7. a 8. října proběhne v Brně referendum o poloze hlavního nádraží. Voličstvo by mělo rozhodnout o tom, zda se léta plánovaná modernizace hlavního železničního uzlu uskuteční v současné poloze, nebo zda se bude stavět na zelené louce (která je spíše zarostlým úhorem) kilometr od ní.

Voliči dokonce mohou rozhodnout o tom, jakým způsobem se bude o samotné stavbě rozhodovat — tedy zda město zavážou k tomu, aby o podobě nádraží rozhodlo formou otevřených návrhových soutěží. Pro řadu Brňanů je referendum špatnou zprávou — soudě alespoň zoufalých reakcí, kterými začínají sociální sítě přetékat.

Zděšení některých se navenek maskuje různě. Někomu vadí pojetí kampaně za zachování nádraží v centru města, prý je moc konfrontační. Někomu se pro změnu nelíbí, že se v otázce angažují Patočkovi. A tak by jim chtěl peróny posunout natruc.

Také jsem si přečetl, že otázky referenda jsou až příliš složité a nerozumí jim ani vysokoškolsky vzdělaní lidé. Nelíbí se ani představa, že o by o podobných zásadních otázkách mělo rozhodovat referendum, to by prý mělo být vyhrazeno jenom otázkám s pomíjivým dopadem. Zmatení vysokoškoláci proto nahlas zvažují, že vezmou za slovo dobře míněné rady Roberta Kotziana a k referendu nepůjdou, doufajíce, že referendum bude nízkou účastí zneplatněno.

Volit tento konstruktivní přístup je jistě jejich právo. Možná by ale stálo za zvážení, zda takovému rozhodnutí nedat určitou perspektivu. Ve svém minulém sloupku jsem psal o tom, že často zaujímáme postoje v otázkách, na které nemáme absolutně žádný vliv. Rádi třeba peskujeme tuzemské příznivce Jill Steinové, protože nepochopili, že bez jejich podpory Clintonové vyhraje Donald Trump. Jenže tahle politická umanutost má i druhou stranu mince, která se projevuje právě v diskusích o bojkotu referenda.