Hnutí nerůstu na cestě do vysoké politiky

Může se nerůst stát součástí parlamentních debat? O této otázce se v poslední dekádě, především od první mezinárodní nerůstové konference v Paříži roku 2008, vede napříč Evropou živá debata.

Roku 2009 publikoval Tim Jackson, předseda tehdejší britské Komise pro udržitelný rozvoj, vlivnou zprávu Prosperita bez růstu? Profesor Jackson, ústřední postava celé debaty o alternativách k ekonomickému růstu, nedávno podnítil vznik nadstranické parlamentní komise pro meze růstu. Výbor si klade za cíl „vytvořit prostor pro mezistranický dialog o ekologických a sociálních limitech růstu, posoudit důkazy o těchto limitech, identifikovat rizika, budovat podporu pro vhodná opatření a přispět k mezinárodní debatě o redefinování prosperity“. Debata o alternativách k růstu má v evropských sněmovnách dlouhou tradici – parlamentní komise mají aktuálně ve Francii (komise pro měření hospodářského výkonu a sociálního pokroku) a také v Německu (vyšetřovací komise pro růst, prosperitu a kvalitu života).

Britská komise organizuje mimo jiné debaty v poslanecké sněmovně. Sám jsem měl nedávno možnost účastnit se jedné z nich s názvem „Konec růstu?“ Zásadní otázka zněla: „Může ekonomický růst ještě nějak přispět k zajištění udržitelné prosperity?“ Mezi panelisty patřili Kate Raworthová (je autorkou modelu známého jako „koblihová ekonomika“ a stejnojnmenné knihy), Jørgen Randers (spoluautor studie Meze růstu z roku 1972) a Graeme Maxton (generální tajemník Římského klubu). Diskutující se shodli, že namísto aby byl hospodářský růst všelékem řešícím všechny sociální problémy, je naopak sám o sobě problémem – ne-li přímo příčinou řady problémů dalších.

Hospodářský růst je ekologicky neudržitelný, společensky nežádoucí a mohl již dokonce samovolně dospět ke svému konci (tedy takzvané sekulární stagnaci). Ačkoliv jsme se povšechně shodli v diagnóze, názory na to, jak politicky postupovat, se různily.
Zůstává zde mnoho nezodpovězených otázek: Jak měnit společnost? Jak lze rozšířit klíčící alternativy? Kde stojíme ve vztahu ke kapitalismu? Jak bychom si dokázali představit sociálně-ekologickou transformaci v nízkopříjmových zemích? Jaké jsou překážky? Jak můžeme učinit blahobyt udržitelným? 

Co je vlastně nerůst
V článku Co je nerůst? docházíme k závěru, že „nerůst obecně zpochybňuje hegemonii růstu a vyzývá k demokraticky vedenému redistributivnímu snižování výroby a spotřeby v industrializovaných zemích jako prostředkům k dosažení environmentální udržitelnosti, sociální spravedlnosti a blahobytu“. Nerůst není koncem, ale prostředkem. Je třeba zaměřit se nejen na „méně“, ale i na „jinak“. Termín nerůst poprvé použil André Gorz v roce 1972. Ve Francii po roce 2000 pak začal fungovat jako aktivistický slogan v reakci na selhání udržitelného rozvoje, vnímaného jako oxymóron.

Nerůst je hypotéza, která říká, že můžeme mít méně a žít dobře. Jde o nastínění a realizaci alternativních vizí k modernímu vývoji založenému na růstu. Alternativní, lepší nebo zelenější rozvoj prostě nestačí – a platí to i pro udržitelný rozvoj a všechny jeho reinkarnace, jako je zelená ekonomika, zelený růst nebo cirkulární ekonomika. Jinými slovy, hospodářský růst není kompatibilní s udržitelností, ať ho transformujeme, jak chceme.

Degrowth-594870_1920-820x460Termín nerůst se objevil v reakci na selhání konceptu udržitelného rozvoje, vnímaného jako oxymoron. Foto rethinkingprosperity.org

Nerůst se nicméně netýká jen ekologické udržitelnosti. V Londýně jsem zdůraznil, že jeho definice zahrnuje celou řadu východisek, jako je demokracie, spravedlnost, smysl života, duchovno a péče. Žádnou z těchto oblastí nesmíme pominout. Teorie nerůstu například zamítá lákavou vidinu ekologické diktatury, projevující se vnucováním limitů, které lidé nejsou ochotni dobrovolně přijmout. Sociálně-ekologická transformace musí vycházet od lidí a realizovat se pro lidi, jinak nemá smysl. 

Nerůst jako slovo je aktem podvracení. Tuto techniku vyvinula v padesátých letech Situacionistická internacionála a spočívala v obracení výrazů kapitalistického systému a jeho mediální kultury proti nim samým. Příkladem známým dodnes jsou akce Adbusters, upravujících reklamy s cílem podvracet jejich význam. Někteří považují nerůst za punk, bitva však bude vybojována ve chvíli, kdy ideje nerůstu vejdou ve všeobecnou známost a promění představy a myšlení každého, nejen punkerů. 

Možnosti politického průniku
Je ale takový politický průnik možný? Nerůst již zaznamenal určitý dopad alespoň v jižní Evropě, kde se stal tématem projevů premiérů Nicolase Sarkozyho a Mattea Renziho (i když jej odmítli). Po širokých diskusích v médiích momentálně získává podporu nejméně tří současných evropských politických vůdců včetně Juana Carlose Monedera z Podemos ve Španělsku, Beppeho Grilla z Movimento 5 Stelle v Itálii a Benoîta Hamona, kandidáta Parti socialiste do francouzských prezidentských primárek.

I jinde se věci dávají do pohybu. Například senátor Cristovam Buarque velebil v roce 2010 nerůst v brazilském kongresu. Není to až tak nový jev. Znamená to spíše obrození debaty o mezích růstu ze 70. let. Například v roce 1972 nizozemský sociální demokrat Sicco Mansholt, tehdejší komisař pro zemědělství, napsal dopis prezidentu Malfattimu, ve kterém ho vyzval, aby bral v hospodářské politice EU meze růstu vážně v úvahu. Mansholt sám se stal po pouhých dvou měsících prezidentem, ale na prosazení agendy nulového nebo nižšího růstu neměl ve funkci dost času.

Nerůstu brání v průniku do vrcholové politiky mnohé překážky. Nicméně finanční krize, která začala roku 2008, pomohla tuto diskusi oživit a hluboce změnila pohled občanů na ekonomiku. Nedávná studie zjišťující pohled španělské veřejnosti na vztah mezi hospodářským růstem, životním prostředím a prosperitou ukazuje, že ačkoli většina lidí stále považuje růst a udržitelnost životního prostředí za slučitelné (zelený růst), asi třetina by byla pro to nepovažovat růst za politický cíl (agrowth) nebo ho úplně zastavit (degrowth - nerůst). Jen velmi málo lidí chce bezpodmínečný růst (růst za každou cenu). Je obtížné určit zdroj, který toto mínění občanů směruje. Může to být například Papež František přimlouvající se za nerůst? Existuje-li tolik voličů, kteří jsou ochotni se nerůstem zabývat, zůstává otázkou, proč je tak málo politiků, kteří se odvažují k nim mluvit.

Pokud růst v bohatých zemích představoval po celé 20. století ústřední pilíř stability, pak je zřejmé, že jeho nedostatek by mohl v růstově orientované společnosti způsobit nestabilitu. V tomto světle je nutno vidět mimo jiné také nové politické trendy od Trumpa po Brexit včetně obecného vzestupu autoritářské pravice.

Dokonce i MMF už tvrdí, že zejména bohaté ekonomiky dnes možná vstupují do nové fáze s nízkým růstovým potenciálem. Tomu se říká tzv. nový průměr nebo sekulární stagnace. The Wall Street Journal nedávno napsal, že „v Evropě, stejně jako v USA, se voliči zlobí na politické elity a jsou frustrovaní pomalým růstem“. Čímž se konec růstu stává ústředním politickým tématem 21. století – v parlamentech i mimo ně.

Článek When degrowth enters the parliament původně vyšel v The Ecologist. Přeložil Tomáš Pelíšek. Redakčně kráceno.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.