„Promiň, ale opravdu nemám čas,“ říkáme až příliš často. Dokonce i v případech, kdy nám na druhém opravdu záleží. Ukazuje to, že způsob, jakým si organizujeme čas, je přežitkem z devatenáctého století a neodpovídá současným potřebám.

V hloubi duše dychtíme po novém životním uspořádání, které by lépe sladilo poměr mezi placenou a neplacenou prací, péčí o druhé i sebe sama, volnočasovými aktivitami, občanskou participací a odpočinkem.

Zastaralý model organizace času

V atmosféře rodícího se dělnického hnutí vyhlásil v roce 1817 velšský utopický socialista Robert Owen požadavek osmihodinového pracovního dne. Ve velkých továrnách byla tehdy běžná deseti až šestnáctihodinová pracovní doba. Dělnické hnutí si Owenův požadavek brzy osvojilo a na demonstracích koncem devatenáctého století znělo heslo: „Osm hodin práce, osm hodin odpočinku, osm hodin volného času!“

Zavedení všeobecné osmihodinové pracovní doby po první světové válce — v západní Evropě ji první uzákonilo Španělsko — bylo jednoznačným úspěchem dělnického hnutí.

O více než sto let později jsme v jiné situaci. Osmihodinový model je zastaralý a neodpovídá současným společenským potřebám — mimo jiné nezohledňuje čas potřebný na péči o druhé i sebe sama. To se podepisuje na našem zdraví, překáží inkluzi, znemožňuje sociální blahobyt a snižuje ekonomickou efektivitu — nemluvě o tom, jak to poškozuje demokracii a hatí úsilí o udržitelnost.

Čas jako klíč ke spravedlivější společnosti 21. století

Zhruba sedmdesát let po přijetí prvních zákonů, které upravovaly čas strávený v zaměstnání, představily členky italské komunistické strany návrh propracovanější podoby „zákona o čase“. Jejich ambicí bylo společenské přehodnocení pojetí ekonomiky. Východiskem se napříště měly stát procesy spojené s udržováním lidského života. Některé z jejich návrhů, jako bylo opatření upravující rodičovskou dovolenou či regulaci provozu ve městech, zohlednil „zákon Turco“ přijatý v roce 2000.

Na evropské úrovni byla v roce 2003 přijata směrnice o některých aspektech úpravy pracovní doby a v roce 2019 pak směrnice o rovnováze mezi pracovním a soukromým životem rodičů a pečujících osob. To však nestačí, a tak se v některých evropských zemích, například v Německu či ve Spojeném království, živě diskutuje o čtyřdenním pracovním týdnu.

I když se sociální nerovnosti mezi muži a ženami v Evropské unii v posledních desetiletích zmenšily, pokrok je příliš pomalý a genderová nerovnost je stále zvlášť výrazná třeba v případě neplacené práce v domácnosti. V Evropě žije téměř dvacet procent občanů v takzvané časové chudobě (mezi ženami s dětmi je to až 34 procent), což znamená, že po vykonání všech nezbytných životních aktivit (práci, odpočinku a péči) jim nezbývá už čas, který by mohly věnovat svým aktivitám. Časovou chudobou trpí zejména dělnická třída a ženy obecně.

Více volného času by si ovšem rádi dopřáli i ti, kdo časovou chudobou netrpí. Většina z nás by také ráda měla větší autonomii v tom, kdy se bude jaké činnosti věnovat.

Zkušenost s jiným životním tempem během pandemie vyvolala mezi mnoha mileniály a v generaci Z nespokojenost s navyklým režimem a v důsledku toho začali o kariéře a pracovních podmínkách přemýšlet novým způsobem. V rámci trendu známého jako „the Great Resignation“ podaly od počátku roku 2021 ve Spojených státech výpovědi miliony lidí. Podle studie Pew Research Centre z roku 2022 se mnoho z nich rozhodlo, že budou přijímat pouze taková zaměstnání, která jim poskytnou větší flexibilitu a rovnováhu mezi pracovním a soukromým životem.

Po celém světě se řady zaměstnanců — převážně ti mladší a kvalifikovanější — přestávají smiřovat s tím, že rámec jejich života bude určovat nikdy nekončící pracovní doba, neschopnost „vypnout“ po práci a s tím související napětí a spory devastující osobní život.

Dalším problémem současné kultury času je, že mnohdy nedovoluje dopřát si dostatek odpočinku a spánku, což má významný vliv na fyzické i duševní zdraví. Díky práci nositelů Nobelovy ceny za fyziologii a lékařství z roku 2017 přitom víme, že špatné sladění cirkadiánního rytmu zhoršuje náladu a může zvyšovat riziko obezity, cukrovky, rakoviny, kardiovaskulárních onemocnění a neurodegenerativních onemocnění.

Jednoduše řečeno, pokud chceme být zdravější, musíme organizaci času změnit — zejména co se týče poměru mezi odpočinkem a dobou strávenou v práci či ve škole. Obzvláště důležité je to v případě dospívajících, kteří potřebují více spánku než děti a dospělí, ale často si ho nemohou dopřát, protože jim škola začíná příliš brzy.

Politici musí pochopit význam spánku a odpočinku v lidském životě a zasadit se, aby si je mohli dopřát všichni — bude to ku prospěchu našemu zdraví a pohodě, mezilidským vztahům a celé společnosti, včetně ekonomiky. Vyspělé ekonomiky platí za sníženou produktivitu a zranění a úmrtí v důsledku nedostatku spánku miliardy eur ročně. Navíc podle zprávy Světového ekonomického fóra z roku 2019 mají země, jejichž obyvatelé déle spí, vyšší HDP.

Argumenty z hlediska zdraví, svobody, spokojenosti i efektivity ukazují na nutnost překonat zastaralý osmihodinový model. Potřebujeme demokratizovat způsob, jakým je čas na společenské i individuální rovině organizován. Čas musí být pojímán jako právo každého občana.

Barcelonská iniciativa za využívání času na podporu zdravé společnosti (BTUI), celosvětová iniciativa zasazující se za „právo na čas“ a politiky času, doporučuje jako jednotící princip nového uspořádání „diamant životní rovnováhy“. Ten ke třem členům osmihodinového modelu přidává člen čtvrtý: péči.

Časová politika pro udržitelnější a demokratičtější společnosti

Chceme-li zajistit respektování planetárních a sociálních limitů, bude stále důležitější zahrnovat do ekonomických výpočtů jednak ekologické dopady, jednak náš čas.

Jedním z nejzřetelnějších aspektů společenské regulace času je pracovní doba. Mezinárodní organizace práce vydala v roce 2019 příručku pro nastavení vyvážené pracovní doby, v níž zdůrazňuje, že „důstojná pracovní doba“ je základní součástí konceptu „důstojné práce“. Výzkumy potvrzují, že vyváženější pracovní doba podporuje efektivitu jednotlivců i podniků a zároveň zvyšuje spokojenost pracujících. Ve společnosti, která garantuje právo na čas, existují lepší podmínky pro rozvoj talentů a vznik inovací a obecně je se v ní žije lépe.

Proto je třeba přizpůsobit definici pracovní doby situaci jednadvacátého století: nově určit rovnováhu mezi prací, odpočinkem, péčí a volnočasovými aktivitami. Pružnější, autonomnější a demokratičtější organizace pracovní doby se musí stát zájmem a úkolem politiků, odborů i podnikových organizací.

Spolu s otázkou pracovní doby je třeba vzít v potaz širší souvislosti. Nový, globální přístup k politice času úzce souvisí s dostupností, udržitelností a digitalizací — jak je v praxi vyjadřuje koncepce patnáctiminutového města, podpora práce na dálku, decentralizace coworkingu a zkrácení pracovních dnů anebo hodin.

Příklady měst jako Rennes, Barcelona nebo Milán ukazují, že takový přístup vede ke snížení emisí CO2, posiluje vztahy v komunitě a obyvatelům dává větší autonomii rozhodovat o svém čase. Je třeba též opustit neoliberální představu, že všechny služby musí být dostupné 24 hodin denně sedm dní v týdnu. Dosáhli bychom tím rovněž významných úspor energie, zejména v malých a středních podnicích a v průmyslu.

Demokratizace volného času je také předpokladem větší občanské angažovanosti, a tím pozvednutí kvality demokracie. Lidé, kteří nemají dostatek volného času, totiž nemají možnost se stabilně zapojovat do politického života obce a společnosti.

Jak zdůraznilo nedávné stanovisko Evropského hospodářského a sociálního výboru, nedostatek času má přímý dopad na občanskou aktivitu jednotlivců i práci organizací občanské společnosti. Lidé žijící v časové chudobě, zejména tedy lidé z dělnické třídy, se mohou jen stěží zapojovat do občanského života.

Způsob hospodaření s časem ovlivňuje také podobu mezilidských vztahů. V současnosti jsou vztahy mezi lidmi čím dál více transakční: uvažujeme o jejich výhodnosti v kontextu peněz a času.

Smyslem politiky zaměřené na znovuzískání volného času je naopak podpora mezilidské komunikace, výměny názorů a diskuse. Politika času tak svým bojem proti atomizaci naší společnosti obnovuje narušené sociální tkanivo a podporuje vzájemnou sounáležitost. Dobrým příkladem jsou takzvané časové banky, které umožňují směňovat dovednosti místo peněz.

Politika práva na čas už slaví své úspěchy

Právo na čas zatím rezonuje hlavně na úrovni obcí a regionů. Barcelona, Štrasburk, Milán, Bolzano a Rennes jsou známé svými politikami času a inspirují další města zejména v Evropě a Latinské Americe. Právo na čas se však musí stát součástí politiky také na národní a celoevropské úrovni.

Vedle lokálních úspěchů politiky času již dnes experimentuje mnoho zemí, regionů i podniků se čtyřdenním pracovním týdnem. Jde bezpochyby o nanejvýš prospěšné iniciativy, ale neměli bychom zůstat jen u nich. Měli bychom prosazovat nový, širší přístup založený na právu na čas jako univerzálním právu v jednadvacátém století, jak se na něm shodly signatářské organizace Barcelonské deklarace o politice času.

K překonání nerovností v rozdělení času ve společnosti a k zaručení občanského práva na čas — tedy na zaručený odpočinek, péči a občanské aktivity — je třeba, aby se pojetí „diamantu životní rovnováhy“ stalo samozřejmou součástí politických i ekonomických úvah. To znamená například zajištění veřejné a bezplatné péče o děti (od narození do tří let) a kvalitní a finančně dostupné pečovatelské domy a domovy pro seniory.

V oblasti sladění pracovního a rodinného života jde například o zavedení rovné, nepřenosné a plně placené dovolené pro oba rodiče v případě narození nebo adopce dítěte, odstranění diskriminace na základě mateřství a genderové nerovnosti v souvislosti s pečovatelskými povinnostmi a vytváření pracovní kultury přátelské rodině.

Další kroky ve prospěch práva na čas, žádoucí s ohledem na vědecky podložené poznatky, představuje zavedení pevného časového pásma, vymezení nového pracovního rámce a úprava začátku školní docházky.

Španělsko je první vlaštovkou. Levicová vláda Pedro Sáncheze vyjádřila ochotu přijmout zákon garantující právo na čas. Jeho schválení se očekává v dubnu 2023. Prosazuje jej ministryně práce a sociální ekonomiky Yolanda Díazová, známá svou schopností dohodnout se jak s odbory, tak se zástupci podnikatelské sféry.

Španělsko, které před více než sto lety uzákonilo jako první západoevropský stát čtyřicetihodinový pracovní týden ve všech odvětvích ekonomiky, se nyní nejspíš stane první zemí na světě, která zavede zákon o využívání času. Je načase.

Z anglického originálu Time To Democratise Time publikovaného magazínem Green European Journal přeložil OTAKAR BUREŠ.