7. a 8. října proběhne v Brně referendum o poloze hlavního nádraží. Voličstvo by mělo rozhodnout o tom, zda se léta plánovaná modernizace hlavního železničního uzlu uskuteční v současné poloze, nebo zda se bude stavět na zelené louce (která je spíše zarostlým úhorem) kilometr od ní.

Voliči dokonce mohou rozhodnout o tom, jakým způsobem se bude o samotné stavbě rozhodovat — tedy zda město zavážou k tomu, aby o podobě nádraží rozhodlo formou otevřených návrhových soutěží. Pro řadu Brňanů je referendum špatnou zprávou — soudě alespoň zoufalých reakcí, kterými začínají sociální sítě přetékat.

Zděšení některých se navenek maskuje různě. Někomu vadí pojetí kampaně za zachování nádraží v centru města, prý je moc konfrontační. Někomu se pro změnu nelíbí, že se v otázce angažují Patočkovi. A tak by jim chtěl peróny posunout natruc.

Také jsem si přečetl, že otázky referenda jsou až příliš složité a nerozumí jim ani vysokoškolsky vzdělaní lidé. Nelíbí se ani představa, že o by o podobných zásadních otázkách mělo rozhodovat referendum, to by prý mělo být vyhrazeno jenom otázkám s pomíjivým dopadem. Zmatení vysokoškoláci proto nahlas zvažují, že vezmou za slovo dobře míněné rady Roberta Kotziana a k referendu nepůjdou, doufajíce, že referendum bude nízkou účastí zneplatněno.

Volit tento konstruktivní přístup je jistě jejich právo. Možná by ale stálo za zvážení, zda takovému rozhodnutí nedat určitou perspektivu. Ve svém minulém sloupku jsem psal o tom, že často zaujímáme postoje v otázkách, na které nemáme absolutně žádný vliv. Rádi třeba peskujeme tuzemské příznivce Jill Steinové, protože nepochopili, že bez jejich podpory Clintonové vyhraje Donald Trump. Jenže tahle politická umanutost má i druhou stranu mince, která se projevuje právě v diskusích o bojkotu referenda.

Zdá se totiž, že někteří bojovníci za pokračování neoliberální hegemonie za velkou louží veškerou svou politickou energii vyplýtvali právě na americkou volební kampaň. A tak se jsou schopni do krve pohádat o tom, že kandidátka Green Party musí z voleb odstoupit, protože to je nutné k zastavení Trumpa, a zároveň nejsou ochotni udělat ani ten nejmenší pragmatický ústupek v otázce, kterou mohou skutečně rozhodnout a která ovlivní kvalitu života statisíců a milionů lidí, kteří budou v příštích desetiletích do Brna cestovat vlakem.

Když stranický aparát demokratické strany hodil ideu bezplatného zdravotnictví do stoupy, bylo povinností senátora Sanderse sklapnout podpatky. To pochopit dokážeme. Ale když kampaň za referendum polepí Brno plakáty s motivem, který se příčí našemu vytříbenému vkusu, je to už pro nás za hranou možného kompromisu.

Možná, že skutečné motivy k bojkotu referenda se skrývají ve druhém odstavci: referendum by nemělo rozhodovat o otázkách, které budou mít zásadní a dlouhodobý dopad na naše životy. Když jde o prkotiny, ještě demokracii tak nějak sneseme, ale když přijde na důležité otázky, je představa naší vlastní zodpovědnosti děsivá. O důležitých věcech má rozhodnout někdo druhý, někdo, koho pak budeme moct v klidu a míru vlastní bezmoci trollovat a ve skrytu duše mu děkovat, že nás zbavil tíhy rozhodování.

A tak se můžeme v jednom a tom samém okamžiku považovat za věrné obránce liberální demokracie a zároveň s demokracii a pokusy o její uplatnění v našem nikoli virtuálním, ale reálném životě vytírat, no, třeba podlahu. Alespoň že ze sebe máme dobrý pocit.