Evropou obchází strašidlo — strašidlo referend. Čím méně si proevropští liberálové všech odstínů připouštěli možnost, že by si Británie skutečně odhlasovala odchod z Evropské unie, tím horečněji nyní usilují vymyslet, který zlomyslný bůh nás ztrestal tak smutným osudem. Martin Fendrych se na Aktuálně promyslel až k hluboké obžalobě lidské přirozenosti: prý neumíme unést štěstí. Martin Šimečka se v Respektu zase uchýlil k vymítání démona sociálních médií, který zákeřně otevřel „davu“ cestu do „velkých dějin“.

A pak je tu ono strašidlo — všelidové hlasování. Na praporech populistické pravice, které zdobí již po nějaký čas, bylo nyní červeně podtrženo. Od Wilderse po Macha se jím šikuje do boje za „exit“ s příslušnou předponou. Nespočívá tedy problém v něm samém? Není už se samotnou ideou, že se o něčem lidé rozhodují přímo, něco zásadně špatně?

Ponechme stranou prostomyslně elitářské argumenty o nepoučeném voliči: buď demokraty nejsme, nebo jimi jsme — a námitky, které lze šmahem obrátit i proti právu volit si své zástupce, jen podrývají naší vlastní pozici. S promyšlenější problematizací otázky referend přišel ve Finmagu Michal Kašpárek. Před ním se chci referenda zastat.

Referendum, poslední útočiště neprivilegovaných

Všelidové hlasování dává podle Kašpárka „příliš velkou moc do jedněch rukou“, nehledě na to, že jej současně dává do rukou všech. Nabízí se tedy otázka: v čích rukou má vlastně moc spočívat? Prazáklad demokratické ideologie leží v tvrzení, že právo činit rozhodnutí se má nacházet ve větším, než malém počtu oněch končetin.

Odtud tvrzení, že „lid je zdrojem vší moci“. Reprezentace, tedy výkon moci prostřednictvím volených zástupců, není jeho samozřejmým důsledkem, ale nezbytností. Představa, že by mohl lid vykonávat svou moc v  masové společnosti přímo, je absurdní. Místo referenda je tam, kde se tento princip dostává do krize. Je tedy nápravným prostředkem, záchranou brzdou demokracie.

V situaci, kdy se politická třída v důležité věci hrubě zpronevěřuje konzistentní vůli jasné většiny společnosti, musí existovat mechanismus, prostřednictvím kterého veřejnost rozhodnutí demokratizuje — odejme svým zástupcům a převezme na sebe. Skutečnost na tom nemění ani to, že se dnes potýkáme s mocnými zájmy, které demokracii křiví a ohrožují — od oligarších médií po korporátní lobbying.

Bylo by omylem vylévat s vaničkou i dítě a v obavě z „chybujícího lidu“ mu odpírat tuto krajní možnost zmocnit se rozhodnutí. Již zítra ji může potřebovat proti těm, kteří jím dnes zřejmě manipulují. Právě proto, že chyby rád dělá i parlament, měla by být veřejnosti zachována příležitost sdělit mu, že chce chybu udělat raději sama.

Jsou věci, o kterých se nesmí hlasovat

Kašpárek si stěžuje, že rozhodnutí referenda je absolutní a nezvratné. Právě proto by mu měla být určena role poslední možnosti demokratizace moci zdola. K neobyčejně obtížnému úkolu iniciovat hlasování shromážděním žádaného možství podpisů veřejnost sotva sáhne, pokud není konfrontována s obzvlášť svévolným postupem reprezentace v otázce, k níž již bylo prakticky vše vyřčeno a která hýbe celou společností. Kdo jiný by měl být v takové situaci v demokracii poslední instancí, než právě „všechny ruce“?

Tak je tomu i v případě brněnského nádraží: k čemu nám bude další srovnávací studie, nadto realizovaná pochybnou společností SUDOP Brno, máme-li po desetiletích studií a argumentace jasno v tom, že neexistuje rozumný důvod nádraží přesouvat, a že celý plán je výsledkem klientelistického zájmu kruhů zejména z okolí ODS na zhodnocení neférově nabytých majetků?

Že referendum neposkytuje zpětnou vazbu? Naopak — v tomto smyslu je jejím definitivním ztělesněním. A debata hlasování doprovázející obvykle vypovídá mnohem víc, než stenografický přepis ze sněmovní rozpravy.

↗

Místo referenda je tam, kde se princip lidu coby zdroje vší moci dostává do krize. Je tedy nápravným prostředkem, záchrannou brzdou demokracie. Foto democracychronicles.com

V praxi nakonec neobstojí ani námitka, že takové referendum by nějak narušovalo životně důležitou dělbu moci, která je základem rovnováhy právního státu. Nenarušuje ji o nic víc, než svěření moci zákonodárné do rukou parlamentu. Lid je totiž sice zdrojem vší moci, nadto ale demokratická společnost není možná bez shody na tom, že jsou věci, na které žádná moc nedosáhne.

Zastánci „divoké demokracie“ z řad pravicových populistů to neuslyší rádi, ale jsou tedy věci, o kterých se nehlasuje. Shodneme-li se totiž, že lidé jsou ze své přirozenosti obdařeni určitými právy, je jasné, že nepodléhají žádné cizí moci, nýbrž ochraně.

Pokud bychom právo na celostátní referendum (dvě desetiletí poté, co nám bylo zajištěno Ústavou), skutečně měli, nemuseli bychom dnes trpět Temelín, ani církevní restituce. Žádné referendum o pracovních táborech pro romy nebo přijímání uprchlíků naopak nehrozí a nepřichází v úvahu: práva jednotlivců jsou v obou případech právu většiny rozhodovat nadřazena — a je to samozřejmě dobře.

Ne míň, ale víc demokracie

Rostoucí poptávka po referendech přitom vychází z příčiny, kterou Kašpárek nezohledňuje: z důvodného pocitu ztráty kontroly nad podmínkami vlastních životů u velké části voličstva. Zpětná vazba svobodných voleb ani systém brzd a protivah nedokázaly ve vyspělých demokraciích zabránit plíživéu rozkladu poválečného sociálně demokratického modelu. Dnes zející propast mezi stranickou politikou a občany se rozšiřovala úměrně propasti majetkové nerovnosti.

Ekonomická globalizace nakonec postupně odebrala podstatnou část rozhodování z demokratické sféry národních států a přesunula ji na nadnárodní úroveň, kde bez jakékoli odpovědnosti rozhodují mezinárodní finanční instituce, v Evropě až příliš často za součinnosti orgánů unijních: rozdrcení „řeckého jara“ a bezohledné prosazování obchodní úmluvy TTIP jsou toho posledními příklady.

„Děs z globalizace“ u těch, kteří se nemohou počítat k jejím vítězům, tak nakonec vede k frustraci, již si, želbohu, dosud dokáží nejlépe osedlat pravicoví populisté. Těžko se pak divit, že když se elity britských konzervativců rozhodnou řešit své vzájené rozepře referendem, to se promění v sublimaci tekutého hněvu vůči establišmentu. Alibistická referenda vyhlášená vládnoucími kruhy pro ně obvykle nekončí dobře.

Vinit z naší krize sociální sítě, lidskou „neuspokojitelnost“ nebo nebezpečné potenciály přímé demokracie, nesměřuje ke kořenu problému. Tím je právě nerovnost a ztráta pocitu vlády nad vlastní zkušeností, který nezačíná v otázkách národní, ba ani mezinárodní politiky: prvními místy, kde lidé bezmocnost a bezvýchodnost pocítí, jsou škola, pracoviště a obec, kde bydlí.

Jan Trnka správně upozornuje, že odpovědně participovat se lidé učí jen participací. Právě na úrovni lidem nejbližší by proto mělo být zásadní rozšíření participace naším požadavkem, at už skrze posílení role odborů, participativní rozpočtování či právě referenda. Ta zůstávají součástí řešení, ne problému. A budou taková, jaká bude demokracie, jež je stvořila.