Když jsme kdysi přemýšleli o názvu našeho nového deníku, dospěli jsme ke slovu Referendum, protože jsme měli a dosud máme všelidové hlasování za instituci nesporně kladnou. Možnost občanů přímo se podílet na důležitých rozhodnutích své pospolitosti se nám jeví jako jeden z definičních rysů demokracie.

Samozřejmě mě tehdy nenapadlo, že tu budu jednou vystupovat v dvojroli vydavatele novin Referendum a organizátora jednoho konkrétního referenda v Brně. Ani to ale není náhoda.

Že se bude rozhodovat o podstatných věcech v referendech, předpokládá česká ústava. A pouze v tomto bodě není dosud naplněna. Zavedení referend bylo v programu předlistopadové demokratické opozice a samozřejmě patřilo také k programu demokratické revoluce roku 1989. Místní referenda jsou navzdory všem nedokonalostem zákona jednou z největších vymožeností naší v tolika ohledech nepovedené polistopadové demokracie.

Institut referenda měl vždy odpůrce nalevo i napravo. Po listopadu tu byla nejsilnější konzervativní kritika, podle které by se prostor participativní demokracie neměl nijak rozšiřovat na úkor demokracie zastupitelské: a co nejvíce moci by mělo zůstat v rukou politických stran.

Náš pohled byl takový, že nejrůznější neduhy polistopadového režimu vznikaly a vznikají proto, že se tu demokracie neuhnízdila dost, nikoli proto, že by se rozšířila přesmíru. Nikoho z nás v roce 2009, když jsme naše noviny zakládali, nenapadlo, že se skepse vůči všelidovým hlasováním rozšíří i do různých prostředí liberálních. A to natolik, že i mnozí lidé, kteří se jindy demokracií zaklínají, před referendy varují.

Samozřejmě k takovým náladám čerstvě přispěl výsledek britského hlasování o setrvání v Evropské unii. Strach z lidu mezi našimi liberály všech zabarvení vyvolává také otřesný výsledek zdejší prezidentské volby, šíření protiuprchlických nálad či masivní podpora Babiše.

Faktem je, že ani další referenda v jiných zemích v posledních letech mnoho štěstí nepřinesly. Vzpomínáme na referendum řecké o požadavcích Bruselu a Berlína, jehož výsledek byl vzápětí tak hořce pošlapán; v čerstvé paměti máme také referendum kolumbijské, jež lze interpretovat i tak, že v něm občané odmítli mír, anebo referendum maďarské, které Viktor Orbán zorganizoval jen proto, aby ještě více rozdmýchal nenávistné vášně svých stoupenců.

Jenomže lidové pořekadlo moudře praví: nenadávej na zrcadlo, máš-li hubu křivou. Referenda prostě odrážejí stav společnosti a její schopnost si vládnout. Budeme-li lidem omezovat prostor k rozhodování, jakým přesně mechanismem to z nich učiní odpovědnější či sebevědomější občany? Nepodlehnou naopak snáze sklonu vybít si frustraci podporou nějakého stoupence pevné ruky?

Jediným způsobem, jak předcházet špatným rozhodnutím demokratickou vůlí lidu, ať už v referendech nebo ve volbách, je občanské vzdělávání, velkorysá a osvícená mediální politika, kultivace politické veřejnosti tak, aby co největší množství lidí bylo s to rozhodovat kompetentně, jak ve volbách, tak v jiných situacích veřejného života. Referenda jsou z tohoto hlediska jedinečnou laboratoří: demokracii se při nich lze učit, ale také pozorovat její stav.

V demokracii prohnilé a svou fasádou už jen maskující autoritářské režimy se referenda pochopitelně snadno stanou mobilizačním nástrojem vládnoucí elity. To se dělo v Maďarsku, o podobném využívání referend Erdoganem v Turecku nám vyprávěli tamější liberálové.

Jenomže to jsou referenda vyhlašovaná shora, a slouží k stvrzení autoritářské moci, pracují s populistickým rozdmýcháváním nenávisti vůči jasně označené skupině — nejlépe bezbranných — a démonizovaných protivníků. Naopak přímé rozhodování o dílčích politických otázkách patří k základním charakteristikám živé demokracie. Taková referenda typicky vznikají díky tomu, že jejich konání vyvolá lidová iniciativa zdola.

K jednomu takovému se zítra chystáme v Brně. Vynutilo si ho pětadvacet tisíc občanů, kteří se podepsali pod petici, v níž se domáhají svého zákonného práva rozhodnout o tom, kde se bude modernizovat v našem městě hlavní nádraží a jakým způsobem.

Rozpoutaly jsme tím několik let trvající děj, který o víkendu dospěje k rozuzlení. Na všechny technické argumenty a zdůvodňování toho, proč vznikl právě takový výsledek, jaký vznikne, bude dost času.

V tuhle chvíli je podstatná jediná věc. Odpůrci referenda v Brně, ať už to halí do jakýchkoli líbivých slov, jsou ve skutečnosti také odpůrci takového typu demokracie, v níž o směřování společnosti spolurozhodují občané. Zopakujme ještě jednou: k referendu rozhodovat právě o těchto otázkách se tu jde proto, že si to tak ohromné množství z nás přálo. Bylo nás víc, než kolik občanů města dalo v minulých volbách hlas vítězné straně primátora Vokřála.

Protože si zastánci odsunu hlavního nádraží vyhodnotili vlastní situaci tak, že nedokáží většinu Brňanů přesvědčit o výhodách polohy přesunuté o více než kilometr na jih do Komárova, zvolili strategii vyvolávání nejistoty a zmatku. V tom jim bohužel mohutně asistovalo vedení města a až groteskně špatná brněnská tištěná média. Množí-li se analýzy, že s rozmachem sociálních sítí jsme vstoupili do „komunikační éry po konci pravdy“, v Brně se to nyní dalo docela dobře studovat.

Podstata referenda je přitom úplně jasná, stvrdily ji správní soudy, referendum nakonec vyhlásilo Zastupitelstvo města Brna. První otázka rozhoduje o poloze, nikoli o konkrétní variantě, jak sugeruje matoucí městská kampaň. Hlasovat Ano znamená, že nádraží se bude modernizovat ve své nynější poloze, v centru.

Hlasovat Ano na druhou otázka znamená, že každý dílčí aspekt modernizace, včetně optimální varianty, se bude rozhodovat otevřenými soutěžemi podle metodiky komory architektů, takže se předejde machinacím tak typickým pro rozhodování zdejších orgánů veřejné správy. A hlasování „ne“ na obě otázky už vůbec není rozhodnutím pro nějakou konkrétní variantu: je to hlasování pro to, aby si vedení města mohlo dál dělat co chce, tak jako dosud.

Nikdo nepochybuje o tom, že v referendu zvítězí zastánci modernizace nádraží v centru. Jde jenom o tom, jakou bude mít naše vítězství podobu: jinak řečeno, kolik přijde lidí.

I případná právně nezavazující účast bude mít ale zásadní význam politický: empiricky se změří, kolik lidí chce nádraží v centru a modernizované nejlepší možnou metodou a kolik lidí se nechalo odradit kampaní zastánců odsunu, jimž nezbylo než se uchýlit k  snaze vyvolávat chaos a jejichž jediné naděje se upínají právě k tomu, že účast v referendu nebude dostatečná.

Brněnské nádraží není jen lokální téma, jak k němu celostátní média posud bohužel přistupují. Potenciální investice několika desítek miliard je tématem svrchovaně celorepublikového významu. Rovněž výsledek brněnského referenda nebude jen lokální událostí: o stavu a vyhlídkách české demokracie může vypovědět nakonec mnohem víc než výsledky krajských voleb.

Pro všechny, kdo od účasti v referendu odrazovali a odrazují, mám jednoduchý vzkaz: berete-li lidem i tuto malou možnost vzít rozhodování o své každodennosti přímo do svých rukou, nedivte se pak, že se jich tolik a čím dál víc obrací k demokracii zády a že tak snadno podléhají populistům. Vždy, když nad tím budete lamentovat, vzpomeňte si, že i vy jste jim žitou demokracii rozmlouvali.

Odborníci promluvili, osobnosti se přimlouvají, kampaň byla temperamentní a živá. Zítra a pozítří se jde hlasovat. Smět rozhodovat o věcech, které se nás týkají, je jednou z největších vymožeností života ve svobodné společnosti. Ničím a nikým si to nedejme vymluvit.