Česká demokracie je v exekuci

Česká republika má jedny z nejpřísnějších podmínek pro oddlužení. Exekuce je vedena s každým desátým občanem České republiky. Takové situaci lze čelit jen tím, že se zbavíme mýtu o osobním selhání dlužníků.

Exekuce je nezanedbatelnou částí české reality. Řada lidí ji vnímá jako legitimní, ne-li demokratický nástroj, jehož účelem je dohlédnout na jednotlivé černé pasažéry, kteří odmítají dostát svým závazkům. Skutečná čísla však ukazují, že je to především normalizovaný způsob, jak stabilně vydělávat na sociálním marastu konkrétních skupin lidí i celých zchudlých regionů. Ukázala to interaktivní mapa z dílny Otevřené společnosti a Ekumenické akademie.

Studie ukazuje podíl lidí v exekucích na všech obyvatelích nad patnáct let. Hlavní příčinou dluhových pastí není nízká finanční gramotnost, ale prostě souhra několika dílčích okolností – obvykle ztráty zaměstnání, rozpadu manželství, onemocnění nebo úmrtí partnera či partnerky. Takové věci se dějí a budou dít dál. Měli bychom se tedy zamyslet, jak téhle skutečnosti chceme do budoucna čelit. Jestli alibisticky, tedy omíláním ideologického mýtu o bezvýhradné individuální odpovědnosti v tržní džungli, nebo spíš neideologicky, systémově a racionálně.

Čára ponoru
Výzkum bohužel ukazuje, že Česká republika dosud směle kráčí první cestou: máme u nás v podstatě jedny z nejpřísnějších podmínek pro oddlužení. Exekuce je vedena s každým desátým občanem České republiky. V Ústeckém a Karlovarském kraji čelí exekuci každý šestý člověk – v počtu osob, které nezvládají svůj dluh, jsou to dva nejhorší kraje. Nejhoršími okresy jsou Chomutov, Ústí nad Labem a Most.

V Duchcově čelí 1824 lidí exekucím ve výši přesahující půl miliardy korun. V Osoblaze čelí 259 lidí (třetina obyvatel!) exekucím dosahujícím pětačtyřiceti milionů korun. Ve Václavově u Bruntálu je v exekuci polovina obyvatel. Ve Starém městě na Šumpersku žije necelých tisíc pět set lidí nad patnáct let, na víc než tisíc z nich jsou uvalené exekuce přesahující neuvěřitelných osm set milionů korun. Tragickým rekordmanem je zřejmě Vrbno nad Lesy. Obec v okrese Louny je bydlištěm sto šedesáti čtyř dospělých lidí, z nichž je celých sto dvacet sedm v exekučním řízení: 77,44 procenta obyvatel tu tedy čelí exekucím v obrovském rozsahu šestasedmdesáti milionů korun. Je možné, aby se setkalo na jednom místě tolik „individuálních pochybení“? 


V historicky problematickém českém pohraničí je v exekuci v průměru každý pátý člověk. Tmavými odstíny značícími hustotu exekucí se pak mohou „pyšnit“ i regiony, které nedávno prošly nebo právě procházejí transformací dominantního sektoru práce – většinou z důvodu úpadku těžby či zavírání velkých podniků přesouvajících výrobu do zahraničí.

Až devadesát procent lidí v exekuci je v dluhové pasti, z níž se v současných podmínkách není možné vydrápat. Repro DR

V mnoha obcích se exekuce dotýká až nadpoloviční většiny tamních obyvatel. Je to nepředstavitelně obrovská odvrácená strana mediální prezentace našeho státu, našeho hospodářského růstu, naší modernity, naší kulturní identity, našeho evropanství. A nemůžou za ni lidé, kteří tahle čísla ztělesňují. Může za to český kapitalismus a všechny jeho instituce od politických stran a hnutí přes média a kulturní elity až po zaměstnavatele, hospodářské komory a think tanky, zkrátka všichni, kteří se byli ochotní smířit s jeho antihumanistickým výkladem těch nešťastnějších lidských osudů.

Autorům zmíněného projektu jde o to, aby poslanci přijali novelu insolvenčního zákona předloženou Robertem Pelikánem. Až devadesát procent lidí v exekuci je totiž v dluhové pasti, z níž se v současných podmínkách není možné vydrápat. Novela by měla usnadnit osobní bankrot. Proti návrhu je kromě finančních institucí i TOP 09, která se dovolává stejného argumentu, který nás přivedl až sem: k osobní odpovědnosti. Ne, přátelé, tohle už nebude stačit.

Kromě těch, kteří se nad čarou ponoru ocitli především na papíře (díky změně metodiky pro počítání hranice chudoby za dob ekonomické krize), se celá věc dotýká i všech těch, kteří disponují zdánlivou „rezervou“. Ta totiž často zmizí spolu s úrazem, vážnou nemocí nebo rozbitou pračkou.

Nad čarou pomyslného ponoru se u nás přitom nenachází bájná střední třída – TOP 09 svou kampaní necílí na skutečné lidi, ale spíš na sebeprojekce některých z nich. Tito lidé totiž nežijí ve stabilitě, která by se podobala té německé, švédské či francouzské. Lidé nad hranicí chudoby u nás mají neúměrně vysoké náklady na běžný život – tedy na bydlení, energie nebo potraviny.

Co je to ta „osobní odpovědnost“ a kde ji najdeme na mapě dluhových pastí, která se podezřele kryje s mapou Sudet? Takhle mělce přece nemůže přemýšlet stát, který se pyšní členstvím v EU, vysokým hospodářským růstem a nízkou nezaměstnaností…

Datová mapa českých exekucí je možná ještě důležitější. Musíme se ptát, proč se Češi a Češky vyjadřují nenávistně vůči uprchlíkům, přestože u nás žádní nejsou. Je dobré vidět věci třeba právě v kontextu našeho dechberoucího skóre v počtu exekucí. Možná, že by česká společnost dokázala projevit větší sebedůvěru v otázkách po charakteru budoucího soužití, kdyby mohla vyjít z prosté schopnosti uživit sebe a svou rodinu. Těkavá kultura stresu a nejistoty, která u nás okupuje místo střední třídy, není příliš otevřená otázkám mezikulturního soužití dost možná proto, že musí v první řadě řešit otázky exekuce na Felicii a nájmu ve výši jednoho a půl mizerného platu.

Všední dny lidí v této „post-střední“ třídě jsou zkušeností permanentní nejistoty věcí, které jsou v mnoha zemích už dávno jisté. Osudy statisíců lidí tvořících tělo české demokracie jsou zároveň jejím žitým deficitem. Dokud se to nezmění, nemáme právo očekávat, že se česká společnost otevře dalším výzvám.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.