Česká republika jako donucovací pracovna

Lidé se navzájem hodnotí podle práce, kterou vykonávají. Problém je ovšem v tom, že měřítkem je hlavně výše příjmu, kterou za svou práci dotyčný bere, aniž by měli šanci tuto skutečnost nějak ovlivnit.

Saše Uhlové se podařil opravdu husarský kousek: prolomila povrchovou krustu povrchní žurnalistiky názorů a komentářů autentickými reportážemi v nejlepší tradici Egona Ervína Kische, George Orwella a jiných „zuřivých“ reportérů, kteří šli za pravdou svých textů do nej(h)různějších prostředí.

V několika přesvědčivých textech dala veřejnosti nahlédnout pod povrch hospodářského růstu i naší společnosti slušných lidí.

Stala se z ní hrdinka naší doby, poskytla řadu rozhovorů a z jejích deníků vyšly ukázky – četla jsem je v literárním čtrnáctideníku Tvar, možná vyšly i jinde. Protože Sašiny reportáže nejsou zaměřeny na jednoho podnikatele, nikdo ji nemůže obvinit z předvolební manipulace veřejným míněním. Problematiku pracovních podmínek zanedbaly všechny strany a všechny vlády – ty pravicové se za to ani nestydí, vlády, v jejichž čele stála sociální demokracie, mají velkou skvrnu na svědomí. Deficit je ale i na straně úřadů práce, které přece také mají kontrolovat pracovní podmínky, a rovněž odbory se mohly a měly víc a lépe starat. V některých továrních provozech panují poměry jako v 19. století.

3442698544_8519627704_bDělnické profese ztratily důstojnost už za reálného socialismu, který jim ji paradoxně nadměrně přiznával. Foto archiv DR

Součet těch lhostejností a zanedbání svědčí o čemsi podivném a krutém, co se stalo s naší společností, a položil otázku, kde tento stav bere počátek a co je jeho příčinou. Napřed si ten stav ale musíme pojmenovat – tak to zkusím, byť s tím mám potíž.

Co bylo na počátku
Jeho součástí je bezpochyby naše závislost na placené práci. Dalším příznakem choroby je sdílené tvrzení, že měřítkem schopností člověka je výše jeho příjmu. Rovněž jde o to, že hodnota člověka je měřena společenským statusem jeho zaměstnání. Nová zkušenost nezaměstnanosti u těch, kteří to zažili, způsobila strach ze ztráty práce, média a politikové k tomu přispěli neustálým omíláním floskulí o zneužívání sociálních dávek a nutnosti přinutit lidi pracovat za každou cenu. Řadu lidí dotlačila k pokornému hákování v nedůstojných podmínkách dluhová past.

Obecně je sdíleno, že pracovní místa, nevyžadující žádnou kvalifikaci, si zaslouží nejnižší ohodnocení. Saša Uhlová ve svých textech a rozhovorech vnáší do diskuse jiný prvek: cožpak lidé, kteří nic jiného neumějí, nemají vlastní iniciativu ani kreativitu a nedosáhli žádného vzdělání, jsou lidmi nižší kategorie? Co nás opravňuje k tomu se nad ně povyšovat a nestarat se o to, v jakých podmínkách tráví většinu svého dne? Jak to, že jsme se jako společnost tak povýšili nad své bližní, kteří nechtějí a neumějí být rychlí, nezávislí, krásní, úspěšní, plní vůně a energie a svěžesti?

Pro odpověď nezbývá než investigativně jít do vlastního života.

Vlastní profese je pro ženu základní podmínkou emancipace – to byla životní premisa mé matky i jejích vrstevnic a kamarádek. Nechtěly se vydat na pospas mužům – živitelům a neviděly pro sebe uplatnění v péči o domácnost: co by tam celý den dělaly? A pak – k čemu studovaly? Pro mě byl proto od narození pojem práce spojen se zaměstnáním, chodit do práce byla samozřejmost. A musím přiznat, že jako dítě jsem dospělé posuzovala podle jejich zaměstnání. Až mě to překvapuje, ale upřímně, učitel byl pro mě víc než třeba zedník, ačkoliv nic takového se u nás doma nikdy neříkalo.

K téhle podprahové nerovnosti přispívalo i to, že se časem začalo celkem otevřeně říkat, o kolik víc si vydělá zedník než učitel, a také to, že nebyl žádný mistr truhlář nebo mistr zedník, byli jen zaměstnanci nějakého podniku, vykonávající to či ono řemeslo. Dost lajdácky, jak se v socialistické pseudosatiře v televizi i jinde uvádělo a celkem všeobecně vědělo. Myslím, že dělnické profese ztratily důstojnost už za reálného socialismu, který jim ji paradoxně nadměrně přiznával.

Vzpomínám si, jak jsme citovali větu z Pěny dní Borise Viana, kdy při jízdě zdevastovanou krajinou, v níž lidé pracují v nějakém hrozném jedovatém dole, říká Chloe v autě Colinovi: Na tom přece není nic tak dobrého, že pracují? Nenáviděli jsme pracovní povinnost a razítka v občance a záviděli nezaměstnaným na západě jejich podporu. Ale vychováváni jsme byli pro placenou práci a měli jsme to v sobě pevně zarostlé.

Sama jsem vykonávala řadu let manuální práce, ale nikdy jsem nešla do továrny. To mi připadalo jako něco, co bych nezvládla v žádném ohledu: několik studentských brigád mě o tom přesvědčilo. Být tempem své práce závislá na tempu stroje, muset dodržet stanovené pauzy, pracovat na směny v početném kolektivu mi bylo nesnesitelné. Nebýt po osm hodin vůbec paní sebe samé, to je přece apokalypsa.

Tu divnou necitelnost k lidem v různých výrobních halách způsobila také nepřiměřená adorace podnikání i švarcsystém. Nikdo náhle nechtěl zaměstnávat lidi a nikdo, kromě těch, kterým nic jiného nezbývalo, nechtěl být zaměstnán. Aby si člověk v pozici na plný úvazek makajícího soukromníka v de facto továrním provozu nepřipadal jako poražený, naučili jsme se maskovat to prohlášeními o svobodě nestarat se o problematiku zaměstnavatele. Ano, tedy neprotestovat, nebýt v odborech, nemít dovolenou ani stravenky, marodit na vlastní účet. Pamatuju se na poměry okolo roku 2005, kdy lidem byly houfně nabízeny půlúvazky, když už to muselo být a oni jako nezaměstnaní už vyčerpali dobu podpory, s tím, že budou dělat na celý a zbytek mzdy dostanou na ruku. O důchodech se tehdy nemluvilo.

Překvapila mě věta, kterou jsme začala slýchat o něco později: no co, ve fabrice si odmakám svých osm hodin a jdu domů s čistou hlavou. S čistou hlavou? Jak může mít člověk čistou hlavu po osmi hodinách stereotypní práce? Řekla bych, že ji má spíš vymytou, vypatlanou, vylízanou. A myslím, že tenhle postoj, tedy že ve fabrikách jsou lidé s vylízanou hlavou, se taky rozšířil. Zvlášť když těmi lidmi postupně začali být cizinci, najmě Ukrajinci.

To všechno jsou kruté definice a hnusné předsudky, ale právě ony (a další, na které jsem si nevzpomněla) zapracovaly i na rozpadu solidarity uvnitř pracovních kolektivů, kde se pochopitelně dá všelijak manipulovat s mocí a lidskou povahou.

Duše drába
Hrozné zprávy o pracovních podmínkách pronikly na veřejnost už dříve, ale týkaly se hlavně cizinců: korejských dělnic v továrně na boty někde u Žebráku, mongolských dělníků v průmyslové zóně v Plzni – viděla jsem k tomu film, ale nebyl určen k distribuci, měl sloužit jen institucím, pracujícím s pracovními migranty. Taky bych tady připomněla Zpověď masochisty, hru Romana Sikory, která se několik sezon hrála ve Švandově divadle. Ta hra v dramatické a sarkastické nadsázce vyjadřovala to, co Saša Uhlová svými reportážemi, ale žádné srdce politika či průmyslníka, ba ani divadelního kritika se při ní nezachvělo. Divadlo dnes nedokáže pohnout veřejným míněním, a dokonce, obávám se, ani tvrdým srdcem.

Když o tom, proč jsme v hodnocení svých životů tak závislí na práci, přemýšlím, děsím se odpovědí, které mě napadají, Třeba té, že jsme si prostřednictvím práce – lépe či hůře placené, kvalifikované, na společenském žebříčku postavené – vytvořili taky žebříček lidí různého druhu a ceny. Vidím to, když jedu někam autobusem a míjíme pracující dělníky. Když zrovna stojí, slyším kolem poznámky o flákání. Když se ale v největším vedru ohánějí krumpáčem nebo rozhrnují horký asfalt, nechá to spolucestující zcela klidnými. Kde se v nás bere ta duše drába? A jak ji změnit?

Pro začátek se situace, která své hodnotové a myšlenkové pozadí skládá celá desetiletí, trochu odlehčí zvýšením minimální mzdy. Ale to nestačí. Čeká nás hluboká strukturální změna, které se budou agresivně bránit ti, kterým situace levné práce vyhovuje a přispívá k jejich prosperitě: zřetelným příkladem je třeba současný ministr financí Ivan Pilný, člověk mimořádně kruté dikce.

Ľubica Kobová v rozhovoru pro Salon Práva říká, že žijeme v reakční, antirevoluční době, a nejsme schopni se sdružit k akci odporu proti etablovaným pořádkům, protože se v době a společnosti nevyznáme. Chtěla bych doufat, že se situace dá řešit politickou změnou, že lze ekonomické položky přeskládat ve smyslu důstojnějšího zacházení se všemi členy společnosti, aniž by kvůli tomu musela hořet auta a létat kamení. Předvolební výroky pravicových politiků o „zásluhovosti“ při vyměřování důchodů (kdy zásluhou je výše příjmů, z nichž se důchod vypočítává) jsou odporné.

A tak zbývá otázka, kdo se vlastně dělníků na současné politické scéně zastává? Člověk by řekl, že když už ji máme, tak by to snad měla dělat komunistická strana. Ta má ovšem jako volební téma „práci místo sociálních dávek“. Nechápu, v čem se tato strana cítí levicovou, a upřímně si myslím, že její zkušební lhůta po zrušení jejího privilegovaného postavení uplynula a měla by se zrušit. Třeba by tím uvolnila místo nové, opravdu levicové straně, kterou by bylo možno brát vážně.

Zaujalo mě, co řekl v odpověď na otázku o výši platů jednotlivých profesních skupin Josef Středula: úplně nejhůře placení jsou pracovníci v kultuře. To je snad poprvé, co významná osobnost vyslovila tuhle otřesnou pravdu, z níž vyplývá, že pracovní podmínky máme asi o něco příjemnější než v továrnách, ale platy nižší.

A co si myslíte vy? Diskuse (2 příspěvky)

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Středa, 18.Října 2017, 08:06:7

Heslo "Práce místo dávek" skutečně není
salonfähig.
To Piráti mají jiné, jak jsem si všimla na jejich stránkách:
"Práce se musí vyplatit!"

Petrasek Milan - penzista

Komunistické strany je nám stále zapotřebí Středa, 18.Října 2017, 14:32:56

Její zkušební lhůta a její privilegované postavení ještě neuplynuly. Ke zrušení dojde teprve až vyprší její zadání - být rudým hadrem v aréně neoliberálního trhu.
Vítězná pravice se v postmoderně vyzná a ví jak lacině neurotizovat kolozubými pohrobky diktatury občanstvo traumatizované diktaturou.......bych dodal.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.