Médii začátkem tohoto týdne proběhla zpráva, že nová finská vláda plánuje zavést čtyřdenní pracovní týden při pouze šestihodinové odpracované době denně. I když se později ukázalo, že tak horké to s velkými změnami bohužel ani ve Finsku zdaleka ještě není, jde o důležité téma.

Existuje asi málokdo, snad s výjimkou chrabrých kapitánů českého průmyslu chlubících se telefonáty od šéfa i v noci a některých politiků-úderníků, kdo by vyloženě popíral, že výdělečná práce člověku v současnosti prostě zabírá neúměrně velký kus života.

Ve skutečnosti to je totiž ještě daleko víc, než jen oněch osm hodin každý všední den, a to i u lidí, kteří nemusí sloužit delší směny nebo pracovat přesčas. Na práci se koneckonců všichni musíme připravovat tím, že se odpovídajícím způsobem oblékneme a upravíme a také že se do ní a z ní dopravíme.

Když necháme stranou, jak jednoduše jsme se smířili s tím, že náklady na dopravu do práce či pracovní oblečení si musíme platit ze mzdy, ačkoli mnozí z nás by bez toho tramvajenku nebo auto či drahý oblek nebo lodičky vůbec nepotřebovali (zatímco třeba v Německu si může i řadový zaměstnanec alespoň paušál na odívání do práce či na dojíždění do ní odepsat z daní), jde právě i o otázku času. Když to spočítáme, věnuje mnoho z nás i bez přesčasů denně činnostem bezprostředně spojeným s prací klidně hodin i deset či jedenáct.

V tomto světle dává velký smysl nové opatření ve prospěch švýcarských úředníků, kterým se nyní bude cesta do práce počítat do pracovní doby. Prostě to je čas, který člověk věnuje práci. Kdyby do ní nemusel, v MHD by asi nevysedával… Kromě toho už řada lidí cestou do práce otevírá pracovní maily či alespoň o pracovním dni, který ho čeká, přemýšlí.