Lidé pro podniky, nebo podniky pro lidi?

V Německu se formuje nový trend: v odvětvích, kterým se daří, se pro pracující stává prioritou větší množství volného času spíše než více peněz. Dorazí tento trend také k nám?

Největší německý odborový svaz IG Metall, čítající na 2,3 milionu zaměstnaných v kovozpracujícím průmyslu, vzbuzuje počátkem letošního kola kolektivního vyjednávání vášně svým požadavkem, aby se vedle navýšení platů o šest procent začala zkracovat také pracovní doba.

Konkrétně požaduje právo pracujících snížit svou již nyní pouze pětatřicetihodinovou týdenní pracovní dobu na 28 hodin týdně, a to jednak v kuse až na dva roky, a především pak včetně práva vrátit se na plný úvazek zase zpět. V případě, že pracující zkrácení pracovní doby využijí k nějaké společensky prospěšné aktivitě, například k tomu trávit více času se svými dětmi nebo k dalšímu vzdělávání, měl by jim kromě toho zaměstnavatel nahradit část vzniklého výpadku mzdy. Má tedy v jistých případech jít o zkracování pracovní doby při pouze minimálním krácení dosavadních příjmů.

Jedná se o trend, který je v části německé společnosti pozorovatelný již delší dobu: Zejména v těch branžích, kterým se daří dobře a jsou v nich vypláceny poměrně vysoké mzdy, začíná být pro pracující prioritou nikoli jejich další zvyšování, ale získání více volného času. Například německé dráhy svým zaměstnaným nabídly již před rokem, že si mohou vybrat mezi navýšením mzdy o pět procent nebo o pouhou polovinu z toho, ale s navýšením roční dovolené o šest dní.

Německá sociální demokracie zase měla v programu do zářijových parlamentních voleb takzvanou rodinnou dobu (Familienzeit), jejímž prostřednictvím si měli oba partneři mít možnost redukovat pracovní dobu do koridoru okolo 30 hodin týdně, aby se mohli starat o dítě nebo jiného rodinného příslušníka, za což jim měla náležet určitá kompenzace od státu za výpadek mzdy.

Zmíněný odborový svaz IG Metall si letos udělal mezi svými členy a členkami reprezentativní průzkum a otázka pracovní doby se ukázala pro ně být opravdu stěžejní. 84 procent dotázaných chce mít obecně možnost změnit pracovní dobu dle svých aktuálních potřeb, 80 procent mít možnost ji flexibilně na určitou dobu vyloženě zkrátit.

415311_mediafax_michal_kalasekNěmečtí pracující požadují zkrácení pracovní doby, a pokud čas využijí ke společensky prospěšné aktivitě, například k tomu trávit více času se svými dětmi nebo k dalšímu vzdělávání, také náhradu mzdy. Repro DR

Není bez zajímavosti, že němečtí kováci jsou v průzkumu obezřetní vůči těm formám flexibility, které se u nás těší velké oblibě: celých 72 procent z nich si přeje pracovní dobu s jasným začátkem a koncem a jen 34 procent lidí si přeje mít možnost občas pracovat z domova. Jsou si zřejmě dobře vědomi toho, co se opomíjí u nás – že tato forma flexibility hraje často v neprospěch zaměstnaných. Zejména tedy že na pozicích bez jasně stanovené pracovní doby a při vykonávání práce z domova v konečném efektu často pracují více, než za co dostanou zaplaceno.

Oříšek pro odbory
Kolektivní vyjednávání tedy letos v Německu slibuje nebývalé vzrušení. Zaměstnavatelé se již dle očekávání nechali slyšet, že o zkracování pracovní doby v době nedostatku kvalifikovaných pracovních sil nemůže být řeč – ignorují tak výsledky výzkumů i příkladů z praxe, že jisté zkrácení pracovní doby může naopak vést ke zvýšení produktivity a paradoxně tak panující nedostatek odborníků a odbornic řešit. Odboráři tak trvají na svém a bude zajímavé sledovat, jak se jejich vyjednávání se zaměstnavateli budou vyvíjet.

Jisté je, že půjde na prvním místě o otázku, zda tu jsou lidi pro podniky nebo podniky pro lidi. Zda bude zaměstnavatele nadále vést především logika zvyšování produkce a zisků za cenu toho, že lidem, kteří pro ně pracují, často nezbývá čas na ty opravdu důležité věci v životě – nebo zda se prosadí odboráři se svým požadavkem, že firmy musí své fungování podřídit také lidem, kteří pro ně pracují.

Koneckonců se zejména právě ve výrobní sféře brzy očekávají velké změny v souvislosti s automatizací pod hlavičkou takzvaného Průmyslu 4.0 – tak proč by nemohlo být to v této souvislosti predikované zvýšení produktivity využito místo k maximalizaci zisků k umožnění zkrácení pracovní doby při zachování výše příjmů? Proč cíleně nepodporovat to, aby automatizace proběhla tak, že místo mizení celých pracovních míst některých přinese zkrácení pracovní doby pro všechny?

V praxi se však budou muset německé odbory vyrovnat s dalšími otázkami, které jejich požadavek přináší. Například jak přesně by zkrácená pracovní doba měla vypadat a zda se tímto krokem rozhodnou sledovat nějaké další cíle – protože kupříkladu z enviromentálního hlediska je rozdíl, jestli se pracovní doba zkrátí o pár hodin denně a pracovní týden zůstane pětidenní, nebo jestli se zredukuje do čtyř pracovních dní. V druhém případě se totiž ušetří zplodiny vznikající při dojíždění lidí do práce nebo jedna dávka energie potřebná na zapnutí a vypnutí přístrojů. Na druhou stranu však v mnoha výrobních oborech není možné veškerý provoz na den úplně přerušit.

Další otázkou je, že zkrácení pracovní doby některých nesmí jít na úkor ostatních pracujících. Pokud si pracovní dobu někdo dočasně zkrátí, nesmí se jeho sedm hodin práce prostě rozložit na zbylé kolegy. To je koneckonců už nyní negativní vedlejší efekt řady jinak chvályhodných opatření – kupříkladu je skvělé, že čím dál více zůstávají doma s dětmi nějakou dobu i otcové, jenže když to je zatím pouze na měsíc nebo dva, nevyplatí se pro jejich zaměstnavatele většinou shánět náhradu, a trpí tím v konečném důsledku kolegové a kolegyně těchto otců, na něž jejich práce spadne. Musí se tedy jednat o skutečné rozložení původního objemu práce na více ramen, ne na únik z rozjetého kolotoče na úkor ostatních.

Klade se také otázka po celospolečenských důsledcích. Zkracování pracovní doby se zdá vůbec dosažitelné jen v prosperujících sektorech německého hospodářství. Na jeho opačném konci, který čím dál tím víc trpí mizením plných úvazků spojených s odpovídajícím sociálním zabezpečením a mzdou, za kterou by se dalo vyžít, je problémem spíše podzaměstnanost, kdy by lidé potřebovali pracovat více, aby se byli schopni uživit, nebo kde k tomu již nyní musí kombinovat více úvazků.
Nedojde tedy k dalšímu štěpení společnosti na ty, kteří mají přístup k luxusu krátké pracovní doby na svou mimopracovní realizaci a odpočinek, a ty ostatní, kteří naopak musí pracovat čím dál víc?

Opatrně i u nás
Silná pozice německých kováků, která je dána jednak jejich početnou členskou základnou i příznivými rámcovými podmínkami jako relativně nízké nezaměstnanosti, solidního hospodářského růstu i rekordních exportů je každopádně příslibem, že bychom mohli být v příštích měsících svědky toho, že se jim s jejich požadavky zadaří. Jak se přitom vyrovnají se všemi výše uvedenými otázkami, bude zajímavé i pro náš kontext.

U nás se o zkracování pracovní doby také začíná opatrně mluvit – zmiňuje ho v poslední době odborový předák Josef Středula a v programech ho má například sociální demokracie nebo Zelení. Důvodů o něm uvažovat nemáme méně než Němci – i naše průmyslová výroba je ohrožena automatizací a dalo by se jej využít pro zmírnění jejích dopadů na zaměstnanost. A i u nás samozřejmě lidé věnují nesmyslně mnoho času a energie výdělečné práci na úkor odpočinku, vzdělávání se, občanských aktivit, trávení času s rodinou a přáteli nebo pěstování koníčků.

Problém jsou však naše stále velmi nízké mzdy. Ve společnosti sice vzniká i díky dlouhodobému úsilí odborů čím dál tím větší tlak na jejich zvyšování, zda však bude dostatečně silný a promění v dohledné době společenské klima natolik, aby se stalo možným začít současně vyjednávat i o zkracování pracovní doby, je otázkou. Německé zkušenosti nám pak ale případně budou hodit. A Němci třeba v té době budou už u debat o plošném a trvalém zkrácení pracovní doby při zachování výše odměny, a ne jen o tom dočasném pouze pro někoho.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.