Agenturní zaměstnávání je součástí fenoménu prekarizace, kdy stále větší počet lidí je závislý na neplnohodnotných, nejistých formách práce. Pracovníci, kteří jsou najímáni přes agentury, tvoří pouze jejich malou část. Zároveň vedle pracovníků, kteří jsou oficiálně vedeni jako agenturní, existují ti, kteří jsou zaměstnáváni prostřednictvím tzv. černých agentur, například ve stavebnictví tak oficiálně nepracují žádní agenturní zaměstnanci.

Základní otázka ohledně agenturního zaměstnávání zní, zda bojovat proti agenturám, které se chovají nefér a nedodržují stanovené podmínky, a nebo se snažit omezit agenturní zaměstnávání jako takové. V České republice v současné době působí skoro šestnáct set pracovních agentur. Mnohé z nich svým pracovníkům zajišťují velmi špatné platové a pracovní podmínky.

Ministerstvo práce a sociálních věcí proto připravuje novelu právních předpisů, které agenturní zaměstnávání upravují. Na konferenci pořádané Českomoravskou konfederací odborových svazů a zastoupením Friedrich-Ebert-Stiftung v České republice s názvem Jak dál s agenturním zaměstnáváním navrhované změny představil ředitel odboru trhu práce na zmíněném ministerstvu Jiří Vaňásek.

Tyto úpravy předpokládají, že agenturní zaměstnávání je pouhým doplňkem a že má pracovníkům usnadnit cestu k získání trvalého pracovního poměru. Ministerstvo chce zavést kvóty, které stanoví maximální možný podíl dočasně přidělovaných agenturních zaměstnanců ke „kmenovým“, a to ve výši patnáct procent.

Dále se jedná například o zákaz zřetězování pracovních poměrů na dobu určitou nebo ustanovení komise pro udělování povolení ke zprostředkování na tripartitním základě. Ministerstvo také prosazuje zavedení kauce, která by prokázala finanční způsobilost, u fyzické osoby padesát tisíc korun, u právnické pět set tisíc korun. Podniky, které si najímají agenturní zaměstnance, by také měly být odpovědné za srovnatelné a mzdové podmínky ve vztahu ke kmenovým zaměstnancům, což bude podmíněné sankcemi.

Pozice pracovních agentur a Svazu průmyslu a obchodu České republiky na konferenci přítomných byla taková, že musíme zakročit proti agenturám, které porušují pravidla, ale ne proti agenturnímu zaměstnávání jako takovému.

Shodly se na zpřísnění podmínek pro vstup agentur na trh práce, nevadí jim kauce, ale určitě jsou proti kvótám na počet agenturních zaměstnanců nebo proti zákazu řetězení pracovních poměrů na dobu určitou. Také zde zaznělo varování před příliš komplikovanými modely, které by mohly nabourávat konkurenceschopnost a také kritika toho, že se jedná o regulování již zregulovaného trhu.

Zástupci pracovních agentur a Svazu průmyslu a obchodu ČR několikrát zopakovali, že agenturní zaměstnávání potřebujeme. Taková je podle nich realita. Hlavním důvodem jsou výkyvy ve výrobě, kdy firma nárazově získá větší počet zakázek, a aby je zvládla, neobejde se bez většího počtu pracovníků. Dále jde o činnosti, které si žádají vysokou míru flexibility, například když je nutné velmi rychle vyložit náklad zboží, které by se jinak zkazilo.

Wiebke Warneck, právní expertka Evropské odborové konfederace (ETUC) upozornila na to, že mezi agenturními pracovníky je vysoký počet mladých lidí, a to nejenom ve věkové skupině 21-25, ale také 26-30 let, takže se nejedná pouze o studenty, kteří si tímto způsobem přivydělávají. Podle Wiebke Warneck využívají zaměstnavatelé agentury kvůli větší flexibilitě, disponibilitě, možnosti si zaměstnance otestovat, nižším nákladům a proto, aby počet zaměstnanců mohli přizpůsobit rozsahu výroby.

Za nevýhody této formy zaměstnávání Warnecke považuje nižší kvalitu práce agenturních zaměstnanců, její vyšší intenzitu, sníženou odpovědnost pracovníků, nižší mzdy než mají kmenoví zaměstnanci, neexistenci členství v odborech, často nižší kvalifikaci, absenci možností si ji zvětšit, rizika poškození zdraví, ale také to, že agenturní zaměstnávání vytváří tlak na normální pracovní poměry.

Friederike Posselt z Německého odborový svazu (DGB) upozornila na to, že agenturní zaměstnanci mají v Německu o 43 % menší mzdy než „kmenoví“. V případě agenturního zaměstnávání se podle ní jedná o nejistou formu práce, kde panuje nízké odměňování, a která se používá jako forma dumpingu. Agenturní zaměstnanec by přitom měl být využíván jen dočasně. Není možné, aby někdo tímto způsobem pracoval osm let. To není účelem agenturního zaměstnávání, proto také má být zakázáno řetězení.

A proč ne úřady práce?

Pokud vyjdeme z toho, že existují situace nebo činnosti, které si agenturní zaměstnávání žádají, není důvod, aby bylo využíváno tam, kde je stejně tak možné uplatnit „kmenového“ zaměstnance. Zároveň nedává smysl, aby agenturní pracovníci měli nižší mzdy než ti „kmenoví“ na srovnatelných pozicích.

Naopak, jak řekl Jiří Vaňásek z ministerstva práce a sociálních věcí, agenturní zaměstnanci umožňují mnohem větší flexibilitu a co je flexibilní, má být i dražší. To samé by mělo platit v situaci, kdy agenturní zaměstnanci firmě umožní, aby přijala více zakázek, než kolik by zvládla jen s „kmenovými“. Pokud je agenturní zaměstnávání zdůvodňováno tím, že ho vyžaduje realita, nemá být využíváno jindy a rozhodně nemá být cestou, jak si snížit své náklady.

To vše ale nemění nic na tom, že je společensky škodlivé, když se agenturní zaměstnávání z formy přivýdělku (například studentů či seniorů) nebo ze způsobu, jak získat trvalý pracovní poměr, stává jedinou možností, jak si dlouhodobě vydělat na živobytí. Nezáleží už na tom, zda se toho některé firmy dopouští proto, že by jinak nepřežily.

Ideální by bylo, kdyby i ve zmíněných případech roli agentur mohly převzít posílené a k tomu vybavené úřady práce, jejichž hlavním úkolem by bylo právě zprostředkovávání práce. Zjednodušila by se tím kontrola tohoto typu zaměstnávání, kdy dnes Státní úřad inspekce práce jen velmi obtížně prokazuje porušování zákonů. Něco takového by si ale žádalo zcela jinou koncepci úřadů práce. Novela z dílny ministerstva práce a sociálních věcí je však krok správným směrem, který zároveň může být relativně rychle realizován.

Text vychází v rámci spolupráce se zastoupením Friedrich-Ebert-Stiftung v České republice.