Kdo se bojí přímé demokracie?
Josef PatočkaMikuláš Bek varuje před „diktaturou referend“. Pokud bychom ale žili v participativnější společnosti, nemusely by se teď frustrace lidí z demokracie vybíjet tak ničivě.
Rektor Masarykovy univerzity Mikuláš Bek vzbuzuje svými občanskými postoji úctu. Český průměr v této disciplíně přečnívá výrazně a přitom neokázale. Když jsme před třemi lety, ještě jako „jeho“ studenti, organizovali sedmnáctého listopadu v Brně narychlo poněkud divokou antifašistickou demonstraci, přišel nás podpořit. Osobně, bez výhrad a navzdory sociálně-kritickému ostří, kterým se dnes lze vystavit podezření ze znevažování odkazu „velkého listopadu“. Nebral jsem to jako samozřejmost. Vážím si ho.
Letos mluvil rektor Bek na studentském shromáždění na Albertově. Dvě věci byly pozoruhodné a zaslouží si zkoumání: Bek totiž explicitně nehovořil jako reprezentant celé společnosti a své poselství neadresoval všem, nýbrž mluvil o její „svobodomyslné části“. A když chtěl určit, čím je demokracie a svoboda u nás ohrožena, použil dvojí metaforu: k „firemnímu řízení státu“ připojil „diktaturu referend“. Že „řídit stát jako firmu“ znamená vlastně autoritářský režim, o tom polemizovat není třeba. Pozornost si zaslouží bezděčná ironie: jak demokracii ohrožuje referendum, tedy instituce zrovna tak demokratická jako volby? A co to má společného s diktaturou?
A přece... Je tady zapotřebí trochu opatrnosti.
Ano, ten "dolní lid" měl a má za podmínek jak kapitalismu, tak ale i jeho zcela reálného politického systému (honosně zvaným "demokracie") dostatek oprávněných důvodů k frustraci.
Ale - to že zde jsou takovéto objektivní oprávněné důvody, to ještě zdaleka neznamená, že ti kteří teď hledají své ideové zakotvení u Okamury a spol., že jsou to jenom nevinné oběti stávajících poměrů. A že je tedy možno je bez dalšího přizvat zpátky, do těch "správných" stran.
Opravdu není nijak snadné tady nalézt nějakou jasnou orientaci; tady se proplétá a prolíná oprávněný hněv se stejně tak neoprávněnou a deformovanou osobní zahořklostí a nenávistností, přecházející až v postoje přímo fašistoidní.
Takže: ano, buďme si vědomi těch hlubších příčin sociální frustrace; ale nezvěme překotně každého z tábora nenávisti do tábora těch - alespoň relativně - slušných. Nebo bychom zase jednou mohli dospět k nějakému bonmotu toho typu, že fašisté jsou nakonec jenom poněkud zdivočelí sociální demokraté.
Senátorská žaloba pro velezradu byla víceméně odsouzená k nezdaru, přesto jsem za ni byl rád, protože alespoň demonstrovala závažnost situace. Byla to taková lekce politické zvůle. Kdyby tehdy existoval nástroj, jak by mohli občané materializovat svůj bezprostřední nesouhlas, civilizovanějším způsobem než je zapálení Hradu, myslím že by politická kultura v Česku byla o jeden malý stupínek lepší.
Chápu, že se vám to nezdá, ale ve skutečnosti se dá ukázat z teorie her, že je to možné. Vysvětluji to pod článkem pana Dolejšího na Britských Listech: https://blisty.cz/art/88902-totem-samospravy-a-buzek-prime-demokracie.html
A s těmi vzdělanými lidmi je to někdy těžké. Znám plno vzdělaných lidí, kteří třeba nechápou důsledky Condorcetovy věty o porotě. Sám jsem mezi takové kdysi patřil. :-)
... proto přistoupil k iniciativám a reformám, aby bylo zajištěno co nejširší zastoupení ORGANIZOVANÉ občanské společnosti zvolením pragmatického nevylučujícího přístupu za současného postupného strukturování svých vztahů s evropskou ORGANIZOVANOU občanskou společností. EHSV za posledních deset let nepochybně učinil pokrok na cestě k definování, uznání a praktickému provedení občanského dialogu. Je však zřejmé, jak dokazují POŽADAVKY ORGANIZACÍ občanské společnosti a samého Výboru, že se v této cestě musí pokračovat a že musíme pracovat na rozsáhlejším a konkrétnějším uplatňování článku 11 Lisabonské smlouvy."
(http://www.eesc.europa.eu/resources/docs/pd-in-5-points-cs.pdf)
Tento styl jazyka poněkud evokuje dávno zašlou dobu. Aby totiž mohla "obyčejná" občanská společnost do něčeho mluvit, nemůže být ledajaká - musí ORGANIZOVANÁ (podle nějakého - centrální mocí uznaného - vzoru).
K "obyčejnému" referendu je ale potřeba jen příslušný zákon a "obyčejná" občanská společnost (nikoli "organizovaná" občanská společnost, tedy "organizovaná do zájmových - nátlakových skupin, prosazujících vůli - například i třeba - centrální moci").
Je zde vidět určitý kontrast s tzv. principem subsidiarity.