Evropou obchází strašidlo — strašidlo referend. Čím méně si proevropští liberálové všech odstínů připouštěli možnost, že by si Británie skutečně odhlasovala odchod z Evropské unie, tím horečněji nyní usilují vymyslet, který zlomyslný bůh nás ztrestal tak smutným osudem. Martin Fendrych se na Aktuálně promyslel až k hluboké obžalobě lidské přirozenosti: prý neumíme unést štěstí. Martin Šimečka se v Respektu zase uchýlil k vymítání démona sociálních médií, který zákeřně otevřel „davu“ cestu do „velkých dějin“.

A pak je tu ono strašidlo — všelidové hlasování. Na praporech populistické pravice, které zdobí již po nějaký čas, bylo nyní červeně podtrženo. Od Wilderse po Macha se jím šikuje do boje za „exit“ s příslušnou předponou. Nespočívá tedy problém v něm samém? Není už se samotnou ideou, že se o něčem lidé rozhodují přímo, něco zásadně špatně?

Ponechme stranou prostomyslně elitářské argumenty o nepoučeném voliči: buď demokraty nejsme, nebo jimi jsme — a námitky, které lze šmahem obrátit i proti právu volit si své zástupce, jen podrývají naší vlastní pozici. S promyšlenější problematizací otázky referend přišel ve Finmagu Michal Kašpárek. Před ním se chci referenda zastat.

Referendum, poslední útočiště neprivilegovaných

Všelidové hlasování dává podle Kašpárka „příliš velkou moc do jedněch rukou“, nehledě na to, že jej současně dává do rukou všech. Nabízí se tedy otázka: v čích rukou má vlastně moc spočívat? Prazáklad demokratické ideologie leží v tvrzení, že právo činit rozhodnutí se má nacházet ve větším, než malém počtu oněch končetin.

Odtud tvrzení, že „lid je zdrojem vší moci“. Reprezentace, tedy výkon moci prostřednictvím volených zástupců, není jeho samozřejmým důsledkem, ale nezbytností. Představa, že by mohl lid vykonávat svou moc v  masové společnosti přímo, je absurdní. Místo referenda je tam, kde se tento princip dostává do krize. Je tedy nápravným prostředkem, záchranou brzdou demokracie.