Před blížícím se sjezdem ČSSD oznámil její předseda Jan Hamáček, že jedním z aktuálních témat by mělo být zkracování pracovní doby, a to o půl hodiny týdně. Této změny, která by v souhrnu představovala zkrácení pracovní doby za měsíc asi o 2 hodiny, by rád dosáhl v tomto volebním období, tedy do roku 2021. Považuje to za dobrý začátek, zejména v rámci příprav na změny, které přináší postupující digitalizace.

Je nepochybně chvályhodné, že strana, k jejímuž tradičnímu elektorátu patří zaměstnanci, reflektuje potřebu měnit pracovní podmínky a má snahu na ně reagovat. Bohužel tento konkrétní návrh nelze v kontextu diskuse jak o čtvrté průmyslové revoluci, tak o dlouhých dobách, které odpracujeme ve srovnání s jinými státy, hodnotit jinak než jako úsměvný.

Pro koho vlastně?

Není vůbec jasné, na koho má takováto změna vlastně cílit. Běžný zaměstnanec ji totiž s vysokou pravděpodobností nepocítí. Velké části z nich pouze přibude odpovídající počet přesčasů, v lepším případě nahrazených nebo proplacených, ale spíše nekompenzovaných. Existuje celá řada vstřícných zaměstnavatelů, kteří už k některému opatření na zkrácení pracovní doby přistoupili, ať už sami od sebe, nebo na základě kolektivního vyjednávání. Jejich zaměstnanců se pak tato změna rovněž nedotkne, protože jejich pracovní doba je ještě kratší už teď.

A těch zaměstnanců, kterým opravdu padla přesně podle platné právní úpravy, je velice málo. Odbory jako zástupci zaměstnanců již v loňském roce téma zkracování pracovní doby (mimo jiné v souvislosti s přípravou na změny práce, pracovních míst a pracovního trhu) zvedly a jako velice umírněný a kompromisní návrh požadují zkrácení pracovní doby o půl hodiny denně. Těžko je tedy uspokojí změna v pětinovém rozsahu.

Zaměstnavatelé jsou proti jakýmkoli legislativním změnám ke zkrácení pracovní doby, ať už jde o hodinové zkracování, nebo další dovolenou. I proti tomuto čerstvému návrhu se už vymezili, důvody pro jeho odmítnutí jsou konstantní. S ohledem na situaci na pracovním trhu si to řada zaměstnavatelů nemůže dovolit. Ti, co si to dovolit mohou, už takové opatření přijali.

Pochopitelně nelze očekávat podporu ani od těch vstřícnějších zaměstnavatelů — jakýmkoli plošným opatřením na zlepšení pracovních podmínek by přišli o jedno z mála lákadel pro zaměstnance na vyluxovaném pracovním trhu. Velice nelichotivě už se o návrhu vyjádřil i premiér, ani u svého vládního spojence tedy nemůže ČSSD hledat pro takový návrh velkou podporu.

Bez ohledu na výsledek

Je samozřejmě možné, že má tento výrok znamenat pouze deklaraci — bohužel dosti nepřesvědčivou — důrazu, který bude kladen na určitá témata, a to před sjezdem strany. Pokud by ale nikdo nepředpokládal, že se bude usilovat o prosazení návrhu, pak není důvod, aby byl tak absurdně mírný.

Pokud ale má jít o požadavek, o jehož prosazení má někdo reálně usilovat, pak není jeho formulace o nic méně absurdní. Podle mého názoru se předseda ČSSD mýlí, pokud se domnívá, že takový drobný ústupek by byl pro zaměstnavatele akceptovatelným kompromisem a pro zaměstnance vítanou výhodou. Že jej bude jednoduché prosadit a jeho zavedení někdo výrazněji ocení. Není tomu tak.

Není vůbec žádným tajemstvím, že legislativní proces u každé, byť sebemenší změny zákoníku práce je náročný, jak při jednání se silnými sociálními partnery, tak při projednávání v Parlamentu. A i když se podaří vyjednat podporu alespoň nějakému návrhu, při jeho projednávání se vždy otevře celá řada dalších témat, více či méně kontroverzních, a každé z nich má potenciál potopit celý materiál.

O jakýkoli návrh v této oblasti, byť by byl sebevíc krotký, bude nutné svést bitvu. Nejsem žádný velký politický stratég, ale něco mi říká, že pokud už chci prosazovat něco, co nemá velkou šanci na snadné přijetí, mělo by to alespoň trochu stát za to. Nemá smysl vynakládat úsilí na prosazení něčeho, co je v navrhované podobě zbytečné. Epická bitva o zrnko rýže je totiž komická bez ohledu na její finální výsledek.