Andrej Babiš dal sociálním demokratům aspoň malý dárek. Jeho vláda podpořila oranžový návrh zákona o obecném referendu. Mezi ČSSD a ANO se rodí kompromisní znění. K vypsání plebiscitu by stačilo 350—500 tisíc podpisů místo původně navrhovaných osmi set tisíc. K platnosti hlasování postačí třetina právoplatných voličů. Otázky zahraniční politiky z něj budou vyloučeny.

Když si babišovci plácnou se sociálními demokraty, bude nahraný především Tomio Okamura, autor konkurenčního návrhu, jemuž stačilo 100 tisíc podpisů pod petici. Rozhodovat občany by nechal prakticky o čemkoliv. Nemožnost hlasovat o vystoupení z Evropské unie a NATO zarmoutí i komunisty a prvního místopředsedu ČSSD Jiřího Zimolu. Chtěli naslouchat hlasu lidu.

Za ním se ale leckdy skrývá — jak říká medvěd zajícovi v jednou povedeném kresleném vtipu Miroslava Kemela — volání divočiny. Kromě toho někam vstupovat lidovým hlasováním je snazší než jím couvat ze spojeneckých závazků. Ještě rizikovější by bylo hodit v plen lidská práva nebo daně.

Další rovina politického sporu se vede o to, kdo všechno by mohl referendum iniciovat. Smysl má poptávka občanů. Kdyby ale mohl k referendu zavelet i prezident, parlament nebo vláda, zavánělo by to vyvlékáním se ze zodpovědnosti či žonglováním s populismem.

Přímá demokracie má význam, když pomáhá střežit politickou reprezentaci, aby se nevzdálila těm, od nichž má mandát. Mít možnost vzít si občas poslední slovo je cestou k obnovení pouta mezi politiky a jejich voliči.

Referendum se může hodit tam, kde je na místě učinit strategický verdikt. Pomoci by mohlo i v některých etických otázkách, jež rozdělují strany. Patří k nim zákaz kouření, eutanazie, adopce dětí stejnopohlavními páry a podobně.

Sotva však od referenda očekávat víc, než nám může dát. Na regionální a obecní úrovni má zelenou již dnes. V žádném kraji se dosud nekonalo — nebyl zájem. Plebiscity v obcích někde fungují, někde nefungují. Větší šance, aby bylo platné, je při pořádání referenda spolu s nějakými volbami. Jinak hrozí, že bude zmařeno nízkou účastí. Dokonce ani o tak výbušné a emoce budící věci, jakou je přesun brněnského vlakového nádraží, nebylo s to referendum rozhodnout. Úspěšnější ledaskde byla komunální hlasování o zákazech automatů nebo úložištích jaderného odpadu.

Dřív, než si začneme hrát na Švýcarsko, kde se lidé umějí referendy i sami omezovat a kde znají též institut lidové zákonodárné inciativy, naučme se s přispěním přímé demokracie spravovat svá města a své kraje. Pak nám snad i dojde, jak důležité je vynášet soudy po důkladné přípravě, racionálně a bez zkratek.

Referendum je dluh české ústavě i všem těm poslancům a partajím, co na něm dlouhá léta pracovali. Nejaktivnější byli komunisté a sociální demokraté. Ovšem teprve v minulém volebním období svitlo. A v tom stávajícím dokonce ve Sněmovně existuje široká ústavní většina pro referendum (vedle ČSSD, ANO, KSČM a SPD k ní mohou patřit i lidovci a Piráti). Jenom nesmí být utržené ze řetězu. Je tudíž lepší nechat je dvakrát změřit ústavní právníky a politology, než se do něj jednou řízne.

Kromě toho senátoři tak vstřícní jako poslanci nejsou. Prý zákon nejspíš zamítnou nebo na čas zaparkují (nechají bez projednání ležet), aby se nic neuspěchalo. Byla by to škoda. Ale také přirozená reakce na vzestup těch, co permanentně sliní prst, volají po hmotné odpovědnosti a odvolatelnosti politiků, zakazování nepohodlných náboženství, eliminování nepřizpůsobivých…

Referendum nesmí být klackem jedněch proti druhým. To by byla přímá linka k rozvalu společnosti. Ale když je místo zloby bude pohánět snaha tvořit a zkvalitňovat náš život, mělo by být jako doplněk zastupitelské demokracie akceptováno.