„Promiň, ale opravdu nemám čas,“ říkáme až příliš často. Dokonce i v případech, kdy nám na druhém opravdu záleží. Ukazuje to, že způsob, jakým si organizujeme čas, je přežitkem z devatenáctého století a neodpovídá současným potřebám.

V hloubi duše dychtíme po novém životním uspořádání, které by lépe sladilo poměr mezi placenou a neplacenou prací, péčí o druhé i sebe sama, volnočasovými aktivitami, občanskou participací a odpočinkem.

Zastaralý model organizace času

V atmosféře rodícího se dělnického hnutí vyhlásil v roce 1817 velšský utopický socialista Robert Owen požadavek osmihodinového pracovního dne. Ve velkých továrnách byla tehdy běžná deseti až šestnáctihodinová pracovní doba. Dělnické hnutí si Owenův požadavek brzy osvojilo a na demonstracích koncem devatenáctého století znělo heslo: „Osm hodin práce, osm hodin odpočinku, osm hodin volného času!“

Zavedení všeobecné osmihodinové pracovní doby po první světové válce — v západní Evropě ji první uzákonilo Španělsko — bylo jednoznačným úspěchem dělnického hnutí.

O více než sto let později jsme v jiné situaci. Osmihodinový model je zastaralý a neodpovídá současným společenským potřebám — mimo jiné nezohledňuje čas potřebný na péči o druhé i sebe sama. To se podepisuje na našem zdraví, překáží inkluzi, znemožňuje sociální blahobyt a snižuje ekonomickou efektivitu — nemluvě o tom, jak to poškozuje demokracii a hatí úsilí o udržitelnost.

Čas jako klíč ke spravedlivější společnosti 21. století

Zhruba sedmdesát let po přijetí prvních zákonů, které upravovaly čas strávený v zaměstnání, představily členky italské komunistické strany návrh propracovanější podoby „zákona o čase“. Jejich ambicí bylo společenské přehodnocení pojetí ekonomiky. Východiskem se napříště měly stát procesy spojené s udržováním lidského života. Některé z jejich návrhů, jako bylo opatření upravující rodičovskou dovolenou či regulaci provozu ve městech, zohlednil „zákon Turco“ přijatý v roce 2000.

Na evropské úrovni byla v roce 2003 přijata směrnice o některých aspektech úpravy pracovní doby a v roce 2019 pak směrnice o rovnováze mezi pracovním a soukromým životem rodičů a pečujících osob. To však nestačí, a tak se v některých evropských zemích, například v Německu či ve Spojeném království, živě diskutuje o čtyřdenním pracovním týdnu.

I když se sociální nerovnosti mezi muži a ženami v Evropské unii v posledních desetiletích zmenšily, pokrok je příliš pomalý a genderová nerovnost je stále zvlášť výrazná třeba v případě neplacené práce v domácnosti. V Evropě žije téměř dvacet procent občanů v takzvané časové chudobě (mezi ženami s dětmi je to až 34 procent), což znamená, že po vykonání všech nezbytných životních aktivit (práci, odpočinku a péči) jim nezbývá už čas, který by mohly věnovat svým aktivitám. Časovou chudobou trpí zejména dělnická třída a ženy obecně.

Více volného času by si ovšem rádi dopřáli i ti, kdo časovou chudobou netrpí. Většina z nás by také ráda měla větší autonomii v tom, kdy se bude jaké činnosti věnovat.

Zkušenost s jiným životním tempem během pandemie vyvolala mezi mnoha mileniály a v generaci Z nespokojenost s navyklým režimem a v důsledku toho začali o kariéře a pracovních podmínkách přemýšlet novým způsobem. V rámci trendu známého jako „the Great Resignation“ podaly od počátku roku 2021 ve Spojených státech výpovědi miliony lidí. Podle studie Pew Research Centre z roku 2022 se mnoho z nich rozhodlo, že budou přijímat pouze taková zaměstnání, která jim poskytnou větší flexibilitu a rovnováhu mezi pracovním a soukromým životem.

Po celém světě se řady zaměstnanců — převážně ti mladší a kvalifikovanější — přestávají smiřovat s tím, že rámec jejich života bude určovat nikdy nekončící pracovní doba, neschopnost „vypnout“ po práci a s tím související napětí a spory devastující osobní život.

Dalším problémem současné kultury času je, že mnohdy nedovoluje dopřát si dostatek odpočinku a spánku, což má významný vliv na fyzické i duševní zdraví. Díky práci nositelů Nobelovy ceny za fyziologii a lékařství z roku 2017 přitom víme, že špatné sladění cirkadiánního rytmu zhoršuje náladu a může zvyšovat riziko obezity, cukrovky, rakoviny, kardiovaskulárních onemocnění a neurodegenerativních onemocnění.

Jednoduše řečeno, pokud chceme být zdravější, musíme organizaci času změnit — zejména co se týče poměru mezi odpočinkem a dobou strávenou v práci či ve škole. Obzvláště důležité je to v případě dospívajících, kteří potřebují více spánku než děti a dospělí, ale často si ho nemohou dopřát, protože jim škola začíná příliš brzy.

Politici musí pochopit význam spánku a odpočinku v lidském životě a zasadit se, aby si je mohli dopřát všichni — bude to ku prospěchu našemu zdraví a pohodě, mezilidským vztahům a celé společnosti, včetně ekonomiky. Vyspělé ekonomiky platí za sníženou produktivitu a zranění a úmrtí v důsledku nedostatku spánku miliardy eur ročně. Navíc podle zprávy Světového ekonomického fóra z roku 2019 mají země, jejichž obyvatelé déle spí, vyšší HDP.

Argumenty z hlediska zdraví, svobody, spokojenosti i efektivity ukazují na nutnost překonat zastaralý osmihodinový model. Potřebujeme demokratizovat způsob, jakým je čas na společenské i individuální rovině organizován. Čas musí být pojímán jako právo každého občana.

Barcelonská iniciativa za využívání času na podporu zdravé společnosti (BTUI), celosvětová iniciativa zasazující se za „právo na čas“ a politiky času, doporučuje jako jednotící princip nového uspořádání „diamant životní rovnováhy“. Ten ke třem členům osmihodinového modelu přidává člen čtvrtý: péči.

Časová politika pro udržitelnější a demokratičtější společnosti

Chceme-li zajistit respektování planetárních a sociálních limitů, bude stále důležitější zahrnovat do ekonomických výpočtů jednak ekologické dopady, jednak náš čas.

Jedním z nejzřetelnějších aspektů společenské regulace času je pracovní doba. Mezinárodní organizace práce vydala v roce 2019 příručku pro nastavení vyvážené pracovní doby, v níž zdůrazňuje, že „důstojná pracovní doba“ je základní součástí konceptu „důstojné práce“. Výzkumy potvrzují, že vyváženější pracovní doba podporuje efektivitu jednotlivců i podniků a zároveň zvyšuje spokojenost pracujících. Ve společnosti, která garantuje právo na čas, existují lepší podmínky pro rozvoj talentů a vznik inovací a obecně je se v ní žije lépe.

Proto je třeba přizpůsobit definici pracovní doby situaci jednadvacátého století: nově určit rovnováhu mezi prací, odpočinkem, péčí a volnočasovými aktivitami. Pružnější, autonomnější a demokratičtější organizace pracovní doby se musí stát zájmem a úkolem politiků, odborů i podnikových organizací.

Spolu s otázkou pracovní doby je třeba vzít v potaz širší souvislosti. Nový, globální přístup k politice času úzce souvisí s dostupností, udržitelností a digitalizací — jak je v praxi vyjadřuje koncepce patnáctiminutového města, podpora práce na dálku, decentralizace coworkingu a zkrácení pracovních dnů anebo hodin.