Hřmotný muž stojí ve Strakonicích na parkovišti a dívá se skrz nás. Jeho obličej je kamenný, bez výrazu. Vypadá, jako bychom před ním snad ani nestáli. „Nejsem šéf, jsem informátor,“ říká pomalu jako stroj. Jeho totožnost neznáme, víme jen, že mu říkají Slavík.

Víme též, že zaměstnával Valentýna a za práci nezaplatil. Valentýn tu stojí s námi. Zná i Slavíkovo telefonní číslo, ale k penězům mu to zatím nepomohlo. Stojí tu s námi též Ion Avramioti (33 let), který pracuje jako terénní pracovník v Diakonii a Valentýnovi pomáhá dluh vymoct.

Slavík je Ukrajinec, Valentýn Rumun a Ion Moldavan. Hovor vedeme česky a začíná nabírat absurdních rozměrů. „Když tedy nejste šéf vy, tak nám na něj dejte kontakt,“ říká klidně Ion. -„Pošlu vám ho později,“ odpovídá stále stejně pomalu a bez zájmu hromotluk.

Je zřejmé, že nám žádné číslo nepošle. Mzdu dluží už několik měsíců, ale nevyplatil ji ani dnes, protože tvrdí, že Valentýn má nějaké pokuty. Když mu Ion vysvětlí, že žádné pokuty nemůže podle zákoníku práce zaměstnanci dát, dostaneme se do slepé uličky.

Hovor uvadne docela, loučíme se a jedeme do podniku, kde Valentýn pracoval. Máme tam domluvenou schůzku s vedoucí personálního oddělení. Ion s Valentýnem věří, že by mohla pomoct.

Obchoduje se tu s lidmi

Zkušenosti s nevyplacením mzdy nemají jen migranti. Ač se žádné výzkumy na toto téma neprovádějí, skutečnost, že česká exekutorská komora eviduje nevyplacení mzdy jako jeden z hlavních důvodů platební neschopnosti svých obětí, vypovídá o tom, že to není marginální problém.

U cizinců se k tomu přidává neznalost jazyka, pracovní podmínky jsou nadto často nehumánní. V minulosti medializované případy nejsou jen nahodilými výjimkami, problém je systémový a mnohem širší.

V České republice se obětem obchodování s lidmi i hrubého vykořisťování věnují Diakonie Českobratrské církve evangelické, La Strada a Charita ČR. Některé z nich provozují i utajené azylové domy, kam se oběti mohou na čas uchýlit nebo skrýt.

Třicetiletý Valentýn žije dočasně v azylovém domě Diakonie. Mluví velice dobře česky. Když přijel před šesti lety poprvé, neuměl česky vůbec. Pracoval na stavbě, dostával zálohy, ale plat nikoli. Po jedenácti měsících pochopil, že plat nedostane nikdy a že se musí naučit místní jazyk, aby se mohl domáhat svých práv. A taky, že je dobré mít pracovní smlouvu, nebo aspoň dohodu o provedení práce.

To se právě ukázalo jako překážka v jeho posledním zaměstnání u záhadného Slavíka. Smlouvu po něm vymáhal měsíc. Když neuspěl, odešel a teď ten člověk dluží jemu i jeho přítelkyni. Už pět měsíců se ho snaží kontaktovat a dnes se mu poprvé podařilo se s ním sejít. Ostatním, kteří zůstali, Slavík nějaké peníze vyplácí, ale nejsou pojištění a pracují načerno. Což se v případě pracovního úrazu nebo jakéhokoli jiného problému může krutě vymstít.

Agentury, které zprostředkují práci, fungují jako „eseróčka“, anebo družstva, kde neplatí pracovněprávní vztahy, protože členové družstva nejsou zaměstnanci, ale podílníci na zisku. „Agentur“ je mnoho a nejsou zdaleka všechny podvodné, to zdůrazňují všichni, kdo se v tématu orientují.

Avšak celá řada z nich je nesolidních a vymýšlejí různé způsoby, jak své pracovníky vykořisťovat. Jedním z nich jsou již zmíněné pokuty. Pracovník přijede z cizí země a často neví, jakou bude vykonávat práci, nemá smlouvu, jede do neznáma.

Pracovní agentura ho vysílá do skladů, masokombinátů, na stavby, kamkoli, kam je zrovna potřeba. Bydlí na ubytovně a dostává zálohy na jídlo, které se pohybují mezi pěti sty a tisícem korun týdně. Když chce po dvou třech měsících odejít a domáhá se mzdy, dozví se, že nejenže mu nic nedají, ale že prý dokonce dluží agentuře peníze.

Galerie (6)