Naši mediální hladinu nedávno rozvířila debata o čtyřdenním pracovním týdnu. Novináře zaujala pasáž v předvolební Vizi 2030 TOP 09, podle níž se v brzké době — tedy zhruba do roku 2030 — díky digitalizaci a robotizaci natolik zvýší produktivita výroby, že umožní „postupný přechod na čtyřdenní pracovní týden“. Pokud tedy zvítězí Top 09 ve volbách a takovou digitálně taženou „čtvrtou průmyslovou revoluci“ pomůže prosadit.

V reakci na tuto vizi TOPky se pro deník Blesk vyjádřil předseda České a moravské komory odborových svazů Josef Středula, že ČMKOS je pro zkracování pracovní doby třeba už teď, ovšem celoplošně, tedy „ne pouze v jedné zemi a v jednom průmyslovém odvětví“. Jinak by hrozila dané zemi či odvětví nekonkurenceschopnost. Jako důvod uvádí Středula hrozbu nezaměstnanosti, kterou způsobí digitalizace výroby — kratší pracovní doba znamená podle něj práci pro více lidí.

Je tedy čtyřdenní pracovní týden něco, na čem se v podstatě shodne pravice a levice? Či mluví každá strana o něčem jiném? A je vůbec takové krácení pracovní doby (při zachování stávajícího příjmu) dobrý nápad?

Rychleji inovovat, rychleji destruovat

Abychom tyto otázky mohli rozklíčovat, podívejme se nejprve blíže na ekonomickou kapitolu Vize 2030, nazvanou „Moderní hospodářství“, kterou garantuje poslanec František Laudát. Dozvíme se tu o hrozbách pro náš průmysl v podobě rychlého nástupu takzvaného průmyslu 4.0, který pracuje s „aditivními technologiemi (3D tisk), velkými daty, cloudovými výpočty na síti, autonomními roboty, internetem věcí (IoT), služeb (IoS) a lidí (IoP) a sofistikovanými senzory.“ Její důležitou součástí je i sdílená ekonomika typu Uber (přirozeně jen potud, dokud se masově nerozšíří auta bez řidiče — další priorita programu TOPky).

Pro konkurenceschopnost jsou podle Vize 2030 klíčové stále se zrychlující inovace produktů, jejichž životnost se „přirozeně zkracuje, což souvisí nejen s dynamikou jejich obměny, ale i s emocionální labilitou konzumentské poptávky“. Pokud rychle nenaskočíme na tento rozjetý vlak stále rychlejší a kreativnější destrukce a inovace, hrozí nám, že dojde k omezení, nebo dokonce k zániku podstatné části naší průmyslové produkce (která nyní tvoří 38 % HDP), údajně „během několika roků“.

Nebe na zemi

A pokud včas naskočíme? V tom případě nastane podle Vize 2030 něco jako nebe na zemi: V technologiích 4.0 budeme za pár let patřit ke světové špičce a naše životní úroveň se vyrovná s německou. Dělníci, kteří ztratili práci, spořádaně přejdou do služeb a postupný přechod na čtyřdenní pracovní týden způsobený digitalizací a robotizací umožní nebývalý rozvoj cestovního ruchu, sportování a vzdělávání.

Navíc éra přesunu výroby do zemí s levnější pracovní silou skončí. I když není úplně jasné proč. Toto všechno ještě ke všemu pomůže i životnímu prostředí. I když není úplně jasné jak.

Vraťme se ale k vizi čtyřhodinového pracovního týdne. Jak upřesnila místopředsedkyně TOP 09 Markéta Adamová, čtyřdenní pracovní týden v podání této politické strany nebude tak docela pro všechny. A už vůbec ne pro pracovníky montoven, které ještě nestačila zkosit čtvrtá průmyslová revoluce. Vlastně to vypadá, že bude pro docela malou skupinu lidí — kreativních, inovativních, perspektivních zaměstnanců, kteří se udrží na této nové ekonomické vlně a jejichž zaměstnavatelé — firmy nového typu — sami usoudí, že pokud jim zkrátí pracovní dobu, jejich produktivita vzroste.

Je libo modrého orla?

A jak to vidí odbory? Ze zmíněného výroku Josefa Středuly se zdá, že stojí více na zemi než TOP 09 a uvědomují si současnou ekonomickou situaci v celé její tíživosti a zdánlivé bezvýchodnosti. Na jedné straně nemilosrdný svět ekonomické globalizace, v němž každé opatření na ochranu sociálních práv a zaměstnanosti paradoxně hrozí likvidací dalších pracovních míst s tím, jak se producenti — tlačeni závodem ke dnu — přesouvají za levnější prací do zahraničí.

Na druhé straně tlak nadnárodních firem na stále větší automatizaci a prekarizaci práce, která stejně spolehlivě ničí pracovní místa, která zbývají, a to právě nejzranitelnějších skupin zaměstnanců. Josef Středula — vedle garantovaného příjmu — tedy požaduje zkracování pracovní doby, ale pro všechny, ve všech odvětvích a ve více zemích. A raději dříve než později. Věří, že jedině tak se zabrání ztrátě konkurenceschopnosti.

Ale je reálné, aby se takto dohodly všechny státy světa? Dnešní svět, nasáklý ideologií volného trhu a vírou v odstraňování „bariér“ mezinárodnímu obchodu, už řadu těchto bariér odstranil. Dnešní situace je navíc velmi odlišná od té historické.

Například v roce 1933 přesvědčil americký prezident Franklin D. Roosevelt 85 procent amerických firem, aby skokově snížily pracovní dobu z dosavadních 45—50 hodin týdně na 35—40 hodin týdně, přičemž týdenní mzda zůstala stejná. Odměnou jim bylo právo používat speciální znak s obrázkem modrého orla a zvýšená loajalita spotřebitelů. Jeho akce byla úspěšná a vedla podle studie Jasona Taylora z roku 2011 ke vzniku 2,5 milionu nových pracovních míst. Ovšem — výrobci byli tehdy lokální a těžko mohli zvednout kotvy a  odplout jinam.

Kratší pracovní doba a nezaměstnanost

V současném světě jsou politické snahy snížit pracovní dobu často konfrontovány s tvrdou realitou mocí nadnárodních firem, které si můžou diktovat podmínky. Ačkoliv Francie v roce 2000 uzákonila 35hodinový pracovní týden, tlak ze strany firem i neoliberálních politiků vedl — navzdory protestům veřejnosti — k nedávnému podstatnému rozředění uvedené legislativy. Bylo to zdůvodňováno mimo jiné i skutečností, že 35hodinový týden nepřinesl očekávané snížení nezaměstnanosti.

Jak je to tedy se zkracováním pracovní doby a jejími dopady na zvyšování zaměstnanosti? Ekonomické modely předvídají, že s nárůstem nákladů v podobě de facto vyšší hodinové mzdy se mohou firmy nejen přesunout jinam, ale stanou se méně produktivními a ještě se jim zvýší fixní náklady, protože musí zaměstnat více zaměstnanců na stejnou práci. Mohou to pak řešit omezením produkce či dalším tlakem na automatizaci, ke které by jinak ani nemuselo dojít. Snížená pracovní doba tak může podle řady ekonomů paradoxně zaměstnanost snížit.

Realita ale není tak jednoznačná a dobré argumenty má i protistrana. Například evropské země s nižší pracovní dobou jsou paradoxně i produktivnější. O americké zkušenosti v době Velké hospodářské krize jsme již hovořili, stejně tak o  tom, že v některých typech profesí může snížená pracovní doba skutečně vést k větší produktivitě zaměstnanců (kteří jsou méně unavení a mají čas na sebevzdělávání). Empirické studie tak ukazují, že v praxi může mít snížená pracovní doba (vedoucí například i ke sdílení některých pracovních míst) kladný dopad na zaměstnanost, zvláště tam, kde vlády pomohou snižovat fixní náklady zaměstnavatelů, například poskytují dotace na proškolení nových zaměstnanců.

Práce, nebo reprodukce života?

Odhlédneme—li od úzce ekonomických ukazatelů, pak je patrné, že adekvátně ohodnocená kratší pracovní doba, ať už rámována čtyřdenním, nebo pětidenním pracovním týdnem, přispívá ke kvalitě života obecně a speciálně umožňuje trávit více času s rodinou, což je jeden ze základních parametrů šťastného života. Nepřímo oceňuje a dává prostor neplaceným aktivitám, které někteří heterodoxní ekonomové nazývají „reprodukcí života“: péči o děti, o seniory, o zahradu, o místní tradice i přírodu.

Může tak přispět k naplnění jiné vize, než jakou představuje hektická vize TOP 09, která kriticky neanalyzuje současné trendy šílené ekonomiky vymknuté z kloubů, nehledá cesty, jak se jim postavit, ale pouze je trpně přijímá. Je to vize zpomalování, bezpečného přistávání a hledání domova na této zemi spíše než ve stále komplikovanějších a zranitelnějších elektronických infrastrukturách.

Je protekcionismus sprosté slovo?

Ačkoliv se neoliberální politici a ekonomičtí komentátoři pozastavují nad myšlenkou, že by snad rozhodnutí o  zkrácení délky pracovní doby mělo příslušet státu, je to právě stát, který by měl vyvažovat ekonomickou moc firem a garantovat ekonomickou spravedlnost. O tom asi také hovoří Josef Středula. Vztah mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem obecně není vyvážený. Zvláště v případě velkých firem je to nejčastěji zaměstnavatel, který má navrch, a pokud ho k tomu nic nenutí, nemá důvod redistribuovat své zisky zaměstnancům. Pokud se jí nevzepřeme, robotizace tuto nerovnováhu ještě posílí.

Podle některých komentátorů je to právě krácení pracovní doby (při zachování stejného příjmu), které umožňuje určitou formu zpětného přerozdělení příjmů firmy směrem k těm, kteří se svou prací na zisku podíleli. Jiní upozorňují na důležitost posilování odborů a re-distribuce vlastnictví kapitálu, například prostřednictvím zaměstnanecké participace, která by zabránila extrémním nerovnostem, kterými hrozí právě TOPkou glorifikovaná digitalizace a robotizace.

Je patrné, že čtyřdenní týden odborů není totožný s čtyřdenním týdnem TOP 09. Ale je také patrné, že samotné krácení pracovní doby, ať už nyní či za patnáct let, není všelékem. Mělo by  možná být doprovázeno intelektuální a politickou odvahou přiznat, že víra ve volný trh byla tak trochu omyl. Že protekcionismus není sprosté slovo. Že nadnárodní firmy je třeba přísněji regulovat. A že se nám ty technologie trochu vymkly, a dokonce že možná bude třeba přemýšlet o  veřejných politikách, které by zvýhodnily lidskou práci před stroji. Věřím, že stále ještě není pozdě.