Pirátská demokracie za všechny hnáty

Milan Znoj

Piráti ve svém programu tvrdí, že chtějí zlepšit naši chromou demokracii, a tak prosazují informační otevřenost, transparentní účty a přímou demokracii. Do jaké míry jsou jejich návrhy domyšlené? ptá se Milan Znoj.

Když před jedenácti lety vyrazili Piráti do politiky ze své zátoky, kam si za nimi vyšlápla policie, zvedli vlnu, která se rozlila po Evropě. Pirátské strany uspěly se svým programem informačního anarchismu nejen ve Švédsku. Chtěli svobodný svět internetu chránit před policií, státem a autorskými právy. Jelikož policie, stát i autorská práva „buzerují“ jedince nejen na internetu, takže politická agenda Pirátů se utěšeně rozrůstala. V České republice Pirátská strana zrála pomaleji, ale nakonec se z ní stala docela vytrvalá bylina.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

V roce 2014 Piráti uspěli v komunálních volbách. Šokovali v Mariánských Lázních, kde získali nejvíce zastupitelů a dodnes vládnou na radnici. Vidět jsou ale především v Praze, kde se dostali na magistrát a zdařile se dívají politikům domlouvajícím své politické kejkle na prsty. V letošních parlamentních volbách se Piráti zřejmě dostanou do Sněmovny a lze čekat, že dostojí své pověsti, takže budou vládnímu establishmentu pěkně šlapat na paty.

Piráti u nás souzní s rostoucím odporem veřejnosti proti zavedeným politickým stranám. Česká politická scéna se proměňuje. Zavedené strany slábnou v kolenou a populistické strany se derou k moci. Piráti jsou součástí této politické změny. Mají ovšem své přednosti. Vtahují do politiky mladé. Soupeří v tom ovšem s Tomiem Okamurou a jeho SPD, který má také namířeno do Sněmovny. Ten však u mladých šíří xenofobii, protievropanství a populistické autoritářství. Pirátská mládež je naopak svobodomyslná, kosmopolitní a autoritářství nesnáší. Česká mládež, která vyrůstala v 90. letech, takto projevuje své preference, když TOP 09 je už „demodé“ a DSSS poněkud zapadala prachem.

Piráti ve svém programu tvrdí, že chtějí zlepšit naši chromou demokracii, a tak prosazují informační otevřenost, transparentní účty a přímou demokracii. Řeklo by se samé dobré věci. Co si ale pod tím máme konkrétně představit? Třeba se podívat blíže, zvláště když naši obrazivost v tomto směru ještě nabudí jejich takzvaný vězeňský autobus, se kterým objíždějí okresní města pod nesmlouvavým heslem Pusťte nás na ně!

V letošních parlamentních volbách se Piráti zřejmě dostanou do Sněmovny a lze čekat, že dostojí své pověsti, takže budou vládnímu establishmentu pěkně šlapat na paty.

Na něm jsou zpodobněni naši vůdčí politikové a připomenuty jejich veřejností propírané korupční kauzy: Rathovy hejtmanské zakázky, Babišovo Čapí hnízdo, Sobotkova OKD, Kalouskovy padáky, Nečasova Nagyová a dalo by se pokračovat. Nelze přehlédnout, že ani jedna tato kauza ještě nebyla s konečnou platností soudně rozhodnuta, ani ta Rathova, snad jen ty Kalouskovy padáky, ale na Kalouska je toho opravdu hodně v zásobě. Můžeme si myslet o pomalosti a slabosti státu prosadit spravedlnost cokoli. Tady už je ale vynesen hotový veřejný soud, který je nepochybně rychlejší. Na tom se dá stavět.

Stát na očích pirátské veřejnosti

V programu Piráti slibují, že si došlápnou na politiky a vysoké úředníky. Jářku, proč ne. A jak to chtějí udělat? Majetková přiznání, hrozba propadnutí majetku, veřejné diáře a v neposlední řadě rychlé projednávání pochybení úředníků za účasti veřejnosti. Veřejnost tedy bude vědět nejen o majetkových poměrech úředníků, ale také bude moci sledovat jejich diáře, předpokládám, že v ideálním případě online. Na jaké schůzi byl dotyčný úředník, co se tam řešilo, s kým se v práci sešel, co projednávali? K tomu třeba přičíst zavedení procesních auditů a stanovení standardů kvality, což bude pravidelně vyhodnocováno.

Za případná pochybení bude úředník zodpovědný. Vyvozování odpovědnosti bude úřední postup, avšak v čem a jak dotyčný úředník pochybil, se bude projednávat veřejně a veřejnost bude mít vliv na projednávání chyb. Každý, kdo viděl, jak poslanci dusili generálního finančního ředitele Martina Janečka kvůli kontrole/nekontrole daňových dluhopisů, si může udělat poměrně věrný obrázek, jak by vypadalo takové projednávání úředních pochybení za účasti širší veřejnosti, natož kdyby se do toho mohla zapojit lidová skvadra na internetu. Tak nějak si asi představují Piráti odpolitizování státní správy, což je jejich další požadavek v tomto směru.

O něco propracovanější představu mají Piráti o fungování soudů. Na místa soudců se budou vypisovat veřejná výběrová řízení. O pravidlech pro složení výběrových komisí se mnoho nedozvíme, ale určitě to nebude nějaká soudcovská samospráva. Samozřejmostí jsou majetková přiznání a veřejný diář schůzek. Navíc ale bude mít každý soudce veřejnou kartu, na které se budou zaznamenávat případy, které soudil, hodnocení, jaká obdržel. Jednou za pět let se to všechno sečte a odečte a milý soudce, který „špatně“ soudil, může být hned propuštěn.

Bude se ovšem moci bránit u vyššího soudu, takže se nám to celé pěkně zacyklí, ovšem veřejnost bude bdít u obou instancí. Pravda je, že svůj vliv u soudů bude moci veřejnost uplatňovat jen nepřímo. Věci budou mít v rukou kárné senáty, do nich ale chtějí Piráti většinově zapojit právníky mimo soudcovský stav. Dejme tomu třeba akademiky, ale proč ne úspěšné advokáty? Několik vhodných tipů na kárné soudce bych měl, o podnikových právnících nemluvě.

Nyní již víme konkrétněji, kdo jsou to „oni“ ve zmiňované volební výzvě Pusťte nás na ně. Jsou to úředníci, soudci, vlastně stát, který je dosud netransparentní a zbytečně nás „buzeruje“. Podmětem věty jsme my Piráti, kteří naopak víme, jak stát transparentně zorganizovat. A vy jste voliči, s nimiž jsme my Piráti na jedné lodi, stojíme spolu proti státu, ale hlavně proti starým politickým strukturám, které temné stránky státu záměrně udržují v chodu. Piráti ani tolik nezkoumají, jak se stát a jeho instituce ustavují. Volební reformou, o níž uvažují, je elektronické hlasování. Demokracii spojují především s odvolatelností nejen politiků, ale hlavně úředníků a soudců, kteří nedostojí podmínkám transparentního pirátského rozumu.

Kdybychom chtěli pirátský program pojmout maximalisticky, znamenalo by to převést celou státní agendu do digitální podoby a otevřít ji kontrole veřejnosti, ale nejen agendu, ale též chod státu, politické jednání státních aktérů a jejich rozhodování. Tomu by se pak vskutku dalo říci zcela transparentní přístup k informacím. Nakolik by se pirátská otevřenost při tom zastavila před bezpečnostními záležitostmi, je otázkou, každopádně soukromé vlastnictví rušit nechtějí, ačkoli autorská práva jakožto státní monopol na utajování informací by zrušili sakumprásk. Sociální otázka jim ale nic neříká, raději chtějí rovnou daň. A ekologii chtějí bez ideologie, tedy nejspíše v nějaké digitalizované verzi pro uživatele internetu.

Proč by to ale mělo vadit? Není přece veřejná kontrola politické moci jedním z hlavních příslibů demokracie? Kámen úrazu je v tom, že tento příslib z důvodů, o nichž ještě bude řeč, ani nelze v moderní zastupitelské demokracii uskutečnit, navíc jeho pirátské podání připomíná ty nejhorší verze zvrácené demokracie přímé.

Pirátská přímá demokracie a digitalizovaná veřejnost

Piráti skromně zmiňují, že prosazují prvky přímé demokracie. Navrhují přímou volbu starostů a ovšem též jejich odvolatelnost, celostátní referendum a také občanské veto zákonů, které by veřejnost shledala nevhodnými. Občané tak sice nerozhodují politické záležitosti přímo sami, ale přímo, zřejmě shromážděni za tím účelem na internetu, mohou zrušit zákony, které parlament přijal. Když k tomu přidáme pirátské požadavky na permanentní veřejnou kontrolu úředníků a soudců, vidíme, že jejich pojetí veřejné kontroly moci státu jde mnohem dále, než by možná i byli ochotni přiznat.

Přímá demokracie byl řecký vynález. V moderní době se jej sice nikde nepodařilo realizovat, ale inspiruje demokratické myšlení neustále, v neposlední řadě i to pirátské. Přímá demokracie je, když lid rozhoduje politické záležitosti přímo sám ve shromáždění. Takovou agoru však v moderních teritoriálních státech nenajdeme. Moderní demokracie vznikly jako demokracie reprezentativní, kdy zvolená skupina občanů politické záležitosti rozhoduje v zastoupení jménem všech občanů. Problémem je ovšem vztah mezi reprezentanty a reprezentovanými. V demokracii musí být nějak dosaženo jednoty obou, tedy jednoty vládnoucích a ovládaných, má-li jít o vládu lidu.

Rousseau tuto otázku vyřešil vzorově, byť zcestně. Sjednocení vládnoucích a ovládaných občanů v jednom politickém společenství chápe jako ustavení obecné vůle. Ti, kteří obecnou vůli reprezentují, jsou vlastně jenom pověřenci. Jsou pověřeni tím, aby vůli lidu vykonávali v úřadech a institucích, které za tím účelem zřídí. Jsou přímo voleni lidem a také ovšem odvoláváni, pokud je taková obecná vůle. Politici jsou takto drženi na špagátu, který má v rukou lid, neboť ten, jak se předpokládá, přece ví, co chce, a když neví, dodejme, lze předpokládat, že mu to někdo určitě rád poradí. Takový je imperativní mandát. Ten však byl v zastupitelských demokraciích odmítnut s tím, že reprezentanti mají vlastní poznání toho, jaká má být obecná vůle a prospěch lidu.

Řekněme hned, že nepodezíráme Piráty z toho, že by chtěli obnovovat imperativní mandát přímo, ale nelze přehlédnout, že evidentně vymýšlejí způsoby a prostředky, jak jej politicky uplatňovat nepřímo. Rousseau byl obviňován, že jeho pojetí obecné vůle stojí za terorem Francouzské revoluce. Hannah Arendtová dokonce soudila, že Rousseau obecnou vůli obsahově kontaminoval třídní nenávistí. To se mi jeví jako málo trefné námitky, ale obě vhodně upozorňují na to, že v demokracii je třeba blíže se dívat na to, kde se berou obsahy vůle lidu a jak se ustavuje veřejné mínění, které jednání reprezentantů umožňuje posoudit.

Klasikem liberálního pojetí veřejnosti je Immanuel Kant. Stát představuje mocenskou hierarchii a spočívá na poslušnosti. Právní stát je ovšem rozumné a spravedlivé poslouchat, neboť jeho instituce jsou založeny na principech občanské rovnosti a svobodě a na principu reprezentace, takže jeho instituce odrážejí společnou vůli celé společnosti. Právě veřejnost je sférou, kde se utváří společné mínění občanů. Podmínkou ovšem je, že do veřejné diskuse vstupují rovné, svobodné a morální osoby. To jsou normativní podmínky nezbytné pro to, aby z diskuse vzešlo poznání společného dobra.

Kantovy představy o veřejné diskusi jsou nadsazené a typicky liberální. Jedinec na veřejnosti vystupuje jako autonomní osoba, která je nadaná morálním rozumem a soudností, které teprve zajistí, že člověk překoná své sobectví, omezí soukromé zájmy a začne prosazovat obecné dobro.

Deliberativní modely demokracie, které jsou navrhovány v soudobé politické teorii, se snaží vyvarovat tohoto liberálního elitářství a přibližují zmiňované normativní parametry tomu, jak vskutku probíhá veřejná diskuse. Reálný politický diskurs nikdy neprobíhá v ideálních podmínkách. V tomto ohledu lze říci, že pirátské představy o veřejné kontrole jdou tímto směrem, avšak sotva lze mluvit o nějaké deliberativní demokracii. Tak hluboko totiž tato teorie ještě neklesla, aby za veřejnou deliberaci vydávala pokřik a hašteření digitalizované veřejnosti, která se pohybuje na sociálních sítích kryta falešnými identitami, v prostředí dezinformačních webů, plná dovádivých trolů a zlomyslných hackerů, nejen těch ruských. Právě tomuto mínění digitalizované veřejnosti však chtějí Piráti svěřit veřejnou kontrolu státu, rozhodování úředníků a postupy soudců.

Dělba politické moci jako pirátský vtip

Přitažlivé heslo „Ve všem veřejnost“ nemohlo být v moderních zastupitelských demokraciích plně realizováno také z toho důvodu, že moderní stát postupně zbytněl a stal se úřední administrací, která má hojné úkoly hospodářské, sociální a mnohé další, které vyžadují odborné kompetence. Vezměme jenom, kolik existuje státních politik: zdravotní, sociální, průmyslová, energetická, zemědělská, dokonce i ekologická a další.

Max Weber je teoretikem takového úřednického státu. Jeho představa o monokratickém státu, který svou byrokratickou, technicky efektivní mašinerii dává do služeb vládnoucí politické ideologii, je ovšem z demokratického hlediska neudržitelná. Avšak pirátské nápady, jak byrokratické jednání státu demokratizovat, by státní správu zcela jistě rozvrátily, takže jejich program se vskutku ukazuje být jen další verzí anarchistické teorie zrušení státu.

Když Jakub Michálek ve své obhajobě pirátských návrhů říká, že principy dělby politické moci, systém brzd a protivah tří složek moci, u nás chybí, tak zjevně neví, o čem mluví. Republikánský koncept dělby politické moci a vyvažování jejích složek navzájem, aby se zabránilo vzniku centrální moci, která by mohla sklouznout ke svévoli, opravdu, ale opravdu nemá mnoho společného s představami Pirátů o tom, jak organizovat veřejnou kontrolu státu via internet.

    Diskuse
    October 11, 2017 v 14.59
    Osobní info z roční praxe u Pirátů
    Především mě mrzí ta spousta kdysi dobře míněné energie, která nyní přišla jedním rázem vniveč. Mluvím o Pirátech v minulém čase, protože jsem nad nimi zlomil hůl.

    Piráti zapomněli na původní étos, na jména jako je Assange, Snowden nebo Manning, což byli rebelové, kteří autenticky šli po krku světovým mocným a establishmentu (hlavně USA a NATO) a místo toho se začali ostře vymezovat proti Rusku.

    Znám u Pirátů řadu skvělých lidí, ale ti byli postupně vytlačování až sami odešli, nebo pokud u Pirátů zůstali, byli zcela marginalizováni a jsou tam dnes jen trpěni.

    U Pirátů jsem byl hned po založení před 8 lety a dodnes pozoruji sleduji, jaké (zákonité?) procesy probíhají, tedy u této zcela nové strany vzniklé v ČR doslova na zelené louce.

    Pozoroval jsem, jak vzniká stranické jádro, které se postupně stává čím dál více dominantní. Toto vnímám jako konec vnitřní stranické demokracie. Kdesi je hranice, říkejme jí hranice "otevřenosti", kdy už nové impulzy jednotlivých členů z "periferie" strany nemají potřebnou sílu měnit postoje a názory jádra, snad bych řekl až toho "jedině pravého jádra".

    Ale toto jsou (?) patrně obecné věci a vznikají v každé straně.

    Dokonce už i já, který jsem k Pirátům vstoupil jen pár měsíců po jejich založení na jaře 2009 (sám, bez své party), jsem cítil, jak je jeden hlas (můj) slabý.

    Popis těchto (zákonitých?) procesů by stál za detailní rozbor.

    Romanticky jsem si tehdy myslel, že půjde o kvalitu dialogu, o hledání a cizelování postojů atd. Bohužel jsem se mýlil. Pokud se dá na jednu hromadu 100 nebo 200 lidí, které spojuje zájem o IT, postupně se ukáže (zákonitě?), že ta skupina, "která spolu chlastá" bude držet více pohromadě ("teambuilding") a právě zde vznikne (zákonitě?) základní demokratický deficit. Ten který vidíme jasně i u ostatních stran. Proč?

    Protože jiné názory (tedy názory jednotlivce) budou pro "centrální partu" vždy jistým ohrožením (tedy její dominance) a proto nehodící se.

    Zákony smečky (ega) vedou k potlačení hlasů těch, kteří se nedokázali začlenit do pyramidy respektu a moci. Toto je ten základní problém u všech stran, protože tím končí ideální tok informací, kdy celá strana pracuje idealisticky ku prospěchu svému, ale i celé společnosti.

    Takto vnitřní (zákonitý?) proces proměny strany pokračuje, až nakonec zbudou kromě "centrální aktivní party" jen loajální členové, kteří pro hlavní vlky nepředstavují mocenské ohrožení. Současně tito loajální a upřímní členové vytvářejí před veřejností "pěkný obrázek", o který každé straně jde. Budou použitelní na volebních listinách jako křoví. A pokud je občané nezakroužkují, tak ani v případě volebního úspěchu nemají tito solidní a dobří šanci na křeslo v parlamentu.

    Tady někde je hlavní problém, který neumíme řešit. A řekl bych, že toto je identicky stejné i v jiných stranách.

    October 11, 2017 v 15.14
    Nezveřejněný rozhovor – Jak dospět k funkčnímu dialogu?
    Ještě dovolte, abych zde uvedl rozhovor, který nakonec nevyšel:

    1. Piráti mohou podle průzkumu Medea získat kolem 10,5 procent, což může znamenat zisk až kolem 170 milionů na volebních příspěvcích. Stává se z Pirátské strany čistě byznysový projekt?

    To je zásadní otázka. Ale bylo by příliš jednoduché říct stručně: ANO, JE. Byl jsem členem Pirátů hned po založení v roce 2009 a od té doby vnitřní zápas o čistotu pirátských ideálů pozorně sleduji. Každé velké peníze (a 100 až 200 milionů není málo) nejen velmi rychle mění lidské charaktery, ale „majitelé razítek“ postupně vymění i své přátele a s nimi i své názory.

    Dovolte malý příklad: Na vojně jsme v letech 1989/1990 se „špagim“ Jozefem Mihálem zakládali Fórum pohraničníků. Tehdy jsme byli oba na jedné a stejné lodi. Dnes je na Slovensku poslancem či ministrem za SAS a je názorově zcela jinde a má přátele „z jiného levelu“. Takže pokud „být čistě byznysový projekt“ znamená, že zmizí přátelské a vstřícné vztahy s obyčejnými pěšáky a současně i upřímný zájem o jejich názory i starosti a tedy schopnost vycházet si vzájemně vstříc, tak si odpovíte snadno sami. Tohle u Pirátů už nenajdete. Taková je moje osobní zkušenost. A vlastně přesně toto zmizelo u Pirátů jako první, pokud tu kdy vůbec bylo. Pirátství se zaměnilo za „já na bráchu“ a za bezbřehé hulvátství.

    2. Co říkáte na kroky předsedy strany Bartoše, který po neúspěchu v evropských volbách, když nezískal místo europoslance stranu opustil, aby se k ní vrátil v době, kdy ucítil možnost získat další politickou funkci?

    Každý může odejít a vrátit se, kdy chce. Toto není ten problém. Ale nemohu vynechat osobní zkušenost s Ivanem Bartošem, který (a to říkám jemně) nepomáhá zlepšování vnitřního dialogu uvnitř strany Pirátů a dokonce – a to chci, aby zaznělo jasně – klame naivní romantickou veřejnost symbolikou svých dredů. Nebo tím, že hraje na harmoniku a umí sebevědomě mluvit. Je muzikant. Jenže dredy měla i dvojčata ve druhém dílu kultovní trilogie Matrix Reloaded…

    Ivan Bartoš není ten člověk, který má potřebnou moudrost šéfa většího kolektivu, neumí snižovat osobnostní animozity, a ty vznikají zákonitě. Dokonce je přímo naopak on sám vytváří. Taková je moje osobní zkušenost.

    Stačí se podívat na tento text „Pirát Bartoš: Rusko financuje kampaně s cílem destabilizovat Evropskou unii“, viz: http://hlidacipes.org/pirat-bartos-rusko-financuje-kampane-cilem-destabilizovat-evropskou-unii/. Zřejmě neumí Ivan Bartoš pracovat s internetem a nikdy neslyšel o kritickém myšlení, protože by musel najít i tyto texty, kdyby chtěl:

    „Například deník The New York Times založil svůj senzační článek o ruském zásahu do voleb pomocí sociální sítě Twitter na základě rozhodnutí organizace „Aliance na ochranu demokracie“, čímž demonstroval svoji nedbalost. V čele této skupiny jsou podle Greenwalda, „velmi zkušení lháři a propagandisté“: politolog a neokonzervativní Bill Kristol, bývalý šéf CIA Mike Morell a bývalý americký ministr národní bezpečnostní Mike Chertoff.

    Pro stanovení „kremelské stopy“ na Twitteru použili velmi jednoduchou taktiku – prostě si vybrali účty, které rozšiřovaly podle jejich názoru „protiamerické zprávy“. Odmítli zveřejnit svou metodologii nebo sdělit, čemu rozumí pod pojmem „antiamerikanismus".

    The New York Times jim uvěřily na slovo, vzdaly se kritického přístupu k ověření prohlášení této skupiny, skládající se podle Greenwalda z nejméně spolehlivých zdrojů v zemi. Ale na tom nezáleží, tvrdí autor. Vždyť všechny tyto výroky ohledně „odporné ruské intervence“ automaticky nabývají na důvěryhodnosti a publikují je média hlavního proudu, a pak jsou slepě přijímány jako víra politickými elitami. Takto je obraz Ruska vytvořen v dnešním tisku - na základě téměř náboženské víry, a nikoliv na základě argumentů.“

    3. Piráti často slibovali digitalizaci různých oblastí, ale jejich výsledky v Praze jsou pochybné. V čem dalším Piráti podle vás selhali?

    Před 8 lety se např. hodně mluvilo o poplatcích za prázdná média. A nejen o tomto se zcela přestalo mluvit. Prostě zmizely původní pirátské ideje. Ale hlavně mi chybí odvaha vést a iniciovat otevřenou diskusi o NATO a o našem postavení uprostřed Evropy. O tom, jak se stát mostem uprostřed Evropy. Místo toho kopírujeme jednostrannou politickou orientaci, která nám i ekonomicky škodí.

    Ale to podstatné a hlavní jsem napsal výše a není to chyba jedné osoby, ale závisí to na dominantních a vlivných, kteří mají u Pirátů neformální autoritu a kteří nedohlížejí, jako vlci v čele smečky, co se uvnitř ní děje. Toto vnímám jako hlavní chybu vedení.

    Ovšem jak dospět k pochopení, že je nutné v prvé řadě dosáhnout funkčního dialogu? Nebo že právě toto je jediný (!) funkční nástroj každé stranické demokracie, že toto je ten významný nástroj kvality? K tomu nedorostlo zatím nejen vedení Pirátů, ale ani jejich marketingový poradce Jakub Horák. Takže prvořadě kvůli trvalé neschopnosti řešit kvalitu vnitřního dialogu odešla od Pirátů za těch již 8 let řada osobností, které následně lidé kolem vedení (Bartoše) označují za kverulanty, místo toho, aby s velkým nadhledem přemýšleli nad příčinami jejich odchodu nebo je dokonce uměli řešit. Ukázková malost, ubohá nevyzrálost. Bohužel.
    JP
    October 11, 2017 v 16.6
    Pirátská anarchie kontra stát reprezentativní demokracie
    Samotná kritická - či sarkastická - analýza novodobého politického fenoménu známého pod označením "Piráti" či "Strana pirátů" z pera Milana Znoje by sama o sobě nevyžadovala žádného dalšího komentáře či doplnění. Sám jsem v jedné paralelně probíhající diskusi konstatoval, že nově vznikající politická hnutí nemohou natrvalo vyžít jenom ze svého "Ne" - ať jakkoli hlasitého - vůči stávajícímu pořádku, pokud nejsou schopna vypracovat vlastní pozitivní program.

    A jako politickou reálii je možno připojit i zmínku o osudu Pirátů německých, kteří se po zvednuté vlně jejich nástupu v poslední době víceméně zcela rozpadli - nevyhnutelně v důsledku právě jejich naprosto důsledné "demokratičnosti", chápané jako nezpochybnitelná licence k tomu, že si každý může dělat co se jenom jemu osobně zlíbí, bez jakéhokoli pocitu odpovědnosti vůči potřebám a zájmům celku. V prvé řadě se pirátští alfa-samci rozhádali o tom, který z nich vlastně má být tím nejprvnějším mezi rovnými.

    Jak řečeno, pokud Milan Znoj kritizuje demaskuje tento bytostný anarchismus Pirátů, nelze proti tomu nic namítat. Jde ale o to, že při své kritice pirátské přímé demokracie autor otevírá zcela centrální témata - a především zcela centrální problémy - v současné době dominující demokracie zastupitelské, aniž by na tyto problémy sám dokázal nalézt nějakou přesvědčivou odpověď. A co hůře: on své boční salvy vypaluje na ten snadný cíl bezcílně bloudícího pirátského korábu zřejmě právě jenom za tím účelem, aby zamlžil, jak hluboké - a principiálně neřešitelné - ty problémy a deficity té zastupitelské demokracie vlastně jsou.

    Takže tedy: Milan Znoj zavrhuje pirátský požadavek přímé demokracie, jakožto anarchistický, chaotický, a navíc ještě reálně nepraktikovatelný. Budiž; co ale on sám navrhuje jako lepší alternativu? Ocitujme si několik jeho klíčových výroků:

    "Proč by to (tj.: přímá demokracie) ale mělo vadit? Není přece veřejná kontrola politické moci jedním z hlavních příslibů demokracie? Kámen úrazu je v tom, že tento příslib (...) nelze v moderní zastupitelské demokracii uskutečnit."

    "(Imperativní mandát) však byl v zastupitelských demokraciích odmítnut s tím, že reprezentanti mají vlastní poznání toho, jaká má být obecná vůle a prospěch lidu."

    Oba tyto výroky jsou ve své podstatě až neuvěřitelně cynické, neboť naprosto demaskují faktickou fiktivnost zastupitelné demokracie; Milan Znoj je však vyslovuje podle všeho ve vší vážnosti, jako finální argument oprávněnosti stávajícího modelu zastupitelské demokracie!

    Ještě jednou: M. Znoj sám přiznává, že veřejná kontrola politické moci je jedním z úhelných kamenů demokracie; a stejně tak on sám konstatuje, že tato základní podmínka demokracie není v "moderní" zastupitelské demokracii naplněna.

    I za použití té nejtriviálnější formální logiky nám z toho nevyhnutelně vyplývá: tato "moderní" zastupitelská demokracie - prostě vůbec není demokracií! Alespoň ne v tom smyslu, ne v tom příslibu, s jakým svého času vstupovala na scénu politických idejí.

    A ta druhá věta je ve svém cynismu ještě nezakrytější: v zastupitelských demokraciích tedy oni "reprezentanti" (tj. ve své většině profesionální politici) mají "vlastní poznání" toho, jaká má být obecná vůle a prospěch lidu!

    Takže na jedné straně zde stojí princip demokracie s tím, že vládnout si má lid sám - ale na straně druhé je tomuto lidu vzápětí sděleno, že on sám vlastně neví, co je pro něj dobré, a že bude daleko lepší když o tom co chce a co je pro něj dobré bude za něj rozhodovat zvláštní kasta vyvolenců!!

    Milan Znoj toto své naprosté reálné vyloučení lidu z faktické spoluúčasti na tvorbě státní vůle obhajuje tím, že zde přece stále ještě existuje "dělba moci". A ironizuje piráta Jakuba Michálka, s jeho konstatováním, že právě takováto skutečná dělba moci u nás chybí.

    Takže, jak je to vlastně s tou slavnou "dělbou moci" ve státě zastupitelské demokracie? - To přijde na to, z jaké perspektivy se na to podíváme.

    M. Znoj argumentuje tím, že je zde "republikánský koncept dělby politické moci a vyvažování jejích složek navzájem, aby se zabránilo vzniku centrální moci, která by mohla sklouznout ke svévoli".

    Nelze popírat: něco takového tu skutečně existuje. Existuje zde formální dělba tří ústředních složek státní moci - a pokud tato dělba funguje, pak skutečně dokáže zabránit těm nejhorším excesům. (Odstrašujícími příklady toho, k čemu to vede když ani tato formální dělba moci nefunguje, jsou současné Polsko a Maďarsko. O Turecku už ani nemluvě.)

    Jenže: pirát Michálek má zjevně na mysli nerovnováhu zcela jiného typu. K pochopení této jeho pozice je nutno vrátit se v daném textu ještě poněkud zpět. M. Znoj sám konstatuje:

    "Piráti u nás souzní s rostoucím odporem veřejnosti proti zavedeným politickým stranám. Česká politická scéna se proměňuje. Zavedené strany slábnou v kolenou..."

    M. Znoj tedy ví, že politická scéna se proměňuje, že ve společnosti roste odpor proti zavedeným politickým stranám. Naprosto se však vyhýbá otázce, jaká je vlastně p ř í č i n a tohoto rostoucího pocitu odcizení mezi lidem, a mezi jeho údajnými "reprezentanty", tj. zavedenými politickými stranami. A aby se vyhnul nutnosti tyto příčiny analyzovat, raději tyto snahy po hledání alternativ hned uvádí do souvislosti s "populismem". Bezpochyby do jisté míry oprávněně; ale jak řečeno, fakticky je tím vytěsněna otázka po skutečných příčinách onoho trendu.

    Musíme si položit přímou otázku: jak k tomu přijde, jak je to vůbec možné, že lid demokratického státu pociťuje čím dál tím větší odcizení vůči těm, kteří mají vykonávat správu společného státu jeho jménem a v jeho prospěch?

    Nebude pravá odpověď obsažena právě v té výše citované větě, že tito "reprezentanti lidu" jsou přesvědčeni, že vědí sami daleko lépe nežli lid sám, co je jeho vůlí a co je pro něj dobré? Nebude tento pocit odcizení mít svůj kořen v tom, že ten "moderní" stát reprezentativní demokracie čím díl tím více mutuje v podobu technokratického molocha, který je udržován v chodu už jenom mechanickým pohybem svého vlastního technokratického aparátu, kterému se jedná už jenom o jeho vlastní sebereprodukci? A který jenom vždycky jednou za několik let uspořádá onen známý spektákl takzvaných "voleb", aby si ten lid obecný mohl zase alespoň na chvíli užít tu iluzi, že prý je to on sám, kdo je tu pravým vládcem?

    Ano, je to ta hluboká touha lidu obecného po tom, aby se stát řídil autentickými obsahy jeho vlastního života, která vytváří propast mezi ním a tím autokratickým státním aparátem. A z tohoto hlediska - z hlediska autentických životních obsahů - je i ta slavná "dělba moci" nakonec jenom interní hrou uvnitř občanu dávno odcizené státní moci: parlament si přijme své zákony, vláda - ustanovená těmi samými partajemi které ovládají parlament - vládne v intencích těchto zákonů; a ta "nezávislá" moc soudní devadesát devět těchto vládních aktů poslušně odkývá. Za těchto okolností skutečně není možno se divit tomu, že - nejen - pirát Michálek dospěje k závěru, že s k u t e č n á dělba moci u nás neexistuje; že ve skutečnosti jenom jedna jediná autokratická státní moc si hraje svou hru na "váhy a protiváhy".

    Takže, závěrem? - Ano, všechna ta pirátská a jiná autonomistická hnutí jsou ve své jevové formě anarchistická, chaotická, politicky i republikánsky naivní; ale to všechno nic nemění na to, že právě ona naprosto přesně vystihují, v čem je zakopaný pes - ve fatálním odcizení státu od jeho lidu.
    JH
    October 11, 2017 v 22.1
    Pocit, že nemohu nic změnit,
    je podle mého největším nebezpečím pro politickou kulturu společnosti. Proto je mi zavádění prvků přímé demokracie sympatická, protože si myslím, že tento pocit snižují, tím, že dávají lidem možnost účinně a bezprostředně reagovat na aktuální politické dění, než si všechno pamatovat a "zúčtovat" s politiky v příštích volbách. Do té doby se stane ještě tisíc dalších věcí, strany se rozpadnou, politici přejdou jinam, všechno popřou, a odvedou pozornost k jiným kauzám.

    Ve Švýcarsku, muezu přímé demokracie, je myslím účast na referendech obecně vyšší než na federálních volbách. Samozřejmě, lid si taky může v referendu odhlasovat různé blbosti - třeba proslavené protiimigrační Švýcarské referendum z roku 2014 v důsledku chtělo, aby vláda "převyjednala" system bilaterálních dohod který se vytvářel 25 let. To se pochopitelně ukázalo jako málo reálné.

    Zejména v zemích s méně stabilní politickou scénou, jako je ČR, si myslím že přímá demokracie může pomoci posílit zájem o aktivní politický život a hlasování, a přemoci pocit, že je všechno v prdeli, že všichni politici jsou "jedna pakáž", a že jediným řešením je ono proslulé "odjebať sa odtialto":
    https://www.youtube.com/watch?v=5T6ImfyfvIA
    October 11, 2017 v 23.17
    A cesta za lepším dialogem tedy vede kudy?
    Vážený pane Poláčku,

    podrobně jsem si přečetl celý váš příspěvek, který dále rozvíjí tezi, že se současnými lidmi (a jiné zatím nemáme a asi nikdy ani mít nebudeme) naráží idea celého onoho "demokratického mechanismu" na svoje zákonité limity. Zde se zřejmě všichni shodneme. Ale je škoda, že nás zde tak málo seznamujete s výsledky svého soukromého bádání, protože stávající nastavení politického života kritizujete, ale jaké je uspořádání lepší ani nenaznačujete (pokud jsem něco nepřehlédl). Zatracený Cimrman.

    Problém demokracie spočívá ve dvou rovinách, obě vstupují do děje, do onoho praktického p r o c e s u demokracie.

    Tou první je MOUDROST (odbornost, vzdělanost), se kterou se určitá oblast společenského života popisuje, tou druhou je schopnost (nebo naopak neschopnost) určité řešení a názor vylobovat, PROSADIT, zkrátka pro něj získat širší podporu.

    A nejprve je nutné to prosazení názoru či postoje dokázat uvnitř strany a teprve pak mezi stranami, v rámci klasického volebního boje.

    (Pohybuji se zatím zcela mimo otázku, zda ideálním plně demokratickým sčítám hlasů po slušné etické diskusi vzniká aspoň statisticky lepší rozhodnutí – zde očekávám, že si to spíše nemyslíte. Ale tuto rovinu, prosím, pro svoji nejasnost a nepřehlednost zatím vynechejme.)

    A protože demokracie je dialog (na tom se shodneme?), tak hloubka demokracie je přímo úměrná kvalitě tohoto dialogu.

    A můžeme zde vést diskusi na téma, co to vlastně je. Určitě naše myšlení potřebuje citlivě pracovat s těmito pojmy:

    etika
    sebevědomí
    respekt
    úcta
    odborná profesionalita
    psychologie
    vytrvalost
    asertivita

    A to jsem jistě nevyjmenoval vše. Rozumíme si?

    A ještě je tu inspirace. Někdo by možná řekl Božská inspirace...

    Lepší demokracie je běh na dlouhou trať a záleží na "dospělosti" každého jednotlivce lidské rasy. Jde o úroveň rodičů, škol, kultury a tedy vlastně o působení celé společnosti. A možná jednou bude většina lidí hodně dál, než je dnes. A pak možná už ani demokracie nebude potřeba. Jen naivní snění? Pane Poláčku?
    October 12, 2017 v 5.36
    Ještě k té nenápadné proměně čistých ideálů v novou totalitu
    Není nic špatného na tom, aby celá veřejná agenda, tedy zejména státní smlouvy byly dány do veřejných registrů. Ovšem autor textu správně upozornil, že možnost odvolání (politiků, resp. soudců atd.) skrze lidové referendum je snadno zneužitelná. Běžný jen trochu charismatický vůdce dokáže bez problému ideově zmanipulovat potřebnou většinu... Takže toto je opravdu k zamyšlení.

    Takže pozor na hranici, kdy se dobrá transparence změní ve špatné šmírování. Jistě…

    A ani to skvělé elektronické hlasování na dálku není OK, protože za jistých okolností může zcela zmizet potřebná anonymita a stát (nebo hacker) může získat přehled o tom, kdo jak volil. Zlatá zcela anonymní urna s papírovými lístky!
    JH
    October 12, 2017 v 11.22
    Za jistých okolností
    vás může prozradit i ta "zlatá zcela anonymní urna". Kdysi, ještě v Praze, jsem byl ve volební komisi a co si pamatuju, nebyl by vůbec problém si poznačit pár obálek a zjistit si, jak moji sousedé hlasovali. Rozdíl je samozřejmě v tom, že by se to nedalo dělat systémově.

    Vzhledem k existujícím informačním technologiím není problém vytvořit hlasovací systém, který si nedokáže "pamatovat" jak kdo hlasoval - zjednodušeně řečeno, přidělí vám jednorázovou elektronickou "obálku" pro hlasování, ze které nebude možné zpětně zjistit identitu, ani pro hackery.

    Problémem samozřejmě je, že běžný občan nemá žádný způsob, jak si ověřit že to funguje správně, než věřit nějakému auditu nějakých odborníků. Na druhou stranu, své volební komisi taky musíte věřit.
    PK
    October 12, 2017 v 12.15
    Věděl bych o jednodušším způsobu,
    jak si zjistit, koho volili moji sousedi: Dát se s nimi do řeči. Určitě aspoň v Česku.

    Volby jsou sice tajné, ale kupodivu mnoho lidí se tím netají, koho volí. Mnozí to sdělují dokonce na internetu. Samozřejmě, když někdo dělá pro někoho kampaň, tak to ani jinak nejde ...

    Jinak je pravda, že s absolutní nedůvěrou se daleko nedostaneme. Buď budeme věřit volebním komisím, nebo softwarovému řešení, nebo nejlépe obojímu. Nevěřit ničemu a nikomu je nedobré nejen z hlediska voleb.

    V naší firmě se např. pravidelně dvakrát za rok vyplňují přes intranet elektronické dotazníky zjišťující názory zaměstnanců na různé otázky týkající se firmy, jejího směřování, spokojenosti zaměstnanců, důvěry v managemment apod. Firma tvrdí, že dotazníky jsou anonymní, a mě nezbývá, než tomu věřit.

    Stejně jako tomu, že mě na dálku nekontroluje, že v pracovní době např. diskutuju na internetu. Ústavní soud totiž nedávno rozhodl o tom, že taková kontrola by byla nepřípustná.
    MP
    October 12, 2017 v 13.1
    Milanovi Znojovi
    Hezký článek, líbí se mi Tvůj liberální strach z veřejnosti
    JP
    October 12, 2017 v 13.46
    Přímá demokracie
    Ve své první reakci na text M. Znoje jsem nemohl blíže rozebrat všechny jednotlivé aspekty dané záležitosti, musel jsem se soustředit jenom na tu základní argumentační linii, totiž že dokonce i ti chaotičtí Piráti ve své principiální kritice stávajícího systému mají stále ještě velký kus pravdy.

    Teď tedy blíže k té přímé demokracii. Nutno uznat, že Milan Znoj naprosto správně a odůvodněně zpochybňuje tu kantovsko-liberalistickou fikci "moudrého a mravně odpovědného občana".

    Toto a právě toto je skutečně ta základní fikce, na které spočívá celá konstrukce - a ideologie - soudobé liberální demokracie.

    Pokud si ovšem v plné míře uvědomíme, že se jedná o pouhou fikci, která nemá žádnou oporu v realitě - pak se nám nevyhnutelně hroutí právě celá ta stavba liberální demokracie. Jakožto zařízení, kde si údajně "lid vládne sám".

    Takže, jestliže se nám celý tento umělý konstrukt demokracie jakožto "vlády lidu, lidem a pro lid" hroutí - co pak nám zůstane jako holá realita?

    Svým způsobem to sám M. Znoj popsal docela přesně: pak nám tu zůstane čistě autonomní technokratický aparát, který v naprosté většině případů dokonce skutečně ví lépe než samotný lid, co je zapotřebí udělat - nicméně který z ideologických důvodů stále ještě předstírá, že "mu vládne lid".

    Takže jak řečeno M. Znoj víceméně zcela trefně popsal holou realitu; jestliže jsem tato jeho konstatování nicméně obdařil predikáty "cynické", pak jenom právě proto, že se stále ještě předstírá, že se jedná o vládu lidu.

    Že se tedy navenek stále tvrdí, že lid si tu vládne sám a že lid je jediným a nezpochybnitelným suverénem - a vzápětí se bez mrknutí okem vyhlásí, že tento lid je naprosto neschopen si sám vládnout, a že je tedy daleko lepší když mu bude vládnou ten technokratický aparát, který přece daleko lépe ví, "co lid chce", a co je pro tento lid dobré.

    Ta přímá demokracie - ta stojí a padá právě s tím kantovským předpokladem "moudrého a mravně odpovědného lidu".

    Pro srovnání: v každé standardní učebnici politologie stojí, že demokratický politický systém je založený na volné soutěži politických stran a zájmových skupin.

    Ty politické partaje ovšem nakonec také nejsou ničím jiným, nežli jenom zájmovými skupinami. Takže: namísto toho "moudrého a mravně odpovědného" občana tady fakticky máme jenom zcela ordinérní zájmové skupiny, které se navzájem rvou o podíl na státní moci.

    A - jestliže se tuto degenerovanou formu demokracie pokusíme obejít demokracií přímou: co pak tím vlastně získáme?

    Copak jsou ti občané - kteří by v té přímé demokracii měli rozhodovat - copak oni sami jsou snad něčím zásadně jiným, nežli těmi "zájmovými skupinami"?...

    Jsou snad tito účastníci přímé demokracie nějakým zásadním způsobem mentálně a emocionálně vysvobozeni z toho konec konců bezduchého střetávání zájmů (ponejvíc ryze materiálních) a ideologických dogmat?

    Zkrátka: ta proslulá "přímá demokracie" není sama o sobě také žádným řešením.

    Ten zcela klíčový problém toho "moudrého a mravně odpovědného občana" nemůžeme v žádném případě vyřešit či obejít tím, že budeme žonglovat s rozličnými f o r m a m i volebního modu.

    Problém substanciální, problém samotného člověka není možno vyřešit pouhou změnou vnějšího mechanismu politického systému.

    + Další komentáře