálních práv a hodnot. Proto bychom měli o demokracii pečovat.

Jedním z příznaků jejího neuspokojivého stavu je malý společenský zájem o věci veřejné. „Politika? To mě nezajímá,“ řekla mi žena na ulici během kampaně před komunálními volbami. „Jste zklamaná? Rozumím vám, ale v těchto volbách jde o to, jestli tu budeme mít opravené chodníky nebo fungující MHD,“ odvětila jsem jí. Nevím, jestli šla nakonec k volbám, ale její postoj rozhodně není něčím ojedinělým. Volební účast byla při posledních volbách v loňském roce kolem pětačtyřiceti procent. Nevoliči v naší společnosti tedy převažují.

Jak dostat do politiky i ty, kteří jsou rezignovaní či zklamaní? Jak překonat jejich nezájem a apatii a přitom zabránit vzestupu extremistů a populistů, kteří na společném zájmu jen parazitují? Potřebujeme rozšířit a prohloubit občanskou participaci. Jednou z jejích forem je občanské shromáždění, s úspěchem uplatňované v mnoha městech a zemích Evropy, Ameriky i jinde.

Stuktura a funkce občanského shromáždění

Občanské shromáždění se skládá z občanek a občanů města, kraje či státu vybraných náhodně podle předem vybraných kritérií. Většinou to bývá věk, pohlaví, dosažené vzdělání, místo bydliště, případně i aktuální postoj k otázce, o které se rozhoduje.

Samotná otázka musí být zpočátku dostatečně palčivá, aby se lidé chtěli do procesu zapojit. V Irsku pomohlo občanské shromáždění vyřešit otázku, zda povolit potraty. V Gdaňsku se pomocí něj rozhodovalo o ochraně proti povodním. V Oxfordu pomohlo naplánovat opatření města v klimatické krizi.

Uvažujeme-li o našem kontextu, v mém domovském Liberci by občanské shromáždění mohlo rozhodovat třeba o nových sjezdovkách na Ještědu nebo zákazu vjezdu aut do centra města. V Ústeckém kraji by mohlo občanské shromáždění rozhodovat o otázkách spojených s uzavíráním uhelných dolů a nápravou škod po těžbě. Na celostátní úrovni by občanské shromáždění mohlo diskutovat například o možnostech, jaká nejvhodnější opatření přijmout při řešení energetické krize.

Pokud vám připadá děsivé, že by náhodně vybraní lidé rozhodovali o těchto složitých záležitostech, podívejte na kvalifikaci lidí v parlamentu nebo v obecním zastupitelstvu. Kolik lidí tam rozumí dopravě, urbanismu, klimatu nebo životnímu prostředí alespoň na úrovni poučených laiků? Leckdy je to hledání jehly v kupce sena.

Zásadní přínos občanského shromáždění do rozhodovacího procesu tkví právě v tom, že začíná důkladnou vzdělávací fází. Členky a členové se v problematice, o níž mají rozhodovat, vzdělávají a s lidmi z daného oboru spolupracují během celého procesu. Jako pojistku proti jednostranné prezentaci názorů si může občanské shromáždění vyžádat vždy další odborníky.

Lék na pasivitu občanů i politické šarvátky na zastupitelstvech

Na základě jejich návrhů pak lidé v občanském shromáždění vytvářejí doporučení, o nichž nakonec společně hlasují. Aby byla přijatá doporučení uvedena do praxe, musí v současném systému schválit ještě volený orgán — zastupitelstvo obce, kraje nebo parlament. Je proto vhodné, aby se tyto orgány v případě pořádání občanského shromáždění zavázaly k tomu, že doporučení s vysokou mírou shody v určitém termínu přijmou, nebo důkladně zdůvodní jejich nepřijetí.

Občanské shromáždění nepřebírá pravomoc a odpovědnost zastupitelstva nebo jiného voleného orgánu. Dokáže však demokratickým způsobem iniciovat taková politická rozhodnutí, na která nemají zastupitelky a zastupitelé odvahu.

Členství v občanském shromáždění nemůžete ztratit — nezasloužili jste si ho, byli jste do něj náhodně vybráni ke konkrétnímu úkolu pro svou životní zkušenost, či prostě jen identitu, jíž reprezentujete. Nemáte voliče, o jejichž přízeň byste se museli strachovat u dalších voleb. K dispozici máte ovšem veškeré společenské prostředky, které vám umožňují, aby vaše rozhodnutí bylo co nejlepší. Důsledky vašeho hlasování mají přímý dopad na váš život, místo a komunitu, ve které žijete, a proto máte jasný zájem na tom, aby byl kvalitní.

Zásadní rozdíl oproti stranické rovině je také to, že se nemusíte na členy shromáždění zlobit nebo se jich obávat, protože nejsou vašimi konkurenty, ale spolupracovníky. Už v rámci obecních zastupitelstev můžeme často sledovat, že některá rozhodnutí jsou blokována prostě proto, že s nimi přišel člověk z konkurenční strany.

Nastal čas zapojit do fungování obcí, měst i krajů občanská shromáždění. Představitelky a představitelé obcí, krajů i parlamentu mohou díky nim přijímat dobrá a odvážná rozhodnutí, která dají jejich působení smysl. Zároveň jde o nejlepší způsob, jak zapojit do hry i ty, jež mají pocit, že na správu a poměry v obci a společnosti nemají žádný vliv. Naplnění a smysl, které občanská angažovanost může poskytnout, je výborným lékem na bezmoc a osamění, jaké pociťuje nemálo lidí v naší společnosti.