Rektor Masarykovy univerzity Mikuláš Bek vzbuzuje svými občanskými postoji úctu. Český průměr v této disciplíně přečnívá výrazně a přitom neokázale. Když jsme před třemi lety, ještě jako „jeho“ studenti, organizovali sedmnáctého listopadu v Brně narychlo poněkud divokou antifašistickou demonstraci, přišel nás podpořit. Osobně, bez výhrad a navzdory sociálně-kritickému ostří, kterým se dnes lze vystavit podezření ze znevažování odkazu „velkého listopadu“. Nebral jsem to jako samozřejmost. Vážím si ho.

Letos mluvil rektor Bek na studentském shromáždění na Albertově. Dvě věci byly pozoruhodné a zaslouží si zkoumání: Bek totiž explicitně nehovořil jako reprezentant celé společnosti a své poselství neadresoval všem, nýbrž mluvil o její „svobodomyslné části“. A když chtěl určit, čím je demokracie a svoboda u nás ohrožena, použil dvojí metaforu: k „firemnímu řízení státu“ připojil „diktaturu referend“. Že „řídit stát jako firmu“ znamená vlastně autoritářský režim, o tom polemizovat není třeba. Pozornost si zaslouží bezděčná ironie: jak demokracii ohrožuje referendum, tedy instituce zrovna tak demokratická jako volby? A co to má společného s diktaturou?

Oprávněná úzkost liberálů

Diktaturou referend se jistě nemyslí hrůzovláda občanských iniciativ, které jich v českých městech a obcích loni zorganizovaly víc než devatenáct, nýbrž specifický typ přímé demokracie: přímá demokracie Tomia Okamury. Diskurs přímé demokracie, jehož je obecné referendum centrálním požadavkem, se stal v polistopadové historii české společnosti úběžníkem aspirací té její části, která se demokratickým vývojem cítila různě frustrována. Tomio Okamura se spolu s ním zmocnil také tradice vinoucí se až ke Sládkovým republikánům.

V Bekově varování zaznívá poznatek, učiněný realistickým teoriemi demokracie, vypracovávanými na Západě za studené války. Totiž že zvýšená participace občanů na veřejných věcech může předznamenávat kolaps demokratického vládnutí a liberálních svobod. Existuje pro to přesnější pojem, než „diktatura referend“ — plebiscitarismus. Jeho strůjcem bývá charismatický lídr, který lidem slibuje návrat moci do jejich rukou, aby si ji nakonec manipulativně organizovanými všelidovými hlasováními ve zvrhlé logice reprezentace nechal předat k libovolnému zacházení. Nastupující diktatura se zkrátka s oblibou prohlašuje za tu konečně opravdovou demokracii.

V Bekově řeči lze číst další z řady projevů právě takové úzkosti liberálů z návrhů na rozšíření účasti lidí na veřejných věcech. Viděli jsme ji v nechuti k referendům, jen posílené brexitem, i předvolebním špičkování Petra Honzejka vůči Pirátům. Podobně jako svého času „realističtí“ teoretikové demokracie se už protagonisté této úzkosti nesnaží příliš vysvětlit, kde se vlastně poptávka po vůdcovském plebiscitarismu vzala.

Participativní očkování

Otázka zní, zda nám nějak pomůže, budeme-li Okamurovy a Babišovy voliče považovat a priori za „nesvobodomyslné“ a spokojíme se s tím, že se pro svou volbu rozhodli z jakési zlomyslnosti. Znamenalo by to přehlížet, že v jádru frustrace lidí z demokracie leží často oprávněný pocit, že jim skutečné možnosti ovlivnit podmínky svého života nedává. A znamenalo by to nepochopit širší kontext příčin odvratu od liberálně-demokratických institucí: enormní majetkovou nerovnost spojenou s bující korupcí demokratické politiky velkými penězi. Vždyť také Evropská unie si nezaslouží hájit bezvýhradně, protože za její nepopularitu do jisté míry spoluzodpovídá vliv, jež nad jejím rozhodováním získaly mamutí koncerny.

Bek správně volá po rekonstrukci tradičních, demokratických stran. Nepřispěly ale také ony ke svým dnešním porážkám tím, že až příliš často a příliš okatě šly na ruku partikulárním zájmům a k veřejnosti se chovaly bezohledně? Kdyby referendum, zakotvené v ústavě, uzákonily již dávno, neměl by dnes Okamura čím mávat a bylo by jasné, že o základech našeho demokratického pořádku — třeba o právu na azyl či členství v Evropské unii — vyvolat hlasování nelze. A naopak by se bývalo mohlo podařit včas zabránit některým rozhodnutím, která důvěrou lidí v demokratický pořádek otřásla — třeba církevním restitucím. O místních referendech, překažených svévolně radnicemi plnými demokratů nemluvě.

Budeme-li se obranářsky prohlašovat za ty „svobodomyslné“, hrozí nám, že přistoupíme na hru našich protivníků a necháme se vmanévrovat do pozice nepřátel, které ke své populistické hře potřebují. A přehlédneme cesty k tomu, jak Babišův či Okamurův elektorát získat zpět. Pokud se budou participativně-demokratické prvky zavádět obezřetně, zdola-nahoru, mohou působit jako účinné očkování proti svodům vůdcovského plebiscitarismu. Tím se myslí učinit nástroje tvořivé občanské účasti na rozhodování, jako je participativní rozpočtování, pilířem politické kultury, vstřícnější k starostem obyčejných lidí. A stranou by neměla zůstat ani otázka, zda jednou z odpovědí na volání po firemním řízení státu nemá být také požadavek na demokratičtější řízení firem.