Babišův bič na střední vrstvy

Práce ministerstva financí při výběru daní se nepochybně zlepšila. Nadále se však vyhýbá danění nejbohatších firem a jednotlivců. Andrej Babiš to potvrzuje.

Ve zprávě Social Watch 2015 jsme psali, jak se konečně podařilo nastartovat ekonomiku a zvolna znovu rozeběhnout proces přibližování k bohatší části Evropské unie. Je třeba ocenit i to, že ministerstvo financí pod vedením Andreje Babiše zavedlo řadu opatření, která nepochybně povedou k omezení některých forem daňových úniků. Bohužel stále otevřenou otázkou zůstává, jak se Česká republika postaví k hlavním tahounům celé daňové krize. Totiž k nadnárodním společnostem a chobotnici jejich dceřiných společností v nerůznějších daňových rájích, kterou úspěšně řídí velké auditorské a účetní firmy.

V roce 2014 vydala evropská síť Eurodad (za Českou republiku Glopolis) zprávu Skryté zisky. Kromě jiného v ní autoři upozorňují na neutěšený stav v Evropské unii a jednotlivých státech. V závěru části věnované České republice je napsáno: „...zájem o agendu související s obcházením daňové povinnosti ze strany nadnárodních společností se zdá být na straně ČR mnohem nižší, než by odpovídalo vládou deklarovanému úsilí o zlepšení výběru daní.“ Tak to už není pravda.

Ministerstvo financí ukazuje, že nadnárodní firmy zůstanou pod ochranou Andreje Babiše.

Ten totiž 9. května na svém blogerském profilu iDNES zveřejnil článek (Ne)dostupné miliardy z daní  v němž zpochybňuje možnost zvýšit daňový příjem od nadnárodních koncernů. Hned v perexu uvádí: „EU se v poslední době stále více soustřeďuje na agresivní boj proti únikům z korporátních daní. Jak velký tlak si však může dovolit, aby státy EU včetně Česka zůstaly ve světě konkurenceschopné a nepřišly o důležité investice?“

Podle autora textu tedy moc velký ne: „Koncerny při rozhodování, v jakých státech budou působit, totiž přihlížejí i k tomu, jaký nabízí daňový režim, a podmínky pro podnikání zvažují v celkovém kontextu.“

To je srozumitelné. Nebudeme-li nabízet koncernům přívětivé prostředí, díky kterému mohou z České republiky dostat desítky miliard nezdaněných korun ven z naší ekonomiky, nejspíš se zhroutíme. Tedy podle ministerstva financí. Proto je třeba zaměřit se hlavně na střední vrstvy z řad živnostníků a zaměstnanců, protože tam je ještě potenciál něco vybrat a přitom tato cílová skupina nemá mnoho možností, kam před výběrčími daní uniknout. Přitom jsou to především střední vrstvy, a ne nadnárodní firmy, na kterých stojí udržitelná ekonomika země.

To je konečně popsáno i v daném textu. Píše se v něm, že korporátní daň se stala až třetí v pořadí, i když ve skutečnosti je čtvrtá. Na prvním místě je DPH, pak soukromé osoby, potom spotření daň a pak teprve firmy. To v reálu znamená, že daně platí hlavně nízko a středně příjmové skupiny, protože ty nejbohatší se prvním dvěma daním dokážou vyhnout. Ti nejbohatší snadno nakoupí takzvané služební vozy bez DPH a služby a zboží také vykazují jako firemní. A dani z příjmu se také jen málokdo může vyhnout jako schovanka pana ministra Petra Kvitová, která spolu s dalšími bohatými Čechy falešně deklaruje své bydliště v daňovém ráji.

Zdroj tabulka ARAD

Ale je nesmyslné lidem z ministerstva financí jen spílat. Ekonomika po letech opět roste a daní se vybírá víc, dokonce narůstá i podíl daně z příjmu právnických osob. To, že se konečně podařilo vytvořit mechanismus na kontrolu falešných cen, které si mezi sebou fakturují vzájemně propojené firmy, je záslužné. Podobně záslužným počinem je práce týmu Kobra a její alespoň částečně úspěšný boj proti takzvaným karuselovým obchodům, v nichž se při přeshraničních obchodech podvádí s DPH. Otázkou zůstává, proč to trvalo pětadvacet let.

Rozvrat řízený zevnitř
Na tu by nám možná mohli odpovědět ministři, kteří místa náměstků „přes daně“ obsazovali odborníky na daňovou optimalizaci a ano i daňové úniky. Ovšem specialisty především na to, jak to dělat, ne jak tomu bránit.

Takovým příkladem je bývalá náměstkyně Dana Trezziová – přišla z firmy Deloitte – známé například skandálem praní špinavých peněz přes Standard Chartered Bank, kvůli kterému si vysloužila nejen pokutu deseti milionů dolarů, ale i roční zákaz působení ve státě New York; nebo Peter Chrenko, který na ministerstvo přišel z firmy Ernst & Young proslulé skandálem Lehman Brothers, aby od ministra Miroslava Kalouska šel za lepším – do firmy PricewaterhouseCoopers, která je známá třeba tím, že pomáhala prát peníze pro „teroristické státy“.

„Rádi využijeme zejména jeho znalostí prostředí veřejného sektoru, kde vidíme velký potenciál pro rozvoj našich služeb,“ prohlásil k tomu zástupce PwC. Zní to děsivě, že?

Ale nebyli to jen muži a ženy z Velké čtyřky auditorských firem, kteří léta rozvraceli náš daňový systém přímo z ministerstva. Za zmínku stojí třeba Kalouskův oblíbenec Radek Šnábl, odsouzený za karuselový podvod, kterého si vzal tehdejší ministr jako poradce a udělal z něj asi nejbohatšího státního úředníka.

Kdy je moc už příliš
Ale ani to neomlouvá Babiše a současné vedení ministerstva financí, že nejsou schopni radikálně zakročit proti nadnárodním společnostem. A to nejen na národní, ale i na mezinárodní úrovni. Autor ministerského článku samozřejmě volá po spolupráci mezi národy, protože malá a slabá Česká republika na „nepřijatelné“ daňové úniky korporací nestačí.

To je však jen výsměch většině plátců daní, protože v realitě Babiš mezinárodní spoluprací opovrhuje. Na vrcholné jednání ministrů financí v Addis Abebě nevyslal za sebe ani náhradu. Širokou mezinárodní spolupráci odmítá a staví se i proti transparentním údajům o danění firem. Spolupráce nad rámec OECD je pro něj jen těžko představitelná.

S takovou se nemůžeme divit, že ministerstvo financí předvádí dokonalou práci s kouřovou clonou informací. Blogování pod Babišovým jménem není samozřejmě jedinou aktivitou. Ministerstvo se obtěžovalo, aby rozmlžilo článek, který v Salonu Práva vydal Daniel Prokop. Zatímco Glopolis uvádí, že Česká republika přichází až o 57 miliard korun, ministerstvo financí reagovalo okamžitě s tím, že se jedná o částku menší: „... podle konzervativního odhadu OECD přepočteného na ČR nám úniky do daňových rájů berou na daních „jen” 6–15 miliard ročně.“

Je zajímavé, jak ke svým odhadům obě strany přišly. Odhad Glopolisu je prostý. Z údajů EU vyplývá, že přichází kvůli daňovým únikům velkých mezinárodních firem, které odvádějí zisk do daňových rájů, až o 190 miliard EUR ročně. Pokud tuto částku převedeme v poměru k podílu České republiky na HDP EU, můžeme se dostat až na částku 57 miliard korun. Ministerstvo financí vychází z odhadů daňových expertů OECD.

Já vycházím z dat Washingtonské Global Financial Integrity (GFI), jejíž experti analyzovali platební bilance zemí na základě dvou metod – tak zvané zbytkové metody dle Světové banky a výpočtu falšovaných dovozních a exportních cen na základě Direction of Trade Statistics (DOTS) Mezinárodního měnového fondu. Podle nich mezi lety 2000 – 2008 odcházelo z ČR přes 140 miliard korun ročně v nezdaněných ilegálních únicích. To by znamenalo 26 miliard na korporátní dani. To je ale nesmyslný údaj.

Naše problémy na vaše bedra, pozdrav z daňových rájů. Zdroj EDUCON

Nelegální daňové úniky se skládají ze tří hlavních položek: falešně deklarovaných cen (cca 50 %), korupčních toků (cca 25 %) a podvodů s DPH (cca 25%). To výpočet komplikuje, protože mnoho těchto aktivit je nezákonných, dá se jim bránit, ale nedá se s nimi kalkulovat jako s příjmy. Počítat tak můžeme tedy s polovinou, což je zhruba údaj OECD s nímž operuje ministerstvo financí.

ALE... I toto je příliš jednoduché. Protože ty peníze z nezákonných operací jen tak nezmizí z ekonomiky.

Pokud by se těmto operacím dokázalo zabránit, pak by díky běžnému zdanění a minimálně trojnásobnému „otočení“ v naší ekonomice pomohly nejen k větším daňovým příjmům, ale především by podpořily ekonomiku. To je přínos onoho tak zvaného multiplikačního efektu, kdy peníze pomáhají tvořit hodnoty, vytvářejí podnikatelský potenciál, zvyšují zaměstnanost a dávají lidem práci. Když k tomu ještě přičteme agresivní daňovou optimalizaci, díky níž „legálně“ mizí ze země další přibližně 200 miliard nezdaněných korun, pak se mi odhad Glopolisu zdá přiměřený a to vzhledem k metodice i k jeho výši.

Zkrátka a dobře, daně mají platit všichni, ale pokud to nebudou dělat ti největší hráči, je to větší problem, než když pekař na rohu nebo zámečník odvedle nevydá účtenku a nepřizná pár stovek příjmu či DPH. On ty peníze nakonec stejně utratí a přispěje tak k růstu. Na rozdíl od velkých korporací, které z naší ekonomiky jen berou a vracejí minimum.

Proto je absolutně nezbytné soustředit úsilí na ty největší černé pasažéry, a to na domácí i mezinárodní úrovni. Babiš a ministerstvo financí nemohou ignorovat mezinárodní snahy proti daňovým únikům velkého byznysu a ve spolupráci s ministerstvem zahraničí musejí aktivněji pomáhat k tomu, aby šéfové nadnárodních firem a auditorských společností pochopili, že nelze dopustit návrat před francouzskou revoluci. Tehdy totiž feudální establishment platil daně, jen když se mu chtělo a celou ekonomiku táhl pracující lid. Jak to skončilo, víme.

Na podporu spravedlivého zdanění je možné podepsat Veřejnou výzvu NECHCI DANĚ V RÁJI

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.