„Promiň, ale opravdu nemám čas,“ říkáme až příliš často. Dokonce i v případech, kdy nám na druhém opravdu záleží. Ukazuje to, že způsob, jakým si organizujeme čas, je přežitkem z devatenáctého století a neodpovídá současným potřebám.

V hloubi duše dychtíme po novém životním uspořádání, které by lépe sladilo poměr mezi placenou a neplacenou prací, péčí o druhé i sebe sama, volnočasovými aktivitami, občanskou participací a odpočinkem.

Zastaralý model organizace času

V atmosféře rodícího se dělnického hnutí vyhlásil v roce 1817 velšský utopický socialista Robert Owen požadavek osmihodinového pracovního dne. Ve velkých továrnách byla tehdy běžná deseti až šestnáctihodinová pracovní doba. Dělnické hnutí si Owenův požadavek brzy osvojilo a na demonstracích koncem devatenáctého století znělo heslo: „Osm hodin práce, osm hodin odpočinku, osm hodin volného času!“

Zavedení všeobecné osmihodinové pracovní doby po první světové válce — v západní Evropě ji první uzákonilo Španělsko — bylo jednoznačným úspěchem dělnického hnutí.

O více než sto let později jsme v jiné situaci. Osmihodinový model je zastaralý a neodpovídá současným společenským potřebám — mimo jiné nezohledňuje čas potřebný na péči o druhé i sebe sama. To se podepisuje na našem zdraví, překáží inkluzi, znemožňuje sociální blahobyt a snižuje ekonomickou efektivitu — nemluvě o tom, jak to poškozuje demokracii a hatí úsilí o udržitelnost.

Čas jako klíč ke spravedlivější společnosti 21. století

Zhruba sedmdesát let po přijetí prvních zákonů, které upravovaly čas strávený v zaměstnání, představily členky italské komunistické strany návrh propracovanější podoby „zákona o čase“. Jejich ambicí bylo společenské přehodnocení pojetí ekonomiky. Východiskem se napříště měly stát procesy spojené s udržováním lidského života. Některé z jejich návrhů, jako bylo opatření upravující rodičovskou dovolenou či regulaci provozu ve městech, zohlednil „zákon Turco“ přijatý v roce 2000.

Na evropské úrovni byla v roce 2003 přijata směrnice o některých aspektech úpravy pracovní doby a v roce 2019 pak směrnice o rovnováze mezi pracovním a soukromým životem rodičů a pečujících osob. To však nestačí, a tak se v některých evropských zemích, například v Německu či ve Spojeném království, živě diskutuje o čtyřdenním pracovním týdnu.

I když se sociální nerovnosti mezi muži a ženami v Evropské unii v posledních desetiletích zmenšily, pokrok je příliš pomalý a genderová nerovnost je stále zvlášť výrazná třeba v případě neplacené práce v domácnosti. V Evropě žije téměř dvacet procent občanů v takzvané časové chudobě (mezi ženami s dětmi je to až 34 procent), což znamená, že po vykonání všech nezbytných životních aktivit (práci, odpočinku a péči) jim nezbývá už čas, který by mohly věnovat svým aktivitám. Časovou chudobou trpí zejména dělnická třída a ženy obecně.

Více volného času by si ovšem rádi dopřáli i ti, kdo časovou chudobou netrpí. Většina z nás by také ráda měla větší autonomii v tom, kdy se bude jaké činnosti věnovat.