"Práce je dostatek, chybí jenom ta placená." No ano; to je právě jaksi ten problém. A to problém dosti nemalý. Veškerá tržní ekonomika totiž stojí právě a pouze na té práci placené; ta neplacená složka zde nehraje žádnou roli.

Samozřejmě, je naprosto možno - z ryze etických hledisek - uvažovat o tom, že ta tržné sféra "placené práce" je tou prací neplacenou do nemalé míry subvencována.

Jenže to naprosto nic nemění na onom holém ekonomickém faktu, že trh - a tedy reálná ekonomika - spočívá právě jenom na té práci "hodnototvorné", čili tržně zpeněžitelné. A kdybychom náhle tuto reálnou ekonomiku zatížili oněmi zmíněnými třiceti procenty nákladové složky navíc - jak pak by to měla utáhnout, když už dneska se potácí na hranici rentability?!...

Jinak řečeno: samozřejmě že je to z morálního hlediska nespravedlivé, když někdo odvádí práci pro společnost, ale nedostává za to reálné protihodnoty. Ale - reálná ekonomika má s morálkou opravdu jenom velice málo společného; reálná ekonomika musí především fungovat. A jestliže ji budeme torpédovat naprosto nerealistickými požadavky, pak tu sice možná budeme mít spravedlnost všeobecné ekonomické rovnosti - ovšem na troskách reálné ekonomiky, kdy nastane všeobecná rovnost pouze ve všeobecné nouzi.

Jenže ta reálná ekonomika má docela zásadní problém, jede na půl plynu, pod potenciálem produktu, ponechává čím dál víc produkčních kapacit bez využití a lidí bez práce. Bez výhledu, že by se snad měla situace výrazně zlepšit. Navrhovaný postup tu reálnou ekonomiku nezatíží třiceti procenty navíc, právě naopak jí třicet procent (konkrétně zde důchodového účtu) navíc dá. Na v důsledku nakupování těch zpeněžitelných produktů a služeb, na zaměstnávání lidí a vytěžování produkčních kapacit, je vytvářejících.

Janu Šabatovi děkuji za krásný článek. A Poláčka si nevšímejte, je to mudrlant.

Ilona Švihlíková v článku "Přijdou změny, které ve světě nenechají kámen na kameni" také tvrdí, že "reálná" ekonomika už vůbec není reálná.

Myslím, že článek vychází z chybného předpokladu, že tvorba peněz je v rukou "někoho". To je ale (pokud vím) v rozporu s moderní teorií peněz (modern monetary theory) a dalšími teoriemi, které považují peníze za endogenní (vytvářené uvnitř ekonomického systému). O tom píše například můj oblíbený ekonom Steve Keen.

V endogenní teorii peněz jsou peníze vytvářeny půjčkami. Každý, kdo půjčí, vytvoří peníze, které jsou reprezentovány směnkou. Je to tak proto, že peníze jsou vlastně poukázkami na zdroje a zboží a služby v ekonomice, a celkové množství peněz je takové, kolik lze těch poukázek v danou chvíli použít. Tedy pokud vytvoříme směnku (půjčkou), ta se stane novou poukázkou a novými penězi; má hodnotu, kterou můžeme "utratit" (tedy vyměnit za zboží a služby) ve stejném okamžiku jako půjčené peníze. Tím se tedy fakticky zvýšilo množství peněz v oběhu. Naopak, splacením směnky (a tedy jejím zrušením) množství peněz poklesne.

Peníze tedy může vytvářet každý, kdo může vytvářet směnky a prodávat je někomu jinému. Což je každý občan nebo instituce, která může uzavírat smlouvy. (Na tomto místě bych podotkl, že je legrační, jak se libertariáni brání vytváření peněz státem, ale přitom požadují libovolnou možnost uzavírat smlouvy, z čehož vytváření peněz plyne jako důsledek.)

Má to ale jeden háček. Schopnost někoho vytvářet peníze je omezená jeho schopností přeprodávat vytvořené směnky, tedy používat je jako peníze. To závisí na důvěře ostatních, že ty směnky (dluh) jsou vymahatelné. To je důvod, proč má stát v tomto výsadní postavení - protože je konečnou instancí, která může dluhy vymáhat (jelikož má monopol na násilí). A toto výsadní postavení rozšiřuje na ty, kterým dovoluje komerčně půjčovat peníze - bankám.

Takže, to co brání lidem vytvářet peníze (půjčovat) není stát nebo nějaký zákon; je to jejich vzájemná důvěra, že takto vytvořené a přeprodané půjčky lze vymáhat. Chci opravdu koupit peníze (směnku) od Pepy, který půjčil nějakému Frantovi, o kterém nic nevím? Proto to musí být komerční nebo vládní aktivita, protože s tím vymáháním jsou spojené náklady.

Ve skutečnosti, nadbytek této důvěry (v instituce jako jsou banky) je to, co způsobuje krize. Banky půjčí špatně (protože čekají relativně snadný zisk), lidé nedávají pozor, a pak je třeba zachraňovat situaci.

Takže, nejsem přesvědčený, že:

- Je potřeba dovolit lidem vytvářet peníze, jelikož jejich schopnost to dělat existuje už dnes a je omezená důvěrou ostatních lidí.

- Takový systém - i kdyby se podařilo překonat tu nedůvěru - vede k větší stabilitě. Spíš asi naopak.

Ty celé úvahy zde na dané téma jsou konec konců naprosto postavené na hlavu. Jako by snad samotné "peníze" byly nějakou reálnou ekonomickou veličinou, kdy pouhou manipulací s nimi je možno nějakým zásadním způsobem změnit sociální skutečnost.

Základem jakékoli ekonomické činnosti je stále ještě vytváření h o d n o t; a ona takzvaná "důvěra" při poskytování úvěru není ničím jiným nežli předpokladem, že můj obchodní protějšek (kterému já ten úvěr poskytnu) bude v přiměřeném čase schopen vytvořit odpovídající množství reálných hodnot, které dokáže na trhu směnit za jiné hodnoty (respektive poukazy na hodnoty, čili peníze). Jak je vidět, z tohoto hlediska je onen model, že "peníze může vytvářet každý, prostě tím že někomu poskytne úvěr" naprosto nesmyslný. Celý ten svět peněz je stále ještě jenom odrazem (byť i relativně samostatným) reálného světa reálných ekonomických hodnot.

A teď zpátky k těm "nezaplaceným výkonům": ano, pokud třeba některý důchodce na ekonomickém trhu najde někoho, kdo mu bude ochoten zaplatit (to jest, poskytnou mu jím samým vytvořené hodnoty) za to, že tento důchodce vychovává a hlídá s v é vlastní vnuky - ano, pak bude ekonomicky všechno naprosto v pořádku. Poměr má dáti - dal bude vyvážený.

Představme si například konkrétně: důchodce A hlídá děti svého syna. Výrobce automobilů B se o tom dozví, a řekne si: tak tento A vykonává smysluplnou činnost pro společnost, kterou nedostává od nikoho uhrazenu adekvátní protihodnotou. A protože je to i pro mě (respektive pro mé děti) výhodné, když to vnouče důchodce A bude řádně a dobře vychované, tak já mu za odměnu věnuji jeden mnou vyrobený automobil.

Takže, takovýmto způsobem by onen model mohl fungovat. Hodnota by byla kryta protihodnotou. Jakýkoli jiný model - to jest, důchodci A poskytovat peníze, aniž by byly kryty produkcí subjektu B, by nebylo ničím jiným nežli vydáváním peněz nekrytých reálnými hodnotami - což by nevyhnutelně vedlo k (hyper)inflaci.

Takže, jak řečeno onen uvedený model - automobil za výchovu - by teoreticky mohl fungovat. Pokud by se našel takový fabrikant, který by skutečně byl ochoten uvažovat zmíněným způsobem - materiální hodnoty poskytnout za výkon imateriální.

Nicméně, i takovýto dobrodušný fabrikant by byl postaven před určité potíže. Kdyby totiž dával čistě jen ze svého - nebyl by to žádný problém. Jenže: aby se ten automobil vyprodukoval, tak k tomu on sám musí - kromě jiného - zaplatit své dělníky. A zaplatit, to opět znamená nikoli pouze vydat jim určité kvantum jakýchsi poukázek nazývaných peníze - nýbrž musel by jim za jejich práci poskytnou reálné protihodnoty. Jinak mu přestanou pracovat.

Takže, v konečném efektu by ten stav byl takový: dělníci v automobilce vyrábějí automobily - a jako "reálnou protihodnotu" (čili mzdu) obdrží ten hřejivý pocit, že tím podpoří důchodce A, pečujícího o svá vnoučata...

Je to model bezpochyby zajímavý a svým způsobem strhující; ale stále zůstává otevřena otázka, jak takovýto model prosadit v reálné ekonomice, a s reálnými výrobci respektive dělníky.

Pokud někdo má řešení tohoto dilematu k dispozici, bude bezpochyby neobyčejně přínosné, s tímto spásným modelem seznámit celý svět.

"Jako by snad samotné "peníze" byly nějakou reálnou ekonomickou veličinou, kdy pouhou manipulací s nimi je možno nějakým zásadním způsobem změnit sociální skutečnost."

Samozřejmě, že je manipulací s penězi možné změnit sociální skutečnost. Pro ekonomiku je dost podstatné, do čeho se stát nebo banka rozhodne dát peníze, které vytvoří.

"Jak je vidět, z tohoto hlediska je onen model, že "peníze může vytvářet každý, prostě tím že někomu poskytne úvěr" naprosto nesmyslný."

Zde si pletete hodnotu a peníze - to není totéž, peníze jsou jen poukázka na hodnotu. Je možné vytvářet peníze, aniž by se vytvořila hodnota.

Ještě bych dodal, že ta transakce, v jejímž důsledku dojde k vytvoření peněz, je třístranná. Nelze jí popsat jen jako interakce dvou smluvních stran. Proto ji hodně ekonomů v minulosti opominulo, protože modelují ekonomiku jen jako interakce dvou stran, což je nedostatečné.

Každopádně - najděte si to a přečtěte si něco o tom. Steve Keen nebo Modern Monetary Theory. Ale tak jednoduché vysvětlení, jako jsem napsal já, jsem zatím nikde sepsané neviděl, ačkoli je to jádro jejich argumentace.

Tím, že prodáte svoji směnku, žádné nové peníze - Eura, Kč, ap. (narozdíl od úvěru, poskytnutého obchodní bankou nebankovnímu subjektu) v oběhu nevzniknou. Směnka těžko může plnit funkci zúčtovací jednotky. Vyjadřovat hodnotu zboží, služeb, práce, zahraničních měn ap... v rozličných směnkách by bylo velmi komplikované.

V podstatě se tedy jedná o obdobnou situaci, jako když dlužník poskytne jako ručení za dluh nějakou hmotnou zástavu, kterou také můžete přeprodávat, ale nové peníze v oběhu tím nevznikají.

Další rozdíl je ten, že obchodní banka (narozdíl od kohokoliv jiného) k poskytnutí úvěru nepotřebuje zdroje (vklady klientů). Je omezena jen požadavky regulátora na objem poskytnutých úvěrů vzhledem k vlastněnému kapitálu, limity regulátora pro poskytování úvěru vůči jednomu klientovi nebo skupině klientů a také vyhodnocením rizikovostí úvěru.
Nebankovní subjekt, narozdíl od obchodní banky, aby mohl nějaké peníze půjčit, musí mít nejprve příslušnou částku peněz na svém účtu. To je ten ten nejzásadnější rozdíl.

Píšete:
"A teď zpátky k těm "nezaplaceným výkonům": ano, pokud třeba některý důchodce na ekonomickém trhu najde někoho, kdo mu bude ochoten zaplatit (to jest, poskytnou mu jím samým vytvořené hodnoty) za to, že tento důchodce vychovává a hlídá s v é vlastní vnuky - ano, pak bude ekonomicky všechno naprosto v pořádku. Poměr má dáti - dal bude vyvážený."

Dále uvádíte příklad, ve kterém výrobce automobilů poskytne odměnu (automobil) tomuto prarodiči za hlídání dětí svého zaměstnance, neboť to hlídání a výchovu těch dětí ze svého hlediska vyhodnotil jako prospěšnou i pro sebe samého (respektive pro své potomky).

V tomto případě se však přece nabízí někdo jiný, pro koho je to hlídání a výchova dětí jejich babičkou nebo dědou velkým přínosem. ("Zaneprázdněné" rodiče teď nemám na mysli.)
Nevím, zda je stále ještě nedostatek míst v mateřských školách. Pokud stát zaplatí prarodičům za výchovu jejich vnoučat, nemusí pak vydávat peníze na výstavbu nových mateřských školek či na jejich provoz a po několika letech nemusí řešit opačný problém s úbytkem dětí a prázdnými školkami. Je to situace velmi obdobná náhradě ústavní výchovy (dětských domovů) placenými pěstouny, popřípadě státem finančně oceněné péči o staré a nemocné rodinné příslušníky.

Oblíbené vyprávění o nutnosti mít peníze kryté hodnotou a jak ne, vznikne (hyper)inflace...

...přehlíží tu jednoduchou skutečnost, že nevzniká nějaké pevně dané množství "hodnot", že produkce není neměnná. Samozřejmě, že inflace může vzniknout, dokonce pádivá inflace, teprv ale tehdy, kdy nelze dál zvýšit produkci, teprv, kdy za peníze navíc, není co navíc kupovat.

Ne že by k tomu nemohlo dojít, ne že by k tomu nedošlo. Po první světové válce v zdevastovaném Německu, drceném reparacemi, nebylo jak moc zvyšovat výrobu spotřebního zboží, před intenzifikací zemědělství ani produkci potravin.V současném Zimbabwe, kde se dohromady nic nevyrábí, peníze navíc akorát devalvují měnu.

Je vyspělý svět, najmě Evropa, v takové situaci? Ani náhodou, trh je přesycen, výrobci těžko shání, komu prodat produkci, nezaměstnaní, komu by nabídli svou práci. I v hospodářské lokomotivě Evropy Německu je historicky rekordně nízká, je spousta prostředků na investování, není do čeho, není výhled, že by se produkty investic podařilo někomu prodat, prostředky leží a účtech, nebo se vyplácí jako dividendy, anebo se spíš ze zoufalství strkají do kasina financializace. Situace právě opačná, produkovalo by se, není komu.

V onom příkladu důchodce A nemusí hledat humánního výrobce automobilů (pro příklad) který by mu dal automobil jakožto výraz uznání péče o vnoučat zdarma z dobroty srdce, nýbrž si zajde za účetně na účet připsané peníze automobil docela obyčejně koupit, za plnou cenu. Výrobce o něco zrychlí produkční linku která mu jede beztak na půl plynu, zaměstná nějaké dělníky, inženýry, vývojáře, nebo třeba zastaví propouštění redukci nadbytečného závodu. Zaplatí jim přesně těmi penězi, nerozlišitelnými od ostatních. Ti je utratí dál za něco jiného akorát, toho zač je budou utrácet, bude o něco víc a zaměstná se dalších pár lidí jako uklízeči, kadeřníci, hostinští...

Pro peníze není problém najít, vytvořit protihodnotu, nějakou protihodnotou je "krýt", dokud jsou volné výrobní kapacit, dokud je masová nezaměstnanost, dokud by držitelé investičních prostředků rádi investovali a nemají do čeho. Dokud trvá krize z nadvýroby, která se stala pomalu novým normálem. A která se bude s postupující automatizací jenom zhoršovat. Jedná se vlastně o konzervativní návrh, současný systém pomůže spíš uchovat.

Inflace může přijít - až se nasytí produkční kapacity. K tomu máme hodně daleko.

Japonsko koneckonců tiskne peníze jako o život a cestou deficitního rozpočtu krytého půjčkami centrální banky lije do reálné ekonomiky. Potýká se snad s inflací? Ani nápad. Tak tak se dostává - z deflace.

Problém německého uvažování je, že vidí pouze tu hyperinflaci Výmarské republiky 20. let a aplikuje ji zcela univerzálně i na diametrálně odlišnou situaci nadbytku produkce.

"Tím, že prodáte svoji směnku, žádné nové peníze - Eura, Kč, ap. (narozdíl od úvěru, poskytnutého obchodní bankou nebankovnímu subjektu) v oběhu nevzniknou."

Prodejem směnky ne, ale jejím vytvořením ano. Je potřeba pochopit, že obě transakce (jak vytvoření směnky tak její prodej další straně) jsou nutné, aby se vytvořily nové peníze.

Používám "extenzionální" definici peněz - peníze jsou to, co můžete na trhu potenciálně směnit za nějaké zboží nebo služby, a přitom to nemá hodnotu samo o sobě (má to exchange-value ale ne use-value). Celkové množství peněz je pak dané tím, kolik potenciálně zboží a služeb si mohou v daný okamžik koupit všichni aktéři.

Takže například, pokud já vám půjčím 100 Kč a dostanu směnku na 100 Kč, můžete si vy i já (výměnou za směnku) ve stejný moment pořídit reálnou věc za 100 Kč. V ekonomice je tedy nyní celkem 200 Kč peněz, přestože na začátku to bylo jen 100 Kč.

"Směnka těžko může plnit funkci zúčtovací jednotky."

To není relevantní pro mojí definici peněz, ani pro otázku stability ekonomiky (která je daná tím, kolik je peněz v poměru k reálné ekonomické produkci, jak je lidé chtějí v danou chvíli směnit, a vůbec celou tou sítí dluhových vztahů).

"Je omezena jen požadavky regulátora na objem poskytnutých úvěrů vzhledem k vlastněnému kapitálu"

Bohužel tato omezení v praxi moc nefungují, v podstatě díky výše uvedenému mechanismu. Více se o tom rozepisuje Steve Keen.

"Nebankovní subjekt, narozdíl od obchodní banky, aby mohl nějaké peníze půjčit, musí mít nejprve příslušnou částku peněz na svém účtu."

Výše jsem vám ukázal, že nové peníze lze vytvořit i za tohoto předpokladu. Aby to skutečně nešlo, musela by směnka být neprodejná (tím by se blokovalo její použití jako peněz). Což je dost nepraktické omezení.

To je velmi pěkně napsáno.

Jenom je to potřeba doplnit tou druhou stranou mince, tou produkční.

Resp. zdá se mi, že poněkud podléháte zlozvyku ekonomů považovat množství produktů, zboží, produkce, za jednou dané, vzniklé jaksi mimo peněžní koloběh - které se pomocí těch peněz (v nejširším slova smyslu) pouze směňuje, jinak se jejich množství a míra produkce jimi, těmi penězi, zase jejich množstvím a distribucí, nemění.

Ve skutečnosti mění, jeden z mechanismů v příspěvku výše.

Rozumím-li tomu správně, tak namísto aby se v situaci zpomalení ekonomiky nalili peníze (jak to poprvé navrhl Keynes) do ekonomiky tak, že si stát půjčí a půjčenými penězi navýší výdajovou stránku státního rozpočtu, navrhuje Jan Šabata něco jiného, totiž aby se rozpočet navýšil o částku odpovídající třetině výdajů na starobní důchody, protože to je částka, která se zapíše (demokraticky zdůvodnitelně) jak na příjmové tak na výdajové straně rozpočtu (na příjmové se už nebude zdaňovat - čili bere se to jako poplatek poukázaný na účet státu).
Tohle je úžasná myšlenka! Proč to neudělat? V ekonomické situaci, ve které se nyní nacházíme - blížící se recese z nadvýroby, subjekty si začínají méně půjčovat, v ekonomice začíná být málo peněz, ekonomika zpomaluje.. viz to, co o naší situaci píše pan Klusáček18.58.28 - je tohle opravu nádherné řešení!!!

Je třeba ale současně vidět, že to projednou nastartuje ekonomiku, ale hlavní problém současné ekonomiky neřeší. A tím hlavním problémem je stručně řečeno
paradox úroků (viz např. knížka Adama Votruby).
Jak správně píše pan Klusáček:
"Jedná se vlastně o konzervativní návrh, současný systém pomůže spíš uchovat."

"Chci opravdu koupit peníze (směnku) od Pepy, který půjčil nějakému Frantovi, o kterém nic nevím?"

Nechci. Pokud se budu rozhodovat, zda přijmu jako platbu směnku od Pepy, který půjčil nějakému Frantovi, o kterém nic nevím, vždy dám přednost Kč před směnkou.

Neznámé směnky všeobecnou důvěru mít nemohou.

Platbu v neznámých směnkách přijmout nemusím, a také bych ji nepřijal.

Daně musím platit v Kč, nikoliv ve směnkách, proto potřebuji Kč. Směnky pro mě neplní funkci peněz.

že ten, kdo vytvoří směnku, nevytvoří nové peníze v oběhu.

Podle mého názoru nové peníze vznikají v obchodních bankách poskytnutím úvěru nebankovnímu subjektu. Banka pro ten úvěr nepotřebuje žádné zdroje, nové bezhotovostní peníze vytvoří zcela z ničeho. Banka to dělat může, my ostatní ne.

"Jenom je to potřeba doplnit tou druhou stranou mince, tou produkční."

Nesnažil jsem se postihnout celou ekonomiku, jen vysvětlit, že peníze může vyrábět skutečně každý (ale má to pár háčků..). Přidat produkční stranu není velký problém, třeba ten Keenův model to dělá.

Jinak s vámi souhlasím, hlavním problémem ekonomiky je, že celková produkce je logicky omezená buď přírodními zdroji (hlavně energií) nebo lidskou prací. Ta současná je díky automatizaci stále více omezená přírodními zdroji, a tudíž kapitál jako zdroj zisku získává mocenskou převahu nad prací jako zdrojem zisku. Takže v ekonomice je dostatek peněz, akorát je nemají ti pracující.

"Nechci. Pokud se budu rozhodovat, zda přijmu jako platbu směnku od Pepy, který půjčil nějakému Frantovi, o kterém nic nevím, vždy dám přednost Kč před směnkou."

To byla celá pointa mého prvního příspěvku! Článek volá po možnosti vytvářet peníze, jako by banky a stát dělali něco jiného než mohou dělat ostatní lidé. Ale tak to není, jediný rozdíl je právě v té důvěře, kterou státu všeobecně přisuzujete a ostatním lidem ne. Je to samozřejmě logické, protože jsou větší a mají větší možnosti, jak tu směnku případně vymáhat.

Dřív stát vydával "bankovky kryté zlatem" a v tomto směru šlo skutečně o směnky - garantoval vám, že výměnou za bankovku dostanete příslušnou protihodnotu ve zlatě. Eventuálně ale vzájemná důvěra lidí v tyto směnky dostoupila takové míry, že to už prakticky nikdo nedělá.

Existují i případy, kdy se ta důvěra ve státem vydávané peníze naruší - pak dojde právě k hyperinflaci.

Banka poskytnutím úvěru účetně vytvoří aktivum (pohledávku za klientem). Zároveň však tyto peníze připíše na účet klienta, zaváže se tedy, že mu tyto peníze vyplatí, čímž vytvoří pasivum (zdroj).

Je zřejmé, že banka nesbírá vklady klientů jako zdroj pro poskytnutí dalších úvěrů. Vklad vznikne naopak až jako následek úvěru.

Úvěr tedy vytváří vklad !!!

Jsou to tedy vlastně takové principy "genderové logiky", uvedené do finanční praxe:
Ve finančnictví je vklad vytvářen úvěrem a v genderové ideologii "je biologické pohlaví materializováno regulujícími ((lidskými a vynucenými)) normami" (Judith Butlerová: Problémy s genderem. Feminismus a podrývání identity. vyd. Aspekt 2003 – slovensky)

Proto také finančnictví "tak výborně funguje".

"Zde si pletete hodnotu a peníze - to není totéž, peníze jsou jen poukázka na hodnotu" - ale pane Samohýle, vždyť to je přesně to, co jsem tvrdil i já sám; dost dobře nechápu, proč tuto skutečnost používáte jako argument proti mě.

A že "je možné vytvářet peníze, aniž by se vytvořila hodnota" - samozřejmě že to možné je, výslovně jsem napsal že finančně-bankovní sektor je r e l a t i v n ě autonomní, je tedy možno v něm v rámci daných zbožně-peněžních vztahů provádět r e l a t i v n ě samostatné akce a transakce.

Je tedy možno vytvářet i takové peníze, které a k t u á l n ě nejsou kryty materiální produkcí - to jest, vytvářet úvěrové peníze. Do jisté míry je tento stav dokonce pozitivní - neboť právě nutností tyto bankovní úvěry splatit se akceleruje výroba, a tedy celková ekonomika.

Jde ale o to: i všechny tyto úvěrové peníze m u s í mít konec konců reálnou základnu v té materiální produkci, to jest v r e á l n ý c h tržních hodnotách. Jak správně podotkl tuším pan Nushart, v tom okamžiku kdy se přetrhne ten vztah mezi penězi a reálnými hodnotami, dochází nevyhnutelně k hyperinflaci - dramatické ztrátě hodnoty peněz, neboť ty právě už nejsou kryty reálnými produkčně-tržními hodnotami.

A v našem případě se jedná právě o to: jestliže je zde návrh začít - ze strany státu - velké skupině populace začít proplácet její doposud nehonorovanou sociální činnost respektive produkci - k d e my vezmeme těch dodatečných dejme tomu třicet procent? Snad tím, že prostě natiskneme nové peníze? Takovýto krok by se ve svém ekonomickém významu naprosto a vůbec nelišil od toho, když si tyto peníze vytiskneme doma na laserové tiskárně a začneme je prostě rozhazovat po ulicích.

Zkrátka, jednalo by se o naprostý ekonomický nesmysl.

-------------------------------------------------------------------------------

Za serióznější zamyšlení stojí už spíše úvaha pana Klusáčka. Samozřejmě, rezervní armády nezaměstnaných tu jsou - a nevyužité produkční kapacity také. Z tohoto hlediska by tedy skutečně čistě teoreticky nebylo nijak nemožné, materiální produkci zvýšit - a touto zvýšenou produkcí (abychom zůstali u našeho příkladu) - tedy odměnit například toho důchodce, který řádně vychovává svá vnoučata, ve prospěch jak vlastní rodiny, tak ale i celé společnosti.

Jenže: zastavme se třeba u takového prostého faktu, že například v Německu je stále několik miliónů nezaměstnaných - a přitom kapitáni průmyslu naříkají nad n e d o s t a t k e m pracovních sil, a už se těší na onen příval syrských imigrantů, že jim pomůže alespoň zčásti obsadit ona volná místa v průmyslu!

Čím to? Odpověď je jednoduchá: jedno prostě nepasuje k druhému. To jest - ti nezaměstnaní prostě nemají buďto dostatečnou kvalifikaci, či jiné schopnosti pro požadovanou práci.

To znamená: samozřejmě že by bylo možno n ě j a k převzít, zaměstnat i ty současné nezaměstnané. A tedy zvýšit materiální produkci.

Jenže! Bylo by to nevyhnutelně spojeno s poklesem efektivity produkce - a tedy se z d r a ž e n í m jak produkce, tak ale i konečného produktu!

To znamená: ty firmy které by zvýšily svou produkci tímto způsobem, by 1. nabyly produkční nevýhodu, to jest podlehly by v nemilosrdném konkurenčním boji; a 2. zdražené produkty by šly na úkor konečného spotřebitele.

Krátce řečeno: pokud bychom skutečně produkci zatížili těmi třiceti procenty nákladové složky navíc, pak výsledkem bude nevyhnutelně nikoli snad nárůst zaměstnanosti, nýbrž naopak masová nezaměstnanost (v důsledku krachů firem); a pokles životní úrovně veškeré populace (v důsledku dramatického zdražení cen zboží).

Takže, nedá se nic dělat: ale nějaké jednoduché řešení daného problému opravdu k dispozici nemáme.

Navyseni produkce v mem navrhu - v zadnem mem navrhu, v navrhu autora clanku, ja se akorat pokusil uvadet vase tvrzeni z oblasti nemecky ekonomickych predsudku na pravou miru a ten navrh vysvetlit z jineho pohledu - se nedosahne navyseni produkce zadnym narizenim zhora. Nebo snad dokonce tim jakymsi 'zatizemim produkce dalsimi triceti procenty nakdadu'. Navyseni produkce se dosahne tim, ze skupina obyvatel - tady duchodcu - dostane nejake penize navic a pujde je utratit. U tech vyrobcu, kteri pri vyssi poptavce mohou navysovat produkci, majice tak jak tak volne produkcni kapacity. A samozrejme, ze nejake nezamestnane zamestnaji a samozrejme, ze jim zaplati o neco vyssi vyplaty, nez kolik (jak malo) by si idealne predstavovali jim na mzdach platit. Zvysena poptavka to pokryje. Firmy navysi produkci tak jak kdykoli jindy, kdyz je najednou vyssi poptavka po tom, co produkuji, a tato situace je velmi vzdalena nejakemu masovemu zavirani nekonkurenceschopnych podniku, nebo zdrazovani - k nicemu z toho neni duvod.

Zamestnavatele budou vzdycky brecet, ze nemohou najit zamestance. I kdyby byla nezamestnanost padesatiprocentni; kazda vyplacena mzda, jakkoli nizka, je pro ne naklad, pri jakekoli nenulove mzde budou brecet, ze plati prilis moc. Ze zamestnavatele breci, ze nemohou najit pracovniky, zadnym zpusobem nesouvisi s tim, zda je najit skutecne nemohou. Urcujici je mira a struktura nezamestnanosti (v Evrope masova a rostou s vyjimkami nekterych uzkych profesnich skupin, coz na podstate nic nemeni), mira investic (rekordne nizka - coz znamena, ze zamestnavatele nemohou najit odbyt pro sve produkty, nikoli zamestnance pro jejich produkci).

Hyperinflace muze nastat az tehdy, kdy neni mozne dal navysovat produkci. Az tehdy.

souhlasím v podstatě se vším, co píšete, jen Vás chci upozornit na drobnou nepřesnost, tedy pokud se sama nemýlím. Píšete

" Navyseni produkce se dosahne tim, ze skupina obyvatel - tady duchodcu - dostane nejake penize navic a pujde je utratit."

Já čtu návrh Jana Šabaty tak, že důchodci nedostanou žádné peníze navíc. Dostanou stejně jako dosud, ale důchod se bude vypočítávat jinak. Jen dvě třetiny důchodu se budou odvozovat z předdůchodové práce, ale třetina o které mluví Jan Šabata, bude odměna za práci, kterou důchodce vykonává až teď v důchodu. Ta se proto objeví v příjmové kapitole státního rozpočtu, který se tímto navýší cca o sto miliard (pokud se dnes důchodcům vyplácí celkem 300 miliard). Na co se peníze v rozpočtu použijí bude záležet na tom, jaký bude v parlamentu odsouhlasen rozpočet. Dál už platí, co píšete, ale místo důchodců peníze utratí například stavební dělníci, nebo školy a učitelé, atd ... podle toho ke komu ty peníze z rozpočtu zamíří.

Pane Poláčku, Vaše argumentace je natolik zmatená a nepoučená, že opravdu nevím, kterým Vaším nesmyslným tvrzením začít, abych Vám pomohla. Brání mi taky sebejistá kategoričnost Vašich prohlášení.

"Banka poskytnutím úvěru účetně vytvoří aktivum (pohledávku za klientem). Zároveň však tyto peníze připíše na účet klienta, zaváže se tedy, že mu tyto peníze vyplatí, čímž vytvoří pasivum (zdroj)."

Jde pořád o ten stejný mechanismus, který jsem popsal. Jediný rozdíl u banky je v tom, že z té nově vytvořené směnky se zároveň stane vklad, který lze použít pro vytvoření další půjčky.

V mém příkladu, představte si, že máte 100 Kč. Půjčíte je Pepovi, získáte směnku na 100 Kč od Pepy. Tuto směnku (v hodnotě 100 Kč) půjčíte Frantovi (což stojí a padá s tím, že se ta směnka dá prodat!), a tím vytvoříte směnku na 100 Kč od Franty. Atd. Dokud můžete půjčovat, můžete vytvářet nové peníze (ale ne pro sebe, pro někoho jiného).

Přesně takto to dělají banky, a mohou si to dovolit díky úroku - ten postihuje riziko, že Pepa nebo Franta ty peníze nevrátí.

"Je zřejmé, že banka nesbírá vklady klientů jako zdroj pro poskytnutí dalších úvěrů. Vklad vznikne naopak až jako následek úvěru."

Stále potřebuje vklad pro první úvěr.

"Úvěr tedy vytváří vklad !!!"

Ne docela, kauzalita jde oběma směry, jak jsem ukázal výš.

Mate naprostou pravdu. Efekt je pak velmi podobny, do systemu se dostane vic penez na poptavkovou stranu, bez 'protivahy' v dluhu anebo zvysenem zdaneni. To je presne ten nezvyk, ktery ovsem dokaze na zaklade pevne zakorenenych konvencnich predstav i neprekonatelne vadit. Za pokus stoji, zu jen proto, ze konvencni reseni k nicemu zjevne nevedou.

děkuji za odpověď. Ano, taky si myslím, že za pokus to stojí, nápad je to náramný. 100 miliard je poměrně hodně, a nemusí se všechno použít prorůstově, část by se dala použít na zmenšení rozpočtového schodku, aniž by se muselo nesmyslně šetřit.

Jen je otázka, nakolik jsou schopni naši zákonodárci něco takového uzákonit, když financím většina z nich nerozumí. Ale za pokus to stojí. Přinejmenším by se zvýšila obecná informovanost ohledně našeho historicky vzniklého globálního finančního systém, ve kterém je spojena privátní činnost půjčování peněz s uváděním peněz do oběhu. Jistěže je pak systém nestabilní, když se množství peněz v oběhu dá ovlivňovat jen nepřímo.

No dobře, pane Klusáčku (a Šabato), dejme si zcela konkrétní příklad.

Dejme tomu, že stát se náhle - v jakémsi záchvatu dobromilství - rozhodne svým důchodcům nasypat oněch zmíněných 100 miliard navíc. To znamená: aby to všechno mělo smysl, poskytne jim poukázky na r e á l n é věcné, produkční hodnoty v nominální výši sta miliard.

Dejme tomu, že ti důchodci všech těch sto miliard skutečně utratí za produkty na trhu. (Ve skutečnosti by samozřejmě z této částky navíc utratili jenom určitý podíl, zbytek by si ponechali jako úsporu - čímž by v celém modelu okamžitě vznikl deficit.)
Pro jednoduchost si představme, že ti důchodci si za těch sto miliard nakoupí samé automobily.

Pro automobilky to nebude problém; samozřejmě rády a ochotně zvýší produkci, když pro ni budou mít odbyt. (Ponechme teď stranou i ty vícenáklady s tím spojené.)

Teď jde ale o to: ty automobilky mají s tou výrobou samozřejmě určité výdaje. V prvé řadě personální výdaje. To jest: ti dělníci u pásu chtějí mít za svou práci odměnu: a to sice nikoli odměnu ve formě nějakých potištěných papírků s nápisem "peníze" - nýbrž chtějí jako protihodnotu za svůj výkon obdržet opět zcela r e á l n é materiální hodnoty.

Takže dejme tomu, že ten dělník který tomu důchodci svou prací vyprodukuje automobil, si jako odměnu za svou práci chce postavit domek.

A teď: k d o mu ten domek postaví? - Ten důchodce snad, který dostal ten automobil? Asi sotva; ten důchodce je přece i nadále plně zaměstnán výchovou svých vnoučat, kterou se stát náhle rozhodl mu honorovat.

Postaví mu ten domek snad stát? Pošle snad stát své finanční úředníky, aby ve svém volném čase onomu dělníkovi z automobilky ten domek postavili?

Takže, můžeme vidět velice rychle a snadno: těch sto miliard, které stát nasypal těm důchodcům, jsou peníze naprosto n e k r y t é jakýmikoli reálnými hodnotami. Jsou to zcela prázdné, fiktivní peníze.

Ta ekonomická formule je ve své podstatě zcela jednoduchá: jestliže chcete někomu poskytnout zadarmo, pak musíte přemluvit někoho j i n é h o, aby pracoval zadarmo. Jinak to prostě nefunguje.

Jak je tedy vidět, celý tento model je ekonomicky naprosto nesmyslný, až vysloveně šílený. Opakuji ještě jednou: stejně tak dobře je možno ty peníze vytisknout doma na laserové tiskárničce a začít je rozhazovat po ulicích. Ekonomicky by to vyšlo naprosto nastejno.

Je skutečně neuvěřitelné, jak naprosto naivní představy má část levice - byť i třeba z dobrých úmyslů - o možnostech řešení sociálně-ekonomických problémů společnosti.

Kdo mu postaví domek? Božínku, přece stavební firmy, které zoufale shání zakázky a třeba při tom zaměstnají pár stavebních dělníků a inženýrů, před nedávnem propuštěných. Kde vezmou stavební firmy na jejich mzdy? Přece z těch mezd dělníků automobilky zaměstnaných navíc, kteří je budou (v tom příkladu) chtít utrácet za stavbu domků...

Ano hyperinflace hrozí. Nepochybně. Teprve až se spotřebuje polštář nezaměstnaných, nevyužitých produkčních kapacit, nerealizovaných investic kvůli nízké poptávce.

A kdo pak nám zaplatí ty mzdy těch pracovníků v automobilce zaměstnaných navíc?!...

Ono je to totiž nakonec úplně jedno, jestli ten automobil pro toho důchodce vyrobí už zaměstnaní dělníci v automobilkách ve svých přesčasech, anebo dělníci zaměstnaní nově.

Ta základní rovnice zůstává totiž stále stejná: ti důchodci mají dostat reálné hodnoty n a v í c, aniž by oni za to s a m i vytvořili nějaké hodnoty navíc.

A tak si dovolím zopakovat ten zcela zásadní fakt: jestliže chcete někomu něco dát zadarmo, musíte přemluvit (či donutit) někoho jiného, aby pracoval zadarmo...

Kdopak nám zaplatí ty mzdy těch pracovníků v automobilce zaměstnaných navíc? Přece zákazníci (v tomto příkladu oni důchodci) kteří své peníze, ty peníze co dostali jaksi navíc, utratí za objednání automobilů navíc. Ale to už jsem výše a bylo dokonce akceptováno, holt vysvětlení není nikdy dost.

Shrne-li se to. Stát si připíše nějakou část, dejme tomu do začátku při zemi, 20 mld. z důchodového účtu i jako položku na straně příjmů. Jen tak, prostě si je "vytiskne. A pro jednoduchost je rovná dá i těm důchodcům. Ti půjdou a budou si chtít koupit za peníze navíc auťáky. Pro automobilky není problém. Rozjedou pásy o něco rychleji, zaměstnají nějaké lidi navíc, bez tak je v Evropě na 10 % nezaměstnaných. Zaplatí je jednoduše, z těch peněz navíc, za které si důchodci objednají auťáky navíc.

Nově šťastně zaměstnaní pracovníci automobilového průmyslu budou za svou mzdu taky něco koupit. Pro přehlednost a abychom zůstali v linii příkladu, budou si chtít postavit domky. Zajdou se svými vydělanými penězi za stavebními firmami - a jejich majitelé vyskočí až do stropu, stavební trh zažil smrštění v posledních sedmi letech podle země až o desítky procent, masivně se propouštělo, naberou nějaký díl lidí zpět, rozjedou stroje a jde se stavět. Čím je zaplatí? Tím čím automobilky svoje navíc zaměstnané, penězi které chtějí utratit zákazníci - novozaměstnanci automobilového průmyslu - za stavbu svých domů.

Stavení dělníci, projektanti, inženýři, nově zaměstnaní, budou chtít voje mzdy rovněž někde utratit, něco si za ně koupit. Třeba si zajít do restaurace. Žádný problém, hospodští najmou...

Dál myslím proces nemusím popisovat. Může se zadrhnout, může se dojít k odvětví, k třídě produktů anebo služeb, kde je skutečně nedostatek pracovníků, kde se nedá nikdo další zaměstnat, kde nelze "zrychlit pás". Tam ceny porostou, tam se bude víc peněz ucházet o nezměněné množství poptávaného zboží. Tam budou buďto ceny růst, nebo by bylo nutno někoho nutit pracovat zadarmo. Ale takových odvětví je v Evropě výrazná menšina. Pro Evropu - koneckonců svět jako celek, zdaleka nejen vyspělý - ve většině odvětví platí pravý opak. Velký polštář nezaměstnaných, nasyceného trhu, na půl plynu běžících a zavíraných fabrik, investorů kteří nemají kam investovat a rádi by.

Naopak, přítomnost tohoto polštáře je základní charakteristikou krize panující bez vyhlídky na zlepšení od roku 2007/8.

Co stojí za zaznamenání:
Někteří dostanou peníze navíc, "nekryté". Důchodci (v příkladu, může to být kdokoli, mohou to být klidně i státní investice bez konkrétních spotřebitelů) dostanou něco aniž by dali protislužbu - ALE ti, kteří jim to něco mají vyprodukovat, dostanou normálně zaplaceno. A mohou to normálně dál utrácet za další "protislužby". Alespoň do té doby, dokud trvá krizový polštář nezaměstnaných a nevyužitých produkčních kapacit. Za povšimnutí stojí, že tu není nikdo poškozený, nikomu se nestala újma.

Snad leda to morální rozhořčení, že někdo dostal něco za nic (to přece, to dá rozum, každý přece ví, nelze, aby se někomu jinému něco nevzalo). Odhlédneme-li od toho, že se to de facto týká veškerých důchodů a sociálních dávek, nikoli jen těch výdajů, které by mohly být eventuálně prováděny z "tištěných" peněz, všechno to je něco za nic, prostředky poskytnuté bez protiplnění - jedná se pořád o jen moralitu kombinovanou s lidovým moudrem. Je pravda, že pravicová politická ekonomie a s oblibou německá má tendenci redukovat ekonomické procesy na moralizování a slaví s tím široký úspěch a popularitu, na základě moralizování a lidových mouder ovšem reálně nic vysvětlovat nelze. Svět se chová daleko víc proti zdravému rozumu, než intuitivně. Že se Zeměkoule točí a není placka kolem které se na té modré báni kutálí slunce je proti veškeré intuici - přes to je to tak a ne jak nám tvrdí každodenní zkušenost.

Ten váš "zásadní fakt", jestliže chcete někomu něco dát zadarmo, musíte přemluvit (či donutit) někoho jiného, aby pracoval zadarmo...
...je stále jenom moralita. Nic víc. Žádný přírodní zákon, žádné pevné pravidlo. Žádný fakt, tím méně zásadní.

Neexistuje žádný zákon zachování peněz, nebo třeba zákon zachování hodnot, produkce. Ekonomika je proces, děj, tok, nerozděluje se nějaké jednou dané množství produktů. Za existence volných produkčních kapacit a nezaměstnaných je možné dát někomu "oběd zadarmo" - a přitom všem zaplatit, poskytnout protiplnění, nikoho nenutit k práci zadarmo.

K tomu, co už napsal pan Klusáček bych doplnil:

"A tak si dovolím zopakovat ten zcela zásadní fakt: jestliže chcete někomu něco dát zadarmo, musíte přemluvit (či donutit) někoho jiného, aby pracoval zadarmo..."

To zcela ignoruje fakt, že existuje spousty lidí, kteří už něco "zadarmo" dostávají, třeba jako rentu z kapitálu. Nebo je odměna za jejich práci zbytečně vysoká. Takže jim to můžete také vzít a dát to někomu jinému, třeba pomocí daní.

K tomu, co už napsal pan Klusáček a pan Samohýl bych ještě doplnila:

"Ta základní rovnice zůstává totiž stále stejná: ti důchodci mají dostat reálné hodnoty n a v í c, aniž by oni za to s a m i vytvořili nějaké hodnoty navíc."

Jan Šabata v článku nepíše, že by dostali něco navíc důchodci. Ti dostanou pořád stejně, jako dosud. Částka za jejich současnou práci (ne za tu před důchodem) oceněná jako celek se objeví jako položka na příjmu státního rozpočtu. O tu se pak ropočet na příští rok navýší. Kdo konkrétně ty peníze dostane, o tom rozhodne vláda a schválí parlament ve své pravidelné každoroční agendě.

Návrh Jana Šabaty je třeba uvítat zejména v současné době, kdy se naše ekonomika ocitá na sestupu po období, kdy HDP rostlo o 4% a těď se růst snižuje. Z toho je vidět, že ekonomika potřebuje nový impulz. Běžně se to dělá tak, navrhl to poprvé ekonom Keynes v 30. letech 20. stol., že se stát více zadluží a dlužné peníze dodá do ekonomiky tím, že vláda navrhne deficitní rozpočet. Návrh Jana Šabatu ukazuje, jak se dají dát do ekonomiky peníze, aniž by byl rozpočet deficitní. Jeho návrh má racionální jádro. Důchodci skutečně i v důchodu pracují, jen není jejich práce dostatečně oceněna s výjimkou těch, kteří mají v důchodu nejen důchod, ale i mzdu či zisk z podnikání, ale těch je jen malá část. Výjimkou je taky menší část těch, kdo jsou trvale nemocní a jinak nemohoucí a někdo se musí naopak starat o ně. Většina důchodců ale popírá pouze důchod a přitom ani v důchodu nezahálí, pracují jako dobrovolníci v neziskových organizacích, starají se o vnoučata a působí jako dobrovolníci v komunální politice. Třetina průměrného důchodu je myslím docela realistické ocenění jejich práce. Takže do rozpočtu by se podle návrhu Jana Šabaty dostala částka, která odpovídá reálně odvedené práci pro společnost, která dosud nijak oceněna nebyla. Proto je reálné získat pro tuto změnu konsenzus, máme přece demokracii. Možná by nás potom napodobily i jiné státy, kde je situace podobná.

Já už začínám chápat, proč pan Dolejš to už vzdal, pouštět se do těchto ekonomicko-finančních diskusí. Je to evidentně opravdu zcela marné, pokoušet se argumentovat nějak věcně; nakonec to vždycky naráží na neotřesitelná přesvědčení, že je prostě možno prohlásit "Oslíčku otřep se!", a všechny problémy (kapitalistické, tržní) ekonomiky budou rázem vyřešeny.

No ale budiž, zkusme to ještě jednou. Pane Klusáčku: samozřejmě že když do produkce napumpujeme peníze, tak ona se vždycky na nějakou chvíli rozběhne. A v případech aktuální krize se může jednat o docela smysluplné opatření. Jako když například za poslední finanční krize Německo rozjelo masivní investiční program - stavby či opravy silnic a další infrastruktury, "šrotovné" jako motivační impuls pro nákup nových automobilů, a tak dále. To všechno skutečně pomohlo p ř e k l e n o u t aktuální krizovou situaci, zabránilo se tím masivnímu propouštění, čímž se zase relativně udržela kupní síla obyvatelstva. To všechno skutečně zabránilo, aby se německá ekonomika propadla do mnohem hlubší krize.

Ale: to všechno jsou - a mohou - být opravdu jenom mimořádná, přechodná opatření v období krize, která jsou financována výhradně ze státního dluhu.

Tady se nám ale jedná o naprosto zásadní, systémovou otázku. Ekonomický systém jako takový nemůžeme permanentně "nakopávat" takovýmito ryze finančními injekcemi; výsledkem by bylo samozřejmě naprosté znehodnocení peněz, jakož i explozivní nárůst státního dluhu.

Ještě jednou celý ten řetězec: takže, stát přidá důchodcům těch 100 miliard. Na státní dluh, samozřejmě. Pro určitou chvíli je to možné; ale někdy ten státní dluh musí být umořen. To znamená, musí být vytvořeny reálné tržní hodnoty v daném objemu. Kdo tyto hodnoty vytvoří? Jak jsme si už řekli, ti důchodci to nebudou. I když uznáme jejich práci s výchovou vnuků jako společensky přínosnou - jenom tímto uznáním oni nevytvoří žádné n o v é hodnoty, které by těch 100 miliard umořily. Nejsou to totiž t r ž n í hodnoty.

Dejme tomu, že ti důchodci těch 100 miliard bezezbytku utratí. (Jak už řečeno, skutečnost by byla samozřejmě jiná; už tady by v celém systému vznikl deficit. Ale odhlédněme teď od toho problému.)

Pro jednoduchost, za těch 100 miliard si všichni nakoupí automobily. Dejme tomu, že automobilky za těch 100 miliard zaměstnají doposud nezaměstnané. (I to je samozřejmě nesmysl; nemalá část této částky by šla na materiál, energii, vlastní zisk atd.)

Takže dejme tomu, že je zde ta masa nově zaměstnaných, která má náhle k dispozici "čerstvých" 100 miliard. Za těch 100 miliard si pořídí dejme tomu domky. Stavení firmy za tuto částku zaměstnají další masy nezaměstnaných, a těch 100 miliard jim opět bezezbytku předají.

Ovšem, tito nově zaměstnaní stavebníci také nechtějí pracovat jenom za nějaké potištěné papírky s nápisem "peníze" - oni chtějí také za svůj výkon obdržet zcela reálné zbožní hodnoty. A tak si za těch 100 miliard nakoupí dejme tomu ledničky. Výrobce ledniček řekne "proč ne" - za těch sto miliard najme zase celé masy doposud nezaměstnaných. Ti těm stavebníkům vyrobí ledničky - ale sami si za těch 100 miliard chtějí pořídit něco reálného, třeba televize. A tak objednají televize za 100 miliard. Výrobce televizí řekne "proč ne", najme... A teď - k o h o vlastně?

On se nám tu totiž vytvořil nekonečný kolotoč, kdy těch původně do systému napumpovaných sto miliard se stále posouvá někam dále dozadu - a které je možno krýt jenom a jedině tím, že do toho celého koloběhu vstoupí n o v á masa výrobců, která svou prací dokáže onen původní dluh pokrýt.

Takže: nevyhnutelně jednou dojde k momentu, když už prostě žádné další nezaměstnané nebudeme mít k dispozici. Budeme tu mít jenom stomiliardový státní dluh, nekrytý žádnými reálnými tržními hodnotami.

Takovýto systém v podstatě není ničím jiným než oním známým "letadlem" - reálné plnění se odsouvá stále více dozadu, na ty kdo do systému vstoupí později.

Takže, jak je vidět, i když vyloučíme všechny dodatečné efekty, kdy by se z celého toho koloběhu "ztrácely" peníze, i když budeme promýšlet jenom ten zcela ideální, fiktivní proces - i tak se ukáže, že se jedná o hrnec beze dna.

- Jen tak mimochodem: kdyby řešení systémových problémů tržně-kapitalistické ekonomiky bylo možno vyřešit takovýmto naprosto triviálním způsobem, pak by bylo skutečně nepochopitelné, jak to že na to z těch desetitisíců světových ekonomů ještě ani jediný nepřišel. Asi na takový nápad musely přijít až ty geniální české mozky; nejspíše tak z dílny Jára (da) Cimrmana...

Ale přesně naopak, pane Klusáčku: přesně takovýto zákon tu existuje.

Zdá se, že se budeme muset vrátit až k těm netriviálnějším základům (politické) ekonomie.

Dejme tomu, že se nalézáme někde na úsvitu lidských dějin - a tedy lidské ekonomiky.

V podstatě je každý soběstačný - každý (lovec) si vyrobí svůj vlastní luk, svůj vlastní oštěp, a tak dále.

Pokud dochází k nějaké směně, pak jenom z toho důvodu, když jeden má něco, co nemá ten druhý; a tak se smění třeba ovce za kozu. (Čili, smění se identické hodnoty.)

Teď se ale může stát, že já přece jenom můj luk směním s mým protějškem za jeho oštěp (i když bychom si každý mohli udělat svůj) - a přesto to bude pro obě strany výhodné. Proč? Když totiž on ten oštěp dokáže vyrobit dovedněji, to jest s m e n š í m nasazením pracovních jednotek, nežli já. (A naopak já můj luk rychleji, nežli on.) Onen získaný čas mohu pak využít na to, abych šel třeba na lov, a tím ulovil více zvěře.

Ta směna je tedy oboustranně výhodná; ale probíhá nadále na společné, identické základně. Určité kvantum jeho práce, proti zcela identickému kvantu práce mé.

Teď si ale představme, že on na mě náhle přijde s tímto: "Ano, já jsem ten oštěp pro tebe sice vyrobil mou vlastní prací; ale kromě toho mám ještě děti a matku a tchýni a dědečka, a všechny tyhle musím živit. Takže já teď po tobě chci, abys ty mě zaplatil nejen tu mou práci na výrobě oštěpu, ale navíc ještě všechnu tu práci kterou já mám s vyživováním mé rodiny!"

Asi není zapotřebí příliš velké představivosti k tomu, že takovýto "obchod" bych s díky odmítl. Anebo bych mu do protiúčtu započítal mou vlastní rodinu. Zkrátka, nula od nuly pojde.

Takže, o co se jedná: za s v o u práci žádám a d e k v á t n í protihodnotu, a to sice v t é s a m é výši. (Pokud dostanu více, o to lépe; ale ta rovná protihodnota je absolutní základ jakékoli tržní směny.)

Ten "zákon zachování hodnot" je tady skutečně dán; bez něj v ekonomice prostě neexistuje naprosto nic. Samozřejmě, v nekonečně složité a propletené praxi může existovat celá řada odchylek nahoru i dolů; ale stále zůstává v platnosti onen zcela základní princip: za mou práci očekávám adekvátní protihodnotu. Jinak sám nebudu pracovat (pro druhého).

Ono je to možno si to vyjádřit i poněkud jinak: žádný živý tvor si prostě principiálně nemůže dovolit si v rámci zabezpečování vlastní obživy vydávat víc energie, nežli ji vyzíská. Ta energetická bilance musí být pozitivní, nebo přinejmenším vyvážená - jinak daný tvor prostě zahyne.

A to platí stejně tak pro člověka: ani člověk si nemůže dovolit svým pracovním výkonem vydávat více energie, nežli kolik se mu jí dostane protihodnotou. Nějaké potištěné papírky s nápisem "peníze" nikdy touto protihodnotou nebudou, pokud za nimi nebude stát reálný pracovní výkon někoho jiného.

Takže, jak vidět, za veškerou ekonomickou činností konec konců stojí i samotná fyzika, s jejím zákonem zachování energie. A tento základní zákon se opravdu žádným finančním žonglováním obejít nedá.

K víře v moc peněz je prý nutné děti odmalička vychovávat, praví zástupci bank: http://www.novinky.cz/finance/399212-rikejte-detem-ze-penize-nejsou-papirky-nebo-nutne-zlo-radi-banky.html

Já bych zase jednou odpověděl Aristotelem, paní Hájková. Podle něj je první povinností (a dokonce přímo charakterovou vlastností) svobodného občana schopnost řádně vést vlastní hospodářství, a zabezpečovat tak nutné a potřebné životní prostředky pro sebe, svou rodinu a nakonec i pomocný personál. (Zajímavý je tady ten rozdíl mezi Aristotelem a Platónem: Platón své vývody o ideálním státě počíná - ve svých "Zákonech" - hudbou a tancem, jakožto ztělesněním dokonalosti, zatímco pragmatik Aristoteles své politické analýzy počíná právě ekonomikou rodinného hospodářství.)

Jenže: stejně tak podle Aristotela se řádný, vzdělaný a kultivovaný svobodný občan nikdy nesmí nechat polapit svody k tomu, aby usiloval o bohatství nadměrné a přebytečné; veškeré jeho ekonomické úsilí má směřovat právě pouze k tomu, být dobrým hospodářem na svém, nic víc.

A tak k danému textu je možno říci: samotná výchova (dětí) k dobrému a rozumnému hospodaření s penězi naprosto nemůže být na škodu. Je to prostě holý fakt, že velká část populace skutečně trpí vyslovenou "finanční negramotností"; a že není schopna uhlídat své vlastní finance. Jedním z úhelných kamenů takovéto finančně-ekonomické výchovy bych udělal naučení se schopnosti vzdorovat všem těm lákadlům "snadných a rychlých" spotřebitelských úvěrů, jejichž konečným důsledkem je často předlužení, neschopnost splácet a exekuce.

Na straně druhé, ale když se z peněz udělá středobod veškerého konání a snažení (jako u toho psychologa!!), pak je to samozřejmě opačný extrém, kdy se ve jménu peněz naprosto ztrácí jakýkoli přirozený lidský rozměr.

Takže, i tady platí to klasické aristotelské: ano, konat, získávat dovednosti a kompetence - ale všechno se správnou mírou!

Je nesporné, že ten, kdo se brzy naučí hospodařit s penězi, má výhodu, pane Poláčku. Ale abych pravdu řekla, taky se mi moc nelíbí, když se zákony světa, čili zbožně peněžní vztahy, nadmiru zavádějí do vnitřního života rodiny. To by si nakonec mohli všichni rodinní příslušníci mezi sebou platit za vzájemné služby.
Občas mě u některých křesťanů (viz onen psycholog) překvapuje, jak málo se u nich vyskytuje touha aspoň někdy se těm zákonům světa vzepřít nebo přinejmenším je občas ignorovat. Třeba jako Ježíš, který svým spoluobčanům radil, aby byli jako ptactvo nebeské a nestarali se, co bude zítra.

V narážce na známý citát B. Spinozy bych konstatoval, že svobodný člověk ze všeho nejméně přemýšlí ...o penězích. Realita pak odhaluje míru (menší než malou) naší svobody. A volání po kvalitním školství často zakrývá snahu uvrhnout děti do otroctví.

To je zase otázka, c o je to vlastně ten "svobodný člověk", pane Horáku.

Psychosociálním faktem je: nejméně se o penězích hovoří v takových rodinách, které jsou dostatečně materiálně zabezpečené.

A zároveň platí: nedá se nic dělat, ale je tomu zřejmě skutečně tak - peníze činí šťastným.

Anebo - pokud bychom se chtěli vyhnout tomuto přece jenom dosti tristnímu závěru - můžeme to přeformulovat tak, že v každém případě nedostatek peněz činí nešťastným.

A byli to opět sociální výzkumníci, kteří tuto vzájemnou závislost mezi pocitem štěstí a mezi přístupem k finančním prostředkům objevili; a dokonce zcela exaktně stanovili její hranice.

Ta hranice štěstí leží totiž víceméně přesně u - 60 000 dolarů! (Ročního příjmu, rozumí se.) To znamená: až po tuto hranici s rostoucím příjmem roste pocit životního štěstí (respektive, jak řečeno, snižuje se pocit existenciálního stresu). Nad tuto hranici ale ten "pocit štěstí" už dále neroste! Ať už má dotyčný další milióny či miliardy - další nárůst štěstí s tím prostě není spojen.

Což by nakonec ovšem dosti jednoznačně hovořilo právě pro onen druhý výklad: totiž ne že "peníze přinášejí štěstí" (jinak by více peněz muselo přinášet více štěstí i nad onou hranicí) - nýbrž pouze, že "nedostatek peněz je na úkor pocitu štěstí".

Takže, nakonec ti moderní výzkumníci víceméně dokonale potvrdili zase toho Aristotela: že pro svobodného občana je zapotřebí mít zdravou ekonomickou základnu (jedině to ho osvobodí materiálně) - ale že na straně druhé pravé naplnění - a tedy pocit štěstí - vzdělaného a kultivovaného člověka je nutno hledat v kreativní činnosti jeho vlastního ducha, ale v žádném případě v nekonečné a slepé honbě za neustále větším a větším bohatstvím.

Totiž, u těch výroků Ježíše je vždycky zapotřebí dost opatrnosti, co se jejich výkladu týče.

V každém případě on tuto radu nedal svým "spoluobčanům" obecně - nýbrž pouze svým vlastním následovníkům. Pro jejich misijní cesty. Zřejmě ten vlastní smysl tohoto nakázání byl ten: Když budete - řádně a z plného srdce - hlásat pravdivé slovo Boží, pak Bůh se už postará o to, abyste měli i "něco na zob", jako to - jeho - ptactvo nebeské.

Stejně tak je možno tento výrok ale chápat všeobecně: jakožto - pro Ježíše typicky obrazné - vyjádření základní zásady, že věci duchovní stojí vysoko nad věcmi profánně materiálními.

Faktem je: kdyby Ježíš toto nakázání směroval opravdu na všechny Židy, pak by to asi nedopadlo nijak dobře: kdyby všichni opustili svá pole a svá hospodářství - kdo by je pak živil? Těch pár jeho učedníků bylo samozřejmě možno uživit z práce - a produktů - těch ostatních; ale kdyby tak opravdu učinili všichni?...

Je ovšem jedno místo v Novém zákoně - tam kde je řeč o tom, kdo je pravým následovníkem Krista - kde tento skutečně zcela explicitně vybízí dotyčného, aby prodal své pole a veškerý svůj majetek rozdal chudým.

Tady se opravdu jeví velice zásadní problém: kdyby tedy skutečně v š i c h n i následovali Krista, prodali svá pole a svůj majetek rozdali chudým - kdo by pak ještě vůbec obdělával ta opuštěná pole? Takže, kdyby se opravdu všichni zachovali podle Ježíšových zásad a výzev, pak by - objektivně vzato - výsledkem nemohlo být nic jiného, nežli všeobecný a ničivý hladomor...

Ne, pane Poláčku. Toto Ježíš nekázal jen svým vybraným žákům, nýbrž zástupům (při tzv. horském kázání). Pravda však je, že sice kázal zástupům, ale ve skutečnosti nečekal, že budou podle jeho kázání žít celé zástupy, ale jen nemnozí (ti, u kterých jeho slova padnou na úrodnou půdu).
To podobenství ovšem vůbec nemusí znamenat: "přestaňte pracovat!". Znamená spíš "žijte a nedělejte si starosti s budoucností!" Souvisí to tak trochu s obsahem jiného článku - toho o zápase života se smrtí, od Ivana Štampacha. S otázkou, co vlastně je skutečný život.

Zaprvé podotknu, že naprostý nezájem o otázku peněz ve skutečnosti za projev svobody nepovažuji. Naznačuji to už titulkem glosy výše. Např. veřejná angažovanost vyžaduje orientovat se ve finančních záležitostech. Ale i vlastní peníze zasluhují pozornost. Nejen pro něco tak triviálního jako je, abych je neztrácel, ale též, abych „nekazil“ obchodníky, nebo taky, abych šetřil životní prostředí.
Chtěl jsem vyjádřit názor, že lidé by měli méně nejen o penězích přemýšlet, ale také méně pro ně pracovat a žít. Na ulici či v MHD chtě nechtě slyším úryvky hovorů, které mají příliš často ekonomickou povahu. "Je to po splatnosti...", "1.000 euro", "ještě to nepřišlo...", "zítra se na to kouknu..." "Odešel už ten člověk navíc?“ Dokonce i na pánských záchodcích jsem už slyšel řešit zajímavé obchodní záležitosti... Naproti tomu vlastně skoro nejsou k zachycení výrazy obdivu k nástupu jara, konstatování krásy kvetoucích keřů apod. A když, tak někdy ještě od starých lidí. Střední věk má v hierarchii co získat i ztratit, a tak po dětsku "honí vodu".
K těm 60.000 dolarů. Nevěřím, že by něco podobného mohlo platit byť jen poněkud nadčasově a nezávisle na okolnostech. Já např. měl nástupní čistý plat 1155 Kčs měsíčně, tj. asi 40 USD (Dnes se často mluví o chudácích, kteří nemají ani dva dolary na den!) Cítil jsem se tehdy docela šťastně. Třeba i proto, že ve škole mi předtím neplatili nic... Z toho příjmu se dal zaplatit nájem za velký byt v centru Prahy na půl roku (ale bylo třeba mít dekret). Džíny za něj byly stěží dvoje, ale zmrzliny spousta. Podobně by se dalo hovořit i o rozdílech lokálních.
Mám za to, že s příjmem a štěstím je to trochu jako se spokojeností s televizorem, resp. s jeho rozměry. Záleží na době, kdy se příběh odehrává. Na standardu v sousedství i na soutěživosti prostředí. Není žádných 67 nebo 96 cm uhlopříčky, které stačí ke štěstí (spokojenosti). Především by mělo záležet na programové nabídce a na množství volného času.
Podobně je tomu myslím i s penězi. Ostatně Erich Fromm kdysi jasnozřivě konstatoval vytrácení se biofilní orientace na úkor zájmu o techniku. Takže já vlastně k té technice jen dodávám, že také peníze (logicky) posilují.

Tak tedy to "horské kázání", paní Hájková, to je zase jedna taková specifická záležitost.

Už to, že podle jednoho evangelisty se konalo na hoře respektive vrchu - zatímco podle druhého naopak na rovné pláni!

Za druhé: Marek (od kterého pak další evangelisté tuto událost převzali) zde podle všeho zkompiloval několik Ježíšových vystoupení v jeden kompaktní celek. Který pak působí ovšem jako takový výraznějším dojmem. - Takže, k jakému počtu posluchačů Ježíš směřoval právě tu pasáž s "ptactvem nebeským", se skutečně nedá ani přibližně odhadovat.

Ale v každém případě tuto výzvu adresoval opravdu právě - jenom - těm, kdo půjdou a budou rozhlašovat jeho poselství.

Ale zcela zásadní otázkou - v tomto ohledu máte plnou pravdu - je to, jaký vlastně k o n k r é t n í význam má mít ta představa "skutečného života" (myslím, že pan Štampach v onom druhém textu používá formulace "naplněný život").

Já sám totiž už dlouho hledám odpověď právě na tu otázku, c o vlastně má být tím naprosto specificky křesťanským poselstvím, kterým křesťanství převyšuje - respektive má převyšovat - judaismus. A tak trochu jsem doufal, že I. Štampach v tom svém novém textu - kde se jinak jeho vývody dalekosáhle kryjí s mými vlastními názory na věc - tuto záležitost vysvětlí trochu blíže.

Zůstalo tedy u toho "naplněného života" - což je i podle mého přesvědčení pravým jádrem Ježíšova poselství; nicméně nedá se nic dělat, ale zůstává to v poněkud vágní rovině. Já vím, ono je to krajně obtížné, nalézt přiměřené termíny pro něco tak subtilního a neuchopitelného jako je smysl lidské existence; ale přece jenom, jestliže má být to poselství a sdělení křesťanství natolik velké a natolik převratné a dějinotvorné, pak by se přece jenom žádalo o jeho podstatě zvědět o něco více...

Ten výzkum, pane Horáku, dělali zjevně američtí výzkumníci - takže těch 60 tisíc dolarů má svou platnost samozřejmě především pro poměry americké, respektive západoevropské. Pro země s celkově nižší úrovní národního bohatství by bylo samozřejmě nutno ten poměr upravit.

Ale jinak co píšete o vztahu peněz a "zbytkového" života, to se myslím v podstatě kryje s těmi názory, které jsem tu vyjádřil já sám (jakož i s těmi Aristotelovými).

Svým způsobem je možno o penězích prohlásit to samé jako o ohni: Dobrý sluha, ale zlý pán!

Ale to jak píšete jak se lidé teď všeobecně baví neustále o penězích: to je opravdu zajímavý postřeh, za minulého režimu tomu bylo skutečně o dost jinak, každý měl v zásadě svůj vlastní stálý příjem, který byl na jedné straně celkem jistý, a na straně druhé nebylo nijak příliš možností (kromě sázení ve Sportce nebo šmelinou) ho nějak podstatně navýšit.

Zatímco dnes jsou lidé skutečně v "zemi neomezených možností", kdykoli je možný jak finanční vzestup tak ale i strmý pád dolů; a tak se nakonec není možno příliš divit tomu, že lidé neustále dokola probírají právě tato témata.

Což na druhé straně souvisí i s tím, že nejsou k mání žádná témata jiná, podstatnější a smysluplnější. V dřívějších dobách se v mezilidských hovorech většinou nadávalo na poměry; nebyly to samozřejmě takto samozřejmě také hovory nijak příliš duchovně obsažené, ale byl v tom alespoň určitý občanský postoj.

S pádem komunismu ale zmizela i všechna "velká" témata vůbec; takže nakonec všeho zbyly právě jenom ty peníze.

Co je tím "křesťanským poselstvím, kterým křesťanství převyšuje - respektive má převyšovat - judaismus"?
Na to je vlastně taky odpověď ve druhém textu Ivana Štampacha:
"...nová (univerzální) smlouva jako pokračování a obnova smlouvy počáteční, partikulární, národní..."
Srovnejme zejména pojmy partikulární a univerzální.
Čili : židovská víra byla jen pro Židy (kteří museli dodržovat tzv. zákon), zatímco křesťanství bylo univerzální, t.j. přinášelo spásu pro všechny, kdo uvěřili.

No ano, paní Hájková: ten křesťanský univerzalismus je bezpochyby dosti podstatnou změnou oproti judaistickému pocitu vlastní exkluzivity.

Ale, asi bychom se nemálo míjeli se skutečným jádrem křesťanského poselství, kdybychom jeho obsah omezili jenom na ten aspekt univerzalismu.

Nakonec by nám z toho totiž vyšlo, že tou jedinou změnou bylo to, že původní "Smlouva" (kontrakt!!) mezi Bohem a Izraelity byla prostě rozšířena na větší okruh pozemské populace. A to právě i s její exkluzivitou. V tom smyslu, že původní obsah této smlouvy zněl: "Národ židovský je mým národem, je národem vyvoleným, on mě bude ctít jako jediného Boha, a za to já ho budu chránit" - zatímco obsah nové smlouvy by pak měl takovéto znění: "Já, Bůh, se nyní prohlašuji být Bohem všech lidí kteří mě budou ctít a vzývat - a od nynějška všichni tito (křesťané) budou mými vyvolenými!"

Krátce řečeno, ona "vyvolenost" by se takto pouze přesunula s židů na křesťany, nic více. (A je nepopiratelným faktem, že přesně takto se křesťanství po dlouhou část své existence také cítilo - jako něco mnohem lepšího a hodnotnějšího, nežli celý zbytek světa, a především nežli všechna ostatní náboženství. A mnozí křesťané to takto cítí doposud.)

Židovsko-křesťanský Bůh přece je Bohem všech lidí, pane Poláčku. Ale to nebrání tomu, aby existovali Židé jako vyvolený národ a zároveň křesťané, kteří uvěřili a dali se pokřtít, aniž by k vyvolenému národu patřili.
O tom, zda mají stejného Boha například muslimové, už se tu diskutovalo. Já myslím, že ano.
Jednou jsem četla na webu Rádio Vatikán, že Bůh je vlastně i Bohem ateistů.
Bohu teoreticky nezáleží ani tak na tom, kdo se k němu hlásí, jako na tom, kdo plní jeho vůli. Takoví lidé jsou jak mezi věřícími tak mezi nevěřícími. A totéž platí pro ty, kdo jeho vůli neplní.

To je ale jiná záležitost, paní Hájková. Totiž to, jestli dotyčný bůh (či Bůh) se sám cítí být příslušný pro každého. Například už ve Starém zákoně jsou pasáže, které by naprosto mohly hovořit pro to, že už i židovský Jahve se cítil být příslušným i pro - přinejmenším - konkrétně Egypťany.

Ale tady jde o jiný aspekt věci - totiž o to, čím se křesťanství tak zásadně odlišuje od judaismu. A byla tu řeč o univerzalismu. A já jsem poukázal na to, že křesťanství od judaismu prakticky dědí ten pocit vlastní exkluzivity. Že je tedy něčím "lepším" nežli všechna náboženství ostatní. Že sice platí - respektive platit má - pro všechny, ale že jenom ti kdo ho vyznávají jsou ti "praví" lidé, a jenom jejich duše bude spasena.

Přičemž, je nutno myslet i na to, že ten univerzalismus v křesťanství naprosto nebyl nějak jednoznačnou záležitostí. Vlastně ho do křesťanství vnesl až Petr - svou známou vizí o "havěti na plátně z nebes". A jaké s tím měl v původní židovsko-křesťanské komunitě problémy! Musel jít proto k raportu, a tuto svou otevřenost křesťanství vůči "pohanům" velmi usilovně obhajovat.

Ostatně, co se toho univerzalismu křesťanství týče, pak tady je u samotného Ježíše možno nalézt zcela protichůdné výroky.

Na straně jedné zcela jednoznačně vyhlašuje: "Byl jsem vyslán pouze k ztraceným ovcím Izraele"; ale na straně druhé se stýká - byť i jen sporadicky - s (poctivě věřícími) pohany, a zmrtvýchvstalý Ježíš dokonce výslovně posílá své následovníky misionovat v š e c h n y národy!

I když tato pasáž je do Markova evangelia zřejmě přidána až dodatečně, právě proto aby legitimovala - v té době mezi křesťanskými židy zřejmě stále ještě sporné - otevření se oproti "pohanům".