Největším rizikem pro přímou demokracii je vzdělání občanů a znalost tématu. Autorka by tedy měla začít u sebe, a něco si o té přímé demokracii zjistit, než o ní začne psát.

Například to, že přímá volba starostů (nebo kohokoli jiného) není přímou demokracií, ale variantou demokracie zastupitelské. V zastupitelské demokracii lidé volí zastupitele (odtud název), který bude rozhodovat místo nich; naopak v demokracii přímé hlasují přímo o konkrétní otázce.

Sice toto hlavní nepochopení autorky dělá následující bod zbytečným, nicméně, pro úplnost, jelikož autorka klade otázku, jestli může přímá demokracie něco zefektivnit - odpověď je ano, podle empirických studií z USA a Švýcarska ušetří přímá demokracie 10-15% rozpočtu, protože si lidé prosadí transparentní opatření, která si politici (zastupitelé) sami neopatří, případně jen s dírami. Nemusíme nad tím složitě spekulovat, je to objektivní fakt.

Úvahy nad německými nacistickými volbami jsou už úplně mimo, protože volba starostů přece neznamená změnu ústavy.

Každopádně, i další přímá volba kohokoliv by vedla pravděpodobně ke zvýšení efektivity. A já myslím, že by se mělo jít cestou ještě větší granularity. Autorka se může zkusit zamyslet nad tím, jak může občan řešit konkrétní problém, který ho trápí (a vlastně by to bylo užitečnější než spekulace o tom, jak něco politicky nejde).

Vezměme si konkrétní příklad. Jsem dejme tomu nespokojený s tím, jak se vedení Prahy 3 vyrovnalo s Klinikou. Co můžu dělat? Zvolit si za pár let jiné zastupitelstvo, nebo jiného senátora. Ale co když oni dělají celkem dobrou práci, jenom v téhle věci to skřípe? Proč nemůžu dát nějak jasně najevo, že je tohle nepřijatelné? Alternativně, můžu se teoreticky nechat zvolit a angažovat se na plný úvazek.

Chápete ten problém? Ten řídící kanál (od lidí k zastupitelům) prostě není dost široký na to, aby věci fungovaly dostatečně dobře. Ve všech problémech, za které zodpovídají, se ztratí informace od voličů tom konkrétním.

Já bych třeba byl pro přímou volbu ředitelů státních institucí (třeba Dopravního podniku, České televize..). V takovém případě, pokud bych byl nespokojený s chodem konkrétní instituce, mohl bych si to vyřídit přímo s tím, kdo za to je zodpovědný, nemusel bych místo toho vyhazovat zastupitele, kteří mají příliš široké pravomoci. A, chce se mi dodat, lidé by nemuseli pak ze zoufalství, že nemohou nic změnit, volit Babiše (já ho nevolil).

Stát není jen podřízený občanům, ale také mu má sloužit. A pokud mu má sloužit efektivně, musí taky efektivně naslouchat, což znamená, že akce občanů mají mít nějaké přímé důsledky.

Věcná poznámka: Hitler se Rakouska nezmocnil prostřednictvím referenda; přesně naopak, poté co rakouský kancléř Schuschnigg vyhlásil referendum o otázce připojení k Říši, musel Hitler narychlo provést invazi do Rakouska, neboť výsledek toho referenda v jeho prospěch nebyl nikterak zaručen.

Taktéž funkce říšského kancléře a hlavy státu spojil v jedno svým vlastním dekretem; ten teprve následně nechal potvrdit referendem. Za podmínek totální nadvlády nacistické partaje si toto "referendum" mohl bez rizika dovolit.

Máte pravdu, pane Poláčku. Nejsem v historii po paměti natolik zběhlý, abych si o tom dovolil polemizovat, ale je pravda, že jsou běžně používaným argumentem proti PD a dost mizerným.

Ale především, smyslem PD je nespoléhat na "osobnosti" a naopak řešit konkrétní otázky (nejlépe přímo konkrétní návrh zákonů). Populistům tedy skutečná přímá demokracie nevyhovuje, protože zatímco slíbit můžete leccos, přímé hlasování (zejména to iniciované zdola) se manipuluje hůř.

Kromě toho, je také empiricky známo, že lidé v PD hlasují spíše konzervativně, lidé jsou obecně konzervativnější, narozdíl od politiků (zastupitelů), kteří mají agendu (případně musí prosazovat nějaké změny).

Bohužel, autorka mě jako politoložka přesvědčuje o tom, že smyslem politologie není poznání (a případně zlepšení), ale spíš udržení mocenského statu quo (podobně jako u mainstreamové ekonomie). Opravdu chcete strávit život papouškováním nesmyslů o PD?

Nemyslím, že by za to mohla politologie :-)

Kdyby šlo o politologický článek, měli bychom se např. dočíst, co ta shoda SPD a ANO o přímé volbě znamená: Jednotlivé kandidátky do zastupitelstva budou přímo závazně uvádět, koho nominují jako starostu? Nebo to bude zcela separátní volba? Bude starosta odvolatelný zastupitelstvem nebo bude nutné jeho odvolání provádět prostřednictvím referenda (kdo a jak ho bude moci vyvolat)? atd. Nebo se to neví, ale je vhodné se rozhořčovat, protože Babiš a Okamura jsou fuj?

P.s. Autorka se prostě mohla podívat vedle na Slovensko, kde přímá volba starostů, pokud si dobře vzpomínám, funguje už nějaký ten pátek a nikoho tomu nenapadlo říkat přímá demokracie.

Babišovi (já ho nevolil) se pořád něco vytýká, co vládní strany měly už dávno udělat. Bez Babiše, bez populismu, efektně.

Já doufám, že za to politologie nemůže. Možná mám trochu předsudky o elitářství na českých VŠ, viděl jsem kdysi dávno jednu populární českou učebnici politologie a co tam psali o PD bylo poměrně mimo.

Jde mi o to, že není tak těžké přemýšlet a odvozovat věci na základě prvotních principů, samozřejmě ne bezhlavě bez ohledu na empirickou zkušenost (která jde často proti racionální intuici). Aspoň tak se to snažím dělat já. A pro mě osobně, PD (především iniciativa a referendum) je odpovědí na mojí otázku, co můžu dělat, jestliže jsem s něčím nespokojený a nechci přitom měnit profesi. Má autorka lepší odpověď?

Máte pravdu, bez ironie. Hitler dělal v počátcích své politické kariéry to samé, implementoval dobré věci, které ostatní strany udělat mohly a nechtěly.

Možná je Babiš nebo Okamura jako Hitler, a výroky o přímé demokracii jsou jen zástěrka pro konání zla. Nebo je to naopak, a jejich výroky o muslimech jsou jen zástěrka pro konání dobra. (Osobně mi přijde přitažené obojí, ale to druhé asi víc.) Nebo jsou možná uvnitř trošku složitější, než připouští naše papundeklové mentální modely. Problém je, že jim do hlavy nevidíme, a proto nám nezbývá než se spolehnout na emoce.

A proto chci PD. Abych se nemusel spoléhat na někoho, koho už z principu nemohu kontrolovat.

Nebudu se pouštět do spekulací, jaké měl plány Hitler v roce 1933. (Jasné asi je, že dvanáctiletku vymyšlenu neměl.) V případě T. Okamury a A. Babiše mám za to, že takhle (podle Vašich variant) samozřejmě nepřemýšlejí. Protože chtěli uspět, což panující systém po právu (až nadmíru) legitimizuje, učinili vše, co v jejich případě mohlo být shledáno uvěřitelným a co jim bylo s to získat disponibilní voliče. Kam po úspěchu oba hráči posléze skutečně dojdou, nebo kam by zašli za těch a těch okolností, to nevíme. Nemálo bude záležet na voličích, protože prázdné nádoby je možno naplňovat rozmanitým obsahem. Tak, že by chtěli jeden nebo druhý konat dobro, neřku-li zlo, tomu zajisté není. Oba boháči (byť hodně jiné kategorie) budou ovšem určitě chtít uspokojit své sociálně frustrované voliče, nejlépe jednoduše tak, že je budou vyvyšovat nad "socky", "vagabundy" a "náplavu" a před nimi "chránit". Skutečné politické přispění však od nich může čekat především jejich vlastní třída. A nemusí je přitom ani volit. Takhle nevděčný je život v politice a takhle nezištný výkon služby v ní.