V Poslanecké sněmovně se objevily hned dva návrhy na zavedení všelidového hlasování coby ústavního institutu demokratického rozhodování. Jeden pochází z dílny ČSSD, druhý z pera SPD. Oba návrhy se však v mnoha ohledech diametrálně liší. ČSSD počítá s poměrně přísnými podmínkami jak vyhlášení, které se bude moci uskutečnit po předložení petice a následném ověření pravosti podpisů od 10 procent voličů, tedy zhruba od 850 tisíc občanů České republiky. Výsledek by pak byl závazný pouze v případě, že přijde hlasovat více než polovina oprávněných voličů.

Z otázek, které by šlo v referendu předložit, je pak vyňato členství České republiky v mezinárodních organizacích a plnění mezinárodních závazků stejně jako otázky základních práv a svobod, sociální a daňové záležitosti a v neposlední řadě i hlasování o odvolání lidí z funkcí či jejich jmenování.

Návrh SPD jde z hlediska vymezení podmínek směrem přesně opačným. Okamurova strana navrhuje umožnit podat platný návrh na vypsání referenda pouhým 100 tisícům petentů. Druhým oprávněným orgánem je pak vláda. Z předmětných otázek referenda by bylo vyloučeno vymezení základních práv a svobod, otázky rozporné se závazky vyplývajícími z mezinárodního práva a zásahy do soudní moci. O přípustnosti referenda by rozhodoval Ústavní soud a prezident by mohl referendum vypsat jen po jeho souhlasném verdiktu.

Otázky členství státu v mezinárodních organizacích by pak v referendu položeny být mohly. Výsledek referenda by byl absolutně závazný a platný bez ohledu na účast při hlasování. Pravicová opozice, zejména pak ODS, TOP 09 a STAN, návrhy odmítá a referendum nechce uzákoňovat vůbec. Vládnoucí hnutí ANO referendum podporuje, ale chce do jeho finální podoby přímo zasáhnout. Podobnou ambici pak mají všechny ostatní strany.

↗

Je volený politik vždy s danou problematikou obeznámen lépe, a dokáže tedy rozhodnout kompetentněji než běžní občané? Foto archiv DR

Pojmový a myšlenkový chaos před rozhodnutím

Na české diskusi o větším prosazení prvků přímé demokracie je dlouhodobě pozoruhodných několik rovin argumentace. Předně je třeba říct, že zde existuje nezanedbatelný pojmový zmatek. Tak například za prvek přímé demokracie je často označována i přímá volba prezidenta republiky či přímé volby starostů a hejtmanů, a to přesto, že se jedná o volbu volených zástupců lidu, kteří posléze rozhodují o příslušných věcech v souladu se svými kompetencemi. Jde tedy o prvky zastupitelské demokracie, nikoliv přímé!

Do kategorie prvků přímé demokracie naopak nepochybně patří všelidové hlasování o konkrétních věcných tématech. Zde je však zajímavé, že motivací k úvahám, zda a v jaké podobě mít či nemít referendum zakotveno v Ústavě, slouží postoje daného člověka k aktuálním politickým otázkám.

Zcela zásadní je pak otázka členství v EU. Ti, kteří si přejí setrvání České republiky v EU, mají tendenci institut referenda odmítat, a pokud připustí jeho existenci, rozhodně se staví proti možnosti poskytnout občanům pravomoc rozhodovat o členství naší země v mezinárodních organizacích. Ti, kteří si naopak takzvaný czexit přejí, pak horečně volají po referendu a implicitně předpokládají, že jeho odhlasování všelidovým plebiscitem je nejjednodušší cesta, jak ho dosáhnout.

Nemusíme se tu dlouze rozepisovat o tom, že postoj umožnit referendum, ale vyloučit z něj otázku členství republiky v mezinárodních organizacích, je vnitřně rozporný s literou české Ústavy, která předpokládala vyhlášení referenda o vstupu do EU. Vstup byl v referendu schválen, v tom jediném referendu, které se kdy v České republice konalo. Je proto zcela nesmyslné tuto otázku z referenda vylučovat a zdá se, že arbitrární vymezení toho, co je a co není „podstatná otázka“, o které by se v referendu mělo hlasovat. Vyžaduje samostatnou debatu, která by měla předcházet jakýmkoliv návrhům ústavních změn.

Vysoké procento Čechů dodnes považuje za projev zvůle politických elit, že nedostali v roce 1992 možnost hlasovat o zachování, či naopak demontáži československé federace. Je otázka státní formy natolik zásadní, že by se o ní mělo hlasovat v referendu? Je věc státního uspořádání zásadnější než otázka členství daného státu v mezinárodní organizaci? Je to otázka zásadně důležitá, či naopak méně podstatná? A o které se má vlastně hlasovat v referendu?

Žádná z těchto otázek není zodpovězena na úrovni všeobecné, nebo alespoň široké shody. Odpovědi jednotlivých aktérů určují jejich politické postoje a snaha instrumentalizovat institut referenda ke svým politickým cílům.

Obavy a přání diktatury lidu

Nejčastější argument proti zavedení institutu referenda, na který si jeho odpůrci co nejrychleji vzpomenou, je teze, že katalog otázek, o kterých může prostý lid rozhodovat přímo, musí být nutně omezen s ohledem na nedostatečné znalosti a informace průměrného občana. Z toho také vyplývá, že volený politik je vždy s danou problematikou obeznámen lépe, a dokáže tedy v dané věci rozhodnout daleko kompetentněji. Tento elitářský argument přímo nahrává na smeč populistům, kteří se stylizují do pozice ochránců lidu proti zlovůli zlotřilých elit, které dobrý, pravý a zdravý většinový lid v zemi systematicky ponižují a diktují mu „menšinové názory“.

Jakou logiku však má taková teze s ohledem na skutečnost, že v základních ustanoveních české Ústavy stojí, že „lid je zdrojem veškeré moci ve státě“? Pokud má lid právo rozhodovat, těžko ho lze zbavovat odpovědnosti. Argument, že lid vykonává svou vůli skrze rozhodování svých volených zástupců, je samozřejmě zásadní, jelikož odhaluje podstatu „lidovlády“ v zastupitelském modelu demokracie.

Podstata zastupitelské demokracie však netkví v tom, že volení zástupci lidu jsou vždy moudřejší, kultivovanější, schopnější, kompetentnější, více znalí věci, a proto by na rozdíl od hloupého průměrného občana měli rozhodovat o zásadních věcech ve výlučné pravomoci. Spočívá v něčem zcela jiném. Zohlednění toho podstatného nás potom může zcela zbavit obav, zda se systém přímé demokracie v zemi zvrhne v diktaturu většiny a zda nás jsou zastupitelské instituce od takového scénáře s to ochránit.

Populistické vyloučení sebe sama

Pokud kterýkoliv zastupitelský sbor rozhodne o ustavení obecného referenda, fakticky se okrade o velkou část svých pravomocí. Totéž platí o příslušných politických stranách, které v daném voleném shromáždění disponují svými zástupci.

Pokud budeme tvrdit, že tyto sbory a politické strany jsou kompetentní rozhodnout o nějaké otázce na rozdíl od lidu „tam venku“, fakticky je oddělujeme od těch, kteří je zvolili. Tvrdíme, že přímo volené zastupitelské orgány, stejně jako politické strany, které do voleb vstupují a svými idejemi a programy pluralitní volbu strukturují, jsou skutečnými nositeli dobrého názoru, který „obyčejný lid“ nemůže obsáhnout. Znamená to snad, že politické strany a volená shromáždění nemají s většinovým lidem nic společného?

Na první pohled je zřejmé, že kladná odpověď na takto položenou otázku by fakticky negovala demokratickou podstatu příslušného politického systému. Pokud se odpůrci institutu referenda odváží jít až takhle daleko, potom se nemůžou divit, že jim faktická moc vypadává z rukou a většinový lid začíná smýšlet zcela protichůdně jejich vidění světa. Nemohou se potom divit ani tomu, že i ve všeobecných volbách ztratí své volené pozice, respektive že budou bojovat o to, aby v systému vůbec přežili.

Politické strany a jejich zástupci ve volených orgánech samozřejmě přímou vazbu s příslušnou sociální základnou, která je zvolila, mají, respektive měli by mít. Zásadní je pravidelná komunikace a naslouchání občanům a jejich potřebám. Další je snaha sladit jejich mínění s hodnotovým a ideovým základem a s programovými cíli strany (politologové tomuto procesu říkají artikulace a agregace zájmů). A nejdůležitějším je pak přímé zapojování občanů do procesu rozhodování a tvorby politické vůle uvnitř strany.

Každá politická strana má zájem být nositelkou relevantního společenského zájmu, reprezentovat zájmy příslušných voličů a mobilizovat je nejen k tomu, aby jí odevzdali svůj hlas, ale především aby se za její politiku a postoje jejích představitelů aktivně zasazovali ve svém bezprostředním okolí a získávali tak další a další sympatizanty.

Oproti institutu referenda je však důležité, že tento proces se odehrává kontinuálně, je vyjádřen permanentní vnitřní debatou mezi jednotlivými úrovněmi aktérů a v neposlední řadě je přetavován do příslušných rozhodnutí po vzájemné interakci širšího spektra názorů. Nejde tedy o to, kdo se jak zrovna vyspal v sobotu ráno, a jak si tedy rozmyslí, že bude v dané věci zrovna hlasovat.

Je možno nějakou ústavně-právní úpravou zaručit to, že vypsání referenda a příslušnému rozhodnutí v něm bude předcházet dlouhá a dostatečně validní diskuse, která odhalí všechna podstatná úskalí tématu, o němž se má hlasovat? A lze takový požadavek alibisticky odbýt tím, že formální úprava konání referenda bude jeho vypsání prakticky znemožňovat? K čemu takový institut potom bude?

Nejpikantnější však je, že sami populisté, kteří se skrze institut referenda snaží obejít volený sbor, v němž obvykle nedisponují většinou, a dosáhnout tak svých politických cílů „oklikou“, jsou touto argumentací ve skutečnosti sami proti sobě. I oni totiž potřebovali ke zvolení dostatečně velké množství hlasů. Aby ho dosáhli, musí reálně reprezentovat relevantní společenský segment, jenž se s jejich míněním ztotožňuje. Ten se pak zhmotňuje v podobě vnitřní organizace a členské základny příslušné strany.

SPD Tomia Okamury získala v posledních volbách do Poslanecké sněmovny celkem 538 574 hlasů. Takové voličské podpory by nikdy nedosáhla, kdyby nedisponovala sama početnou základnou sympatizantů napříč regiony, kteří vytvářejí členskou základnu strany, sdružují se v místních, okresních a krajských organizacích a jsou aktivní ve veřejném prostoru. Tato podpora je reálně vidět tak říkajíc „v terénu“, ať už na sociálních sítích, nebo na ulicích měst a obcí. Téměř v každém okresním městě České republiky narazí návštěvník na nástěnku SPD či na plachty jejich sympatizantů pověšené na balkonech či plotech.

SPD je tak momentálně jedna z nejlépe institucionalizovaných relevantních politických stran v České republice. Svými požadavky na knock-out institucí zastupitelské demokracie tak fakticky toto svoje politické postavení podrývá a fakticky popírá své vlastní zásluhy na svém organizačním, personálním a voličském růstu.

Mnozí jistě namítnou, že zabývat se takto dalekosáhle postavením SPD v českém stranickém systému netřeba. Důsledky referend v podobě návrhu, který Okamurova strana předložila, jsou důležitější než úvaha o míře institucionalizace SPD. Budiž. Stejně tak je ovšem na místě zamyslet se nad tím, zda je adekvátní odpovědí na tyto populistické požadavky návrh na uzákonění referenda v podobě, ve které se referendum fakticky téměř nedá vyhlásit, respektive zda pokud referendum nechceme, je nejvhodnější odpovědí přitakání populistům, že většinový lid je skutečně tak hloupý, že bude hlasovat, jak si oni přejí…

Obecně platí, že čím více přímé, tím méně zastupitelské demokracie. Proces kultivace našich zastupitelských institucí a intermediárních struktur namnoze ještě nezačal. Pokud chce někdo adekvátně odpovědět na otázku, proč je institut referenda v podobě navržené SPD irelevantní, nechť se snaží v první řadě přesvědčit své spoluobčany nikoliv o tom, že ti druzí to s nimi myslí špatně, ale že oni sami si jsou vědomi jejich mínění a reálně reprezentují jejich názory. Pokud bude tento proces úspěšný, žádné referendum schvalovat netřeba.