Bydlení je luxus

V České republice je nejdražší bydlení a nízké platy. Počty hypoték lámou rekordy. Tak základní potřeba, jakou je střecha nad hlavou, se mění v luxusní zboží.

Co je luxus? Nejspíš bychom se shodli, že luxusní je kupříkladu pizza posypaná zlatem, parfém za milion dolarů nebo diamantová vana pro psy. Legrácky, bez kterých se obejdete, ale jistě zaženou nudu na soukromém ostrově. Jenže v České republice se dokonce tak základní potřeba, jakou je bydlení, stává přepychovým zbožím.

V loňském roce získali vlastní bydlení s největšími obtížemi právě Češi. Na koupi nového bytu – o velikosti sedmdesát metrů čtverečních – potřebovali téměř jedenáct průměrných ročních platů. V žádné z šestnácti zkoumaných evropských zemí nebylo bydlení natolik finančně náročné.

Zároveň dostáváme mizerné výplaty. Česká minimální mzda byla dokonce pátá nejnižší v celé Unii. A to přesto, že čeští zaměstnanci patří k těm nejpracovitějším – poctivě tedy zvyšují HDP, ale nedostávají za to řádně zaplaceno. V důsledku si Češi berou závratné množství hypoték.

V minulém roce se na hypotékách zadlužili nejvíce od roku 2003. Sjednali si totiž 114 550 hypotečních úvěrů. V zemi, kde se průměrná mzda pohybovala kolem chabých sedmadvaceti tisíc a zároveň na ni dvě třetiny jedinců ani nedosáhlo, v takové zemi si Češi loni napůjčovali 225 809 miliard korun. Skoro čtvrtinu bilionu.

„Ať mažou do podnájmu!“ řeknete si. Jenže například v Praze během tohoto roku zdražily nájmy o devět procent – a to během pouhých tří měsíců. Vysoké ceny jsou rovněž v Brně, v menších městech zaplatíte sice méně, ale skromnější obnos také vyděláte.

Nájmy rostou dvakrát více než mzdy. Češi za pronájem vysolí až osmdesát procent příjmu. Pokud tedy žijí mimo městská centra, kde jsou ceny ještě závratnější. Větší kus výplaty spolkne nájem už jen v Polsku, na Slovensku a v Rumunsku. Politici nám stále omílají, že „patříme na Západ“, jenže ve skutečnosti žijeme stále „na Východě“.

Hypotéky se zkrátka zdají dostupnější a „prachy jdou do vlastního“. Nicméně více zadlužených jedinců znamená také více lidí vydaných všanc krizím a nezaměstnanosti. Těžko se stěhuje za prací, když žijete v domě, který musíte ještě dvacet let krmit splátkami.

Jednoduše řečeno: bydlení si v České republice nemůže dovolit prakticky nikdo. Takže se buď zadlužíte, nebo budete odkrajovat absurdní částky výplaty, aby vás nevyhodili z garsoniéry. Bydlení tu není právo, ale doživotní nejistota.

Kde domov můj?
Důvody jsou prosté. Byty a domy v České republice přestávají sloužit jako střecha nad hlavou. Mění se na investice. Bytů je celkově nedostatek a nové se příliš nestaví. A protože se jedná o vzácné zboží, jejich cena stoupá. A čím dražší, tím lákavější investice. A kdo by si chtěl znehodnotit vzácný klenot tím, že by jej ostatní měli také?

Začarovaný kruh, na jehož okraji stojí lidé bez bytu. Nebo s bytem a dluhy. Nebo s dluhy, ale bez bytu. Vyberte si, je přece svoboda. Ještě před několika lety investoři kupovali přibližně deset procent bytů. V současné době skončí téměř třetina bytů jako prasátko na peníze. Především garsonky a menší bytečky, tedy ty, na které by lidé našetřili nejsnáze.

Parcely a domy v centrech větších měst tak skupují převážně mohutné firmy. U škol, pracovišť a celkově míst, které potřebujeme k životu, sídlí právnické osoby, nikoli rodiny, studenti nebo třeba důchodci. Obýváky se mění na openspacy, nemovitosti se hromadí v rukou investorů, srdce měst kornatí firemními komplexy. Není tu k žití. Skuteční obyvatelé pak každý den zažívají infarktové stavy, aby se z periferií a sídlištních mravenišť vůbec dokodrcali do práce nebo studentských škamen.

„Ať se víc staví, vypusťte developery,“ zahlaholí většina ekonomů, kteří si neustále pletou tržní masturbaci se zdravou ekonomikou. Ano, developerské firmy se u nás příliš nečiní. Ovšem i kdyby horečněji skupovali pozemky a zastavěli opuštěné proluky, situaci by nezlepšili. Developerské projekty nafouknou ceny v oblastech, kde je po bydlení sháňka. Bydlení se pak nejvýrazněji prodraží právě v takto zbudovaných haluznách.

Z nemovitostí by měly vznikat především lidské domovy, nikoli kasičky na peníze investorů. Repro DR 

Jenže ani stát nenabízí dostupná obydlí. Politici hájí „tradiční rodiny“ pouze rétoricky. S radostí jimi mlátí o hlavu homosexuální páry, ale byty pro mladé rodiny nestaví. Vždyť mezi roky 1998 a 2015 bylo se státní investiční podporou zřízeno jen 21 606 sociálních bytů. Jenže tohle téma netrápí jen „sociální případy“, jak bývá tento problém s oblibou sestřelován. Finančně dostupné bydlení je zájem většiny občanů.

Nerovnost v přístupu k bydlení totiž zvyšuje nerovnost obecně. A mizerná finanční situace obyčejných lidí huntuje a zpomaluje ekonomiku jako celek. Takový stav se nevyplatí nikomu.

Programy partají se ovšem místo konkrétních řešení hemží banalitami. V lepším případě nabízí pošolíchání životního stylu – jak pohodlněji jezdit po dálnici, relaxovat nebo zevlit v nákupáku. V tom horším sesbírají sliny naplivané na náhodně zvolené téma a upatlají z nich slogan. Diktátoři z Bruselu, burkiny z bazénu nebo Romové ze sběrného dvora.

Jenže „naše domovy“ nevytlačí mešity, byty nespálí Romové v táborovém ohni a neosquatují je anarchisté. Spíše ustoupí korporátním budovám, obsadí je bankovní sektor a zbytek shoří v exekutorské výhni. Takové „invaze“ ohrožují naše bezpečí.

Češi s hrdostí pějí verše státní hymny „Kde domov můj?“ S podobnou intenzitou by se měli ptát svých politiků. Kde budeme bydlet? Proč se centra měst mění na investiční rejdiště, zatímco obyvatelé jsou vystrkováni na periferie? Proč nestavíte obecní byty s rozumným nájmem?

To není levicová propaganda, ale pochopitelná zvědavost, jestli to tu bude fungovat jako snesitelné místo k životu, nebo jestli to máme rovnou celé zalít betonem, zaplnit firemními krabicemi a odejít do hor.

Pro začátek by přitom stačilo málo. Stavět domy, které se stanou důstojným domovem, nikoli trezorem na přebytky. Využít opuštěné domy – jen v Praze by prázdné objekty mohly poskytnout obydlí až třinácti tisícům lidí. A také prosadit střechu nad hlavou především jako právo, nikoli jako investiční hazard.

Takové právo by mělo být univerzální a nepodmíněné. Střecha nad hlavou je základem pro svobodný život, nikoli odměnou hyperaktivním manažerům.

A co si myslíte vy? Diskuse (4 příspěvky)

20150614_163758_2_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Bytová nouze byla i po první světové válce, Pátek, 28.Července 2017, 11:11:31

obsáhle o tom píše Peroutka v Budování státu. Zajímavé je ale, že tehdy byla vcelku shoda na tom, že tento problém má řešit stát třeba i dosti direktivními zásahy do nájemního bydlení, nečekalo se, že to vyřeší trh a netvrdilo se, že lidé, kteří nemají kde bydlet, si za to můžou sami.

Mrcolordr

Michal Rusek - Olomouc

Je docela snadné zajistit dostupné bydlení, stačí jen dobrá vůle... Pátek, 28.Července 2017, 14:09:2

Vážený pane Kubičko, jste psycholog, můžete mi a dalším čtenářům detailněji vysvětlit, kde se (nepochybně jen v části občanů ČR) bere ten motiv všemi silami bránit diskusi na téma, že by to měl být stát a obce, kdo v této oblasti má lidem pomoci?

Jádro problému je podle mého zde:

Rozklíčoval jsem to tak, že mediální a politický vliv mají (logicky) lidé movití, kteří prakticky vždy bydlí ve vlastním a kteří dokonce často byty na pronájem přímo vlastní, takže je ta vysoká cena bydlení v ČR v jejich osobním zájmu.

A druhá otázka: Pokud toto problém je, měly by si to podle vás uvědomit i politické strany a navrhovat řešení?

- - -

Přitom by stačilo udělat toto:

1) Stát poskytne za obce bankám solidní garance.

2) Banky dají obcím a městům velmi výhodné úvěry na 25–30 let.

3) Obce a města dají vhodné pozemky a začne rozsáhlá výstavba malometrážních sociálních bytů, které zůstanou v majetků obcí a měst. (Pomůže to stavebnímu průmyslu.)

4) Nájemné zde bude neziskové tak, aby do těch 30 let zaplatilo obcím jejich náklady na výstavbu (půjčku s extra nízkým úrokem garantovanou státem).

Čistě nákladové neziskové nájemné u garsonky bude pak do 2000 Kč a u 1+1 do 3000 Kč , což pak sníží ceny ostatních nájmů a je po problému. A po 30 letech ponesou byty obcím a městům dokonce zisky, nebo se bude moci nájemné snížit.

PS: Tuším v Norsku, což je docela kapitalistická země, je bydlení bráno jako speciální sociální statek.

20150614_163758_2_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Netřeba chodit až do Norska Sobota, 29.Července 2017, 10:09:21

Účinný program sociálního bydlení má tradičně Vídeń. Důležité je to, aby sociální bydlení nebylo chápáno jako chudinské bydlení pro jakousi specifickou skupinu lidí, kterým se pak nesmyslně závidí.

Například v Praze lidé ve věku, kdy obvykle zakládají rodiny a usazují se, tedy kolem třiceti, na bydlení z vlastních prostředků nedosáhnou ani ti s mírně nadprůměrnými příjmy jako například mladí lékaři. Pokud bydlí, tak buď s pomocí rodičů nebo za velmi krkolomných podmínek.

http://ekonomika.idnes.cz/socialni-bydleni-viden-gemeindebau-dts-/eko-zahranicni.aspx?c=A161015_154104_eko-zahranicni_san

Vojtěch Klusáček - Brno

Sobota, 29.Července 2017, 15:36:36

Vídeň je taky tradičně rudá. A v Rakousku nevládne tak vyhrocená hegemonie neoliberálního uvažování, jako tady, kde jej v ekonomice převzali všichni, vč. levice, vč. té levice, která si říká progresivní. Což je taky hlavní problém autora článku a skupiny, k níž náleží. Nelze volat po řešení sociálních problémů - třeba tady s bydlením - a přitom se vyhýbat jak čert kříži ekonomickým otázkám, konstrukci levicového ekonomického programu, nebo přinejlepším zůstávat u přesvědčení, že stačí vrátit se o 30-40 let do minulosti ke klasickému keynesovství a na něm postavenému sociálnímu státu.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.