Hmotná nouze čili chudoba. Příběh zákona, který se míjí svým posláním

Zákon o pomoci v hmotné nouzi prošel v průběhu funkčního období této vlády dvěma novelizacemi. Jedna měla za úkol vrátit do praxe aktivizaci nezaměstnaných, druhá připravit půdu sociálnímu bydlení. Nepodařilo se ani jedno.

A

Alena Zieglerová

19.06.2017 08:31

Úpravy zákona, který je v České republice od roku 2007 určen k řešení chudoby výplatou sociálních dávek, připomínají píseň s opakujícím se refrénem: „Kdo nepracuje, ať nejí“. Veletoče, kterými tato norma prošla ve svém druhém poločase, od roku 2012 do současnosti, si však nezadají ani s tvrdšími nápěvy.

Pomoc v hmotné nouzi přitom bez nadsázky drží při životě stovky tisíc lidí v nejchudších českých domácnostech a zásahy do tohoto zákona na ně mají přímé a okamžité dopady. Špatné nastavení této normy chudobu nejen neřeší, ale prohlubuje ji.

O koláčích a boji proti byznysu s chudobou
Současná vláda po svém nástupu v roce 2014 zdědila již hotový senátní návrh na opětovné zavedení veřejné služby. Aktivizační opatření založené na zvýšení dávek v případě odpracování určitého penza hodin vypadlo ze zákona o pomoci v hmotné nouzi zásahem drakonického ministra Drábka, který v roce 2012 přemístil veřejnou službu do zákona o zaměstnanosti a učinil z ní nucené práce, což koncem téhož roku konstatoval Ústavní soud.

Na základě tohoto nálezu přispěchali senátoři v roce 2013 – při hektickém střídání ministrů práce (Müllerová, Koníček) – s vlastním návrhem na opětovné zavedení veřejné služby tak, aby ji Ústavní soud už neshodil a aby přitom vyhovovala apetitu obcí vidět nezaměstnané aspoň zametat ulice, když už berou dávky. „Bez práce nejsou koláče“ je ostatně další oblíbený text z písně o chudinské péči, něco jako první sloka.

Zároveň stálo Ministerstvo práce a sociálních věcí na prahu nového vládního období před požadavkem veřejnosti zatočit konečně s nestydatě vysokými částkami doplatku na bydlení chudých rodin v nedůstojných prostorách. „Zamezíme obchodu s chudobou, který spočívá v pronajímání předražených ubytoven hrazených ze sociálních dávek na bydlení,“ uvedla například ministryně Marksová začátkem března 2014 na portálu Peníze.cz. Jistě, „obchod s chudobou“, druhá sloka!

Marně tou dobou bušily na dveře Úřadu vlády a ministerstev neziskové organizace a platformy s požadavkem, aby Česká republika nejprve přijalo normu o sociálním bydlení, a teprve pak trestalo ty, co nyní chudé ubytovávají. Opačný postup se totiž míjí účinkem a dopadá spíš na ubytované, není-li k dispozici žádná jiná střecha nad hlavou.

Více novel, více prostoru pro kreativitu
Taktickou chybou současné vlády bylo, že nevznikl komplexní vládní návrh novely zákona o pomoci v hmotné nouzi. Oba dílčí návrhy na vylepšení zákona (senátní i vládní) tak proplouvaly legislativním procesem současně. Poslankyně a poslanci, senátorky a senátoři (a jejich asistentky – viz Ivana Řápková, poslankyně a později asistentka senátora Zemana) tak měli dvojnásobek možností do zákona zasáhnout a patřičně se u toho zviditelnit.

Dvojkolejnost vyhovovala i četným připomínkovým místům a lobbistům, zejména Svazu měst a obcí. Co se nepodařilo vklínit do návrhu senátního, podařilo se v případě návrhu vládního, a naopak. Uveďme si jen ty nejkřiklavější případy.

Vládní novela měla kromě snížení doplatku na bydlení odstranit ústavně nekonformní zákaz výplaty této sociální dávky na základě nesouhlasu obcí. Už tato anomálie vznikla tak, že se poslanec Zbyněk Stanjura stal nosičem Svazu měst a obcí, který mu jeho pozměňovací návrh napsal. Označení „Stanjurovi bezdomovci“ přestalo mít humorný nádech poté, co nejistotu způsobená mezi dvěma odlišnými stanovisky ministerstva vnitra o tom, nakolik je tento názor obcí pro státní Úřad práce závazný, někteří z nebydlících neustáli.

Potřebujeme snad v České republice opakovat chyby tak dlouho, dokud nám nedojde, že řešit chudobu trestáním chudých nefunguje? Repro DR

Když už se zdálo, že se zákonodárci poučili, zopakoval se prakticky stejný příběh znovu. Tentokrát však Svaz měst a obcí obsadil do role nositele psaní poslance Vladislava Vilímce. Ten, podobně jako Stanjura, vděčně přijal svůj štěk a vnesl do vládního návrhu novely zákona (jehož úkolem bylo souhlas obcí ze zákona vyhodit!) prakticky totéž: paragraf 33d obsahující poněkud vágní popis oblasti se zvýšeným výskytem sociálně nežádoucích jevů, kam nebudou moci být vypláceny doplatky na bydlení.

Prakticky by to mělo být tak, že obec ve spolupráci s policií prokáže, kde se tyto oblasti nacházejí. Ale jak to udělá? A co na to ministerstvo vnitra? Konstatuje věcné i procesní nedostatky této právní úpravy a váhá.

Podobně měl senátní návrh do zákona vrátit veřejnou službu v takové podobě, aby vyhovovala požadavkům Ústavního soudu, a tedy nenaplňovala znaky nucené práce. Senátoři ovšem již od počátku jen deklarovali, že těmto požadavkům jejich návrh vyhovuje, ačkoli to tak nebylo. Vláda si tohoto rozporu měla všimnout a vlastní novelou senátní návrh „přebít“. Nestalo se, návrhy poslankyně Zuzany Kailové podpořené ministryní Michaelou Marksovou zavést skutečnou bonifikaci za dvacet, třicet a více odpracovaných hodin spadly pod stůl.

Takže namísto nucených prací Jaromíra Drábka začnou od srpna tohoto roku všichni chudí evidovaní na Úřadě práce déle než šest měsíců (až na nepatrné výjimky) pracovat za méně než minimální mzdu jen proto, aby bylo vidět, že si na své dávky vydělávají. Se spravedlivou odměnou za práci nemá 605 korun za třicet hodin práce měsíčně nic společného, stejně jako nelze hovořit o podněcování k aktivitě tam, kde „krajská pobočka Úřadu práce se může (takže nemusí – pozn. aut.) dohodnout s obcemi nebo dalšími subjekty na organizování veřejné služby“ (§ 18a).

Každému, kdo na veřejné službě neodpracuje měsíčně aspoň dvacet hodin, poklesne jeho příspěvek na živobytí na úroveň existenčního minima bez ohledu na to, je-li mu tato možnost nabídnuta. Je to repetice: z nucených prací zpět do nucených prací.

Úkroky stranou
Samostatnou kapitolu úprav zákona o pomoci v hmotné nouzi tvoří odskakování z jedné novely do druhé. Při pokusu o záchranu veřejné služby před osudem nálezu Ústavního soudu neodolali zákonodárci úpravám částí o bydlení a paralelně se v návrzích objevovala například upřesnění standardů kvality bydlení. Ikonickým se v této souvislosti stal návrh blízkosti zdroje (jakékoli) vody jako dostatečná záruka kvality, který naštěstí neprošel.

Naopak to, co prošlo, mohlo být záhy vypuštěno. Jepičí život měl například paragraf 30 senátní novely obsahující zvýšení částky živobytí osoby hledající zaměstnání do výše tři sta korun prokázaných nákladů za dojíždění do práce či za telefon. Jeho účinnost trvala od 1. 2. 2017 do 31. 5. 2017, kdy byl vypuštěn schválením pozměňovacího návrhu poslankyně Jany Pastuchové k vládní novele zákona.

Tato poslankyně vnesla navíc do vládního návrhu další „svěží vítr“, když se stala pro změnu nositelkou lobbistického návrhu některého z poskytovatelů stravenek a do § 43 odst. 5 písm. a) prosadila ustanovení, aby všem příjemcům dávky příspěvku na živobytí bylo po uplynutí šesti měsíců (nejpozději od 1. 1. 2018) vypláceno nejméně 35 procent a nejvýše 65 procent této dávky poukázkami k nákupu zboží ve stanovené hodnotě.

Tato možnost už v daném paragrafu zákona byla a je jistě vhodné zabraňovat v odůvodněných případech zneužívání peněz poskytováním dávky jiným způsobem. Novinkou a současně potíží je však její plošná aplikace na každého, kdo je chudý moc dlouho, bez ohledu na to, zda hrozí, že začne peníze zneužívat. I to už tu totiž bylo, když podobný postup napadl Veřejný ochránce práv v roce 2008, kdy ještě dávky pomoci v hmotné nouzi vyplácely obce.

Potřebujeme snad v České republice opakovat chyby tak dlouho, dokud nám nedojde, že řešit chudobu trestáním chudých nefunguje?

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.