Stejně jako každý rok i letos se spolu se sněmovními volbami uskuteční i několik místních referend. Navzdory tomu, že souběh s celostátními volbami zpravidla v lokálních lidových hlasování zvyšuje volební účast, lze očekávat, že ani tentokrát nebudou všechna místní referenda platná a pro tamější zastupitelstva závazná. Zvláště ve větších městech totiž platné znění zákona účinnou participaci místních občanů na rozhodování reálně znemožňuje.

Institut místního referenda coby důležitý nástroj participativní demokracie je v našem právním řádu ukotven již třicet let, kdy byla do ústavy někdejší Československé socialistické republiky zahrnuta ustanovení, jež dávala lidem možnost zapojovat se do rozhodování místních samospráv prostřednictvím lokálních hlasování. Od té doby se jich v historii samostatné České republiky uskutečnily stovky.

Odehrály se jak ve vesnicích, které nemají ani padesát obyvatel, tak ve velkých městech, jakými jsou například Brno, Plzeň nebo Olomouc. Přes jejich narůstající počet ovšem zákon nadále obsahuje řadu chyb a nedostatků, takže namísto deklarovaného cíle dát občanům podíl na přímém rozhodování ve výsledku nástroj často prohlubuje frustraci z „nefunkčnosti demokracie“.

Zvláště v lidnatějších sídlech je totiž naplnění zákonných podmínek z mnoha důvodů mimořádně obtížné. Z dostupných statistik, které shromažďuje ministerstvo vnitra, vyplývá, že lokální lidová hlasování bývají platná i závazná, především v obcích s méně než tisíci oprávněnými voliči. Žije-li ve městě pořádající místní referendum nad pět tisíc obyvatel, je naopak běžné, že hlasování skončí nezdarem.

A s dále rostoucí velikostí obce se naděje na dosažení pro komunální zastupitelstvo závazného rozhodnutí dále snižuje, byť i z tohoto „pravidla“ existují výjimky — například úspěšné referendum v Plzni o výstavbě obchodního centra z roku 2013. Zákon totiž říká, že rozhodnutí přijaté v lokálním lidovém hlasování je platné pouze tehdy, pokud se k volebním urnám dostaví alespoň pětatřicet procent oprávněných voličů.

Ani to ale není vše. Závazným pro místní zastupitelstvo se výsledek stane teprve tehdy, pokud jsou splněny ještě další dvě podmínky: jedna z možností musí získat většinovou podporu, což je samozřejmě rozumné, ale současně se pro ni musí vyjádřit nejméně pětadvacet procent všech v místě oprávněných voličů, což už rozumné není vůbec. V praxi to totiž vede k tomu, že pro odpůrce některé z variant je snazší odrazovat občany od účasti v referendu než mobilizovat své stoupence, respektive přesvědčovat nerozhodnuté voliče o správnosti vlastního postoje.

Z výše uvedeného plyne, že většina občanů České republiky — neboť přes šedesát procent jich bydlí v sídlech, která mají přes pět tisíc obyvatel — nemůže institut lokálního lidového hlasování fakticky využít. A další směřování svých měst je s to ovlivnit leda skrze komunální volby, nebo skrze nástroje občanského aktivismu, jemuž se ovšem také vrší do cesty nové a nové překážky.

Platná právní úprava ovšem trpí i dalšími dílčími neduhy. Namátkou: na jedné straně nevytyčuje limity pro kampaň, na straně druhé se nezabývá otázkou jejího financování a zapomíná i na úpravu průběhu podpisové akce k vyvolání lokálního lidového hlasování. A nelze zapomenout, že mařit konání místního referenda mohou i obecní zastupitelstva.

Místní referendum ovšem není jen nástrojem, jak ovlivnit podobu měst, ale má coby forma přímého politického rozhodování pozitivní vliv na občanskou angažovanost a podněcuje zájem o věci veřejné, na což již v první polovině devatenáctého století upozorňoval historik Alexis de Tocqueville.

To ostatně potvrzují i závěry jedné ze studií Institutu pro evropskou politiku, která na datech prokázala, že konání lokálního lidového hlasování zvyšuje volební účast v následných volbách, a to v závislosti na jejich typu o jeden a půl až dva a půl procentního bodu. V případě těsných výsledků se dokonce jedná o čtyři procentní body.

Kdo má zájem o angažované občany?

Mluví-li zástupci sněmovních stran o potřebě zvýšení zájmu občanů o politiku, měli by jim současně vytvořit takové podmínky, aby jejich hlasy měli reálnou váhu. Jednou z cest je novelizace zákona o místním referendu, která by upravila práh pro platnost i závaznost hlasování a v ideálním případě odstranila i některé jeho další nedokonalosti.

Ze srovnání volebních programů je ovšem bohužel zřejmé, že subjekty, jež mají šanci ve volbách získat zastoupení v Poslanecké sněmovně, této problematice nepřikládají patřičnou váhu. Pokud se již otázkou participace občanů na politickém rozhodování zabývají, omezují se toliko na úpravu celostátního referenda.

„Přestože jsem jako poslanec v pravidelném kontaktu s představiteli samospráv, tak jsem za poslední čtyři roky žádné připomínky nebo výtky na adresu zákona nezaznamenal,“ řekl Deníku Referendum Marek Výborný (KDU-ČSL) s tím, že koalice SPOLU na změnou platné právní úpravy neuvažovala. „Mám za to, že zákon funguje a plní svou funkci,“ pokračoval s tím, že se ovšem nijak nebrání tomu o případných úpravách vést debatu se zástupci měst a obcí a jejich reprezentací, například v podobě Svazu měst a obcí České republiky. „Nedovedu si ovšem představit, že bychom odlišovali podmínky pro platnost a závaznost referenda podle lidnatosti sídla,“ uzavřel.

Právě na takovém principu ale fungují lokální lidová hlasování v sousedním Bavorsku, kde se kvorum účasti nezbytné pro platnost referenda postupně snižuje na základě velikosti obce. V těch do padesáti tisíc obyvatel je stanoveno na dvacet, pro více než stotisícová města však činí jen deset procent.

Český zákon s podobným odstupňování rovněž pracuje. Využívá jej ale jen v ustanoveních, jež upravují, kolik podpisů oprávněných voličů musí členové přípravného výboru sebrat, aby mohli na zastupitelstvu vyhlášení referenda požadovat. Zatímco v malých obcích je třeba získat podporu třiceti, v těch největších postačuje šest procent voličů.

Na rozdíl od bloku tří pravicových stran je novelizaci zákona nakloněna koalice Pirátů a Starostů, přestože to jejich program výslovně nezmiňuje. Právě Pirát Vojtěch Pikal v letošním volebním období předložil a prosadil dílčí úpravu, jež odstranila bariéry pro souběh místních referend a různých typů voleb.

Její přijetí nově umožnilo, aby se lokální lidová hlasování mohla konat ve stejných volebních místnostech jako sněmovní, komunální, evropské nebo prezidentské volby. Vedle ní zákonodárci schválili i druhou drobnou změnu, která dá přípravnému výboru možnost sbírat podpisy pro vyvolání referenda i v elektronické podobě.

„Plánujeme i další změny. Chtěli bychom, aby lokální lidová hlasování byla přístupnější. Současně máme v úmyslu ošetřit průběh kampaní. Zákon totiž veřejným institucím nezamezuje, aby do hlasování zasahovaly a vyjadřovaly se ve prospěch jedné z variant,“ dal Pikal pro Deník Referendum najevo, že s jistými úpravami zákona jeho strana počítá.

V odpovědi na dotaz, jakým způsobem chtějí Piráti se Starosty institut referenda občanům zpřístupnit, Pikal doplňuje: „Domnívám se, že podmínka účasti pětatřiceti procent voličů je v zásadě zbytná. Zcela by postačilo zachovat druhou z nich. Aby jedna z možností získala většinovou podporu a vyjádřilo se pro ni alespoň pětadvacet procent voličů.“ Ani Piráti tedy zatím o snížení hranice pro závaznost neuvažují.

Souběžně s nadcházejícími sněmovními volbami proběhne nejméně třináct lokálních lidových hlasování. Největší obcí, ve které se referendum v říjnu uskuteční, budou Pardubice, kde lidé dostanou možnost rozhodnout o podobě Zelené brány: jestli si městská dominanta nadále zachová současnou podobou, nebo se jí vrátí omítka odstraněná v devatenáctém století.

V Drnholci na Břeclavsku se místní vyjádří k výstavbě větrných elektráren. Obyvatelé Losiné poblíž Starého Plzence budou mít příležitost zamezit výstavbě betonárky. Referendum v Jezeřanech-Maršovicích se týká vybudování hasičské zbrojnice. A jihočeském Ševětíně se bude hlasovat o pokračování těžby kamene.