Médii začátkem tohoto týdne proběhla zpráva, že nová finská vláda plánuje zavést čtyřdenní pracovní týden při pouze šestihodinové odpracované době denně. I když se později ukázalo, že tak horké to s velkými změnami bohužel ani ve Finsku zdaleka ještě není, jde o důležité téma.

Existuje asi málokdo, snad s výjimkou chrabrých kapitánů českého průmyslu chlubících se telefonáty od šéfa i v noci a některých politiků-úderníků, kdo by vyloženě popíral, že výdělečná práce člověku v současnosti prostě zabírá neúměrně velký kus života.

Ve skutečnosti to je totiž ještě daleko víc, než jen oněch osm hodin každý všední den, a to i u lidí, kteří nemusí sloužit delší směny nebo pracovat přesčas. Na práci se koneckonců všichni musíme připravovat tím, že se odpovídajícím způsobem oblékneme a upravíme a také že se do ní a z ní dopravíme.

Když necháme stranou, jak jednoduše jsme se smířili s tím, že náklady na dopravu do práce či pracovní oblečení si musíme platit ze mzdy, ačkoli mnozí z nás by bez toho tramvajenku nebo auto či drahý oblek nebo lodičky vůbec nepotřebovali (zatímco třeba v Německu si může i řadový zaměstnanec alespoň paušál na odívání do práce či na dojíždění do ní odepsat z daní), jde právě i o otázku času. Když to spočítáme, věnuje mnoho z nás i bez přesčasů denně činnostem bezprostředně spojeným s prací klidně hodin i deset či jedenáct.

V tomto světle dává velký smysl nové opatření ve prospěch švýcarských úředníků, kterým se nyní bude cesta do práce počítat do pracovní doby. Prostě to je čas, který člověk věnuje práci. Kdyby do ní nemusel, v MHD by asi nevysedával… Kromě toho už řada lidí cestou do práce otevírá pracovní maily či alespoň o pracovním dni, který ho čeká, přemýšlí.

Podobným směrem se ubírají německé pracovní soudy, když tvrdí, že nově by se měl veškerý čas strávený na služební cestě počítat jako pracovní doba. Kdyby nebylo pracovního vyslání, člověk by po večerech netrčel na letištích. Podle českého práva se zatím třeba služební cesta s odjezdem v neděli na noc, s celodenním jednáním v pondělí a návratem tentýž den pozdě v noci, počítá jako pracovní doba pouze osm hodin. Celá záležitost přitom reálně vyjde třeba i na třicet hodin lidského času. To svědčí o nedocenění hodnoty lidského času a drobné kapesné, které člověk dostane, je jen směšné gesto.

Práce ničí svět

Kromě častých argumentů, co dobrého by zkrácení pracovní doby přineslo, jako je méně stresu a více času na rodinu, přátele nebo koníčky, je na místě vyzdvihnout některé doposud spíše opomíjené argumenty. Lidstvo potřebuje začít vést udržitelnější způsob života. Při kratším pracovním týdnu by se ušetřila energie za dojíždění a napájení pracovních přístrojů a celkově by se tím zpomalila kola ekonomiky.

↗

Kratší pracovní týden by pomohl i prekarizovaným freelancerům, byť zkrácením zákonné či v kolektivním vyjednávání smluvené pracovní doby jim to nebudeme schopni zajistit, protože ani jedno se na ně nevztahuje. Foto Wolt.com

Nicméně šetrnější život je také něco, na co je potřebujeme více volného času. Jistěže na dovolenou skoro všude po Evropě se dá jet vlakem místo letadlem — ale trvá to mnohem déle. Jistěže už je mnohde možné nakupovat v bezobalových obchodech, na farmářských trzích nebo v kvalitních second handech, ale obejít je všechny vyžaduje daleko více času, než vejít do prvního obchoďáku, nebo si naklikat položky do košíku na webu Rohlíku nebo v e-shopu H&Mka.

Právě to, že trávíme příliš mnoho času prací, je motorem fenoménu on-line obchodování. To ale zase masivně zvyšuje objem dopravy a škodlivin v ovzduší v již tak přecpaných městech a produkuje také množství obalového odpadu. Často skloňovaným neduhem je také prekérnost zaměstnání většiny lidí, kteří se na dodávkovém řetězci podílejí, od nádeníků ve skladech po doručovatele a poslíčky, čím dál častěji falešné freelancery poháněné k nelidské výkonnosti digitálními platformami. Dobře to ve svém posledním filmu Pardon, we missed you zachytil Ken Loach.

Pokračovat bychom mohli výčtem negativních dopadů on-line nakupování na tvář měst, z nichž mizí kamenné obchody a spolu s nimi i mezilidský kontakt, anebo lamentováním nad bezskrupulózností nadnárodních super-monopolistů, zejména Amazonu, ale také třeba Uberu, v tomto případě služby Uber Eats.

Prací proti aktivnímu občanství

Kvůli přespřílišnému trávení života prací nám schází čas na aktivní občanství, které je předpokladem kvalitní demokracie. Není divu, že při současném vytížení mnoha lidem zbude energie nanejvýš na „občanskou aktivitu“ v podobě půl hodinky zpráv na Nově a vylití si zlosti v komentáři na Facebooku.

Vedle toho připomeňme, že většina pracovišť je mimořádně autoritářským stresujícím prostředím, většina jobů čím dál tím méně smysluplných a že ohodnocení za ně je stále méně spravedlivým podílem na přidané hodnotě, která se vytvoří. Současný stav věci: tedy neustálé „makání“ jako hlavní životní náplň bez ohledu na vlastní pohodu, zdraví a vztahy či stav společnosti a planety je absurdní.

Je opravdu na čase přestat jen teoreticky diskutovat o kosmetických změnách, jaké v českém prostředí představuje debatované zkrácení pracovní doby denně o půl hodiny. Na místě je přesně taková odvážná vize, která se objevila v souvislosti s Finskem.

Nenechme se přitom odstrašit očekávatelnými protiargumenty, že pak naše ekonomika klekne — ekonomiky, kde podle střízlivých odhadů čtvrtina až třetina ročního státního rozpočtu odchází jako zisky do zahraničí nebo kde šéfové firem týden po začátku roku mají vyděláno stejně jako jejich podřízení za celý rok, nemají ve skutečnosti problém s nedostatkem prostředků, který by vynaložily na technologie nebo dodatečnou pracovní sílu, aby bylo zkrácení pracovní doby možné.

Problém mají tyto ekonomiky pouze s rozdělování peněz, respektive s mocí nad tím, kdo o něm bude rozhodovat. Mysleme přitom i na všechny prekarizované freelancery včetně těch, co nám nyní kompenzují náš nedostatek času — i ti si zaslouží pracovat méně.